Retro Moto Gang – Až na vrcholky hor

              Přesto, že se nám to za dobu fungování moto gangu ještě nepodařilo, tak účast přislíbilo a skutečně se začalo připravovat, všech pět zakládajících členů. Kdo na starých bábách jezdí, tak ví, že čím více účastníků, tím větší šance na poruchy, takže jsme pojali přípravu skutečně poctivě (také snad poprvé). Třeba já jsem se rozhodl rozpůlit Jawičku, která už to potřebovala jako prase drbání, takže dostala repas kliky, výměnu všech ložisek a gufer a samozřejmě i výbrus válce. Přeci jen v něm už píst létal jako „pokakaný“ papír po lese. To jsem však ještě nevěděl, jaké komplikace si s tím užiju. V rámci zajíždění jsem nakroutil poctivých 600 km, ale bohužel se mi za celou dobu nepovedlo ujet více než 20 km v kuse bez zadření. Bohatost směsi už byla na maximu, jehla v karbeci na horním zářezu, olej pomalu jedna k jedné s benzínem a pořád se to nelepšilo, po pár kilometrech se nedala na motoru udržet ruka, jak byl rozpálený a chvíli na to následovalo zadření. Takže týden před odjezdem padlo nevyhnutelné rozhodnutí, nechat příliš těsný výbrus o nějakou tu setinku povolit. To se naštěstí podařilo na jedničku, ale před startem na Alpské velikány, už jsem stihl na motoru zajet jen 17 km. Ani mí spolubojovníci neměli přípravu bez komplikací, ale jelikož by popis vydal na další samostatný článek, raději ho vynechám. Každopádně to vypadalo, že bude letos o zábavu postaráno - ostatně jak to asi může dopadnout v tomto složení:

Marek - Manet 125
Radek - Skůtr ČZ 175 + PAV
Pavel - ČZ 175
já - Jawa 250 "kývačka" + PAV
Andrej - Jawa 250 "panelka" 

1. Den

              První den jsme měli naplánovaný start na pravé poledne, jelikož někteří z nás (já) museli ještě ráno do práce, ujistit se, že se to bez nás ten týden až dva (podle počtu závad) obejde. Před startem jsme ještě rozdali čerstvě vyrobená trička s novým logem Moto Gangu (ne že by i bez nich nešlo poznat, že jsme všichni stejně "postižení" :-)) a mohli vyrazit. Dojet jsme chtěli někam na Šumavu a ještě před čárou naposledy posedět u českého pivka. Kousek za Prahou naší čoudící kolonu roztrhnula malá dešťová přeháňka. Část výpravy srabácky vyndávala nepromoky, kdežto nás ostřílené účastníky loňské výpravy za mořem, nemohlo pár kapek rozházet. Sjeli jsme se tedy až na benzínce za Kubovou Hutí… Bohužel, díky začátku prázdnin, byly všechny ubytovací kapacity na české straně hranic beznadějně plné, tak jsme nakonec přejeli kousek za čáru a první večer strávili v Rakouském městečku Jandelsbrunn. Jediný funkční podnik tam byla malá pizzerie s lahvovým pivkem, ale po té cestě jsme byli rádi i za málo. Ubytování jinak parádní a jak už je u našich jižních sousedů tradicí, tak nám pro motorky uvolnili jednu garáž, aby nemusely stát venku na dešti.

Najeto: 238 km

2. Den

              Po probuzení nás čekal nemilý pohled na kovově černou oblohu. Dešťový radar také moc optimismu nesliboval, a tak jsme po snídani s námořnickou rozvahou zalezli zpět do pelechu a nikam se nehrnuli. Chtěli jsme dnes dobít Orlí hnízdo v Berchtesgadenu, ale start v nepromocích kolem jedenácté hodiny dopolední nám moc šancí nedával. Naštěstí stroje vrčeli na jedničku, a kromě drobností jako dobíjení na Pavlově Čezetě (náhodně odmítala dobíjet) a Andrejově Panelce (dobíjela jen při zhasnutém hlavním světle) jsme byly před dvanáctou v Passau. Tady jsme díky nenadálé potřebě udělat nějakou tu fotku nábřeží, způsobili menší kolaps dopravy, jelikož řidič dodávky co jel za námi, se tak urputně kochal pohledem na naše krásné stroje (nebo možná omdléval z dvoutaktního odéru), že nezaregistroval náš brzdný, rozuměj „jemně zpomalující“, manévr a na poslední chvíli to zadupl těsně za Markovým Manetem. Bohužel řidič kamionu naloženým dřevem za ním, už tak bleskové reflexi neměl (možná měl brzdy z kývačky) a zajel se mu podívat do nákladového prostoru. Udělali jsme tedy jen rychlé dokumentární foto a před příjezdem rakouských orgánů jsme raději opustili prostor. Ještě by to hodili na nás a to jsme hned z kraje dovolené nemohli potřebovat.

              Celou cestu na Orlí hnízdo, kam jsme se po třetí hodině přiřítili, samozřejmě nespadla ani kapka, takže jsme řádně zapaření z pláštěnek naskákali do autobusu plného japonských turistů a jeli se podívat, kam že to ten nejznámější rakouský rodák (až po Arnoldu Swarzennegerovi, samozřejmě) jezdil na víkendy. Na hoře byla mlha, že by ji i Rákosníček záviděl, takže jsme panorámata oželeli a po prohlídce interiéru a nejbližšího okolí chaty se promrzlí vydali na zpáteční cestu. Při návratu se konečně rozpršelo, takže jsme mohli zpět do nepromoků a hurá do sedel.

               Cestou se bohužel projevila první zrada na mojí Jawě. Přesto, že jsem v rámci záběhu měl nastavenou bohatou směs na karburátoru, tak jsem zatím na rozdíl od kluků nemusel od posledního tankování přepínat na rezervu. Liboval jsem si, jak mám krásně úsporný stroj, když mi na jednou v kopci začal motor vynechávat. Naučeným hmatem jsem rychle otočil palivovým kohoutem do rezervní polohy a po pár metrech jsem stál se zdechlou motorkou v lijáku v kopci a na silnici bez krajnice. Naštěstí se kousek zpět připojovala polnička, takže jsem tam s mrtvolou sjel a nechápavě koukal na prázdnou nádrž. Až večer při studování objednávky dílů ze zimní údržby jsem zjistil, že jsem zakoupil palivový kohout s obrácenou funkcí rezervy… :-(. Naštěstí se zastávka hodila i Pavlovi, jelikož se mu opět udělala pecka na zapalování, a tak měl šanci, než jsem přelil z Radkova prasete záložní kanystr (ještě že ho tentokrát vzal, mě už se do Pávíka letos nevešel), závadu odstranit.

              Večer jsme zmoklí a utahaní dorazili do městečka Lofer a po rychlém ubytování, zakousnutí domácího perníčku a povinném tajtrdlíku na úspěšné přistání, se šli odměnit do nedaleké hospůdky místní domácí stravou a zaslouženým pivkem

Najeto: 247 km

3. Den

              Ráno, po bohaté snídani, přišel čas na menší údržbu strojů – přeci jen už jsme jeli dva dny a téměř neopravovali :-). Radek řešil u čuníka „šlusnutí“ podsvětlení budíků z předchozího dne, já stále nechápavě prohlížel otočený palivový kohout a Marek leštil Maneta. Pak konečně dorazil i zbytek výpravy a mohli jsme odstartovat. Před odjezdem jsme ještě dostali tip od místního fandy veteránů, že se máme vyhnout mýtné bráně na Gerlosu a vzít to po staré cestě přes Krimmel, kde se neplatí.

              Cestou ke Krimmelským vodopádům jsme také udělali malou zastávku ve veteránském muzeu v Kaprunu. Muzeum nakonec nic extra (hlavně díky trochu odbyté renovaci vystavených kousků), ale jednou za návštěvu celkem stojí. Ve městě bylo na náš vkus až příliš mnoho zahalených žen a opálených jinochů a navíc nás nápisy na dopravních značkách v arabštině trochu mátly, jestli jsme někde nepřejeli odbočku na Afriku. Raději jsme tedy po prohlídce muzea pokračovali dál a cestou na Krimmel si ještě zazávodili s parním vláčkem (s větrem v zádech jsme ho nakonec dali).

              Díky vydatnému dešti z předchozích dnů, byla říčka s vodopády hodně nad standartním průtokem, takže přes vodní mlhu nešlo v dolní části téměř ani fotit, ale zase to představení rozbouřených živlů stálo za to. Bohužel arabských rodin s uřvanými dětmi bylo snad ještě více než v Kaprunu, což nás (kromě Andreje s Pavlem) odradilo od výstupu k horní části vodopádů a raději jsme to šli přepít do hospůdky hned u paty kopce, kde jsme se zdrželi i na malý oběd.

              Večer jsme plánovali dojet někde pod Timmelsjoch, ale úplně nám nebylo přáno. Zkratku přes Krimmel jsme ještě trefili a poprvé potrápili jedničku ve stoupání, ale po nějaké chvíli, kdy jsme přejeli do dalšího údolí a frčeli s větrem o závod podél řeky Inn, najednou zmizel ze zrcátka na jednom z kruháků Markův Manet. Po chvilce čekání jsme se vrátili a Marek už začínal rozebírat zapalování na malém parkovišti hned u křižovatky. Opravit závadu je většinou jednoduchá operace, ale přijít na příčinu, to už je občas detektivní práce. A to byl přesně tento případ. Svíčka házela jiskru jako za mlada, benzín tekl, karbec byl průchozí, válec měl parádní kompres, ale motor si ani neškytnul. Po oholení Maneta až na kost, přišla spásná myšlenka. Zkusit novou indukčku. Startér zavrčel, motor zablafal a Manet rázem ožil – a přitom taková blbost. Díky zdržení jsme zakotvili v horském středisku Tulfes a vyrazili zapít oživení Maneta. Bohužel zde měli ještě nonstop bar s bowlingem, který nás cestou z večeře vcucnul a vyplivnul až ve čtyři ráno, takže vstávání bylo trochu náročnější.

Najeto: 200 km

4. Den

              Po snídani jsme seznali, že ještě nejsme úplně svěží sednout za řídítka a znovu se pokusili dohnat spánkový deficit. Paní majitelce se to moc nelíbilo, takže jsme po jedenácté přeci jen museli zvednout kotvy. Jako na potvoru začalo pražit sluníčko, takže jsem klukům docela záviděl otevřené přilby. Vyjeli jsme do prvního sedla na Kühtai a po přejezdu potkali starší německý pár s novým Uralem se sajdou. Pochválili jsme si navzájem techniku, vyměnili kontakty (poslali nám pak video, jak nás předjížděli ve stoupání) a uháněli dál. Ještě před vrcholem jsme málem uklouzli na olejové skvrně, která se táhla dalších několik desítek metrů a končila ropnou kaluží, hromadou hliníkových úlomků a opodál stojící motorkou s roztrženou skříní a nešťastně vypadajícím Švýcarem. Kdyby nešetřil a pořídil si pořádný stroj jako my, tak se mu to nestalo ;-).

              Pod Timmelsjoch (Passo Rombo) jsme dorazili někdy kolem půl třetí odpoledne. Pro jistotu jsme natankovali po víčka nádrží, Pavel opět pošteloval zapalování na Čezetě a začali jsme stoupat k mýtné bráně na Sölden. Sem dojel pro změnu Radek bez funkčního dobíjení na čuníkovi. To šlusnutí podsvícení "palubovky" z předchozího dne, bohužel zanechalo následky. Byly spečené kontakty dobíjení, takže jsme alespoň během opravy mohli zvážit návštěvu místního muzea. Kdo pojede kolem, tak vřele doporučuji. Proti Kaprunu úplně jiná liga. Nádherné motorky v bezvadném stavu. O pár kouscích jsem ani netušil, že něco takového existovalo. Určitě to za těch pár Euro stojí.

              Jelikož se blížila šestá hodina, tak jsme rozdráždili naše dvoutakty a pomalu zmizeli v dýmu směrem k vrcholu sedla. Nahoře fičelo jako blázen, takže jsme alespoň naší pomalou jízdu mohli svádět na protivítr. Po povinné vrcholové fotce jsme se pustili z podstatně utáhlejších Italských serpentýn směrem na Merano. Bydlení jsme sehnali kousek před ním, takže to byl nakonec docela úspěšný den a mohli jsme nabrat síly na zlatý hřeb našeho výletu – Stelvio.

Najeto: 154 km

5. Den

              Po probuzení nás opět přivítalo nádherné počasí a u snídaně výborná Italská kávička. Na tu se sem vždycky těším. V Meranu jsme sice chytili ranní špičku, ale nakonec jsme se z města vymotali a začali se blížit na odbočku k průsmyku. Před výjezdem jsme si dali ještě na posilněnou rychlou svačinku v kavárně u benzínky. Pavel opět ladil zapalování na Čezetě, které stále vynechávalo a mělo se za chvíli ukázat osudným. Po společné návštěvě toalety jsme se shodli, že více už strojům neodlehčíme a vydali se na cestu.

              První stovky metrů stoupání v lesnaté části ještě docela ušly, ne tedy, že by jednička nepřišla ke slovu, ale jak se začaly vracečky utahovat a sklon pozvolna růst, začalo být jasné, že to tak jednoduché nebude. V těchto kopcích jede každý veteránista za své. Každý stroj má jinou cestovní rychlost (rozuměj – jinak zpřevodovanou jedničku), takže ubrat se nevyplácí, protože už se také nemusíte rozjet. To jsem ostatně zjistil záhy, když jsem zastavil na nějakou tu fotku a natočil Pavla jak letí se zetkou vzhůru do sedla (to jsem ještě nevěděl, že to byly poslední metry co vyjel). Po nasednutí zpět za řídítka a bláhovém pokusu se rozjet jsem zjistil, že v řídkém vzduchu to nebude tak jednoduché. Spojka úpěla a motor se dusil. Sice jsem měl ještě sevřené půlky ze zajíždění po výbrusu, ale i vzhledem k nadmořské výšce šla bohatost směsi dolů. Trošku to pomohlo a po chvilce běhu se mi podařilo naskočit a pomalu pokračovat v jízdě. Za další zatáčkou jsem potkal kluky, zamával jim ze sedla, jelikož z dalšího zastavení jsem měl strach a pokračoval dál k nejbližšímu parkovišti, kde jsem si chtěl naší výpravu natočit z drona, kterého jsem celou dobu táhnul v Pávu (pak se mi tam má vejít kanystr).

              Po cca 20 minutách čekání, kolem mě projel Marek s Manetem. Dalších dvacet minut se nedělo nic, tak jsem nějakým pohnutím mysli usoudil, že mě museli někde předjet (zřejmě následek nedostatku kyslíku). Zabalil jsem drona a vyjel o pár serpentin výše, kde čekal Marek. První info bylo, že prase se muselo roztlačit, ale jede. Čezeta nemá výkon a nejede. Pavel jí v kopci upekl (ani mokré ponožky na válci nepomáhali chladit) a elektronické zapalování domácí výroby se po dvaceti letech začalo loučit se světem, což si Pavel nechtěl ještě dlouho připustit. Snažil se utrápenému motoru pomoci ochuzením směsi, ale bohužel točil šroubkem na opačnou stranu, takže to příliš nepomohlo... Po nějaké době a dalším roztlačování, k nám na odpočívadlo dorazil i čuník. Jak jsme s Radkem do teď chválili přívěsný vozík, co se do něj vejde věcí, tak teď jsme mu nemohli přijít na jméno. Ta motorka s ním fakt nestoupá. Do toho nás ještě nas… místní borci na padesátkách Zündapp, kteří u nás zastavili, chvilku pokecali a pak dali jedna dva a byli pryč, jako by tu ani žádný kopec nebyl. Sebevědomí v tu chvíli kleslo k bodu mrazu (utěšovalo nás alespoň to, že jeli nalehko bez bagáže). Po nějaké době přijel Andrej, že Pavel už vyměnil na motorce všechno, co šlo. Indukce a svíčky dokonce dvakrát a stále nejede. Naložil tedy našeho vrchního mechanika Marka a jeli mu odborně poradit, že je to rozbitý. Jediná panelka totiž statečně stoupala a i ve dvou zvládala serpentiny na Stelviu vyjíždět, jako by se nechumelilo. Nakonec vzali Pavlovi alespoň věci a nechali ho pokračovat Indiánským přesunem vlastním tempem. Na vrcholu jsme se shodli, že by měl dostat minimálně zlatou olympijskou medaili za předvedený heroický výkon (bohužel ještě tato disciplína není oficiálně uznaná). Aby bylo jasněji – tlačit motorku v tomhle krpálu v podstatě nejde, naštěstí měla dost výkonu, aby utáhla alespoň sama sebe, což mělo ale jedno úskalí. Aby měla alespoň nějaké otáčky a nechcípla, musel s ní Pavel běžet, nikoliv jí jen vést. Tímto způsobem tedy zdolal čtrnáct posledních serpentýn na Stelvio a nahoře už neměl sílu ani na pivo (takže to bylo fakt vážný) - kdo neviděl, neuvěří.

              Na vrcholu jsme tedy všichni společně stanuli za krásných pět hodin. Pavel kupodivu odmítnul i krátkou zajížďku k nedaleké vyhlídce o pár výškových metrů nad námi. Z kopce ale měla naštěstí zetka výkonu dost, takže jsme zase mohli všichni pokračovat v sedle svých strojů. Na nějaké další stoupání už nebylo ani pomyšlení, takže jsme dole vzali první ubytko, co bylo volné a vyrazili pěšky zapít pokoření cíle naší cesty do města. Podle mapy to bylo kousek, ale i tak to do údolí hodinku zabralo, a to nás poté čekal noční výstup zpět. Cestou jsme si ještě nabili kokosy ve zkratce přes pastvinu pro ovce končící prudkým srázem, když se daří tak se daří. Samozřejmě po pár nápojích chytrosti, jsme usoudili, že po Stelviu už přejedeme všechno, takže padlo rozhodnutí, že to vezmeme ještě na Švýcarsko, když už ho máme za rohem. To zase bude den.

Najeto 123 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE