Zakarpatská oblast Ukrajiny

O Slovensku a jeho cestách bylo již napsáno mnoho. Benzín 1.1 E v připočtu na 25 CZK nijak drasticky nevypadal a tak jsem z dálnice sjel na výjezdu na Malacky a ubíral jsem se cestou na Pezinok a jakási slovenská Dubá mi byla odměnou. Krásné zatáčky, převýšení, nezbytná hospůdka na horizontu, pomníčky padlým, kolínkářům, pilařům, borcům, rozlámaná svodidla, nakypřené příkopy, pogumovaný asfalt mnohdy v nesmyslném směru pouze dokreslovaly atmosféru jedinečnosti klikatých kilometrů. 
Jinak jsem si zvolil poměrně jižní cestu do Michalovců , ale cesta přes Pezinok, Nitru, Zvolen a Košice se ukázala jako zajímavá, pohodlná a rychlá. Dlužno podotknouti, že nocleh v luxusním hotelu ve Zlatých Moravcích se snídaní po slevě za motorku se cenově sešplhal na našich necelých 1000.- CZK. Pan majitel je prý také motorkář….. 
Hranice s Ukrajinou? Toť opravdu kapitola sama pro sebe. Obavy byly mnohé a mnohé se opravdu naplnily. Přejížděl jsem přes Vyšné Německé a kdo tam byl, tak jistě potvrdí, že přechod je do kopce, tak že pro mne to reprezentovalo tři (slovy3) hodiny startování a popojíždění v úmorném vedru. Mafián, který se měl dle znalců dostavit a za úplatek posunout ve frontě se bohužel nedostavil a tak uškudlená éčka zůstala v ještě ušmudlanější kapse. Další z rad znalců byla, abych si rozdělil hotovost po kapsách a nikdy neukazoval vše, co mám. Tak jsem byl jako veverka, která má v lese plno buráků, ale neví kde. Tak že nakonec úplatek pro celníky „davaj na kafe“ byl v kapse kde jsem měl na benzín, kapsa pro pokuty nakonec vyschla, protože jsem kupoval benzín a schoře, tedy zapřenou hotovost před manželkou jsem proměnil na ukrajinské hřivny v poměru jedna hřivna za tři CZK. Inu borec k pohledání...
Pasová a celní prohlídka ze slovenské strany není nijak drastická, avšak spěch je i na této straně hranice hluboce cizí. Opravdu nelíčená pozornost byla věnována kontrole dokladů k motocyklu, jeho původu, originalitě dílů i pravosti cestovních dokladů. 

Ukrajina vítá bumážkou, kterou vyplňuje ozbrojený voják a bumážka je i na fotografii. Tu neztratit a odevzdat před poslední závorou na ukrajinské straně. Moc jsem smysl nepochopil, ale asi jim přebývaly motocykly v hraničním pásmu. Nu nemusím chápat vše…. 
Druhá bumážka je daleko důležitější. Jednu polovinu odevzdáváte při vjezdu do země a druhou při výjezdu. Vyjma jména, příjmení, státní příslušnosti, čísla Visa či Master obsahuje také kolonku „pohlaví“, což v Čechách zásadně vyplňuji slovem „v pořádku“. Pro cestu na Ukrajinu jsem se naučil v azbuce pro tuto příležitost slovo „muž“. Největší oříšek však byla kolonka s adresou se jménem toho, za kým na Ukrajinu jedu. Účel cesty jsem si nadepsal jako „turist – privatnaja“, ale s adresou jsem opravdu hořel. Jaké město, ulici a jméno? Náhoda tomu chtěla, aby v druhém pruhu, asi o tři délky auta napřed stála dodávka, která v naprosto evropském stylu, i když azbukou, měla na sobě reklamní logo i s adresou. Tu jsem promptně opsal, jméno jsem doplnil na Voloďa B, protože Serjoža či Vasil mne v tuto horkou chvíli nenapadlo. 
Vojenský ochránce hranice mne dokonce pustil o jedno auto dříve a tak jsem byl vtažen do víru administrativních úkonů ukrajinské části. Do položek potřeb pro cestování tak přibyly čtecí brýle a propisovací tužka. Ukrajinští úředníci nejsou nijak nepříjemní, akorát jim nevadí, že vše dlouho trvá. Já jsem si krátil čekání polohlasným slabikováním jmen úředníků z vývěsek na jejich kukaních. Co mi však nedošlo, že my je slyšíme přes sklo a oni nás slyší ze svého reproduktoru. Jméno Gražina mi šlo dobře a dokonce z azbuky na první pokus. Jenom to hláskování příjmení vyvolalo úsměv všech …. 
Posledním úkonem, ale ne nijak strastiplným bylo zadání motorky do databáze. V jedné ruce osvědčení o TP a druhou rukou, avšak jedním prstem byla pečlivě zanesena důsledným úředníkem moje Kawa do počítače našich někdejších sousedů. Poměrně žoviální úředník se nechal fascinovat nejenom strojem, ale i cestovatelskými plány, protože po mých báchorkách o kamarádovi na dohled od hranice mi popřál SHASTLIVIJ PUT, ale především mne upozornil, že adresa opsaná z dodávkového auta je vzdálena ještě asi cca 600 km od Užhorodu……

Benzin na Ukrajině není žádná kovbojka. Velmi důležitým momentem je, že se platí předem určená částka. Tedy žádná „plná“. Pět, deset, patnáct nebo kolik litrů, zaplatit a potom teprve tankovat. Má to i své výhody. Jednou mi to neakceptovalo kartu a tak možnosti hotovosti se oproti kartě ukázaly naprosto odlišné. Na fotografii je čerpací stanice, která je sice funkční, ale skutečnost je již daleko všednější. Čerpací stanice jsou po většině v evropském stylu, avšak bez výrazného sortimentu občerstvení, časopisů, kondomů atp. To mi připomíná, že na radu znalců jsem si koupil na cestu také „anti – pich“. Což je prý sprej do pneumatiky, ale já jsem kupoval, ale úplně něco jiného ….
Benzín za 6.45 ukrajinské hřivny, tedy krát 3, není nic zničujícího, ale čelní sklo vám prsatice neumejou…
Hlavní tahy jsou poměrně dobře značeny, já jsem si křižovatky, obzvláště kruhové objezdy ale musel projíždět opakovaně, azbuka není moji silnou stránkou …

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE