Okruh Tureckem 2021
Text: miramare | Zveřejněno: 19.1.2022 | Zobrazeno: 16 350x
Vydal jsem se na třítýdenní cestu na začátku července. Termín jsem si zvolil ne proto, že bych měl tak rád vedro na motorce, ale protože po loňské zkušenosti s uzavřením všeho kromě období letních prázdnin jsem usoudil, že na cestu musím vyrazit, když to vůbec jde a nebazírovat tak moc na komfortu. Plán byl jet z Prahy přes Rakousko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko do Canakkale. Odtamtud po západním pobřeží dolů na jih, dál směrem na východ až do přístavního města Mersin, kde to stočím na sever a potom západním směrem s cílem Istanbul. Celé tak asi 7 tisíc km.
Kapitoly článku
Start - 1. den, neděle
Ráno jsem se probudil ze sna po kterém jsem si chvíli říkal jestli mám vůbec někam jezdit. No, řekněte sami jestli by se vám chtělo.
Ve snu jsem řídil kamion na silnici, která vypadala spíš jako cyklostezka u řeky, uprostřed překážela tyč na turistické směrovky. Volant chtěl opravdu hodně otoček, než to začalo měnit směr (tady je výklad jasný - moje přední jednadvacítka se do zatáčení taky nehrne). Jednu chvíli jsem „ztratil obraz“ a na předním skle bylo vidět jen televizní zrnění a pruhy, vůz tam měl pokrokový tablet místo zastaralého skla. Závadu způsobili brouci, kteří nalezli do klimatizace, znalci IT vědí, co je to debugging. Nemohl jsem taky najít náklaďák zaparkovaný ve městě. Poslední snová scéna byla, jak se po mně válí opilec a chce mně sebrat peněženku.
Ale tak nakonec jsem se vzmužil a dopoledne vyjel. Cesta slušně odsejpala a po 555 km jsem si našel nocleh v maďarském Heviz, kousek od Balatonu. Městečko je to takového lázeńského typu, plno „zimmer frei“, ale nijak moc přitažlivé. Do Rakouska jsem přejel v Nových Hradech, pak pod Vídní po silnici 37 do Szombathely v Maďarsku. Vesnice v Maďarsku mně trochu připomínaly naši jižní Moravu. V Rakousku, myslím, že to byla silnice 29, vedla pěkným alpským kaňonem a restaurace v sedle tam byla plná motorek.
Maďarskem mimo dálnice - 2.den, pondělí
Cesta byla chvílemi překvapivě zvlněná a někdy i zatáčkovitá. Třeba silnice 66 před Pécs vypadala jako naše Buchláky, skoro. Provoz byl většinou minimální a kvalita silnic přijatelná. Otravné byly vesnice, protože jsou v Maďarsku často dlouhé a padesátka se tam dodržuje. Můj původní záměr přejet do Srbska malým přechodem do města Sombor zhatila uzávěra silničky kvůli opravě. Jel jsem tedy přes chorvatský Osijek po dálnici na Bělehrad a dál až do Niš.
Na obou hranicích byla jen menší fronta, ale teplota s postupem k jihu se zvýšila na 28°C, takže nic moc na čekání. Nemám rád placení mýtného. Nejen protože to stojí peníze, ale i pro tu celou operaci - vylovit lístek z kapsy, vyprostit peněženku ze zpocených džín, nacpat peněženku zpátky, nasadit rukavice. A pak na vás ještě nějakej vůl zatroubí jakože zdržujete!
Rozsvítila se mi varovná kontrolka, byla to naštěstí jen odešlá potkávačka. Vyměním ji při vhodné příležitosti cestou. Do Niš jsem přijel prakticky už za tmy, měl jsem štěstí, že jsem hned na kraji města narazil na pěkný hotel Good Night, a že v něm měli poslední volný pokoj pro mě. Prošel jsem se v centru, příjemné město. Děti blbnuly u nasvícených vodotrysků, dospělí se bavili a popíjeli na zahrádkách u řeky, jen v obchodech nosili celkem poctivě korona roušky. A prodávají tam mlíko v pytlíku, to mě dojalo.
Překonávání hranic - 3.den, úterý
Dnes byl den překonávání hranic. Osobních to taky, ale dnes hlavně těch mezi státy. Ze Srbska do Bulharska nejprve jedno čekáníčko na 30°C na slunci pro výstup ze země, ale dostal jsem za to aspoň razítko do pasu. Potom zase čekání na vstup. Nešikovné je, že směrem ze Srbska je bulharské odbavení trochu nahoře v kopci, takže se nedá ve frontě odstrkovat motorka nohama. Mají tam jakési desinfekční vodotrysky spouštěné fotobuňkou. V autě je vám to jedno, ale na motorce se nechcete nechat očůrávat kdoví čím, takže jsem akceleroval tak, abych byl rychlejší než reakce bulharského automatu. To se mi povedlo, ale musím přiznat že jsem se nepodíval do kufru auta přede mnou jen díky ABS, které bylo zas dost rychlé, aby zachránilo moje blbnutí na mokrých roštech. Krajina přes celé Bulharsko, stejně jako ten kousek, co jsem ještě jel z Niš Srbskem, je krásně zvlněná a hezky se na to kouká i z dálnice.
Jestli přechod do Bulharska byla úmorná hodinová procedura, tak do Turecka to bylo ještě horší. Nebo, bylo to celé takové velkolepější - víc lidí, větší vedro, delší čekání a víc kontrol. V jednu chvíli mezi prvním a druhým kontrolním stanovištěm přišla děvčata, asi z červeného půlměsíce (když červený kříž to být nemohl), a nabízela polití rukou desinfekcí. Nechal jsem se abych jim udělal radost, nakonec, nevonělo to špatně. O chvíli později ve mně ale opravdu hrklo, když jsem popjel k postu „covid kontrola“ a zdravotní komisař chtěl test nebo covid pas. Zatvářil jsem se, jako že je nevhodné se mě na takové věci ptát a řekl rozhodně „No“. Komisaři zajiskřila očka, řekl ať počkám a někam odběhl. Pomyslel jsem si, že dovolená se nakonec možná odehraje jen někde v Bulharsku. Ale za pár minut byl zpátky s pokynem, abych pokračoval, tak buď mu někdo řekl, aby neblbnul, nebo jsem měl štígro, že už bylo dost pozdě odpoledne a tedy tak nějak po pracovní době. Realisticky, ten kdo vydržel na motorce proceduru až ke zdravotníkovi musel být naprosto fit, jinak by se svalil na zem už někde na začátku fronty.
Do Edirne - prvního města za hranicí, jsem přijel už za soumraku a vybral si hotel v centru města „Tashan hotel“, který poskytuje ubytování už 500 let. Dobrý, co? Ubytko můžu doporučit, platil jsem 20 EUR, ještě nemám vyměněné liry. Centrum žije tak do 22 hodin, pak se všechno zavírá. V ten čas také spustil muezzin, jsem zvědavý, v kolik má budíček.