Ukrajina & Rumunsko 2011

Z Usť-Čorné jsme pokračovali na jih směr Dubové, kde jsem uhnuli z hlavní a po štěrkovej cestě to pálili směr Solotvyno. Cesta byla parádní, počasí taky, Flo ztrácel lahve... – prostě idylka. Před Solotvynem jsme zastavili na trhu, aby se nakoupili nějaký ty suvenýry a náhradní zrcátka, což se zdařilo tak napůl.
V Solotvynu jsme nejprv zabloudili k bejvalejm solnejm dolům, který už evidenntně nefungujou a jen chátraj. Ale vypadá to zajímavě. No a pak jsme navštívili profláklý solný jezera a na chvíli se vyráchali. Zas tak moc, jak se vypráví, voda nenadnášela, i tady bych se doved utopit. Flo si dal bahenní masku, ale vypadal jak bubák a pěkně smrděl. Mezitim jsme s Lachtanem pucovali zásoby placatýho salámu a výbornýho ukrajinskýho chleba. Další cesta vedla směrem k hranicím s Rumunskem. Teda měla vést, my jsme ale spletli směr a dojeli až za Bilou Tserkvu - v navigaci totiž požadovanej přechod nefunguje a natolik podrobnou mapu nemáme. Takže jsme se museli otočit a jet zpět. Na podruhý už jsme se trefili a stáli na hranici. Co mě zaujalo, tak bylo velký množství lidí s ohromnýma nákupníma taškama. Z Rumunska se chodí na ukrajinskou stranu nakupovat opravdu ve velkým, jelikož cenovej rozdíl je fakt znatelnej. Přejezd na rumunskou stranu celnice vede po dřevěným mostě přes řeku Tisu. Údajně by to měl bejt nejdelší dřevěnej most v Evropě. Kdyby to člověk nevěděl, tak si toho ani nevšimne, páč jede po asfaltu. Ale konstrukce dřevěná je. Po 40 minutách na hranicích jsme se ocitli v Rumunsku. První věc, čeho jsme si všimli, byly chybějící díry v silnici. Chvíle motání po městě Sighetu Marmatiei, dva nevydařené pokusy o směnu EUR na místní měnu LEI a pak už vyrážíme směr Săpânţa.

Tady mam vyhlídnutý dva cíle: za prvý – veselej hřbitov, za druhý – 75m vysokej kostel, největší dřevěnej kostel v Evropě. U hřbitova bylo mraky lidí, takže nic moc, ale kostel a okolí byly parádní. Jen škoda, že se nemůže až na horní ochoz kostela. Jelikož se už blížil západ slunce, valili jsme zpět do Sighetu najít ubytování. To jsme našli až za městem, v obci Vadu Izei (+47° 53' 34.57", +23° 55' 40.78"). Cena tušim 20 LEI na každýho, slečna domácí vládla angličtinou, sprcha teplá a večeře luxusní.

Ráno nás Flo ved za kulturníma památkama UNESCO. Všechno to byly parádní stavby – z většiny kostely, vše starý a dřevěný. Za zmínku stojí hlavně Mănăstirea Bârsana (+47° 47' 36.46", +24° 5' 30.61"), kde je podobnejch unikátů spousta - vypadá to tam jako skanzen. Asi to je skanzen... Provoz po Rumunsku mi vůbec neseděl a za to se i Lachtanovi a Floovi omlouvam, ale to tempo (nejen) místních bylo hrozný a ze začátku jsem to prostě nechápal. Nějaký limity v obci nebo mimo se zásadně nedodržovaly a kdo je dodržoval (já), byl za brzdu a potenciální zdroj nebezpečí. Po čase mi už ale nedělalo problem udržovat tempo s Italem, kterej jel konstantně 120 km/h, obec, neobec. Bohužel už se zase začaly vyskytovat ďoury v silnici a asfalt byl tolikrát opravovanej, že záplatovaný byly i záplaty, a to několikrát. Cesta byla sice parádně klikatá, ale hluboký jámy v silnici kochání dost omezovaly. Další naše „kroky“ vedli k městu Bicas, respektive k jezeru Izvorul Muntelui u něj. Tady jsme fotili barevnej most, kterej byl vidět už z kopců, odkud jsme přijižděli.

Ubytovali jsme se v díře jménem Ceahlău. Ubytování bylo hrozný (asi i šváb by se našel) a v ‚restauraci‘ v přízemí si nás nikdo nevšímal, tak jsme sebrali mašiny a na jídlo jeli do vedlejší dědiny Durău (+46° 59' 58.41", +25° 54' 59.98"), kde pan majitel uměl i anglicky, takže domluva bez problémů. Jídlo měl parádní, jen pivo bylo – jako skoro všude v Rumunsku – pouze lahvový. Ale palačinka 3v1 na závěr to všechno nechala zapomenout.

Poznatek dne: Sehnat ubytování neni nikdy problém. Ovšem výsledky jsou občas diskutabilní.

Rychle sbalit a vypálit, abysme nechytli nějaký ty svraby, neštovice apod. a přes Durău míříme dál. Teda, chvíli to trvalo, páč cesta končila závorou a národním parkem, ale Flo se na cestu zeptal místních a po pár minutách valíme klikatou rozbitou asfaltkou vesměs směrem na jih. V nejvyšším místě týhle cesty je parádní louka (+47° 1' 17.67", +25° 57' 16.06"), na piknik a fotografování okolního údolí s už zmíněnou přehradou jako dělaná. Tady v domění, že si udělam pěknou panaromatickou fotku, nezastavuju hned po sjezdu ze silnice, ale jedu dál k hraně kopce.

Najednou mi do cesty skočil jakejsi divnej bača a začal něco hulákal. Já mu rozuměl kulový, ale jemu to bylo jedno – mrmlal dál. Pak mi jeden z přítomnejch turistů přeložil bačovo bláboly ve smyslu, že to všechno je bačovo a nikdo tam nesmí. Bača byl evidentně lehce pomatenej a neuměl číst, ale hádat jsem se s nim nechtěl, stejně bysme si navzájem nerozuměli. Tak jsem to otočil a vrátil se k silnici. Namazali jsme řetězy, udělali kafčo a dali menší pozdní snídani. Další cesta vedla po rozbitej cestě až do města Bicaz. Tady jsme se bohužel ztratili, resp. Flo nám ujel a neodbočil správným směrem. V domění že Flo nám pořád ujíždí, Lachtan nasadil stíhací jízdu a já za nim vlál opodál. Doletěli jsme až k Bicazskému průsmyku – parádní skály, ale zase všede moc lidí – jenže ani tady Flo nečekal. Tak jsme pokračovali dál a zastavili u Lacul Roşu, což je jezero, z něhož trčí kmeny stromů, ale ne a ne se rozpadnout. A na to sem opět jezdí čumět houfy lidí. Tady jsme čekali, až se Flo ozve. Když se mu konečně Lachtan dovolal, dozvěděli jsme že si zajel nějakejch 50 km. Po shledání s Floem jsme se chtěli dát směr Ghimeș. 8km před odbočkou na Ghimeș, zrovna v parádních serpentýnách, jsem koutkem oka zahlídnul, že Lachtan zastavuje. Asi bude fotit, řek jsme si a klopil to dál. Na vrcholu stoupání, v sedle Pasul Bicaz, jsme zastavili a čekali. Po několika minutách už mi to nedalo a jel jsem zpátky, jestli se něco Lachtanovi nepřihodilo. Lachtan už z dálky gestikuloval, že je konec. V myšlenkách se mi kutáleli převodový ozubený kolečka z rumunskejch kopců , ale skutečnost nebyla až tak moc zlá – "jenom" prasklej rám. Přeložili jsme Lachtanovo věci na ostatní mašiny a pomalu se kodrcali na druhou stranu hřebenu. Flo nás trefně přirovnal ke smutečnímu průvodu. První obec, kam jsme dokodrcali, bylo městečko Gheorgheni.

A jako by se konečně paní Fortuna probrala z rauše, jeden z prvních baráků byl – ač byla sobota odpoledne – otevřenej autoservis. A paní štěstěna se zřejmě dobře vyspala, protože zrovna byl v servisu známej majitele – svářeč. A jako bonus bylo to, že Gheorgheni je maďarská obec v Rumunsku a tak na řadu přišel Flo a jeho mateřština. Slovo dalo slovo a už jsme v autoservisu mašinu rozebírali. Mezitím nám majitel dohodil přespání v penzionu a doporučil pizzerii, kam si můžeme doject pro dobrej koláč. Mašinu jsme odstrojili, prasklý části rámu stáhli kurtama k sobě a jeli bydlet (+46° 43' 30.92", +25° 35' 20.22"). Večír jsme navštívili kulturu ve městě, ale točený pivo je asi podpultový a pouze pro vyvolený.

Poznatek dne: Prasklej rám neni úplně košer tunning.

Bylo asi okolo čtvrtý předchozího odpoledne, když jsme ztroskotali v servisu, a okolo NEDĚLNÍHO poledne jsme už byly svařený, nabarvený, složený, sbalený a připravený vyrazit. Dle domluvy pojede Flo samostatně směr Ghimeș, prohlídnout si kraj svejch předků, a já a Lachtan pojedeme směrem na západ a kdo-ví-kde se potkáme. Jak první půlka cesty vedla přes kopce a místy se i parádně klikatila, tak druhá byl celkem nezáživnej přesun a párkrát jsme i bloudili, mě navíc bylo lehce blbě a měl jsem menší střevní potíž. Flo nás dohnal v půl osmý večer ve městě Reghin. No, dohnal... Čekali jsme na něj na pumpě hodinu a půl, a to si ještě byl zakrosit, zapadnul v blátě a ven ho tahal nějakej bača. To my měli nudu. Jediná zajímavá chvilka byla, když na přilehlém kruháči umřelo auto a lidi v autech za nim místo toho, aby na něj troubili (i když takovej blb se taky našel), vystoupili, auto odtlačili ke kraji, vlastní vůz zaparkovali na pumpě a šli maníkovi pomáhat s opravou. Jo, a pak nás ještě otravoval malej Rumun a furt něco mlel. Evidentně žebral, ale byl hodně otravnej a asi i blbej, páč mu nestačilo, že jsme ho každej třikrát poslali do jistejch zákoutí lidskýho těla – pokaždý odtáhnul a za deset minut byl zpátky. Největší srandu měl z toho, když za nim vyzběhla obsluha pumpy. Ale žebrota asi nese, páč žral nějaký keksy ze sortimentu zdejší pumpy. Ubytování jsme jeli hledat do vesnice Voivodeni. V celej vesnici bylo asi tak 20 metrů asfaltu, zbytek jenom prašná kamenitá cesta. Paráda! Nakonec jsme bydleli na faře (+46° 42' 16.52", +24° 37' 45.44") a večeři nám v deset večer připravil sám pan farář.

Poznatek dne: Lidi, co si sami neumí nafoukat kolo od auta na dvě atmosféry, nejsou jenom u nás, ale i v Rumunsku.

Ráno jsme pomohli sbalit matrace, na kterejch jsme chrápali, nasnídali se, vyfotili rastafariánskýho psa, rozdali nějaký bonbóny a valili směr Maďarsko. Silnice/cesta vedla parádním zvlněným krajem, okolní vršky měly z většiny pískový podloží, ale na žádnej větší cross to nebylo – nebyl čas. Udělali jsme jen menší výjezd u Crăieşti na jeden z vršků, pár fotek a jedeme dál. Zajímavá pasáž se naskytla, když jsme objížděli město Cluj – za městem Gădălin, kde jsme uhnuli z hlavní, asfalt zmizel a začal až u města Bontida – parádní 10km offroad. Ostatně, takových úseků bylo spousta a aspoň byla cesta něčím zajímavá. Na jednom takovým úseku Lachtan zastavil, že prej se mam vrátit a vyfotí/natočí, jak to ode mě práší. Tak jsem se vrátil, pořádně to rozhulákal, okolo Lachtana prolít v necelým kilu... Jenže pak to pěkný skončilo, zatáčka začala prudce utíkat doleva, já měl problém jí kopírovat... No, dopadlo to dobře, ze škarpy jsem se vyhrabal sám. Ve městě Hida jsme dali oběd, ale převládala spíš nespokojenost než spokojenost.

Hlavní surovinou, z které zde vařili, byl tuk - v mastnotě plavalo úplně všechno včetně samotný mastnoty, obsluhá na nás z vejšky kašlala a nakonec se nás pokusila při placení dvakrát okrást. Za Hidou jsme najeli na hlavní silnici směr Zalău a odtud do Carei, kde jsme chtěli najít ubytování. To se ale nepodařilo přímo ve městě, ale až u hlavní silnice směrem na Satu Mare. Bydlení bylo celkem ucházející, motorky nám dokonce uklidili na zamykatelnej dvůr, obsluha příjemná, štíhlá, blonďatá..., věčeře dobrá a pivo opět lahvový. Ale taky dobrý. Čtyři kousky a jde se spát.

Poznatek dne: Když tě někdo v Rumunsku chce při placení okrást, tak se mu to stejně podaří.

Ráno jsme začali kvalitní snídaní (míchaný vajíčka se šunkou nebo palačinky), sbalili se a vyrazili na Satu Mare s cílem dorazit na Slovensko. Počasí naznačovalo, že nás lehce potrápí, neboť bylo po dešti a na další déšť to ještě vypadalo.

V Satu Mare jsme utratili poslední místní šušně za suvenýry a na náměstí namazali řetězy. Cesta do Maďarska byla celkem nudná, jednu vesnici s nečitelným názvem střídala úplně jiná s úplně stejně nečitelným názvem, GPSka zkolabovala a odmítala si pamatovat cestu (asi z výše uvedeného důvodu), ale naštěstí jsme měli Floriána a ten se v těch končinách vyzná jako doma. Počasí se nakonec umoudřilo a na Slovensko jsme přijeli za polojasné oblohy. Ve Veľkém Kamenci nás už čekali Floriánovi rodiče, takže se začalo masivní hostinou, pivem a hlavně domácí pálenkou. Bylo zase fajn okolo sebe slyšet jazyk, kterýmu člověk rozumí. Po jídle jsem ještě srovnal nosiče kufrů, který došly újmě při sjezdu z poloniny Krásná do Ústi Čorné a pak jsme vyrazili už na lehko, bez kufrů, podívat se po sousedství, sebrat pár hroznů a zkusili jsme menší výjezd k místní zřícenině hradu. Co jsem si narazil o nádrž, když jsem zapad předním kolem do zarostlý díry, ani popisovat nebudu, ale všem se podařilo vyject až nahoru a mohli jsme si užívat náhledný rozhled a udělat pár fotek blízkého okolí, Rumunska a Srbska. Večer se zašlo do místní knajpy na pár kousků a hajdy na kutě.

Poznatek dne: Maďarsko je hrozně placatý.

Ráno snídaně, rozloučení se s Floovými rodiči (milionkrát díky!) a nabíráme zpátky směr Hungaria, abysme mohli podél hranic dorazit až do Tokajské oblasti. Tady se ráz krajiny výrazně mění, všudepřítomná placka už neni placatá, ale je vystřídána parádníma vrškama. Kdo se drobet vyzná ve vínu, zná. Ještě jedna offroad vložka – výjezd k hradu u vesnice Mogyoróska a pak sjezd k hranicím se Slovenskem. Na čáře jsme dali oběd - já chtěl ochutnat, jak v Maďarsku chutná pálivá pizza. Jak chutnala dodneška nevim, ale pálila hrozně a pálila dvakrát. První věc, co se mi na Slovensku „podařila“, bylo to, že jsem zapomněl odbočit. Naštěstí navigace bleskurychle přepočítala odchylku v kurzu, takže na další odbočce už jsem úspěšně sjížděl směrem na Rožňavu.

Flo se zmínil, že u vesnice Zádiel by měl bejt průjezd jakýmsi skalnatým masívem. Průsmyk tam skutečně byl, stále je a snad i bude, ale bohužel je ohraničen zákazem vjezdu. Tak jsme aspoň zakrosili na místní šotolině a pokračovali dál na Rožňavu. Takže, před Rožňavou odočit na severo-východ a v Mníšku nad Hnilcom změnit směr na Spišskou Novou Ves – tohle je asfaltovej úsek, kterej za to opravdu stál. Zpravidla kvalitní asfalt a zatáčky. Projíždí se tu několika romskýma osadama a dokonce osadou, která se Rómská jmenuje. Těchle 65 km uteklo jako voda a bejval by to byl ještě lepší zážitek, kdybysme nedojeli dvojici „vytuněnejch“ Peugeotů 205, který si mysleli bůhví jak nám to nenatřou. Brzdy jim smrděly parádně, ale moc jim to nejelo, takže na prním rovnějším úseku sbohem a šáteček. Ve Spišskej Novej nás Flo nodnavigoval ke známejm, který mají pezzerii, tak jsme se na chvíli posadili a poklábosili. Bohužel nás tlačil čas a hlavně zpáteční letenky na autovlak v kapse, takže jsme se moc nemohli zdržet a přes chodník a pěší nadchod si to namířili směr Poprad. Těšil jsme se, že konečně uvidim vrcholky Tater, ale prdlajz – zase mlha. Tak aspoň skočit v Popradu na jednu Plzeň a pak naložit mašiny na povoz. Maník, co to nakládání režíroval, měl nějaký řeči, že jdeme pozdě a že bude pokuta, ale vzhledem k tomu, že po naložení jsme ještě dobrou půlhodinu stáli na místě, tak tipuju, že byl spíš na odchodu z roboty a my ho tam zdržovali. Lachtanovi se dokonce podařilo ukecat pani průvodčí, že může chodit na vajgl do uličky.

Poznatek dne: I přes ten Tokaj, Maďarsko je fakt hrozně placatý.

Ráno okolo sedmý nás Český dráhy vyplivnuly na hlaváku v Práglu, takže poslední focení a pak už jenom rozloučit a rozutéct se do domovů. Flo kousek za Prahu, Lachtan směr Jihočechy a já na západ. Co napsat závěrem? Nic. Tady je každý slovo zbytečný. Kdo Ukrajinu nebo Rumunsko zažil, ví svý. Kdo nezažil, měl by se tam ject mrknout co nejdřív. Snad bych jen chtěl poděkovat všem, co nám cestou pomáhali a nebo neházeli klacky pod nohy/kola. A největší díky si zaslouží Lachtan a Flo za to, že to se mnou ty dva tejdny vydrželi :) Za rok, doufam, na Ukrajině na viděnou!