Do země půlměsíce a země orlů

Do Turecka

Rok se sešel s rokem a nás už doma svrběla prdel. Loňský  6ti denní  trip na Elbu byl ve srovnání s naším letošním plánem jen projížďkou okolo kravína.

Účastníci zájezdu se letos rozmnožili. Kromě mě a Petry (můj baťůžek) na Hondě Varadero jel s námi synovec Jirka na Yamaze XJR 1300 a jako důvod ťukání si na čelo známých a příbuzných i můj 17letý syn Pája na Derbi Mulhacen 125.

Plán zněl takto: Start v Chomutově, proletět Slovenskem a Maďarskem, prokličkovat se  v Rumunsku transfagarašskou magistrálou, prosvištět Bulharskem, navštívit Istanbul, přejet  most přes Bospor do Asie, uřícení a zpocení dojet do Antalie na jihu Turecka, trajektem se přeplavit přes Dardaneli zpět do evropské části Turecka, prokochat se řeckým pobřežím, střihnout podél jezera Ohrid  Makedonii, proniknout do Albánie a prodrat se její drsnou přírodou do Montenegra (konkrétně do Durmitoru) a pak už jen přesun přes Srbsko, Maďarsko a Slovensko zpět na z<ákladnu.

Vyrazili jsme ve dvou skupinách. Pája se vyflákl na vysvědčení a Jirka měl dovolenou, proto vyjeli ve čtvrtek ráno. Petra a já jsme museli ještě druhý den do práce, takže jsme mohli vyjet   až v pátek ve 12 hodin. Dali jsme si souřadnice nějaké benzínky na začátku Rumunska, kde na nás měli kluci počkat. Málem jsem pukl závistí, když nabalení vyjížděli od baráku J . Kolem 2.hodiny odpoledne mi hlásili, že jsou na Pálavě, kde se budou poflakovat a přespí tam.

My dva jsme si v pátek odbouchali pár hodin a v poledne už sedlali Varana a nechali na 17 dní starosti za sebou. Nasadili jsme cestovní rychlost 140 a překodrcali D1. Večer jsme zajeli už v Maďarsku několik kilometrů od dálnice a našli si místečko u lesa. Ani jsme nestavěli stan a přespali pod širákem. Letos jsme byli chytřejší a pořídili si nafukovací karimatky. Mohu jen doporučit. Spalo se mi jako v peřince.

Měli jsme info, že kluci jsou asi 200 km před námi. Zítra je docvakneme.

Ráno jsem nemohl dospat. Vyklepal jsem Petru ze spacáku v 6 hodin a šel vařit kafe. Bouchl jsem prvního přírodního lišáka ( modří už vědí J  ) a naskočili do sedel. Několik km od hranic s Rumunskem jsme zahlédli oba kluky, jak odbočují z dálnice na benzínku. Ale všiml jsem si jich na poslední chvíli a nestihl odbočit za nimi. Kamion nás tlačil dál, ale za pár km už končila dálnice, tak jsme se rozhodli, že je překvapíme a počkáme tam. Když nás pak uviděli, koukali jak telátka. Měli jsme se totiž setkat až za 100km na benzínce. Dali jsme společný cigárko a vyrazili k rumunským hranicím. Odtud byla naše cesta bezpečná a kochací. Pájova Derbina  jede pouze 110km/h, tak nebyl prostor k riskování a trhání rychlostních rekordů.

Rumunsko mě překvapilo propastným rozdílem mezi bohatstvím a chudobou. Vedle polorozpadlých chatrčí rostou paláce, jaké jim můžeme jen závidět. Večer v 7h jsme se začali rozhlížet po plácku na spaní. Ve všech zemích, které jsme měli před sebou je spaní na hulváta místním obyvatelům šumák. Tak jsme si s tím nedělali hlavu. Našli jsme měkoučkou zelenou louku a vybalili stany. Hlavně proti komárům.

Ráno sluníčko a perfektní nálada. Čekala nás 7C - Transalpina. Mělo to ale malou vadu. Začal mi cvakat řetěz. Byla to známka, že by chtěl našponovat a namazat, ale já doma zapomněl sprej na řetězy. Musím ho po cestě koupit. Za městem Sibiu jsme odbočili doprava a už na nás koukala cedule Transfagarasan. Začali jsme stoupat do hor, silnice se najednou klikatila jako had. Ještě že mám trénink loni ze Stelvia. Tady sice nebylo tolik motorkářů a cyklistů, za to jsme se museli vyhýbat ovcím a prasatům. Chodili si po silnici jako by se nechumelilo. Na vrcholu už bylo docela husto. Motorkáři i plechovkáři  zastavovali a fotili se na sněhu a u nádherných vodopádů. Při sjezdu dolů nás překvapilo, jak Rumuni tráví nedělní odpoledne. Podél řeky a přehrady si dělali pikniky. Byla tady hlava na hlavě. Víc než na Bukurešťským Václaváku. Do Bulharska jsme přejeli hranici u města Ruse přejezdem přes most na Dunaji. Kdybych neseděl v sedle, sedl bych si na prdel v úžasu, jak je Dunaj široký  a jaký chatrný most ( 2800m )přes něj vede. Teprve doma jsme zjistili, že někde poblíž vede do Bulharska úplně nový, ale zpoplatněný Europa most. Chýlilo se k večeru, tak jsme se začali poohlížet po noclehu. Našli jsme si super louku na kopci u lesíka s výhledem do krajiny. Ráno mě  probouzí sluníčko a myšlenky na Turecko. Už to co by kamenem dohodil. Všichni ještě chrápou, tak si udělám ranního tureckýho supercloumáka a užívám si pohody. Když jsme přijeli na hranice, bez problémů jsme vyřídili formality. Jen za Petru jsem musel vyřizovat já, páč s ní se muslimové nebavili J. Přijeli jsme zrovna v čas motlitby. Z ampilonů na nás ze všech stran řvalo Alláh akbar. Na což jsme si časem zvykli. Následovala nezbytné foto u hraniční cedule a už jsme zamířili směr Istanbul. Po cestě jsme chtěli natankovat, ale vybrali jsme si benzinku, která byla úplně nová, ale ještě nebyla otevřená. Seděl tam jen starý hlídač. Zastavili jsme, že se podíváme do mapy, když v tom k nám děda už přicházel a zval nás na čaj. S díky jsme přijali tuto nabídku. Později jsme zjistili, že hlídačova pohostinnost nebyla jen náhodná. Při každém druhém tankování jsme byli pozváni na čaj také. Před námi už byl Istanbul. Nechtěli jsme tam ovšem vjet pozdě večer, tak jsme hledali ještě nocleh. Projeli jsme pár vesnic. Všude jsme byli za atrakci. Podařilo se nám najít odlehlejší místo mezi polem a třešňovým sadem. Nahrabali jsme  pod sebe slámu a roztáhli spacáky. Najednou přišel asi majitel sadu a chtěl vědět, co máme v úmyslu. Posunky jsme mu řekli, že přespíme a ráno vypadneme. Bál se ,abychom to pole nezapálili. Stál nad námi asi hodinu a tiše sledoval naše počínání. Bylo nám to nepříjemné, ale věděl jsem z vyprávění, že je to tady normální. Nabídli jsme mu cigaretu, Jirkovo slivovici a já měl litrovku Tullamorky. Odmítl, že prej Ramadán… Tak jsme si ho přestali všímat. Když jsme zalezli do spacáků, teprve odešel.Za chvíli se ale vrátil. Přinesl nám velkou větev plnou třešní a rozloučil se. Usínali jsme při vzdáleném Alláh akbar. Ráno nás vzbudili zvonce na krku stáda ovcí. Bača stál opodál a  čučel. Když jsme mu zamávali, přišel k nám. Opět cigárko a slivovice, kterou odmítl. Myslel, že je to voda. Když jsem vytáhl Tullamorku, vyndal čutoru a nechal si nalít. Ochutnal a řekl si o přídavek ramadán neramadán J Silnice jsou v Turecku parádní a hlavní tahy jsou čtyřproudové. Takže cesta v tom horku příjemně odsejpala. Istanbul nás přivítal pohledem na obrovskou televizní věž. Je to obrovské mraveniště, kde žije 15 milionů lidí. Po cca 60km dlouhé cestě městem jsme se teprve dokodrcali do centra. Přes Booking jsme včera našli hostel v centru a navigace nás dovedla přímo k němu. Parádní ubytování se snídaní za 14 euro na osobu. Motorky jsme zaparkovali přímo na ulici. Ráno jsme je našli v cajku. K největší mešitě na světě Hagia Sophia jsme šli pěšky 10 minut. Po ubytování a nezbytném spršingu jsme se tam vydali. Památkami je Istanbul tak nabitý, že by nám nestačil měsíc, abychom to vše pořádně prohlídi. Takže jsme navštívili jen Hagii, Modrou mešitu a Grandbazar a už za tmy a řádně uťapaný se vraceli na hostel. Tam jsme dali na venkovní terase pivko a šíšu a šli do hajan.

Ráno po snídani jsme nabalili motorky a vydali se směrem k mostu přes Bospor. Neskutečný zácpy snad ani nemusím popisovat. Věděli jsme, že most je placený jakousi kartou a  recepční v hostelu nám řekl, že před mostem je budka, kde karty prodávají. Jenom že most je čtyřproudý v každém směru a ještě tam byly uzavírky, takže jsme budku zřejmě přehlédli a mraky aut nás tlačily stále vpřed, tak jsme most přejeli bez placení. Stály tam sice mítnice s kamerami, ale ty snímaly auta ze předu. Sice s obavami z průseru, ale nakonec jsme vše projeli bez problému. Za Istanbulem jsme sjeli z placené dálnice na čtyřproudovku a po ní jsme s malými výjimkami dojeli až k na jih Turecka do Antálye. Za zmínku stojí pouze přespání několik kilometrů od silnice uprostřed obrovské travnaté stepi, kde široko daleko nebylo ani živáčka. Připadali jsme si jak uprostřed Mongolska.

Druhý den jsme přejeli střední Turecko, kde jsme překonali hory a projížděli jsme kolem obrovských jezer u města Isparta. Na večer jsme dorazili do turistického mraveniště Antálye. Zdrželi jsme se tam jen na natankování a osvěžení čajem .Jelikož se začínalo smrákat, vyjeli jsme za město hledat nocleh. Tímto bodem jsme se začali vracet domů  . Už za tmy jsme narazili na odbočku z hlavní silnice, kde měl podle cedule být kemp. Jenomže z kempu se vyklubala veřejná pláž. Bylo to úplně mimo trasu a obydlí a pláž vypadala nepoužívaná. Veškeré kiosky byly otevřené a v nich šílený čurbes. Záchody byly v jakžtakž stavu a voda tekla. Usoudili jsme, že nikomu nebude vadit, pokud tady složíme unavené cestovatelské hlavy. Prošli jsme celý areál a měli radost, že máme  soukromou Waikiki.  Jedinou překážkou byla zamčená závora. Tu jsme jednoduše objeli a bylo vymalováno. Uprostřed „restaurace“ na břehu moře  zastřešené pouze rákosím jsme dali stoly na stranu a vybalili spacáky. Vybalili jsme vařiče a pustili se do přípravy Vitany. Petra šla do umývárny přeprat velké prádlo. Po večeři jsme se šli vykoupat do teplého moře za svitu půlměsíce. Prostě nekonečná pohoda!

Na Balkán

Náš nejbližší cíl bylo město  Canakkale, kde jsme se chtěli nalodit na trajekt a přeplavit se přes úžinu Dardaneli do evropské části Turecka. Jenomže cesta to byla ještě dlouhá a my museli vyrazit, abychom splnili denní nájezd mezi  400 až 500 kilometry, abychom byli včas doma. Tato etapa nám zabrala čtyři dny. Po cestě jsme navštívili travertinové terasy Pamukkale, několik antických vykopávek, Tróju a jeden z divů světa chrám v Efesu. Jednu noc jsme strávili v olivovém sadu , druhou u Efesu na veřejné pláži a třetí  vedle opuštěného domu s terasou u moře.

U trajektu došlo k malému nedorozumění, když Jirka chtěl zaplatit za všechny motorky a ten člověk v budce viděl pouze dvě a tak mu napočítal dvě. Kluci vypálili bez ohlížení na trajekt, který se chystal vyplout. Když jsme chtěli projet my, závora zaklapla. Neměli jsme zaplaceno. Než jsme vytáhli prachy a pustili nás, tak trajekt zvedl vrata a vyplul s klukama, ale bez nás. Začali jsme zmatkovat. Na druhém trajektu, který stál vedle , na nás ale volala obsluha, ať se nalodíme, že tato loď pluje do města pouze 3km od cíle prvního trajektu. OK.Za 20 minut jsme byli v Evropě a opravdu kluci na nás čekali v druhém přístavu. Evropa !!! Najednou jsme měli pocit, jako bychom už byli v Budějovicích J V jedné z přístavních restaurací jsme si dali na terase kebab a vyrazili směr  Ipsala, kde byl přechod do Řecka. Na hranicích jsem dostal studenou sprchu. Z budky se ozvalo moje jméno a poslali mě i s motorkou na scanner. Sakra! Zase jsem byl asi někomu nesympatický. Tak jsem se frontou kamionů prodral dopředu a nechal se zrentgenovat, jestli náhodou pod sedlem nemám skupinu běženců. Kupodivu nikoho nenašli.  Na řecké hranici nás odbyli jen mávnutím ruky. Stáli tam jen vojáci se samopalama.  Musím ale říct, že Turci jsou lidé pohostinní, přívětiví, ochotni pomáhat a strašně rádi by si povídali. Všude, kde jsme zastavili, jsme byli za atrakci a kolem nás se vždy tvořili hloučky zvědavců. Podotýkám, že Petře to nedělalo moc dobře hlavně v případě, když jsme šli na malém městě do banky vyměnit peníze a ona zůstala sama u motorek na ulici. Mohl jsem ji několikrát vyměnit za velblouda. Ale co s velbloudem, který vám ani trenýrky nevypere J

Cesta Řeckem nebyla moc zajímavá. Tlačil nás čas a tak jsme jeli po dálnici směrem na Thesaloniki, kde jsme to ohnuli na sever do Makedonie k jezeru Ohrid. To už jsme ale jeli po normální klikaté silnici přes hory. Noc jsme strávili na útesu nad mořem ještě v Řecku.

Ohrid je město na břehu stejnojmenného jezera, kde jsou mraky turistů a naháněčů, kteří by nejradši ubytovali každého, kdo nevypadá makedonsky. Tady se nám vyskytl jediný technický problém. Na Pájovo Kubovi ( tak jsme začali říkat jeho prskoletu) se vytahal řetěz na maximum a už nešel víc napnout. Museli jsme to řešit. Domů by nedojel. Na benzínce jsme přemýšleli, kam se obrátit. Seděli tam dva chlapi u kafe, tak jsme se zeptali na radu. Jeden z nich zvedl mobil a někam zavolal. Potom naskočil na svůj skútr  a odvedl nás o pár ulic dál, kde měl jeho známý opravnu motorek. Byla to naše krevní skupina. Na zdech měl hafo fotek z cest po Evropě, které také absolvoval na motorce.

Řetěz okamžitě objednal a že prej máme přijet v 9 ráno. Nabídl nám i ubytování, které jsme s díky odmítli a vydali se hledat něco sami. Našli jsme levný kemp ( 13 euro za všechny ) na břehu jezera  a dali po delší době zase spršing a studený pivčo. Petře přišla z domova smska, že v nějakém národním parku v Albánii včera někdo zabil dvačeský turisty. Celá zbělala a oznámila nám, že do Albošky nejede, že jde na vlak. Uklidňovali jsme ji, že přes ten park nemáme cestu, ačkoli  jsme prd věděli, kde se to stalo  :-)

Ráno jsme byli v garáži ve stanovenou dobu. Řetěz už byl na místě. Výměna trvala půl hoďky a s prací si řekl 40 euro. Což by u nás nestál ani ten řetěz. Dostal 50 a byli jsme spokojení všichni.  Ještě nám poradil, kudy máme jet přes Albánii a rozloučili jsme se. Týpek nám radil jet delší pohodlnou  cestou přes Tiranu, ale náš dobrodruh Jirka prosazoval kratší horskou silnici. Čuchal tam nějaký offroudek. Samozřejmě se Pája přidal a přehlasovali nás. Jenže jim se to samotným jede. My jsme byli ve dvou a tak jsem z toho měl docela obavy. Silnice byla opravdu horská mimo civilizaci. Úsek byl dlouhý 70 km a byla to samá šotolina. Na mapě byla vyznačená bíle. Byl to docela záhul hlavně pro motorky, ale nakonec jsme to úspěšně bez pádu dali. Když jsme vyjeli na státní silnici, byli jsme zralí vjet i s motorkama do myčky.

Byli jsme celí šediví od prachu, že by nás nepoznala ani vlastní máma. Dali jsme odpočinkové cigárko a už se k nám, začali sbíhat místní chlapi v šusťákových teplákách.  Docela nám to nahnalo strach, ale nabídli jsme jim cigarety a oni byli přátelští a usměvaví. Oni na nás mluvili tou jejich hatmatilkou, my na ně česky ( s angličtinou jsme se ani nenamáhali) ,všichni uznale  kývali hlavami. Rychle jsme radši kopli do vrtule a ulevilo se nám. Za několik km jsme zastavili na focení horských panorámat. Najednou u nás zastavila dodávka a vyskákali z ní 3 chlapi. V Petře hrklo jak ve starých pendlovkách J  Situace se opakovala. Tentokrát ovšem v angličtině. Odkud jsme, kam jedeme, kde jsme byli atd. Sami se nám začali omlouvat za smrt těch dvou Čechů.  Prý to není u nich obvyklé a že jim záleží na pověsti Albánie na západě… Bylo to zajímavé setkání. Sjeli jsme z hor a ve vesnici jsme doplnili potraviny a vydali se hledat nocleh. Našli jsme ho u nějaké říčky, kam jsme šli okamžitě všichni smýt prach z cesty.

Ráno nás probudili opět ovce, které se okolo pásly. Vyskočil  jsem ze spacáku jak kamzík, páč nás dnes čekal druhý hřeb naší dovolené a to národní park Durmitor v Černé Hoře. Albánii jsme opustili na přechodu u Shkoderu živí, zdraví a plní zážitků z drsné a člověkem nezničené přírody.

Po přejezdu Skadarského jezera jsme projížděli kaňonem řeky Morača směrem na Durmitor. Vede zde nááádherná klikatá silnice se super asfaltem. Kluci se před námi pořádně rozdováděli a já občas zapomínal, že mám za sebou Petru a kulil jsem to za nimi. Když jsme po několika desítkách kilometrů kaňonem zastavili na cígo, Petra mě chtěla zbít a bylo jí do breku. Uvědomil jsem si, jak se asi bála teprve až dávno potom , když mě Jirka ( už doma) svezl . S odstupem času Petru obdivuju. Já už bych jako bezmocnej baťůžek nejel ani pro rohlíky. Durmitor- to je kapitola sama pro sebe. Klikaté horské silničky panenskou přírodou, kde potkáte jen sem tam baču s ovcema. Někde v polovině nás zastihl soumrak. Hledání noclehu nebylo nijak složité. Rozlehlé louky nás přímo zvaly k přenocování. Vypadalo to na déšt´, tak jsme postavili stany a dobře jsme udělali. K ránu pořádně sprchlo. Aby toho nebylo málo, během noci se přihlásil dnešní oběd u všech účastníků zájezdu. Potkávali jsme se před stanama a hledali místečko, kde si ještě nikdo svůj oběd neodložil. Šlo to z nás horem i spodem. Nacpali jsme se imodiem a teprve k ránu jsme všichni usnuli. Jenže doznívalo to celý následující den…Všem nám bylo blbě a Petře jsem několikrát stavěl, aby to nehodila do helmy. Takže jsem si Durmitor moc neužil. L V Žabljaku jsme už museli koupit hajzlpapír, protože jsme spotřebovali veškerou naší zásobu.

Transit domů

Zbytek cesty byl už jen přesun na základnu. Závěrem bych chtěl vzkázat všem pochybovačům, že Balkán je kraj bezpečný, lidé jsou tam vstřícní a pohostinní a příroda je tam uchvancancující. Není důvod mít strach se tam jet podívat.

Příští rok se rozhodujeme mezi Norskem a Skotskem. Pájovi už bude 18 a plánuje pořídit si něco silnějšího. Kdyby měl někdo zájem se přidat (vítáni jsou hlavně kluci s baťůžkama, aby se Petra necítila tak sama ),neváhejte se ozvat.

Poděkování

Pájovi. Ani já jsem nevěřil, že to tak bravurně zvládne. Na dálnicích sice trochu brzdil, ale bylo to ku prospěchu bezpečí. V horských úsecích  nebrzdil nikoho a naopak jsem měl co dělat, abych mu stíhal. Pokud mu nejebne v kouli, bude to skvělej motorkář :-)

Petře za její odvahu a trpělivost. Neznám osobně jinou babu, která by to bez remcání dala. Teda znal jsem jednu z Kanady, ale ta už prej umřela. :-)

Jirkovi za přípravu trasy

Všem třem motorkám a hlavně Kubovi (Derbi 125) za spolehlivost a výdrž.

Mě za úplně všechno  :-)  :-)   :-)   Čuuuus zase za rok

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE