Pár dlouhejch mil...
Text: WinstonSmith | Zveřejněno: 21.5.2015 | Zobrazeno: 30 283x
Kapitoly článku
Den 3.
Když jsem včera říkal, že mě dnes nečeká tak dlouhá cesta, tak jsem se šeredně pletl. Z Woffordu jsem vyjel kolem 9, po vydatné snídani v místním bistru. Zamířil jsem na Kernville, což je horské středisko u říčky, kde se čile muškaří. Cesta vedla údolím a mezi skalami. Jel jsem skoro sám. Pak začalo stoupání strmými serpentinami do Sequoia National Forrest. Měl jsem dojet do městečka Springville. Jenže to bych nesměl udělat navigační chybu.
Takže jsem jel sjel z hor jižněji než jsem myslel. Všude bylo varování před požárem a člověk chápe proč. Nejenže je všechno totálně suché, ale v těch vyshlých údolích s pár přístupovými cestami je to jako v pasti. Že bych se vracel stejnou cestou, na to se mi nechtělo ani pomyslet, nesnáším to. Takže nezbylo než najít alternativní trasu. Použil jsem už radši GPS a dal nejrychlejší cestu, protože mi začalo docházet kam až mám vlastně dnes dojet. To jsem ale netušil, že to nejnáročnější bude čekat na samém závěru dne. Zatím jsem jel nekonečnými pahorkatými pláněmi a v plném slunci, kde není nic než tráva vyschlá na troud. Springville jsem nakonec fakt našel, ale bez GPS by to šlo těžko. Moje mapa na to byla málo podrobná. V tom byl také původní kámen úrazu, protože co na mapě vypadá jasně a zdá se , že nelze splést je ve skutečnosti cesta se spoustou odboček a rozcestí vše na perfektním asfaltu a značení není tak jednoznačné jak by si osamělý motorkář přál. Ve Springville jsem zašel na oběd do místního steakhousu, což byla v podstatě opět mexická restaurace. Junior size burrito bylo ve skutečnosti maxi size a nedovedu si představit že někdo zvládne Regular. Pak jsem vyrazil dál, s tím že jsem chtěl jet mimo hlavní silnici a měl vyhlédnutou boční cestu, která kolmo spojovala hlavní tahy a napojovala se na 198 směřující na na Lemon Cove. Ta cesta by vydala na samostatný výlet.
Kromě jednoho auta jsem na ní nepotkal nikoho, což je vždycky fajn. Pak už jsem dostal na hlavní cestu a kolem jezera Kaweah směřoval na Three Rivers, odkud jen už kousek ke vstupu do Sequioa NP. To už bylo něco kolem 16:30 a v duchu jsem si pochvaloval jak už budu brzo ubytován. Ve vjezdu do parku mě čekalo menší překvápko. Na ceduli u vjezdu stálo Grant Grove Village (kde jsem měl bydlet) 45 mi. Už asi trochu zpitomnělý z vedra jsem se pracovníka parku na vstupu přiblble zeptal, jestli to je jako 45 minut a maj odpadlý n. No, bylo to samozřejmě 45 mil a prý to je tak na 2-3 hodinky. Podotýkám, že jsem byl v sedle s malou přestávkou na oběd už 7 hodin... Brzo jsem pochopil proč asi 2-3 hodiny. Byly to serpentýny jeté většinou na 2, jen chvilkama na 3 navíc v parku je povolená rychlost jen 25 mil/hodinu. Na jízdu v koloně jsem fakt neměl nervy, takže jsem si našel vlastní tempo a dopravní značení bral jako řekněme orientační. Takhle jsem vystoupal až ke Grant Gove Museum a pak jsem spěchal dál. Dojel jsem v pohodě místa svého ubytování, lesní osady Grant Grove Village. Osada se skládá z bungalovů s verandou, příslušenství je v centrální budově. Jenže sprchy jsou na mince. Ty jsem sebou na cestě do lázně pochopitelně neměl, takže smůla. Mytí nebude. Chuť na večeři a pivo mi to ale rozhodně nekazilo. Pak jsem začal řešit co s tím, že jsem si vlastně pořádně neprohlédl ty sekvoje. Procházel jsem si jaká trasa mě čeká po cestě zpátky a vypadalo to, že kdybych chtěl jet opět přes Sequoia park, byla by cesta pekelně dlouhá. Tak jsem přeobjednal ubytování na zpáteční cestě, resp posunul je o 50 mil a tím se výsledná vzdálenosé zpáteční etapy zkrátila na přijatelných 170 mil. Cestou zpět se tedy budu těšit na pořádnou prohlídku sekvojí. Venku už byla pěkná kosa, tak jsem plánoval pokuřovat fajfku a psát venitř, domnívaje se, že to nebude vadit. Naštěstí jsem včas zvedl zrak vzhůru a uviděl několik detektorů kouře. Pozdvižení způsobené vyvoláním požárního poplachu jsem se tak nakonec vyhnul. Na verandě chatky jsem pak využil dobrodiní kamen a rozdělal oheň. Trochu mi to vynahradilo, že nekempuju pod stanem. V okolí posbíraná kůra a šišky vydávají neuvěřitelnou vůni, jinou než znám z pryskyřice u nás. Je aromatická a jakoby do sladka. Zítra směřuju dál na sever do ubytování v Oakhurstu, což je jen něco málo přes 100 mil.
Den 4.
Mám za sebou opět dlouhej den. Už nebudu říkat, že mě čekají krátké cesty, vždycky nakonec jedu dlouho. Je mi prostě líto nějak si cestu zkracovat, dálnicí nebo přímou silnicí. Zatím mám ujeto něco přes 1100 mil tedy skoro 2000 km. V sedle jsem byl dnes od 9 hodin do 18:30 s přestávkou na oběd.Noc v Grant Grove Cabins v Kings Canyon/Sequoia NP byla OK. Venku byla sice už pořádná kosa, ale deky stačily i na to abych je rozvěsil po stěnách kolem postele takže škvírama mezi prkny chatky netáhlo. Ráno jsem se probudil do zcela bezmračného dne a s chutí vyrazil na opulentní snídani.
Pak jsem se zašel poradit na info jestli se mám vráti ke kapitánovi Shermanovi, nebo radši vyjet na výlet do Kings Canyon National Parku. Office mamá mi poradila, že rozhodně nejdřív na Gen.Grant tree, a pak do Kings Canyon což je prý nejhezčí cesta v parku. Vidět Gen. Grant tree a procházet se jeho okolím mezi obrovskými stromy je fakt zážitek. Jednou poraženou sekvojí se dá po délce projít aniž člověk sehne hlavu.
Pak jsem vyjel do Kings Canyon parku, klikatými silnicemi a krásnými scenériemi.
Měl jsem něco pod půl nádrže tak jsem chtěl po cestě vzít benzín v pumpě která měla fungovat. Pumpa tam opravdu byla, báječná historická, 91 oct benzín taky, ale pumpař nikde a na stojanech řetěz se zámkem.
Jenom slunce fakt pálilo co to jde. Neumím si představit, že tohle někdo jezdí třeba v srpnu. Navigace se ukazuje jako naprosto nezbytná pro můj způsob cestování, fakt mi to umožňuje jezdit mimo nejhlavnější hlavní tahy, kde je jasné značení. Tak jsem se dostal k jezeru Pine Flat a odtud zase šplhal přes hory doly až jsem se dostal na hlavnější silnici a po ní k Falcon Junction kde jsem natankoval. Díky navigaci jsem se už pak poměrně hladce dostal do Oakhurstu, ale Sierra Sky Rach kde jsem ubytován je ještě 7 km za ním. Hotel byl báječný. To na co jsem se těšil už z Prahy je hala s obrovským krbem a na zdech jsou vycpaný bizonní hlavy. Jsem už opravdu v přírodě, protože když jsem si šel po check.-innu pro věci z motorky, tak přímo před hotelem se na trávě pásly dvě laně. A teď jak na terase píšu, je 21:00 a úplná tma, tak pode mnou něco štrachá a oni to tři mývalové. Zítra už směřuju do Yosemite NP. Ten projedu na západ přes Tioga Pass a ubytován budu na druhé východní straně hor v Bridgeportu nedaleko Mono Lake. Odtamtud projedu Stanislaus NP a pak budu zase spát v Oakhurstu, ale jinde než dnes. To už bude cesta zpátky.
Den 5.
Noc v Sierra Sky Ranch byla OK. Popravdě řečeno, pohodlí má něco do sebe. Ráno tam ovšem nebyla žádná snídaně, jenom v pokoji byl už od příjezdu připraven muffin a pomerančový džus a v jedné ze společenských místností byl automat na kafe a čaje. Zabalil jsem, zhltnul muffin a kafe a jako obvykle připravil termosku s čajem. Pak už jsem se krásným slunečným ránem vydal do kopců směrem na Yosemite NP k prvnímu cíli a tím byl Glacier Point odkud je výhled na Half Dome a další masivy.
Na Glacier pointu bylo nádherně. Kdo ovšem nejvíc zdržoval při focení byl jeden čínskej pár. To bylo neuvěřitelný. Nejdříve vyfotil svojí drahou polovičku gigatickou zrcadlovkou s půlmetrovým sklem, pak kompaktem, pak iPadem, svým a jejím a nakonec dvěma iPhony. Naštěstí už žádný další zařízení na pořizování fotek vynalezený není, takže se dostala řada i na ostatní. 
Měl jsem už docela hlad, snídaně mi chyběla, tak jsem si na Glacier pointu dal teplý sendvič a venku už na pěkném sluníčku se najedl. To byla klika, protože najednou jsem slyšel jak něco někde píská a není to moje kamera. Na zídce kousek ode mě seděl svišť a loudil. Všude jsou cedule, že svišti a mývalové by s námi rádi společně stolovali, ale prej je nemáme zvát. Zjevně to lidi nedodržujou. Vzal jsem zrcadlovku postupně jsem ho fotil z větší a větší blízkosti, až by to bylo skoro na makro. Ten by si snad nechal i potřást prackou.
Po snídaňo/obědě jsem vyrazil do Yosemite Valley. Po projetí tunelem se mi už otevřel výhled na gigantickou stěnu El Capitaina. Bylo to neuvěřitelný.
Brzy za tunnel view je parkoviště pro cestu na Bride falls a úžasný výhled na EC. Na konci údolí jsem se šel podívat na vodopády které byly touto dobou už vyschlé, což místním malířům nevadilo, aby malovali potok plný vody i mohutný vodopád. Pak jsem bloumal po údolí až jsem dorazil k můstku, kde měli instalované teleskopy zaměřené na EC, kterými bylo možné pozorovat horolezce. Jeden pár byl skoro pod vrcholem. Ve stěně byli už šestý den!
Pak už jsem zase směřoval na Tioga Pass, kudy jsem měl v plánu opustit Yosemite NP. Cesta byla zase nádherná. Žulové skály ohlazené, do kulata, že nevypadaly jako skalní masivy, ale obrovské kopce, místy porostlé stromky. Na jedné zastávce jsem potkal pár z Evropy, on Ital ona Maďarka. Taky si půjčili motorku, ale v LA. S těmi jsem se pak potkával na každé zastávce.
Začalo pěkně foukat a být kosa. V dost značném větru jsem pak pokračoval dál s několika zastávkami na focení z nichž nejkrásnější byla ta u Tenaya Lake. To bylo něco neuvěřitelnýho. Nádherně modrá voda, večerní slunce a kolem bílý skály. Jezero Tenaya leží ve výšce 2484 mnm a nese jméno náčelníka místního indiánského kmene Ahwahneechee, který sousední kmeny nazývali Yosemite "ti kteří zabíjejí". Náčelník sám proti označení jezera jeho jménem protestoval, s tím že jezero již název má a sice "jezero zářících kamenů". Fotka ukazuje, že náčelník měl pravdu. Náčelník má vždycky pravdu, obzvlášť když je z kmene Yosemite.
Popravdě řečeno několikrát jsem se čekal až se mi dobije kamera a vracel jsem se, jenom abych mohl natočit video tý přírody. Z Yosemite NP jsem vyjížděl v podvečer ale stále slunce vrhalo dlouhé stíny na louky, kterými park končí tak i na konci to byla krása. Fotka je z Tuolomne meadows. Jednoho k dalších pěkných míst, které na cestovatele vykouknou když už si myslí, že má Yosemite za sebou. Tyto rozsáhlé louky se rozkládají ve výšce 2627 m.n.m. a začíná odtud spousta treků. Krom toho jsou vyhlídkovým místem na známé vrcholy parku.
Pak už jsem směřoval k Mono Lake v Mono basin. U něj jsem se napojil na highway 395, kterou jsem se v pořádném větru, který se mnou trochu mával dostal k ubytování ve Settlement Creek u Bridgeportu. Ubytování je báječný. Na fotce to vypadalo, že to bude něco podobného jako byly Grant Grove Cabins. (to znamená chatky, do kterých odevšad táhne atd, což by mě dneska nenadchlo). Ale je to úplně jinak, šlo o naprosto komfortní, vytopený pokoj s vlastním příslušenstvím. Musím říct, že potom co jsem dojel pěkně prostydlej jsem byl z toho vytopeného pokoje úplně euforickej. Skvělý je, že motel má i restauraci, takže tam jsem si zašel na večeři. Tentokrát Ribeye steak a dvě pivka Mammoth Golden Strout Pilsen, lokální a vynikající.
Příjmeně usazenej jsem šel psát deník. Zítra mě čeká další dlouhá cesta, kdy budu překračovat hory přesně v opačném směru než dnes, tedy z východu na západ. Pojedu přes Monitor Pass a Ebet's Pass, tedy cestou, kterou jako první non-native překonal Sierru Nevadu začátkem 19. století legendární Jedediah Smith. Spát budu zítra v Oakhurstu, ale v jiném hotelu, než na dnešek. Majitelka hotelu říkala, že na zítra je dobrá předpověď. Budu zvědav protože se dnes docela stahovaly mraky.
Den 6.
Ve Virginia Creek Settlement jsem se vyspal skvěle. Jak nevěštila paní domácí, ale Yahoo předpověď ano, počasí se zkazilo a nejen že se citelně ochladilo, ale dost fučelo. V Bridgeportu jsem natankoval, ještěže jsem měl hotovost protože kreditku mi nevzali. Vyjel jsem do hor a foukalo opravdu děsně. Takže nakonec jsem si přes džíny navlékl goretexové převleky, což byla velmi citelná změna k lepšímu. V Bridgeportu jsem zároveň chytil skupinu motorkářů na Harleyích, která jela mým směrem. Říkal jsem si, že mi neuškodí jet trochu pomalejc. Pak se ale ukázalo, že nejenom, že jedou pomalu, ale taky někdy zcela nesmyslně brzdí a jet za nimi není moc bezpečné. Byl jsem tedy rád, že na odbočce na 89., kterou jsem se chtěl dostat na Monitor Pass oni zastavili a já jel dál. V horách foukalo ještě víc, ale doufal jsem, že když se dostanu dovnitř průsmyku, že se to zlepší. Když už jsem trochu vystoupal, naskytl se mi pohled na Mono Lake Basin kterému jsem neodolal a na parkingu zastavil a fotil. Taky jsem se snažil utěsnovat všechny díry v oblečení kudy pronikal studený vítr. Jenže jsem pod sebou uviděl serpentýnami šplhající skupinu těch brzdičů co už jsem je předjel. Takže jsem fofrem sednul na bike a stihnul to tak, tak, že mě nepředjeli. Pak už jsme sjižděli dolů k rozcestí oddělující cestu na jih a na sever k Lake Tahoe. Tam jsem zastavil, protože jsem chtěl přidat další vrstvu oblečení. Naděje, že bude foukat míň se ukázala lichou a navíc se ještě ochladilo. Takže jsem navlílkl přes kůži goretexovku a vyměnil rukavice za snowboardové co mají jednak goretex a taky jsou zateplené. Ta partička tam taky zastavila a ukázalo se, že to jsou prošedivělý francouzský inženýři, co si podobně jako já udělali výlet před kongresem. Na křižovatce oni pokračovali na sever, já se už stáčel zpátky na jih, takže jsem byl vlastně v turnpointu své cesty. Odbočil jsem tedy z No.89 na No.4 a strmými serpentýnami stoupal do Stanislaus National Forrest. Kdo je ten Stanislaus teda nevím, ale má tam pěknou kosu.
Nicméně moje oblečení fungovalo a když jsem dotáhl všechny gumičky, tak to bylo OK. Cesta nahoru byla báječná mezi kameny a borovicemi a zase jsme potkal jen pár aut. Ve Stan. NP, kde jsem viděl zatím ty nejúžasnější borovice, takový makro bonsaje. Popravdě řečeno jsem si jeden úsek cesty kvůli těm stromům projel dvakrát. Dojel jsem až k močalovitému jezeru, Mosquito lake. Ten název má soudě podle bahnitého břehu jistě něco do sebe. Přesto bylo kolem několik chat. Připomínělo mi to šumavské slatě. Po dalších serpentýnách nahoru a dolu jsem opustil NP a pokračoval do oblasti kde již byly vesnice. Na jednom odpočivadle kde jsem si fotil krajinu zastavilo auto s dvojící postarších Američanů a ta paní když viděla moje počínání, mi sama nabídla že mě vyfotí i s motorkou. Obávám se, že tohle by se asi v Čechách nestalo. Obecně se tu se mnou lidi dávají do řeči a jsou fajn. Pak jsem pokračoval vesnicemi, v jedné už jsem musel dotankovat a zase za hotovost jinak to nešlo.
U Shellek nemám problém, ale Chevron mi karty nebere nikdy. Pak jsem se dostal do teplejších oblastí a projížděl historickými městečky Murphys a Angels Camp. Za Tuttletownem mě začalo jedovatě bolet za krkem, takže byl nejvyšší čas na pauzu a rozcvičení. Našel jsem vjezd do Tuttletownu, rekreační oblasti přilehlé k New Melons Lake, kterou jsem našel zcela opuštěnou ale s volným vjezdem. Tak jsem dojel na parkoviště v přístřešku pro pinkniky a asi půl hodiny cvičil. Když jsem odjížěl tak najednou vedle mě slyším dusání ona to laň. Mrzelo mě, že jsem ji nenatočil, tak jsem se vrátil, jestli tam třeba ještě někde nebude a ono jich tam bylo asi osm. Jezdil jsem kolem nich a točil a oni na mě jenom zíraly a vůbec se nebály. Pro Evropana zvyklého na plachou zvěř naprosto neuvěřielné. Ty by se snad daly ulovit i oštěpem. Pak jsem pokračoval po 49. do Sonory a dál do Jamestownu, než jsem zase přijel k úpatí hor a začal šplhat serpentýnami nahoru. Byl západ slunce, teplo, nikde nikdo nejel, a já se projížděl horama, co víc si přát.
Po jedné fotografické pauze jsem měl horkou chvilku, když jsem chtěl nastartovat a nic. Na displeji se mi ukazovalo, že mám zadat PIN. Motorka má imobilizér, kterej nosim v kapse. Úvaha, že mobil ve stejné kapse imobilizéru stíní se naštěstí ukázala jako správná. Takže když jsem mobil přendal motorka bez problémů chytla.
Po překročení hor jsem sjel do Bear Valley to už bylo za tmy a pokračoval do Mariposy, což je velmi hezké historické městečko. Původně jsem tu měl být ubytovaný, ale po přebookování co jsem udělal v Sequioa NP, jsem musel pokračovat dál na jih, asi 40 mil. Cesta z Mariposy do Oakhurstu je asi moc pěkná, pořád byly u cesty odkazy "Vista point 1/4 mile" atd, ale já jel už za úplné tmy. Nicméně jsem aspoň vnímal vůně lesa, občas jsem cítil koně a pak takový štiplavější zápach který mi připomíná Zoo a ten připisuju mývalům. V Oakhurstu jsem se nejdřív dobýval do Days Inn. Když už jsem recepční přesvědčil, že tam mám rezervaci připojil jsem se na wifi abych zjistil, že mám rezervaci v Comfort Inn. Takže po tomhle tréninku v přesvědčování, jsem se přesunul jen o pár set metrů dál do skutečně rezervovaného hotelu. Pokoj mám obrovský. Jediná kaňka na kráse dnešního dne je, že mi napsali Virginia Creek Settlement, kde jsem spal na dnešek, že jsem tam zapomněl Kindle. Tak jsem je mailem poprosil, zda by mi ho nemohli poslat do hotelu v San Diegu, kde budu vlastně až do 26., takže by to pošta měla stihnout. Zítra vyrážím opět jižním směrem, ale chci se znovu podívat do Sequoia NP. Vezmu to nejrychlejší trasou, tedy přes Fresno, ale stejně je to až do mé další destinace, Portervilu 190 mil.