Přejezd USA po Pacific Coast Highway, od Mexika po Kanadu

1.7.2023 

Vimperk - Mnichov - Las Vegas

V prosinci 2022 jsme si zamluvili na červenec dva motocykly HD v Las Vegas v české půjčovně HellRider, kde jsme si půjčili motorky před 5 lety (znali jsme podmínky, adresu, solidní jednání). V lednu 2023 jsme si našli zpáteční letenky Mnichov-Las Vegas s jedním delším přestupem v Detroitu, hledali jsme je na stránkách momondo.cz a kiwi.cz, sehnali jsme levné, pro každého zpáteční letenka i s velkým zavazadlem kolem 18 tis. Kč se společností Delta. V dubnu jsme si každý vyřídil ESTA, což je turistické povolení k pobytu v USA na max. 90 dní. Vyplní se tabulky přes internet, zaplatí 15 dolarů a druhý den přijde emailem, že vás vítají v USA (konečné slovo, jestli vám vstup na půdu USA umožní, má imigrační úředník na letišti). Dál jsme si vyřídili mezinárodní řidičáky na odboru dopravy (za 50 Kč), zkontrolovali platnost cestovních pasů a aktivovali celosvětový roaming v mobilech. Chytré telefony jsme si koupili novější, s kvalitním foťákem. Dál jsme nakoupili nepromoky, redukci na zásuvky z USA na EU, změnil jsem hotovost dolarů. Zamluvili jsme hotel v Las Vegas na první noc, protože místo prvního noclehu se uvádí v ESTA (Američany zajímá, jestli je zajištěné ubytování na první noc po příletu, následující noclehy je nezajímají). USA od 11.5.2023 povolilo vstup návštěvníkům bez očkování proti Covidu. Cestu jsme jeli oba tehdy ve věku 40 let. Plán cesty jsme sestavili a domluvili kolem Vánoc 2022, s rozpisem podle dnů a kilometrů. Ve dvou lidech je domluva snadná, rychlá a operativní (na rozdíl od vícečlenných skupin). Shodli jsme se na trase L.Vegas - Hoover Dam – Needles – NP Joshua Tree – San Diego – Los Angeles - Santa Monica – Malibu - NP Sequoia – Big Sur – Monterey – San Francisco – Fort Bragg – Reedwoods – Arcata – Coos Bay – Astoria – NP Olympic – Seattle - NP Mt.Rainier – Portland – Eugene – NP Crater Lake – Red Bluff – Sacramento – NP Yosemite – Tonopah - Rachel u Area 51 – L.Vegas. Jeli jsme v červenci, v sezoně, očekávali jsme horka, proto jsme si kožené oblečení na motorku nebrali, brali jsme co nejméně věcí. Každý jsme měli do letadla příruční zavazadlo do 8 kg a velké zavazadlo do 23 kg. Každý jsme měli ve velkém zavazadle svou přilbu, pohorky, spacák, karimatku, nepromoky, oblečení a druhé boty na sobě do letadla. Na cestu jsem si vzal 20 let starý, letní spacák a ten jsem na konci cesty v USA nechal. Naše cesta začala brzy ráno 1.7.2023. Vzal jsem do Mnichova svého 15 letého Nissana Qashqai a dojeli s ním do obce Schwaig blízko mnichovského letiště. Tam máme z minule osvědčené parkování venku na ulici, podélné veřejné parkoviště v ulici Eschenallee v obci Schwaig. Tam jsme venku na ulici auto zaparkovali na 3 týdny (stejně jako před 5 lety při Route 66) a zavolali Uber, ten nás za 17 euro dovezl na Terminál. Z Mnichova jsme odletěli velkým airbusem kolem poledne. Cesta z Vimperka do Las Vegas byla dlouhá, trvala 26 hodin (včetně cesty autem do Mnichova, 3 hodiny před odletem, 5 hodin přestup a samotný let). V Detroitu na letišti při přestupu vedle nás seděly 3 mladé Američanky, když vstaly a odešly, zůstaly tam po nich na podlaze dva plastové kelímky 0,5l od milkshake. Pepa situaci pozoroval a v klidu prohlásil, po těch Američanech zůstává bordel. V Detroitu jsme byli na imigračním rozhovoru vstupu do USA, tam úředníka hlavně zajímalo, kam budeme v USA cestovat, kdy odlétáme zpět, zda vezeme jídlo. Přiznal jsem se, že vezu k jídlu dvě bavorské klobásy a to byl problém (dovoz masa), úředníci mi klobásy vyhodili a poradili mi, příště si kupte k jídlu raději sýr. Samotný let ve vzduchu trval kolem 13 hodin, letěli jsme na západ, ve směru rotace země, takže jsme letem doháněli slunce před námi, což vytvořilo efekt nekonečného dne, protože do Vegas jsme přiletěli ve 23 hod stejného dne 1.7. Když člověk přilétá do Las Vegas a podívá se z okének letadla na krajinu, vypadá to jako přílet na Mars (vyprahlá pouštní krajina, město v poušti, písek, načervenalé skály bez zelené vegetace). Hala letiště byla klimatizovaná, s herními automaty a nápisy Las Vegas a fialová brána s poučkou: Co se stane ve Vegas, zůstává ve Vegas. Zatěžkáni zavazadly jsme šli před letiště, hned vedro, teplota v noci kolem 37 stupňů. Pepa měl velký plastový kufr na kolečkách, na letišti tam mu urazili jedno kolečko a při letu zpět urazili 2. kolečko ze 4, tak měl pakárnu. L.Vegas nemá klasickou městskou dopravu, lidé bez svých aut tam řeší dopravu převážně taxíky či Uberem (ten vychází na polovinu co taxi, ale ten si zavoláte jen aplikací přes chytrý telefon). Zvolili jsme si Uber na zamluvený hotel na Freemont street (Uber nás stál 24 USD za 2 osoby, cca 15 km městem). Ubytování měli v hotelu-casinu Golden Nugget a v noci ještě koukli na slavnou Freemont street, což je ulice, která žije celou noc (kasína, bary, vystoupení kapel, pouliční umělci), vypili pár piv a po dlouhém cestování šli spát. Výhodou je, že Pepa umí velmi dobře anglicky, já se anglicky dorozumím, ale na dlouhé rozhovory to moc není. V USA je velmi důležitá výslovnost slov.

2.7.2023

Las Vegas – Boulevard strip – Boulder City,  najeto 86 km

Ráno snídaně na hotelu ze svých zásob, neseme těžká zavazadla do přivolaného Uberu a tím jedeme na sever Las Vegas, kde si od půjčovny Hellrider přebíráme domluvené motorky. Obě jsou Harley-Davidson Electra Glide, má byla modrá, objem 1584 ccm a 49 kW, r.v. 2009 a Pepovo byla bílá, objem 1688 ccm a 64 kW, r.v. 2014. Obě vybaveny prostornými bočními kufry a zadním kufrem, ptáme se na pár podrobností, bereme sebou antipich, drobné nářadí, doklady a pojištění. Motorky mají nevadské SPZ a havarijní pojištění. My zvyklí na klidný chod japonských chopperů, tak pro nás měly harleje hlučnější výfuky, větší vibrace řídítek a těžší manévrování na místě. Po pár dnech jízdy jsme si raději koupili špunty do uší. Pepa měl na nádrži magnetickou brašnu s průhlednou vrchní kapsou, kde měl mobil s navigací a tím nás cestou krásně navigoval, jezdíval první, někdy v přílišném horku se musel mobil schovat před žárem slunce. Interkom jsme v přilbách neměli, když bylo třeba, mávli jsme rukou, zastavili a domluvili se na místě. Než jsme vše vyřídili, přendali věci do brašen, bylo 11 hodin dopoledne, opět horko kolem 40°C (cca 100 km odtud je Údolí smrti, které drží světový teplotní rekord +56,7 °C ve stínu). Teď na motorkách nám bylo hej a začíná vysněná jízda po západu USA.

Las Vegas má přibližně 700 tis. obyvatel, je největším městem ve státě Nevada, je to město v poušti, obytné budovy jsou vybaveny klimatizacemi, které prý obyvatelé používají 10 měsíců v roce, protože si s nimi v zimě také přitápí. Chlazení města spotřebuje mnoho energie, dokonce hlavní zábavní ulice jsou klimatizované. Zásobování města vodou je řešeno z gigantické přehrady Hoover Dam, která byla naším cílem další den.

První den jsme projeli přímo centrem Las Vegas a chtěli vidět známý Boulevard strip a sehnat motel někde okolo Boulder City, které je jihovýchodně od města. Odpoledne bylo v centru horko, mnoho semaforů a křižovatek, mobil s navigací se na nádrži začal přehřívat, museli jsme mobil vypnout a schovat. Vyndal jsem svůj mobil (také s mapami.cz v offline ), a sluchátky poslouchal z mobilu pokyny navigace přes centrum LasVegas. Ale jak člověk nevidí na displeji tvary křižovatek a směry, má jen ústní pokyny, není to dobré. Motorky jsme zaparkovali u hotelu na Boulevard strip (myslím pře hotelem Caesars Palace u betonových květníků) a šli si prohlédnout zajímavosti, část Paris s kopií eifelovky, Belagio fontánu, zdáli viděli pyramidu a hotel Mandalay Bay, dali jsme pivko v Beer Parku. V USA může mít řidič do 0,8 promile alkoholu v krvi, pokud je řidič starší 21 let. Což je přívětivé, řidič se na cestě může osvěžit studeným pivem a řídit dál. Americká piva nám nechutnala, jsou světlá, pěna po natočení je pryč za pár sekund a některá mi chutnala, jako by měla příchuť saponátu, (nejvíce jsem si kupoval pivo High Life nebo když bylo ke koupi belgické pivo Stella Artois). Během cesty jsme česká piva ke koupi nikde neviděli, ani ve velkých obchodech (rádi bychom si je koupili). Když jsme přicházeli k hotelu k motorkám, stáli poblíž našich motorek dva policisté a někdo z hotelu. Když viděli, jak odemykáme motorky a nasazujeme si přilby, přišly k nám a říkali, že jsou rádi, že jsme přišli, protože motorky tu prý nelze parkovat a chtěli objednat jejich odtah. Oni byli rádi, že motorky odjíždí, ani pokutu s námi neřešili (nevím tedy, jak by v praxi řešili odtah zaparkované těžké motorky bez vědomí řidiče, to u nás v ČR neznám). Za soumraku jsme vyjeli z L.Vegas, po víceproudých, širokých silnicích jsme přijeli v noci do Boulder City, kde se ubytovali v motelu Sands. Tento hotel byl cenou nejdražší za celou naši cestu, pokoj pro dva na 1 noc bez snídaně byl za 140 USD. Jinak ostatní motely během cesty byly v rozmezí 60 až 130 USD pokoj pro dva (občas i se snídaní v ceně). Noclehy jsme řešili motely, objednáním z mobilu přes Booking, když jsme věděli, kam přijedeme v noci, objednávali jsme motely pár hodin předem z místa, kde byla free wifi (McDonalds). Ale vezli jsme spacáky a karimatky, během celé cesty jsme 4x nocovali venku pod širákem vedle motorek.

3.7.2023

Boulder City – Hoover Dam – Searchlight – Needles – Vidal – Blythe,  najeto 345 km

V Boulder City jsme ráno dali snídani ve vyhlášené restauraci Coffee Cup Cafe (tu nám doporučili v půjčovně ve L.Vegas), opravdu dobrá americká snídaně a usměvavé servírky. Pak jsme pokračovali na hráz přehrady Hoover Dam, která se nachází u hranice států Nevada a Arizona. Je to velká a vysoká přehrada na řece Colorado, která byla dostavěna v roce 1936 (je to 2. nevyšší přehrada USA). Zrovna bylo v přehradě málo vody, výrazně vystupovaly bílé skalní břehy. Pitnou vodu odtud čerpají mnohá okolní města této pouštní krajiny. Dál jsme jeli po široké silnici č.95 (podobné naší dálnici), která vede Mohavskou pouští, jeli jsme přes vesnici Searchlight do města Needles. Na čerpací stanici v Searchlightu jsme popíjeli pivo High Life a z terénního auta tam vystoupil Američan. Dvoje dveře od auta nechal otevřené a tankoval si auto, mírně foukalo a z auta mu vylétalo kolem 50 papírových ubrousků, létaly po okolí benzínky a zůstávaly na keřích, řidiče jsem upozornil, on nad létajícím odpadem jen mávl rukou, pod nohama sebral 3 ubrousky a odjel. Pepa to sledoval a opět v klidu prohlásil, že po těch Američanech zůstává bordel.

Kolem poledne jsme z benzínky vyjeli do města Needles, které jsme navštívili před 5 lety, město leží na Route 66, v Kalifornii, v Mohavské poušti, má kolem 5 tis. obyvatel. Žár pouště byl neskutečný, na silnici žádný stín, na netu psali, že Needles má ten den teplotu +48 °C ve stínu (na slunci o hodně víc). Byla to nejvyšší teplota, kterou jsem v životě venku zažil. Je to teplota, kdy vás ani jízda ve 130 km/h neosvěží, je to jakoby vás zpředu fénovali mnoha fény na vlasy. Když jsem se chtěl napít minerálky z brašny, byla horká jako čaj. Pot z čela pod přilbou stékal do očí, museli jsme kupovat lehká vychlazená piva na pumpách a pít. Osvědčilo se mi v těchto hicech jen triko, šortky, pohorky, přilba a opalovací krém. Ale nohy v šortkách pálily od slunce a stehna od horkého motoru. Lepší je v těchto rozpálených pouštích v čase od 12 hod do 17 hod na motorce nejezdit, automobily to řeší klimatizací. Záchrana byla McDonalds v Needles, kde jsem za 2 hodiny vypil 6 x 0,5 litru Sprite s ledem (zajímavost: v McDonalds tady z vodovodních kohoutků, i na toaletách, tekla jen horká voda). Při nákupu v supermarketu v Needles Pepa pohovořil s prodavačkou na téma úmorného vedra a jízdě na motorkách, ona mu řekla, že jsme tady ve špatný čas na špatném místě, že ona tomuto městu říká Needless (překlad zbytečné, nepotřebné). Předpověď počasí pro Needles na další dny dokonce ukázala na jeden den až 50°C ve stínu (foto). Vezl jsem sebou německé želé bombóny (podobné medvídkům) a horkem se z toho stala tekoucí hmota. Na večer jsme jeli dál po silnici č. 95 přes obec Vidal, okolní pouštní krajinu lemovaly skalnaté kopce bez vegetace. Nocleh jsme měli v pěkném hotelu Magnuson ve městě Blythe. Ještě doplním, cena benzínu vycházela během cesty v přepočtu 25 až 33 Kč/litr podle státu (drahý byl v Kalifornii a laciný v Oregonu). Benzíny jsou na benzínkách v USA označeny Unleaded Gasoline a rozděleny na varianty 87 (Regular), 89 (Plus), 91(Premium). Půjčovny doporučují tankovat ten s tím číslem 91, který je nejdražší. Ale obecně motorky jedou na všechny 3 typy benzínu.

4.7.2023

Blythe – NP Joshua Tree – Indio – Temecula – Poway u San Diego,  najeto 420 km

Po snídani jsme z Blythe dojeli po dálnici č.10 do národního parku Joshua Tree, kam jsme přijeli od jihu. Do národních parků USA jsme si pořídili roční vstupenku (Annual pass), ta platí pro 2 osoby za 80 USD na 12 měsíců od zakoupení do všech národních parků USA. Joshua Tree je kamenitá, pouštní, vyprahlá krajina s kaktusy, jukami a dalšími keři. Chráněná rostlina je tady juka krátkolistá. Na začátku parku jsme se podívali do oázy Cottonwood, která má několik vyšších palem. Pak jsme se projeli 10 km silnicí Pinto Basin Rd směrem ke Cactus Garden a zpět a vyjeli ven z parku, blížilo se poledne, slunečno a opět horko. Obědvali jsme dobré hamburgery v bistru na Chiriaco Summit, obsluhovaly mexické servírky, horké odpoledne jsme přečkali na benzíně, popíjeli lehká vychlazená piva, vyjeli až kolem 17 hod po dálnici č.10 přes město Indio do Palm Desert. Tato dvě města mají luxusní domy se zavlažovanými trávníky, široké a uklizené ulice.

Dál jsme jeli klikatými horskými silnicemi č.74, 371, 79, přes obce Anza a Aguanga, přejeli jsme hory a začali klesat směrem k tichému oceánu, bylo znát ochlazení vzduchu od oceánu a objevovali se lesy. Když jsme přijeli do Temeculy, stmívalo se. V USA ten den slavili Den nezávislosti (Independence Day), ten slaví ohňostroji, alkoholem a vyvěšenými velkými americkými vlajkami. Po dálnici č.15 jsme jeli za tmy, do města Poway, kde jsme zamluvili motel Ramada (pro oba za 100 USD včetně snídaně a bazénu). Cestou kolem silnice byla záře z ohňostrojů a oslavy, které mají ve stylu, jako my máme silvestrovské oslavy. Blízko od nás bylo San Diego a tím i mexická hranice.

5.7.2023    

Poway – San Diego – Tijuana – San Diego – Oceanside,  najeto 177 km

K snídani jsme měli americké vafle s javorovým sirupem a pomerančovým džusem, dobrota. Pak jsme uháněli na harlejích po víceproudých silnicích přes San Diego na mexickou hranici. Věděli jsme o tom, že lze do Mexika do Tijuany snadněji přejít pěším přechodem a zase se zpět vrátit do USA. Tak jsme zaparkovaly mašiny v San Diegu (ve čtvrti  San Ysidro), co nejblíže hranici, vzali si peníze, pas a povolení ke vstupu ESTA a šli jsme pěšky do Mexika. Hranice je obehnána betonovou zdí s ostnatými dráty, je to velmi hlídaná státní hranice. Do Mexika je tam jednosměrný vstupní kovový turniket v betonové zdi, kterým když člověk projde, jde na mexickou celnici. Tam nás mexická celnice už vítala v Mexiku a ptala se nás, jak dlouho budeme v Mexiku, Pepa ji odpověděl, že přibližně 15 minut, že chceme razítka do pasu a jdeme zpět do USA. Pasy orazítkovala, ale nad tak krátkou návštěvou pochybovala, věděla proč.

Vstup do Mexika byl rychlý, ale pak na ulici Tijuany nás čekala fronta na vstup k celníkům do USA. Okolo byly stánky s jídlem a suvenýry. Jeden Mexičan nám nabídl za 20 USD, že nás sveze autem blíž k hranici a ušetříme si prý frontu, která je podle něho na 3 hod čekání. To nás jen strašil, my se zeptali dívek ve frontě, na jak dlouho to tady bývá, oni nám řekli tak na 30 minut čekání. Tak jsme ho odmítli a vystáli si frontu cca 45 minut, bylo poledne a opět jasno a vedro. Pak jsme prošli k imigračním úřadníkům, kde to bylo čekání na dalších 45 minut, pohovor celkem rychlý. Ve frontě v Mexiku jsme si hlídali své pasy a ESTA, protože to byla vstupenka zpět do USA.

Tak jsme místo v Mexiku nebyli 15 minut, ale cca 2 hodiny, zaparkované motorky v San Diegu byly v pořádku. Pak jsme jeli projet pár zajímavostí San Diega, tj. letadlovou loď USS Midway, která je dnes odstavená a slouží jako muzeum v přístavu, u ní je nadživotní socha námořníka se slečnou, zašli jsme do baru z filmu Top Gun. Měli jsme dobrou mexickou večeři, burito, v Cafe Coyote v Old Town San Diego, tady jsme viděli první ceduli silnice č. 101 Historic route. Poblíž bylo letiště, tak dopravní letadla létala opravdu nízko. Vykoupali jsme se na pláži Mission Bay poblíž SeaWorld (vodní svět S.Diego) a pak jeli silnicí č. 5 podél Tichého oceánu až do města Oceanside. Pobřeží mezi San Diegem a Los Angeles je v podstatě jedna souvislá zástavba domů a obchodů podél pobřeží a tím množství křižovatek se semafory, mnoho zastavování na červených. V této spleti křižovatek byla užitečná navigace v telefonu, co měl Pepa v brašně na nádrži.Ve městě Oceanside je slavný bílý domek na pobřežní, proslavený filmem Top Gun a před ním do oceánu vede mohutné dřevěné molo (Fishing pier), ze kterého lidé rybaří. Molo jsme prošli a pak přenocovali v blízkém motelu Econo Lodge Oceanside (pokoj pro 2 za 84 USD), americké motely jsou 1 až 2 podlažní s parkovištěm na uzavřeném dvorku za recepcí, takže motorky jsme měli zaparkované na dvoře motelů přímo před pokojem, kde byly hlídány kamerou či personálem recepce.

6.7.2023   

Oceanside – San Clemente – Los Angeles Long Beach – Santa Monica - Beverly Hills –Woodland Hills,  najeto 275 km

Ráno snídaně v McDonalds,  naše oblíbená restaurace po cestě (wifi, nekonečné kelímky, hamburgery). Dopoledne jedeme krásným pobřežím po silnici č.5 u Oceanside do San Clemente, oceán má krásně modrou barvu. Od San Clemente začala souvislá zástavba domů a množství světelných křižovatek přes celé Los Angeles. U Dana Point odbočujeme ze silnice č.5 na California State Route 1 (neboli Pacific Coast Highway), která zde začíná a končí až na severu u města Leggett. Pak jsme přijeli do Los Angeles, do čtvrti Long Beach, kde jsme se vykoupali na známé písčité pláži, teplota vody a počasí parádní. Dál jedeme L.A. kolem Torrance beach, Hermosa beach, proplétáme se kolem terminálu mezinárodního letiště L.A. a míříme do města Santa Monica. Tady je molo (Pier), kde jsme byli před 5 lety, tady začíná (či končí) Route 66 a zároveň tady probíhá California State Route 1, molo je plné turistů a stánků se suvenýry.

Pak jsme mašiny zaparkovali u pláže Santa Monica a šli si zaplavat odpoledne do oceánu. Byly větší vlny a na pláži dost lidí, tak jeden hlídal věci a druhý šel plavat. Jde o klasickou písčitou širokou pláž s věžemi pobřežní hlídky (plavčíků). Pobřežní hlídky při silnějších vlnách sledují, aby lidé nebyli daleko od břehu. Jak spatří při silnějších vlnách, že plavci kouká z vody jen hlava, tak pískají na píšťalku, aby se plavec vrátil ke břehu, případně pro něho doplavou. Po koupeli v Pacifiku jsme sedli na harleje a jeli se projet za soumraku ulicemi Beverly Hills a večer jsme navštívili Griffitovu observatoř, odkud je krásný výhled na město Los Angeles, nyní v noci rozsvícené.

Vyhlídku nám doporučila Pepovo kamarádka z USA, ale ve 22 hod tam jezdili strážci parku a tlampačema z aut upozorňovali turisty, že mají ve 22 hod opustit areál parku. Motel jsme neměli rezervován a bylo už pozdě po 23 hod, řekli jsme si, že přespíme pod širákem a začali v noci hledat vhodné místo u silnice, abychom byli poblíž motorek. Na okraji Hollywoodu jsme našli u silnice v parku odpočinkové místo s dřevěnými stoly a lavicemi. Byla tma, už jsme si z odstavených motorek nesli věci, že tady přespíme, ale když jsme si posvítili na vzdálenější stoly, ležel tam na stole spící bezdomovec a vedle druhý sedící, který nás nehnutě pozoroval. Tam jsme s bezdomovci nocovat rozhodně nechtěli a jeli hledat dál, našel jsem pár míst v ulicích, myslím Sherman Oaks kolem silnice č.101, to se nezdálo Pepovi, že je kolem dost domů a budov, tak nakonec jsme našli místo pro nocleh pod širákem v přírodě poblíž Woodland Hills u malého parkoviště u silnice č.27, místo s názvem Summit Valley Edmund D. Edelman Park. Moc jsme se nevyspali, šli spát kolem 1 hod ráno a v 7 hod ráno už vstávali, ale spaní v pohodě, komáři žádní. Na parkovišti v 7:30 začínala aktivita přijíždějících turistů a personál co přijel vysypat odpadkové koše. Ještě dodám, že do velkých měst je motocykl praktický pro rychlejší průjezd kolonami, zácpami, semafory a hlavně se snadněji parkuje.

7.7.2023

Woodland Hills – Malibu – Thousand Oaks - Santa Clarita – Bakersfield – Porterville,  najeto 373 km

Ráno sklízíme spacáky a jeli silnicí č.27 na pobřeží oceánu do města Malibu, tam jsme si dali snídani a kávu v baru Sunlife Organics. To je bar zdravé výživy a zároveň první a jediný obchod, kde neberou platby v hotovosti (cash). I když jsem nabízel za kávu dolary přesně, tak servírka hotovost nepřijala, že prý musím platit kartou či elektronicky, jinak prý nebudu obsloužen (tak jsem musel platit kartou). Navštívili jsme pláž Malibu, písečná pláž bez mušlí, lidí málo, voda teplá a silné vlny. Dřevěné rodinné domy na pláži byly na pilotech dost blízko oceánu, divili jsme, že to vlastníci raději nepostavili dál od oceánu. Malibu je malé město s 10 tisíci obyvateli a dlouhým písčitým pobřežím. Dál jsme jeli od pobřeží do vnitrozemí Californie, naším dalším cílem byl NP Sequoia. Přijeli jsme po silnici č.126 do Santa Clarity, tam jsme měli k obědu dobré burito v Carls Green Burito. Pak jsme jeli dálnicí č.5 do města Bakersfield, vedle dálnice tam hořel požár travnatých kopců, kouř po dálnici, ale dálnice byla otevřená, místy zácpy aut, tam jsme využili výhody motocyklů a kolony aut opatrně projeli po středové čáře. Na večer jsme přijeli po silnici č.65 do města Porterville, zamluvili Motel 6, přenocovali. Pokud jsme spali noc pod širákem, tak jsme dodržovali, že tu následující noc budeme v motelu, z důvodu lepšího vyspání, sprchy, wifi a dobití el.zařízení ze zásuvky. S rodinou jsme každý komunikovali přes wifi, přes whatsup, protože volat přes operátora vycházelo draho (volání cca 60 Kč/min. a příchozí cca 50 Kč/min.)     

8.7.2023

Porterville - Three Rivers – NP Sequoia - Three Rivers – Visalia – Lemoore – Coalinga – King City – Salinas – Monterey – Big Sur,  najeto 588 km

V Porterville jsme dali ráno snídani s kávou, natankovali mašiny do plna a jeli po silnicích č.65 a č.198 do městečka Three Rivers (260 m n.m.), krajina se změnila za zemědělské kalifornské krajiny na lesnatou krajinu. Projeli jsme vstupní branou do národního parku Sequoia, ukazujeme roční pas a stoupáme úzkou asfaltkou serpentýnami až do nadmořské výšky 2100 m.n.m. Vyjet s motorkami takové převýšení trvalo dlouho, místy byly semafory upravující provoz kyvadlově v jednom pruhu, benzínky v parku žádné. Zaparkovali jsme mašiny a šli pěšky cca 1 km k neobjemnější stromu světa, který má jméno General Sherman, jeho kmen má objem téměř 1500 m3, průměr kmene u země přes 11 m, výška stromu 84 metru, jeho větve vypadají jako naše silné stromy, jeho stáří je kolem 2500 let a druh je to sekvojovec obrovský.

Na rozdíl od sekvojí v Reedwoods, které jsou druhem sekvoje vždyzelená, tento druh je štíhlejší a vyšší, tam zase roste nejvyšší strom planety. Na fotku se stromem General Sherman stála fronta cca 50 lidí, je to atrakce pro lidi a velký zážitek vidět gigantický strom na vlastní oči. Po lesích okolo jsou dalších sekvoje, jejichž rozměry jsou neskutečné. Projeli jsme dál parkem k sekvoji s názvem Sentinel a navštívili blízké informační středisko, viděli požárem spálený podrost lesa a projeli tunelem vyřezaným v ležícím kmenu sekvoje (Tunnel Log). Z parku jsme vyjeli stejnou cestou, kterou jsme sem přijeli, na nejbližší benzínce tankujeme mašiny a jedeme do města Visalia. Vnitrozemí Kalifornie je zemědělské, okolo silnice vidíme pole, sady, vinohrady. Tento den jsme se rozhodli dojet až k oceánu, blízko  Big Sur a spát pod širákem.

Takže jedeme na večer po dálnici č.198 do města San Lucas a dál po silnici č.101 do Salinas, kam přijíždíme okolo půlnoci. Pak jedeme v noci přes Monterey k oceánu a opět silnicí California State Route 1, na kterou jsme se napojili až od Monterey. Do Big Sur jsme přijeli od severu, protože úsek San Simeon-Lucia od jihu, byl v těchto týdnech neprůjezdný (kvůli opravám silnice po sesuvech). Padl rekord v ujetých km, ten den jsme ujeli největší porci kilometrů za 1 den, 588 km (nejvíce včetně Route 66 před 5 lety). Unavení a za tmy jsme našli vyhlídkové místo s lavičkami na skalnatém pobřeží poblíž silnice, nocovali jsme na úzké rovině pod širákem, oceán příjemně hučel vlnami o útesy a u oceánu se ochladilo.     

9.7.2023

Big Sur – Monterey – Santa Cruz - San Francisco, najeto 285 km

Trochu jsme dospali spánkový deficit z noci, ráno dali snídani z vlastních zásob. Cestou se mi osvědčily konzervy sardinky v tomatě s pečivem jako operativní jídlo a odolné při cestování.

Big Sur je nádherné místo na pobřeží, kdy se na oceán dívá člověk z výšky, ze skal. Barva oceánu byla nádherně modrá, v Big Sur jsme si projeli přes most Bixby Bridge, který je dlouhý 220 metrů, železobetonový a byl postaven v roce 1932 a je to nejfotografovanějších most v Kalifornii, díky svému estetickému designu a krajině okolo. Dál jedeme zpět do Monterey, což je pobřežní město (přibližně velké jako Strakonice). Na výjezdu z Monterey přede mě vyjel připojovacím pruhem pickup, kterému z korby auta za jízdy vylétalo 6 prázdných plastových zelinářských beden, já jel první za ním, tak jsem pohotově prokličkoval motorkou mezi padajícími bednami na silnici a houknutím upozornil řidiče, že mu padají bedny. Na rovné silnici, by těžká motorka zřejmě plastové bedny rozjela, pád by asi nehrozil. Dál jsme projeli město Santa Cruz a po poledni jsme přijeli do města San Francisca. Které je proslulé turistickými cíli, mezi které patří most Golden Gate Bridge, lanová tramvaj, bývalé vězení na ostrově Alcatraz a zakroucená ulice Lombard street.

Američané říkají městu zkráceně „San Fran“ a je hlavním kulturním a finančním centrem severní Kalifornie. V celé městské aglomeraci trojměstí San José-San Francisco-Oakland žije kolem 9 miliónu lidí. Projeli jsme centrem skrz, zaparkovali mašiny na parkovišti v ulici Kearny St a šli na Pier 33, kde jsme si den předem objednali přes internet plavbu lodí kolem ostraova Alcatraz a pod most Golden Gate. Jízda lodí byla fajn, foukal vítr, ale viditelnost byla dobrá, most Golden Gate je impozantní a dlouhý 1,3 km. Prošli jsme nábřeží, snědli pár hotdogů, koupili suvenýry, zaplavali si na pláži s výhledem na most (voda byla studená, kolem 17°C). Pak jsme jeli kouknout na Lombard Street, která je jednosměrná a známá z mnoha filmů. Projeli jsme skrz centrum San Fran a zamluvili nocleh v hotelu Mylo na okraji města (pokoj za 90 USD bez snídaně).

Okolo silnic jsme občas viděli dopravní značky (informační cedule), které nabádají účastníky dopravního provozu, když uvidí opilého řidiče, mají volat na 911 (cedule report drunk drivers).

10.7.2023

San Francisco – Olema – Gualala – Fort Bragg,  najeto 328 km

Ze San Francisca lze jet na sever buď podél pobřeží oceánu silnicí California State Route 1 nebo ve vnitrozemí dálnicí č. U.S. Route 101. My raději zvolili jízdu po Kalifornské jedničce podél oceánu, což je dvouproudá asfaltová silnice plná zatáček. Projeli jsme opět skrz centrum města a přejeli přes slavný most Golden Gate (poplatek za most se neplatil). Zastavili jsme se v restauraci Rancho Nicasio, kde jsme pohovořili s Američanem, motorkářem, který bydlí v okolí a jezdí na staré anglické motorce Triumph. Po pár kilometrech jsme zašli na pivo do stylového, westernového, historického saloonu v obci Point Reyes Station, kde jsme pohovořili na baru s paní, která vyprávěla, že začíná s myslivostí a chodí lovit divočáky. Dál jsme jeli pobřežím se skálami, plážemi i srázy a mnoha zatáčkami, v okolí byl nízký les.

Teplota na jízdu byla příjemná, horka pominula, déšť nás od začátku cesty nezastihl. Projíždíme městečky Gualala, Point Arena, Elk, Mendocino, občas stavíme v McDonalds na svačinu. Ve fast foodech si všímáme, jak se plýtvá papíry, ubrousky, kelímky, obaly. I když jsou to zděné budovy, jídlo servírují jednorázovými plastovými příbory a kelímky, k tomu mnoho ubrousků. Když jsme personálu říkali, že u nás v ČR v restauracích nádobí myjí (talíře, příbory, sklenice), odpověď byla, že fast foody USA jedou na jednorázové obaly a nádobí po hostech myjí až ty dražší restaurace. Na noc přijíždíme do města Fort Bragg, které je známé pláží Glass beach, neboli skleněná pláž. Tato pláž má na pobřeží v písku a štěrku namícháno mnoho vodou omletých oválů skla a keramiky, které pocházejí z dřívější skládky, kam se vozil skleněný a keramický odpad od roku 1906 do 1967. Oceán kousky skla omlel a dnes je z toho pláž navštěvována desítkami tisíc turistů ročně. Ve Fort Bragg jsme přespali v Motelu 6 (pokoj za 96 USD bez snídaně, ale s ranní kávou).

11.7.2023

Fort Bragg – Leggett – Piercy - Philipsville – Fortuna – Eureka – Crescent City,  najeto 370 km

Připadáme si jako řidiči z povolání, jezdíme denní průměr okolo 380 km/den.  Ráno sedáme na harleje, klasika snídaně, natakovat mašiny, které mají spotřebu okolo příjemných 5,5 litru/100 km, přitom mají velké obsahy. Na benzínkách USA je třeba zaplatit částku před tankováním, pistole se pak zastaví na předplacené částce, při nedotankování zákazníkovi vrátí. Přijíždíme do města Leggett, kde je atrakce pro turisty v parku u města a tím je vyřezaný tunel v kmeni stojící živé sekvoje, název Drive-Thru Tree Park. Rozměry tunelu jsou takové, že tudy projede osobní automobil a k sekvoji je vybudována štěrková cesta a infocentrum. Průjezd stromem stál pro auto 15 USD a pro motorku 10 USD, také jsme projeli. Za Leggettem končí silnice California State Route 1. Dál jedeme silnicí U.S.101 skrz městečko Piercy, okolo jsou lesní porosty se zastoupením sekvojí vždyzelených. Od městečka Philipsville začíná státní park Reedwoods, který jsme krásně projeli silnicí č.254, která nese název Avenue of the Giants, je dlouhá cca 50 km a končí u městečka Shively. Okolo silnice gigantů jsou vidět vzrostlé sekvoje vždyzelené a právě někde tady  v oblasti Reedwoods roste nejvyšší strom planety, sekvoje jménem Hyperion, výšky 116 metrů, ale přístup k Hyperionu není povolen a lokace stromu veřejnosti je utajována.

U městečka Meyrs Flat je další průjezd tunelem ve stojícím kmeni sekvoje pro vozidla, atrakce s názvem Shrine Drive-Thru Tree. Další zajímavostí pro turisty je tady záhada Bigfoot, velký a chlupatý humanoid o kterém se uvádí několik pozorování, fotografií, ale i podvrhů. V infocentrech tady prodávali trička, skleničky, kšiltovky s obrázky Bigfoota. Je to záležitost lesů severní Kalifornie, Oregonu a Washingtonu. Zrovna tady záhadou žijí, poblíž města Arcata v místě zvaném Willow Creek, byly objeveny v roce 1958 v bahně stopy dlouhé 41 cm, podobné lidským stopám a byly z nich pořízené sádrové odlitky. Pepa se zeptal paní v infocentru, kdy tu byl naposledy spatřen Bigfoot ? Odpověděla, že rok přesně neví, ale doporučila nám pečlivě pozorovat krajinu, že jej možná spatříme J Jedeme dál pobřežím a krásnými sekvojovými lesy Reedwoods kolem městečka Berry Glenn a Klamath. Navečer přijíždíme do přístavního města Crescent City, kde se výrazněji ochladilo (ale bez deště). Večeříme v McDonalds, před kterým postávají 2 bezdomovkyně s nákupními vozíky, ve kterých mají uložené své věci. Večer procházíme autokemp a pláž, nocleh máme v Motelu Inn (pokoj za 106 USD bez snídaně). Motorky startují a jedou spolehlivě.   

12.7.2023

Crescent City – Port Orford – Florence – Lincoln City - Tilamook,  najeto 570 km

Pár kilometrů za Crescent City končí dlouhá Kalifornie a vjíždíme do státu Oregon. Který je v USA známý tím, že se zde neúčtuje kupujícímu spotřební daň (tax), tím jsou nákupy lacinější, včetně benzínu a ubytování. Jedeme se podívat na skalnatou pláž Whaleshead Viewpoint, neboli výhled na hlavu velryby (podoba tvaru skály vyčnívající z oceánu). Dál projíždíme městy Port Orford a Florence, jsou to pěkná, uklizená, klidná města. Místní pobřeží je známé výskytem lachtanů, tak občas koukáme po březích, ale lachtany jsme za cestu neviděli.

Poblíž města Florence je přímo lachtaní jeskyně, atrakce pro turisty s infocentrem s názvem Sea Lion Caves. Počasí na cestu je skvělé, motorky jedou krásně, tak si říkáme, že ujedeme pořádnou vzdálenost a přespíme pod širákem poblíž silnice. V níže položených úsecích silnice pobřeží jsou cedule, že se jedná o zónu ohroženou vlnami tsunami a jsou zde šipky evakuačních cest od oceánu. Na jedné pláži, byla velká cedule, že zde utonulo 5 lidí, je zde varování před tsunami, před zpětnými proudy oceánu-odtáhnutí plavce do oceánu, že příliv vám může odstřihnout cestu a kvůli náhodným silným vlnám se neotáčejte k oceánu zády. Najíždíme 570 km za den a kolem půlnoci nacházíme příhodné místo na přespání pod širákem vedle silnice v krajině mezi městy Tilamook a Manzanita. Od Route 66 se nám osvědčilo při spaní venku zaparkovat mašiny dál od silnice, zakrýt je oblečením, aby nebyly nápadné v noci pro projíždějící svítící auta. Když je v noci řidiči nevidí, pak jim nevrtá hlavou, proč tam stojí u silnice harleje. A také spát blízko zaparkovaných motorek. Když tam někdo v noci vidí spící osobu, vidí, že je to odpočívající motorkář, nikoliv bezdomovec. Noc byla v pohodě, bez deště a bez komárů. Nikde během celé cesty nebyl problém s komáry.

13.7.2023

Tilamook – Astoria – Aberdeen – Quinault – Aberdeen – Olympia – Tacoma- Seattle,  najeto 490 km

Ráno v 7 hodin skládáme věci do mašin, balíme širák, snídám sardinky a jedeme do města Astoria.

Astoria je přístavní město a nejstarší město v Oregonu. Řeka Columbia se zde vlévá do oceánu a přes široké ústí řeky je zde vybudován obdivuhodný most jménem Astoria-Megler, nejdelší souvislý příhradový most v Severní Americe, který je dlouhý 6,5 km. Přes most jsme přejeli, byl to velký zážitek, to množství vody okolo a jedeme dál po silnici U.S.101 směrem ke Kanadě. Řeka je hranicí států, tudíž za mostem vjíždíme do státu Washington. Dál přes městečko Raymond přijíždíme do přístavního města Aberdeen, ve kterém dříve v roce 1900 bývaly bary, salóny, nevěstince a hazard. Aberdeen byl tehdy přezdíván „Pekelná díra v Pacifiku“. Dnes je město označeno, jako vstupní místo do národního parku Olympic. A tam my jedeme.

Jedeme dál po silnici č.101, která má zde více zatáček a kopců, krajina je zalesněná jehličnatými lesy /podobná Šumavě/.  Přijíždíme k jezeru Quinault do oblasti National forest Olympic. Tady rostou deštné lesy mírného pásu s ročním průměrným úhrnem srážek kolem 3800 mm/rok. Jedná se nejspíš o nejmokřejší část pevninských Spojených států. Proto jsme si vezli kompletní nepromoky, zejména kvůli této oblasti, ale dny tady byly jasné, teplé, bez deště. Národní park Olympic je rozlehlý a sahá až k oceánu pod kanadskou hranici, jeho obvod obepíná silnice č.101. (NP Olympic je 6x větší než NP Šumava). Tady už nerostou sekvoje, v místních deštných lesích rostou hlavně jedlovce, douglasky, zeravy a smrky sitka, stromy jsou často porostlé lišejníky (provazovky, vypadající jako vousy). Na okraji jezera Quinault jsme se byli podívat u nejobjemnějšího smrku světa, je to smrk sitka vysoký 58 metrů, starý cca 1000 let a jeho objem kmene je neskutečných téměř 300 m3. Odpoledne se vracíme zpět do Aberdeen a silnici č.8 jedeme do města Olympia a dál po dálnici č.5 do města Tacoma a dál do Seattlu. U Seattlu ve městě Redmond bydlí s manželkou náš kamarád z Vimperka, tak jsme se domluvili přes Facebook, že u nich můžeme tu noc přespat. Ubytování přímo v pokoji pro hosty, byli jsme pohoštěni hamburgery a chlazeným pivem, skvělé. Města Seattle, Tacoma, Redmond jsou propojeny souvislou zástavbou, propojeny mohutnými dálnicemi, křižovatkami. Seattle je moderní město, sídlí zde velké firmy zabývající se hi-tech tegnologiemi, podobně jako firmy v Silicon Valley u San Francisca. Zvažujeme, zda dojedeme další den po dálnici, až na kanadskou hranici nad Seattle do obce Blaine a zpět. Kamarád nám to moc nedoporučuje, že je to jen cesta dálnicí na čáru a zpět, vždyť u kanadské hranice v podstatě jsme, doporučil nám věnovat čas a vidět NP Mt.Rainier, dali jsem na jeho doporučení.

14.7.2023

Seattle (centrum) – Enumclaw - NP Mt.Rainier – Yakima – Morton - Kelso, najeto 410 km

Ráno jsme si projeli Seattle, z vyhlídky vyfotili město a za ním v dáli horu Mt.Rainier s ledovcem na vrcholu a zaplavali si v Pugetově zálivu (mělko, voda krásně teplá). V Seattlu je ikonou a turistickou zajímavostí vyhlídková věž Space Needle, vysoká 184 metrů. Další zajímavostí je hrob herce Bruce Lee. Na tyto zajímavosti jsme nešli a uháněli jsme to na město Enumclaw a dál po silnici č.410 do národního parku Mt.Rainier. Do parku jsme vjeli asfaltkou Sunrise Park Road. Při skvělé viditelnosti jsme viděli krásné vyhlídky ze Sunrise (kolem 2000 m n.m.) na sopku Mt. Rainier, která je nejvyšší horou (4392 m n.m.) v Kaskádovém pohoří a je zařazena mezi jednu z nejnebezpečnějších sopek světa pro svou vysokou pravděpodobnost erupce v blízké budoucnosti, její erupce by prý zasáhla domovy cca 80 tis.lidí v okolí.

Tady se jedná o Kaskádové pohoří (Cascade Range) s mnoha sopkami, zatímco dole v Kalifornii (NP Sequoia a Yosemite) je to pohoří Sierra Nevada. Sjíždíme opět dolů z parku na silnici č.410, a dál k obci Naches, pak po silnici č.12 přes Silver Beach do města Morton, u kterého je pěkné jezero Riffle Lake. Za tímto městem vjíždíme na dálnici č.5, ze které je vidět sopka Mount St. Helens, která měla silnou erupci v roce 1980 a byla to nejničivější sopečná erupce v historii USA. Dnes tato sopka nemá tvar homole, má vrcholovou část utrženou výbuchem (je vysoká 2550 m.n.m). Na večer přijíždíme do města Kelso-Longview a přes booking si objednáváme Hotel Americas Best Value Inn Kelso (nocleh v pohodě). Večer jdeme koupit chlazené pivo na benzínku. Půllitr piva v obchodě či na benzíně stál od 2 do 6 USD, v restauracích bývá stejné pivo samozřejmě dražší.

15.7.2023

Kelso – Portland – Salem - Eugene,  najeto 335 km

Ráno po snídani tankujeme mašiny a jedeme po dálnici č.5 kolem řeky Columbia do města Portland. Město Portland je největší město státu Oregon, má kolem 700 tis. obyvatel a je označováno jako město mostů. Kolem poledne jsme zastavili v obchodě Wing Stop a dali si smažená kuřecí křídla v různých variantách pikantnosti s omáčkou Bluecheese a s hranolkami, které byly sypány strouhaným parmazánem, vše vynikající. Pak jsme koukli do centra Portlandu, kde jsme potkali na ulicích i pár zfetovaných mužů, ohnutých a pospávajících v určitém transu, ostatní kolemjdoucí si jich nevšímali. Pepa říkal, že v USA jsou drogy problémem a rozmáhá se zde nová zombie droga, po níž jsou osoby ztuhlé či zkroucené. Odpoledne vyjíždíme z Portlandu, v dáli vidíme sopku Mt.Hood a místo dálnice č.5 volíme menší rovnoběžnou silnici č.99 a tou jedeme do města Salem. Chci dodat, že během cesty na motorkách to bylo neustálé hrabání v kufrech, hledání věcí (vyndavání, zandavání). Projíždíme městem Salem, které je hlavní město státu Oregon a jedeme do města Eugene (silnicí č.99). Řidiči v USA jezdí opatrně, příliš nepřekračují předepsanou rychlost a na křižovatkách se dlouze rozhlížejí a dbají předností (tj. náš postřeh). Na noc přijíždíme do města Eugene, které má výslovnost /judžín/. Nocleh máme v Motel 6. Motorky jedou dobře, motorový olej není třeba dolévat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE