Ukrajina & Rumunsko 2011

...spočíval pouze v přesunu z Plzně do Prahy na auto(moto)vlak, kterej nás během noci odteleportoval až pod Tatry do Popradu. Celkem nic zajímavýho, cesta po D5 stereotypně (ne)utíkala, jen při rychlostech nad 105km/h se mi začínal motocykl pekelně vlnit. Nevim, jestli to je novýma gumama (předek Trelleborg, zadek E-09), ale spíš novejma hliníkáčema (nevyvážená hmotnost jejich obsahu). Na nádraží v Práglu, kam jsem dorazil jako obvykle pozdě, už čekal jak Lachtan na SuperTénéré, tak i Flo na Ténéré 660. Nakládka se opozdila asi o třičtvrtě hoďky (a to nikoliv kvůli mě), takže rychle přikurtovat oře, hop na jedno staropramenný poblíž hlaváku a hurá směr Slovač. Cesta mašinkou byla tak trochu adrenalinová pro Lachtana, kterej jakožto vášnivej kuřák v nekuřáckým vlaku trpěl.

Poznatek dne: Z plastovýho kanystru se dá na Teneru 660 udělat pěkná kapotáž.

Poprad nás uvítal mlhou, o kterou by se dala motorka opřít, takže jsem vrchy Tater moc, respektive vůbce nezahlíd. Den začínal okolo sedmý hodiny ráno, kdy jsme odvázali motocygly z vlaku a vyrazili směr Dukla. Teda ne přímo do Polska, ale do oblasti, kde se roku 1944 odehrála karpatsko-dukelská vojenská operace, při který padlo nebo bylo zraněno až 85000 sovětskejch a 6500 československejch bojovníků. Snídaně proběhla v Salaši u Franka (+49° 18' 36.71", +20° 40' 47.94"), kde nám naservírovali parádní beraní guláš za tři evropský krejcary. Zajímavej stylovej podnik.
Cesta vedla pěknou kopcovitou krajinou, takže jízda celkem utíkala. Ve Svidníku jsme navštívili památník a Muzeum dukelských operací (muzeum bylo zavřené, ale venkovní expozice boľa v prevádzke), udělali povinnou fotku ‚sousoší‘ dvou tanků - sovětský T-34/85 a německý Pz IV F2, projeli Údolí smrti a zkoukli i památník a hřbitov padlých vojáků u Vyšného Komárnika na česko-polské hranici (+49° 24' 52.97", +21° 41' 59.74"). Odtud jsme přes Havaj dorazili až k vodné nádrži Veľká Domaša, kde jsme si na chvíli schrupli, aby bylo dost sil na menší offroadovou vložku. Asi jsem toho naspal málo, páč dva kilometry přes hřeben mimo cestu (ta jaksi zmizela v houští) byl pro mě obrovskej záhul. Při tom jsem si ohnul brzdovou páku, takže mi zadní kolo neustále přibrzďovalo. Mám teď moc krásně filajovej kotouč. Když jsme se zase vymotali z lesa ven (cestou jsem stačil lehce podemolovat pravej kufr), dojeli jsme do obce Štefanovce, kde jsme měli slíbený nocování u pana faráře církve řeckokatolické (snad to píšu správně). Pan farář-motorkář měl připravený cirkusový číslo, ve kterým nám předved, jak jeho nesmrtelnej pes Uško umí napočítat (naštěkat) od jedný do šesti a to i na přeskáčku. Dostali jsme véču, směnili plzeňský pívo za místní a požili nějakej ten destilát. V jedenáct šup do hajan.

Poznatek dne: Jednodušší je jezdit místama, kudy vede cesta.

Ze Štefanovců jsme valili směr Humenné a Snina, abysme se po hodině ouřadování ocitli na ukrajinský půdě. První úkol: ropa - 22 kaček za litr Naturalu 95 - paráda. Druhej úkol: hřivny (místní platidlo). Oksana - třetí stavení vpravo před křížovatkou v Malyim Bereznyim - nám dala výhodnej kurz 11,20 hřivny za Euro. Jenže následující situace mě docela vykolejila: z hlavní začaly směrem k nám do vedlejší odbočovat krávy jdoucí z pastvy. To že odbočovali po celé šířce silnice a některé se při tom stačili i vys... vykonat potřebu, jim absolutně nevadilo, a tak Flo s Lachtanem museli stádem prokličkovat. Stejný úkol čekal i jednu slečnu z autoškoly jedoucí za nima v žiguli, ale asi byla zvyklá, páč elegantně přejela přes protisměr až na štěrkovej plácek vedle silnice a tudy celej ten kálející houf objela. No... Situace zajímavá, leč na Ukrajině velmi častá. Třetí úkol: jídlo. Zajeli jsme do Velykyiho Bereznyiho, navštívili místní ресторан a tam si naprali nácky. Hned na výjezdu z parkoviště jsme ignorovali dopravní značení a to asi bylo špatně, páč už na mě z dálky mával policajt, že něco potřebuje. Potřeboval hřivny - ze 425 šušní jsme to ukecali na 100 a na oplátku nám maník dal na sebe telefonní kontakt, že je taky motrokář a kdyby prej nějakej další průšvih se strážcema zákona, ať se ozvem, že pomůže. Teď bych tu situaci s pokutou asi řešil jinak, ale po bitvě je každej generál, že jo. Po tomhle prušvihu jsme nabrali směr východo-východo-východ s tim, že zkusíme najít cestu mezi kopci.

Povedl se nám opak - cesta úplně zmizela a navíc přišla parádní průtrž, tak nás v jednom stavení (+48° 51' 15.40", +22° 33' 24.51") schovali do garáže s tim, že až přestane pršet, povalíme dál. Z dočasného pobytu se stalo přenocování v prázdné místnosti v podkroví. Pani domácí i její sestra se role hostitelek ujaly bravurně: daly nám jak večeři, tak i snídani a domácí kravský mlíko. S paní domácí jsme navíc parádně pokecali, páč už 40 let žije v Košicích.

Poznatek dne: Cesta zakreslená v ukrajinské mapě neznamená, že je sjízdná, nebo že existuje.

Jelikož nám děšť vzal možnost pokračovat směrem na východ, museli jsme se vrátit zpět do Velykyiho Bereznyiho a odtud severní cestou přes Kostrynu a Volosyanky směrem na Volovec. Za Volosyankou nám pod koly zmizel asfalt a zůstal pouze štěrk a bláto. Paráda! 30 kilásků offroadovýho vyžití a ani nevadilo, že se opět dost rozpršelo. Nad Volovcem jsme u plynové stanice vytvořili pár snímků a vymysleli, že se nevrátíme zpět na silnici, ale vezmeme to direct z kopce dolů. Pěkná blbost to byla. Začátek pohoda – rovina, mokrá tráva. Ale po pár set metrech se začal kopec čím dál tím víc lámat směrem k Volovci. Každou chvíli jsem očekával pád za okraj Zeměkoule. Flo nám kousek poodjel a sjel o kus níž, takže jsme mohli pěkně z nadhledu pozorovat, jak se válí po zemi. Bohužel jsme se včas nezdekovali, takže nás zase dostihnula další průtrž. Po deseti kilometrech jsme dojeli k legendárnímu penzionu U Leva (+48° 40' 30.03", +23° 18' 57.88"). Leonid hned vyběhnul z výčepu a mával nám. Dal nám klíče od pokoje a šel roztopit saunu.

Баня byla výborná záležitost a navíc po vysaunování jsme si tamtéž nechali oschnout mokrý motohadry. U Lea jsme potkali Dana (Africa) s Medvědem (950 Adventure), byli na cestě i s batůžkama Myškou a Kačkou. Dali jsme nějaký to lokální pivo, poslechli lokální interprety v TV a pojedli lokální dobroty.

Poznatek dne: Lokální interpreti resp. interpretky jsou zejména vyparáděný čuryny a vnucujou lidem jednotvárnou taneční hudbu. Jediná vyjímka jsou snad jen Ночные Снайперы.

...byl ve znamení výjezdu na poloninu Boržava se svým nejvyšším vrcholem Стой (někde uváděno Стiй; +48° 37' 16.60", +23° 11' 25.98") o nadmořské výšce 1681 metrů. Roli průvodce zastával Dan a Myška jako baťůžek pořizovala fotografický a kinematografický materiál. Počasí nám opět nepřálo a i paní Fortuna byla asi v rauši, páč já se spíš válel v borůvčí než bych jel, Lachtan si při parakotoulu borůvčím ulomil pravý zrcátko a Flo si cestou dolů ukopnul plexi z kanystru a asi pětkrát ztratil pet flašku s limoškou. Cestou zpět k Leovi jsme ještě zkoukli Shypotske vodopády, ochutnali borůvky s cukrem - zřejmě místní specialita - a Flo předvedl elegantní tanec na houpacím mostě. Československo našlo talent. U Leonida jsme dali pivo, u Natálky (Leova žena) objednali nejaký to jedlo a Lachtan zalepil zrcatko nejakou modelínou. Večer jsme zkoukli DVD, který loni pořídili Dan, Medvěd a spol. na Ukrajině.

Poznatek dne: Natálka se při objednávání jídla neptá, jestli si dáme to či ono, ale ptá se „co si dáte?“. Dává tak možnost vybrat si téměř cokoliv dle chutě a zásob v lednici. Žádnej jídelák, nic takovýho. Zajímavý a sympatický.

To už jsme museli Leva opustit, abysme se taky posunuli o kus dál. O kus dál, konkrétně do Koločavy. U obce Soimy bacha, pod červeným hotelem je STOPka, takže zastavit – benga tu rádi kukají. Po několikadenních deštích byly všechny toky rozvodněný a berou s sebou všechno, co leželo na břehu. A jelikož jsou Ukrajinci prasata, tak se všude valejí nebo plavou prázdný flašky. Když jsem se ptal, proč hází odpadky do potoka nebo do řeky, jeden z místních odpověděl, že ta řeka teče do Rumunska, tak proč ne?

Cestu mezi Mizhyr’you a Synevyrem jsme záměrně zvolili tu horší, asi 2 km jižně od té oficiální. Nejdřív kamenitá, poté travnatá, po chvíli zase bláto – paráda. V kopcích nad Synevyrem jsme potkali domorodce, který šel na pastviny pro koně. Drobet jsme popovídali, udělali skupinové foto a hyjé dál. Domorodec nam ještě otevřel ohradu, která přehrazovala cestu a následoval sjezd do Synevyru. Tady si Lachtanova motorka vybral slabší chvíli a upadla ze stojánku. Helma v louži, zrcátko opět oddělený od motorky a Zakarpaty plný výrazů z horší poloviny Lachtanovo slovníku. Radši rychle pryč vocaď...

V Koločavě jsme vzali bydlení i se saunou u babušky naproti četnický stanici za 40 hřivní a zajeli na večeři do restaurace (+48° 25' 25.28", +23° 42' 37.08"), kterou nám doporučil jeden českej turista. Těch je ostatně v Koločavě na můj vkus až moc. V restauraci jsme absolvovali menší kulturní představení, to když nás majitel učil ‚prdět‘ do fujary. Nakonec skupinové foto čtyřčlenného hudebního tělesa ve složení: pan majitel – fujara, Lachtan – bicí (buben s činelem), Flo – harmonika a já s husličkama. Když jsme to rozjeli, vznikla hrozná kakofonie, tak jsme se radši začali věnovat šašlikům na talíři. Majitel zřejmě neměl kultury dost, tak od vedlejšího stolu, kde seděli – jak jinak – turisti z Čech, vyzval k tanci snad všechny děvčata. Byl dokonce takovej frajer, že nám nalil nějakou pálenku s tim, že nás pak odvede přes Koločavu, aby nás nedrapli polucajti. Nakonec to dobře dopadlo a my ve zdraví dorazili k babušce, kde jsme okusili trochu punkovější verzi sauny. V ní jsme potkali další čechy a dle jejich vyprávění budeme mít další den stejný cíl cesty – poloninu Krásnou.

Večer jsme ještě skočili na jedno do četnický, ale horší obsluhu už dlouho nepamatuju. Jak se člověk zmínil, že nespí na stanici ale naproti, u „konkurence“, tak jsme byli póvl, chátra, tfuj, tfuj... No nic, dopijeme, Lachtan dá cígo a pujdeme... Jenže u východu jsme potkali zajímavou figurku jménem Jura Jánošík (fakt se tak jmenoval, ukazoval nám nezaplacenou složenku na pojištění auta). Vyprávěl, jak se na UA žije, že pracuje v ČR atd. Zajímavý posezení.

Poznatek dne: Člověk se trmácí kus cesty, aby poznal Ukrajinu a narazí na Koločavu plnou Čechů. Hmh...

...aneb polonina Krásná, část prvá. Den začal polojasnou oblohou, což už jsme nad hlavama pěkně dlouho neměli. Nejprve bylo nutný zjistit, kudy vlastně na ty kopce. Opět se osvědčil pan restauratér – vybral jednoho ze štamgastů, ten se zved od piva, sednul do žigulíku a že prej nám cestu ukáže. Zastavil až u mostu přes místní řeku Bradolest. Tak to je jasný, hop přes most a hrr do kopců... Prdlajz. Maník nás odnavigoval do toku a že prej po padesáti metrech je odbočka v levo. Po padesáti metrech odbočka v levo sice byla, ale vedl tudy potok. Jaký bylo moje překvapení když za (pro enduráky legendární) skálou potok zmizel a dál vedla už normální cesta. No, dál... asi tak padesát metrů. Skálu se podařilo zdolat celkem rychle (cca hodina a půl). Když jsme po náročným výstupu odpočívali, dojeli nás Dan s Medvědem a děvčaty. Tak jsme jim taky pomohli přes skálu a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství. Jak jsem zmínil, další dobrodružství následovalo po asi padesáti metrech. Kamenitá cesta se změnila ve dvě brázdy vytvořený velkejma mrchama značky ЗІЛ. A jelikož posledních několik dní nebylo zrovna dvakrát slunečno, byly ty koleje dost, DOST rozs*ačkovaný. Dopadlo to tak, že se sundali kufry z mašin, vyndali se kurty a provazy a po vzoru burlaků, když svoje lodě proti proudu táhnou - navzdory všem kamenům... Pardon, v našem případě proti kopci. Nebudu se tady rozepisovat, jak jsme se s každou mašinou plácali po kolena v bahně, dávali si navzájem bahenní masky a pěšky nosili zavazadla do vršku. To nikdo vědět nemusí, pro naše ega to tak bude i lepší.

Ale myslim, že bude stačit pár numerickejch údajů (původem z mé GPS): k veletoku jsme dorazili cca v 10:20, v kolejích ‚ujeto‘ 0,9km v čase 5hod 17min, nad pásmo lesů (vzdál. cca 3km) jsme se dostali v 18:15 a za celý den, tj. 8 a třičtvrtě hodiny ‚jízdy‘ jsme urazili vzdálenost neuvěřitelných... fanfáru, prosím... 5,4km. Majstrštyk. Dan a spol. nás samozřejmě předjeli, nechtěli jsme je už víc zdržovat, neboť jeli na lehko a museli se vrátit zpět k Levovi. Každopádně jim všem čtyřem patří OBROVSKEJ dík. Bez nich by jsme tam šaškovali nejspíš ještě teď. Tábor jsme ten večer rozbili u vysílače v nadm. výšce asi 1200 metrů. Jedinou obavu jsem měl z kopce, kterej na nás čekal ráno. Docela dlouhej krpál a s minimem možností si oddáchnout. „Táto, podívej na ty panorámata!“ Hned jsem si na Homolky vzpoměl, páč takovej rozhled široko daleko, jakej jsme tam nahoře měli, jsem už dlouho nezažil. Spadlou bradu ještě víc uzemnilo stádo divokejch koní ženoucích se okolo. Popravdě, zas tak dramatický to nebylo, tři z nich zabloudili do ohrady u vysílače, tak jim Flo musel otevřít vrata. Jelita. No ale západ slunce byl nádhernej. Škoda, že tam nebyly žádný lokální interpretky...

Poznatek dne: Na postřehy nebyl čas, stejně by zvostaly utopený v rozs*ačkovanejch kolejích...

...aneb polonina Krásná, část druhá. Ráno byla obloha vymetená a naznačovalo to, že se vyplní předpověď, která slibovala už jenom hezký počasí. Jen ten kopec, co nás čekal, mě nenechal v klidu. Safra, japa já na něj asi vyjedu? A copa budou kucí dělat, až se zakutálim dolů do Koločavy? No nic. Zabalit stan, napakovat motocygly a hurá na kopec.Ve výsledku to nebylo zas až tak hrozný, jak všichni okolo strašili. Vyjetá kamenitá cesta nahoru byla moc vyjetá, moc kamenitá a málo cesta, tak jsme to hrnuli traverzem v borůvčí. Jedinej problem nastal u Floa, kterej - jako tradiční předjezdec – zajel až moc bokem a musel se v mezi otáčet, pak se zaháknul v nějakým rygolu a praštil se holení o stupačku. Ale zvládlo se to v pohodě a už nám nebránilo nic v poklidným cestování po hřebeni. Měl jsem pár krizovek, z nichž jednu jen-tak-tak vydejchala brzdová páka, která zvostala trčet do boku. Pár zručných chvatů sikovkama a všudypřítomným kamením, a páka jako nová. Teda až na ten tvar – s původním nemá zbla nic společnýho. Hřeben poloniny je fantastická věc. Výhled nekazí žádnej strom, všude jenom samý kopce, stáda krav a koní... A lidi sbírající borůvky. Asi národní sport. Sjezd z poloniny byl už ouplně jinačí kafe. Dole v Usť-Čorné jsme byli asi za patnáct minut po kamenitej cestě. Bylo to příjemný, opět se postavit na pevnou půdu v civilizaci.

Akutní nedostatek benzínu se vyřešil záhy, do SuperTénéry jsme jak já, tak Lachtan naskládali přes 26 litrů každej, takže jsme nejspíš už dojížděli na dluh. Něco jako benzínovej debet. Ubytování v Usti na sebe nenechalo dlouho čekat. Zatímco Flo s Lachtanem rabovali mistní mагазин, ja hlídal stroje. A tu ke mě přistoupil chlapík a že prej vodkaďpa já sem. Tak jsme se zakecali a najednou přišla řeč na ubytování. A maník že má pokoj za 60 hřivní, teplá voda inclusive. Počkal jsem na kumpány, ať se rozhodne společně. A banda že prej hej. Tak jsme se jeli podívat, v jakej že pastoušce budeme přebejvat. No ale chlap se pochlapil - rozestavěnej dvoupatrovej domek a uvnitř - jedna báseň. Po čase jsme se zase zcivilizovali a šup do města na jídlo a pívo. Řízek s bramborem byl ucházející, navíc jsem se dorazil zeleninovým salátem, pivo taky celkem dobrý, ale lidi okolo byli solidně na hadry. Zřejmě další národní sport. Cestou po návsi jsme míjeli odpadkový koš vyrobenej z propan-butanový bomby v uměleckým stylu 'ousider art'.
Na druhou, pozdní večeři jsme zašli do další místní provozovny, ale to byla chyba. Holka za pultem byla častějc v kuchyni než za pultem, telefon od ucha nedala a nějak se o nás vůbec nezajímala. K jídlu jsme obdrželi rozvařenou rejži a rozvařený mletý maso. Divná strava a divná obsluha - v jeden moment holka stačila telefonovat, koordinovat děcka před podnikem a ještě vykládat jídlo na stůl.

Poznatek dne: Hlavně se nepos*at předem... (to tuším kdysi prohlásil Hajnej, já si to jen ověřil v praxi).