Zakončení sezóny 2019 ve Východní Evropě

Prodloužený víkend na velkých endurech.

Kapitoly článku

Tohle nebude žádný velký cestopis. Nebyla to totiž žádná expedice, ani supercesta. Byla to taková víkendová vyjížďka, i když nakonec celkem intenzivní. Nápad zajet si na dva tři dny na Ukrajinu jsem dostal poté, co jsem objevil kouzlo autovlaku z Prahy do Košic. Měl jsem v plánu se na závěr sezóny trochu projet po silnicích, trochu si zařádit v terénu, něco vidět, dobře se najíst a napít… Prostě pohodový víkend.

Vybral jsem si termín (závěr 41. kalendářního týdne 2019) a oslovil s tímto nápadem pár kamarádů. No a protože mě to napadlo asi 3 týdny před zmiňovaným termínem, nikdo neměl čas. Smířil jsem se s tím, že pojedu sám, což mi nakonec nijak nevadí. Nicméně jsem dal nabídku i sem do diskusního fóra, ale ani jsem nečekal, že se někdo přidá. A ejhle, nakonec se pár dní před odjezdem jeden zájemce ozval. Slovo dalo slovo, domluvili jsme pár velmi základních parametrů (jakože oba pojedeme na motorkách, pojedeme na Ukrajinu a pak se uvidí) a vyrazili.

Ve čtvrtek 10. října jsme měli sraz v 8 večer u nakládky vozidel na autovlak na pražském hlavním nádraží. Já si sbalil jen trochu náhradního oblečení, nerezovou skleničku na víno, sprej na řetěz, kartáček a pastu na zuby do malého vaku na zadní nosič, nazul jsem na svou KTM 1290 Super Adventure R gumy Mitas E-09, odmontoval zrcátka a zadní stupačky a vyrazil na nádraží. Tam už mě očekával Bohouš se svou KTM 1190 Super Adventure R. Pozdravili jsme se, vyřídili papíry, naložili motorky na vagón a zašli do blízkého obchodu pro něco na spaní. Rozumějte – já měřím skoro 2 metry a na té posteli v lehátkovém vagónu, která má podle mě tak metr čtyřicet, se prostě střízlivý nevyspím. S Bohoušem sedíme v kupé, popíjíme a kecáme a já s úlevou zjišťuju, že Bohouš je v pohodě chlapík. Bál jsem se trochu „seznamování přes internet“, protože před x lety jeden kamarád vyrazil s „internetovým parťákem“ do Maroka, při první zastávce u benzinky zjistil, že je to blb a potom s ním v křeči musel trávit dalších 14 dní. Nám nicméně večer ve vlaku uběhl v družném hovoru a po dvou pivech a lahvi vína jsem skutečně spal docela dobře, takže jsem s v pátek ráno v Košicích probudil celkem svěží a tak jsme mohli zahájit náš výlet.

Den 1

Je 9 hodin ráno, v Košících svítí sluníčko, my sedáme za řídítka a vyrážíme do chladného rána. Já mám v KTM navigaci připravenou trasu do Koločavy i s několika off-roadovými vložkami, takže jedu první, směr Michalovce. Jedu vlažně, nevím jak je na tom Bohouš s jezdeckými dovednostmi, tak to nechci moc valit. Občas se ohlížím (nemám zrcátka) abych zjistil, jestli se mě Bohouš drží. Bohouš se mě drží asi kilometr. Potom mu dochází trpělivost, bere za to, předjede mě po zadním a mizí. Tedy nemizí, já za to beru taky a tak jsme za chvilku v Michalovcích u benzinky. Super, takže Bohouš nejenže není blb, ale ještě jezdí přesně podle mého gusta, to nám ta cesta po silnicích pěkně uteče. Dáváme si kafe, skáčeme na motorky a pálíme to dál dál směr Ukrajina. Na hraničním přechodu Ubla strávíme asi půlhodinku a už se můžeme nadechnout svěžího ukrajinského vzduchu. Je 11 hodin dopoledne a před námi je asi 200 kilometrů nekvalitních silnic, polních a lesních cest směr Koločava, co víc si přát? Jedeme opět slušnou střelbu bez ohledu na to, v jakém stavu je silnice před námi. Díry v asfaltu, na řadě úseků asfalt chybí úplně… Našim „KáTéeMkám“ je to úplně jedno. V naprostém klidu jedou tam, kam je pošleme. Pálíme to hlava nehlava, na rozbitých úsecích neubíráme, jen jdeme do stupaček a snažíme se udržet na motorkách. Zanedlouho přijíždíme do městečka Volovec. Míjíme poslední domky, asfalt končí a my míříme po hlinito-písčité cestě do hor. Cesta je tak akorát rozbitá, po pár dnech dešťů sice trochu vlhká, ale drží to na ní, a tak tomu zase slušně nakládáme a letíme nahoru do kopce, prostě paráda! Po chvíli přijíždíme na planinku, která je rozoraná po těžbě dřeva. Všude díry jako po granátech plné vody, hluboké koleje, bahno… Zastavuji, pátrám po vhodné stopě, nadechnu se a pustím se do toho. Váha mojí Super Adventure se připomíná v plné parádě, takže s tím trochu bojuju, ale nakonec asi 150 metrů dlouhý úsek dávám. Slézám z motorky, otočím se a vidím Bohouše, jak se trápí zapadnutý v louži prakticky na začátku úseku. Skáču zpět na motorku, otáčím se a jedu mu na pomoc. Nesoustředím se, koukám na Bohouše, takže po asi 20ti metrech mi nějaká díra bere přední kolo a už ležím v bahně. Zasměju se, zvedám to a jedu dál. Mezitím padá i Bohouš, ale to už jsem u něj, zvedáme jeho motorku a já zjišťuji, že z tohoto úseku není nadšený tak jako já. Je teda spíš dost nasraný, protože do bahna nemá nijak zázračné obutí a hlavně svojí motorku ještě nemá „rozpadanou“, takže ho ten pád a ulomený blaster trochu rozladil. Chápu. Uklidňuji ho tím, že až dáme tenhle úsek, je za ním zase ta v pohodě cesta, na které se tak super jede a užijeme si to. Ok, Bohouš přitaká, že je to teda v pohodě a společnými silami s jedním drobným pádem ten nepříjemný úsek zdoláváme. Vydýcháme se a pouštíme se opět cestou dál do hor. Prudké výjezdy, cesta místy vymletá od vody, občas velké šutry, ale celkem to na tom drží, takže to zase valíme a užíváme si to. Noříme se do lesa po prudkém výjezdu a pár zatáčkách přichází rovinka s půl metru hlubokými kolejemi plnými bahna a vody. Objet lesem se to nedá, protože cesta vede svahem, takže se na sebe jen podíváme a vzdáváme to. Jedeme s kopce zpět, když najednou vidím odbočku doprava po vrstevnici, která je značená žlutou turistickou značkou. Když sjedeme zpět k našemu oblíbenému bahnitému úseku, koukám do mapy a zjišťuju, že po té žluté by to asi taky šlo.

 

Domlouváme se s Bohoušem, že on počká a já vyjedu zpět k té žluté odbočce a kousek cesty prozkoumám a pak uvidíme co dál. Přijíždím k odbočce a už vidím, že tam to asi nepůjde. Cesta je zarostlá trávou, jsou v ní vyjeté koleje plné vody a po asi 50 metrech mizí za horizontem, kde tuším prudký sjezd. Ok, tak nic, na to kašleme, říkám si a chci se otočit. Jenže cesta, po které jsem přijel je dost prudká, na té se nahoru nerozjedu a otáčet se na ní se mi moc nechce. Rozhoduji se tedy, že po té žluté přejedu asi 20 metrů ty koleje a za nimi je to v pohodě na otočení. Chybná úvaha. Úsek s kolejemi sice nějak dávám po travnatém středu, ale zjišťuji, že ta cesta je luxusní bažina s totálně mazlavým blátem, na kterém by nefungovaly ani hřebíky na ledovou plochou dráhu. Zastavuji a chci se otočit. No, zkrátím to. Otočit se a přejet těch 20 metrů zpátky mi trvalo asi 20 minut. Dvacet minut strašlivého boje s 230kg nepohyblivého železa. Po třetím pádu jsem tak vyflusaný, že motorku už nedokážu zvednout, lehám si do bahna vedle ní a vydýchávám se. Nakonec to nějak přejíždím, ale dolu na bahnitou planinu k Bohoušovi dojíždím s tepovkou asi 220 a rukama v křečích. Dávám si ještě 10 minut „leháro“ na vydýchání v trávě a jdeme na těch 150 metrů bahenních lázní, co nás tak bavily cestou nahoru. Už si ani nepamatuju, kolikrát jsme tam upadli, ale jsem rád, když mám konečně pod kolama asfalt. Už je docela pozdě, touhle off-road vložkou jsme se zasekli minimálně na dvě hodinky, takže to pálíme směr Koločava po silnici. Jsem dost vyčerpaný, takže se Bohouše sotva držím. K hospodě Četnická stanice přijíždíme už za soumraku. Jsme od bahna, promočení, propocení, unavení a je nám zima. Polévka, pelmeně a pivo nás ale vrací do hry, takže opět sedáme na motorky a vyjíždíme do asi 20km vzdálené vesničky Ruskaja Mokra, kde máme dnes objednané ubytování. Cesta přes menší horské sedlo Prislop je písek s hlínou a šutry velikosti tenisáku. I když je tma, jedeme docela palici a já si to zase užívám. Parkujeme u hotelu Berg Wind, který je tvořen několika sruby. Nové, čisté, vkusné, paráda! Na pokojích je teplo, voní tam dřevo. Teplá sprcha, pár piv a peřiny. Dneska to byl parádní den!

Den 2

Ráno snídaně, vyklepat zaschlé bahno z oblečení, udělat nějaký drobný servis na motorkách, trochu vypustit gumy a přes Prislop zpět do Koločavy. Za světla si tu cestu fakt užíváme, tohle je přesně prostředí pro velký KTMky. Na rovinkách tam mám chvílema přes „kilo“ a ječím radostí do přilby. V Koločavě chceme po červené vyrazit nahoru na poloninu Krásna. Přijíždíme k potoku, kterým je potřeba asi 30 metrů přebrodit po proudu a potom z něj vyjet doleva do úzkého koryta jiného potoka. Je docela dost vody, váháme, jestli do toho vůbec půjdeme. Nakonec se do brodu pouštím jen já, abych zjistil, jak vypadá pokračování cesty za ním. Jak potokem teče hodně vody, není vidět na dno a tak co chvíli najedu na větší (a hodně kluzký) kámen, takže to nakonec není taková brnkačka, jak by se mohlo zdát. Koukám do koryta menšího potoka, kterým bychom měli pokračovat. Valí se jím voda, ze které koukají šutry. Na tohle prdíme…  Vracíme se přes Prislop zpět s tím, že na Krásnou vyjedeme z Usti Čorne, kde by cesta měla být lepší. Zase to valíme a já dnes otevírám padací skóre. Jedeme do kopce, vracečka doprava, rovinka. Nakládám tomu, co to dá, ohlížím se po Bohoušovi, otáčím se zpět na cestu a 15 metrů přede mnou je další vracečka doleva…. Brzdím i očima, zadní kolo zablokované, přední se snažím udržet v přímém směru. Už vidím, že budu „dlouhej“, ale nevadí, protože na vnějšku zatáčky je nějaký plácek s ohništěm, kde je dost místa na dobrždění. Jenže na tom plácku je tráva. Mokrá tráva. Jedu po zádech asi 10 metrů. Směju se, zvedám motorku a valíme dál. V Usti Čorne se pouštíme kamenitou cestou po červené nahoru do kopce. Chvílema se dá slušně pálit, místy jsou od vody vymletá koryta, kde je to spíš triálek, ale dáváme to na pohodu. Pouštím Bohouše dopředu. Vidím, že na tomhle povrchu získal jistotu, takže tomu docela nakládá. Nechávám ho trochu poodjet, abych nežral kamení za jeho zadním kolem. Rovinka, louže, bahýnko, ale nic dramatického. Ani nezpomaluju, tahám za plyn, abych zvedl přední kolo před hlubší dírou a …. letím vzduchem. Vůbec nevím proč, ale plachtím tak 5 metrů, tvrdý dopad, motorka mě dojíždí po boku. Teď se nesměju, tohle už docela bolelo… Ok, jsem celej, vstávám, zvedám motorku, rozjíždím se, ujedu asi 30 metrů a za zatáčkou vidím ležet Bohouše. Teď už se zase směju, tohle je vtipná situace. Zvedáme jeho motorku. Úplně stejná chyba, jakou jsem udělal já. V euforii se přestal hlídat, tahal za to přes ty louže, až mu jedna z nich sebrala přední kolo. Asi čtvrt hodinky rovnáme ohnutou páčku zadní brzdy na Bohoušově motorce a řešíme pár dalších drobných oprav. Jedeme dál. Po pár kilometrech jízdy do kopce lesem se les otevírá a jsme nahoře na polonině. I když Krásna v jejím názvu znamená červená, je to tam taky dost krásný. Jedeme po cestě po hřebenech, užíváme dechberoucí výhledy, hopsáme po šutrech.

 

Po pár kilometrech nás zastavuje sníh. Děláme fotky, kocháme se výhledem do krajiny a potom jedeme zpět. Spouštíme se do údolí. Jsou asi 4 hodiny odpoledne a máme hlad. V Usti Čorne si v místním baru dáváme brambory s klobásou. Shodujeme se na tom, že ta klobása je asi konina. A že ten kůň nebyl nejmladší. Nejspíš tak 30 let tahal v horách dřevo. A když tam chcípnul, stáhli ho traktorem do údolí a udělali z něj tyhle klobásy.

 

Po pozdním obědě vyrážíme na jih směr Rumunsko. Cestou dofoukneme gumy, v Solotvynu v poklidu přejíždíme přes hranice a jedeme dál na Satu Mare. Silnice se před Baia Mare krásně klikatí přes hory, má slušný povrch a je na ní minimum aut. Ideální podmínky pro lehkou rumunskou Tourist Trophy. Sice už je tma, ale jedeme zase hroznou střelbu.

Já si to na Mitaskách E-09 vyloženě užívám, protože každé brždění znamená zadní kolo létající ze strany na stranu a každý výjezd nervózní, ale krásně kontrolovatelné ustřelování zadku. Jak se dá naklopit motorka na E-09 můžete vidět na fotce. „Poserproužek“ level zero. Kousek před Satu Mare stavíme u benzinky. Něco k pití, hledání hotelu na booking.com a jedeme se ubytovat. Hotel parádní (20EUR na noc a osobu). Sprcha, pivo, víno, peřiny. Dneska to bylo ještě lepší, než včera!

Den 3

Snídaně, servis a vyrážíme do sluncem zalité krajiny. Za pár minut jsme v Petea, přejíždíme do Maďarska a jedeme směr Slovensko. Jedeme svižně, ale dnes žádná velká divočina. Rozhlížíme se po krajině, užíváme si to. Po asi hodince dojíždíme na slovenskou hranici u městečka Velký Kamenec. O pár kilometrů dál, v Královskom Chlmci stavíme u benzinky na svačinku. Je asi 11 dopoledne. Do Košic je to asi 80km, ale my tam máme být až v 8 večer. Ťukám do navigace Košice jako cíl, ale jako waypointy přidávám desítky míst po východním Slovensku. Malé vesničky, polní cesty, lesy. Vyrážíme. Je nádherné počasí, teplíčko, nikde nikdo. Navigace nás vede neuvěřitelnými cestami přes pole a louky. Chvíli hlína, chvíli písek, chvíli asfalt a potom zase šotolina. Super. Na jedné polní cestě mi vyjetá kolej bere přední kolo a padám. Jen tak, aby se neřeklo, že dneska nikdo nespadnul.

Zemplínská Šírava. Oběd a vyjížďka po okolí. Bavíme se tím, že si vyhlédneme nějaký kopec v okolí, ideálně se zříceninou hradu, a potom se na něj snažíme vyjet. Je neděle, nádherné babí léto, tak jsou všude spousty turistů. Ale lidi jsou v pohodě, nikomu na motorkách nevadíme. Nutno ale říct, že i my jsme v pohodě, a když v lese potkáme turisty, zastavíme, usmějeme se, pozdravíme a jedeme dál, až když přejdou. Takhle se bavíme 2-3 hodinky, potom v Humenném natankujeme a jedeme přes Vranov nad Toplou směr Košice.

 

Silnice 576 v úseku Bánské – Herlany vede lesem přes kopce, je plná hodně utažených zatáček a tak porušuju předsevzetí, že dneska jezdíme jako (skoro) normální lidi. Co se na těch asi 10ti kilometrech dělo víme jen já, Bohouš a pár řidičů, které jsme cestou předjížděli. Jestli si teda vůbec všimli, že jsme je předjeli… Přijíždíme do Herlan a já se nahlas směju asi 5 minut. Tohle bylo fakt inferno. Kotouče a výfuky praskají jak chladnoucí kamna, smrdí guma. Dal bych si to ještě jednou tam a zpátky, ale jak se říká „v nejlepším přestat“.

 

Kolem šesté dojíždíme v poklidu na nádraží do Košic. Ve vkusné a moderní nádražní restauraci dáváme pivko a utopenec, nakoupíme v Lidlu „něco na spaní“ a jdeme nakládat motorky. V 10 vyjíždíme vlakem směr Praha. Kolem půlnoci dopíjíme, lezeme do peřin a budí nás až v 7 ráno stewardka se snídaní kousek před Prahou. Je pondělí a čas jít do práce.

Jak jsem psal v úvodu, žádná expedice, jen vyjížďka vlastně „kolem komína“. Ale bylo to super. Shodli jsme se na tom, že i když jsme jezdili jen 3 dny, máme pocit, že to byl alespoň týden. Tolik zážitků koncentrovaných do 3 dnů a jediné tisícovky kilometrů. 16 hodin za řídítky, průměrná rychlost 66kmh (na to, kudy jsme jezdili, je to docela rachot). Parádní zakončení sezóny! Plus další ujištění se o tom, jak je velký Super Adventure od KTM dobrá motorka. Co se s tím dá dělat v terénu a co to vydrží, je úžasný. A když z toho terénu potom vyjedete, nechápete, co se s tím dá dělat na silnici. No prostě máme ty naše oranžový obludy rádi.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):


TOPlist