sumoto_leden



Přes Passo dello Stelvio do Švýcarska a zpět

Můj první výlet do Alp.

Kapitoly článku

   Rád bych se s Vámi podělil o pár zážitků z mé letošní dovolené. Od té doby, co jsem se před dvěma lety vrátil k motorkám, jsem chtěl jet okusit alpské silnice a zatáčky. První rok jsem se teprve seznamoval s motorkou a tak jsem si netroufal, loni už jsem chtěl jet, ale nakonec  to nějak nevyšlo. Až letos. Na jaře jsem mluvil s kámošem Tomášem, slovo dalo slovo a cíl byl na světě – Passo dello Stelvio. Odjezd byl stanoven na sobotu 29/6, návrat pak zhruba po týdnu, v každém případě do neděle 7/7. Chtěli jsme jet ve čtyřech – Tomáš s manželkou a já se synem, všichni na vlastních strojích. Tomášova manželka nakonec nemohla, tak jsme jeli ve třech. I když ani to nemusela být pravda. V pátek před plánovaným odjezdem mi volá syn Martin odkudsi od Seče, že to musíme odložit, protože cestou z třídního srazu byl do jedné zatáčky dlouhý a skončil letem přes řidítka do příkopu plného vody a bláta. Naštěstí se mu nic nestalo, ale že mu prý vibrují řidítka. Říkám si: „fajn, syn je v pořádku, ale já nic odkládat nebudu. Těším se na to už příliš dlouho, při nejhorším pojedeme s Tomášem ve dvou“. Volám tedy Tomášovi, abych ho zpravil o této skutečnosti a on mě rozesmívá konstatováním, že právě teď by Martin měl jet, aby natrénoval zatáčky :-).
   Večer po práci jsem tedy místo balení  dělal s Martinem servis jeho Bandita. Trochu jsme ho umyli, vypláchli bláto ze středů kol, srovnali řidítka a já vyrazil na testovací jízdu. Docházím k závěru, že motorka je v pořádku, můžeme vyrazit oba. Jenom manželka z toho nemá moc radosti. Už od jara, co jsme začali spřádat plány, je nervózní a synova nehoda jí ke klidu také nepomohla. Jenže když musíš, tak musíš. Znáte to :-).
Plán je následující:
1. Den: tranzitní etapa směr Plzeň, Folmava, Landau an der Isar, Mnichov, Ga-Pa a přes Fernpass do Pfundsu.
2. Den: přes Reschenpass na Sluderno, přes Stelvio do Bormia, přes Foscagno do Livigna, dále přes Bernina pass do Svatého Mořice a přes Julierpass do Churu
3. Den: přes Oberalppass do Andermattu, přes Furkapass a Grimselpass do Interlakenu a přes Jaunpass k Ženevskému jezeru, kde má Tomáš příbuzné a kde plánujeme den odpočinek.
Už před odjezdem bylo jasné, že Tomáš u příbuzných zůstane déle, takže zpátky pojedeme s Martinem sami. Konkrétní plán zpáteční cesty uděláme až ve Švýcarsku podle nálady, únavy a tak.

1.den – sobota 29/6/2013

Takže v sobotu ráno vyrážíme. Sraz s Tomášem v 9:00 na benzínce v Rudné. Vzhledem ke včerejšímu zdržení jsem balil až ráno a tak máme drobné zpoždění. Musím se ještě stavit pro benzín a tak posílám Martina napřed, jelikož jeho Bandita jsem doplnil už včera při testovací jízdě. Na Benzinu v Rudné dojíždím kolem čtvrt na deset. Tomáše, významně si klepajícího na hodinky, aby mi dal jasně najevo, že jedu pozdě, nacházím bez problémů, ale Martin nikde. Po chvilce čekání, bezvýsledného telefonování a SMS-kování dospíváme k závěru, že možná čeká na staré silnici u Šafránky a tak se tam vydávám podívat. No, nebudu vás zdržovat. Samozřejmě tam byl, ale mezitím se vydal hledat on nás. Tak jsme se hledali navzájem a sjeli se až u sjezdu na Zdice. Začátek se tedy moc nepovedl a s hodinovým zpožděním konečně společně vyrážíme – Tomáš (Suzuki GSF 1250 S Bandit) jako vedoucí skupiny, Martin (Suzuki GSF 600 S Bandit, 25kW) jako nejslabší člen a já (BMW R1100S). Toto rozestavení pak zachováváme po většinu cesty.
Tomášův nový smartphone ukazuje, že z Německa jdou srážkové mraky, ale zatím je hezky a svítí sluníčko. Cesta po dálnici na Plzeň je trošku nudná, jedeme 130-140 km/h a Martin musí s předjížděním pomaleji jedoucích vozidel čekat na úseky vedoucí s kopce. Do kopce je to s 25 kW beznadějné. Nevadí, dálnic je v plánu opravdu jen maličko.
Kolem poledne začínáme pociťovat známky hladu a tak se poohlížíme po nějaké hospodě. Za Draženovem u Domažlic nás zaujala cedule Chodská chalupa se šipkou doprava. „To zní nadějně,“ říkáme si a následujeme šipky. Ty nás dovedly do obce Újezd a tam skončily, Chodská chalupa však nikde. No nic, vracíme ze zpět na hlavní a na oběd stavíme až v Babylonu, kde si pochutnáváme na Staročeské cibulačce a Boloňských špagetách.
Oběd byl fajn, ale nad námi a hlavně před námi se začínají stahovat mračna a vypadá to, že dešti neujedeme. Ale zatím neprší, tak po krátké chvilce věnované pořízení několika fotografií vyrážíme dále směrem na Německo.Valíme přes Bavorský les po silnici B20 na Cham a Straubing, kde Tomáš hlásí, že bude potřeba poohlédnout se po nějaké benzínové pumpě. Nad námi už visí černá deka a je jen otázkou několika minut, kdy začne pršet.
Pokračujeme po D20 až k dálnici A92 na Mnichov a hledáme pumpu. Nakonec jí nacházíme v městečku Grosskollnbach. Je to malá samoobslužná pumpa, která ovšem nebere platební karty. Tak doplňujeme pouze trochu paliva každý za 10E s tím, že zbytek doplníme příště. V tu dobu už regulérně prší a tak přichází ke slovu nepromok. Kamarád Robert mi před cestou půjčil 2 nepromoky – jeden jeho, velikost 52, a jeden jeho ženy, velikosti 46 (ten nepromok :-)). Protože Martin je vyšší, dostává ten větší a já se soukám do toho menšího. Pravda, je mi trošku těsný, nohavice se mi po nasednutí na motorku vyhrnují až nad boty, ale na druhou stranu na mě nic neplandá, tak jedeme. Směr Mnichov po A93. Celou cestu hustě prší, takže nejedeme víc, než 100 km/h. U Mnichova lehce bloudíme. Já jsem zcela ztracen, ale Tomáš tvrdí, že už tudy jel a že to dá. Zcela se tedy s Martinem oddáváme Tomášovým navigačním schopnostem a slepě ho následujeme. Cestu centrem Mnichova v dešti jsem si moc neužil. Při každém zastavení na semaforu se mi mlžilo hledí, ale musím uznat, že Tomáš nás nakonec provedl Mnichovem bez problémů a po opětovném doplnění pohonných hmot pokračujeme po dálnici A95 za neustálého deště na Ga-Pa. Vzhledem k rannímu zdržení a dešti je jasné, že do Pfundsu už nedojedeme a tak to dnes balíme hned za koncem dálnice A95 v Oberau. Hotýlek hned u silnice nabízí saunu a whirlpoolku, čehož ještě před večeří využíváme a ohříváme deštěm a zimou prokřehlá těla. Vepřové koleno s knedlíkem a zelím bylo příjemnou tečkou za dnešním dnem a jdeme spát.
Najeto 481 km.

2.den – neděle 30/6/2013

Vstáváme kolem šesté a pohled ven nevěští nic dobrého. Všude kolem se válejí nízké mraky a je mokro. Zdá se, že opět přijdou ke slovu nepromoky. Kluci jdou namazat řetězy svých strojů a já doplňuji olej do boxera, který během včerejší etapy zmizel podivuhodně rychle. Později se ukázalo, že příčinou byla nakloněná rovina pod mým strojem, ale než jsem si to stačil uvědomit, olej už byl doplněn. Po výborné snídani a návratu na pokoj zjišťujeme, že pouhá hodinka stačila k tomu, aby se mraky zvedly a vysvitlo slunce. Vida, hned to vypadá radostněji. Nepromoky tedy balíme a v 8:15 vyrážíme směr Stelvio. Svítí slunce a silnice rychle osychá. Po 20 km není po vodě ani památky, a tak si užíváme první zatáčky silnice B179 na Fernpass. Tato silnice je hojně využívána karavany, které náš prožitek trochu kazí. Rychle pokračujeme na Imst a dále údolím řeky Inn přes Landeck do Pfundsu. Za ním opoušíme Inn a stáčíme se doleva přes Nauders na Passo di Resia alias Reschenpass, kde si dáváme krátkou pauzu na odpočinek a konzultaci s mapou. Přejeli jsme hranici mezi Rakouskem a Itálií a jsme v oblasti Jižní Tyrolsko. Tato oblast dříve patřila Rakousko-Uhersku a Itálii připadla v rámci vyrovnání po 1.sv. válce. Většina populace je německé národnosti a i nápisy jsou většinou dvojjazyčně, případně pouze německy. Mimochodem průsmyk Passo di Resia je zajímavý tím, že tudy vedl jeden z vůbec prvních přechodů přes Alpy v severo-jižním směru. Už v roce 50 n.l. zde římský císař Claudius dostavěl silnici vedoucí z údolí Pádské nížiny až k Dunaji v oblasti kolem dnešního Augsburgu.Po pauze pokračujeme po silnici SS40 podél řeky Adige do Sluderna, za kterým už točíme doprava na jihozápad a podél řeky Solda míříme k hlavnímu cíli naší cesty – Stelviu. Pár dní před naším odjezdem Tomáš zjistil, že o tomto víkendu je v Bormiu 36. ročník motorkářská akce Stelvio International. Báli jsme se hustého provozu, ale už nebyl prostor pro změnu plánu, tak jsem si našli důvod ke klidu – účastníci akce se „vyjezdí“ v sobotu a v neděli už bude klid. Musím říci, že tento předpoklad nevyšel. V sobotu pršelo, zatímco neděle je krásně slunečná, takže silnice je plná :-(. Až do Trafoi je silnice poměrně rovná s mírným sklonem, ale pak začíná motorkářský ráj – 14 kilometrů se sklonem 8-9% a na nich 48 ostrých vraceček až na vrchol ve výšce 2760 nmn. Občas musíme zastavit a dát přednost autům jedoucím ze shora. Párkrát stavíme a kocháme se nádhernými výhledy do údolí i na horu Ortles (3905 nmn), která je nejvyšším vrcholem nejen stejnojmenného pohoří, ale i celé provincie Alto Adige.
Jsme nahoře. Je zde neskutečné množství lidí, nejen motorkářů, ale i cyklistů, automobilistů, pěších turistů a dokonce i lyžařů. 
Vyjíždíme až nejvýš, kam vede asfalt a vypínáme motory. Tady musíme chvilku zůstat a užít si to. V místním bufetu si dáváme kafe a nasáváme atmosféru tohoto místa. Pohled do údolí a na tu klikatou cestu po jeho úbočí mě fascinuje a přemýšlím, co mohlo lidi vést k tomu, aby stavěli v této výšce silnici. Jako většinou v tom byly hospodářské či vojenské zájmy. Silnici přes Stelvio vybudovali kolem roku 1820 Rakušané. Získali Lombardii v roce 1815 a silnice přes Stelvio měla sloužit k jejímu propojení se zbytkem Rakouska. Nevím, jestli se to Rakušanům ekonomicky vyplatilo, protože v roce 1859 o Lombardii zase přišli. No, nám to už může být jedno. Hlavně, že ta silnice stojí a my si můžeme užívat jízdu po ní.
Při kafi Tomáš dává do pléna „kacířskou“ myšlenku, že bychom dnešní etapu zakončili ještě na území Itálie a Švýcarsko dali na jeden zátah až zítra. To znamená, že dnes máme relativně dost času a tak dávám návrh, abychom zařadili výjezd na Passo Gavia. Tam jsem chtěl jet s kamarádama už začátkem května na kole v rámci našeho každoročního ježdění v okolí Lago di Garda, ale tehdy jsme dospěli k závěru, že v květnu je tam ještě sníh a vrchol je tedy na kole nedosažitelný. Ostatně letošní 19. etapa Giro d´Italia, která měla vést právě přes Stelvio a Gavii, byla pro sněhovou vánici zrušena. A to bylo ještě o 2 týdny později.
Tentokrát už to vypadá nadějněji a můj návrh je přijat. Pomalu se zvedáme a chystáme se na cestu dolů do Bormia. Zaujala nás parta motorkářů zde bivakujících. Nevím sice, kolik stupňů je tu přes noc, ale teplem určitě netrpí :-).Sjezd k Bormiu je i přes silnější provoz krásný. Předjíždím pomaleji jedoucí auta a motorky až dojedu jednoho veterána se sajdkárou. Zaujalo mě, že v sajdkáře vezl psa. Už jsem viděl hodně různých lidí, co na kole nebo motorce vezlo své zvířecí miláčky. Ale tenhle vzal psa na výlet na Stelvio :-).
V Bormiu na chvilku stavíme, abychom sundali nějaké svršky, a pokračujeme  na Santa Catarinu, kde opět vypínáme motory a jdeme na oběd. Místní italský vrchní poznal, že mluvíme česky a tak k nám poslal česky mluvící servírku, co u něj pracuje. Po obědě se dáváme do řeči s jednou Slovenkou, která se sem provdala a líčíme jí naše okouzlení okolní krajinou. Ona ovšem naše nadšení mírní a říká, že žít tu celý rok běžný život zas takový med není. Po krátkém rozhovoru jí žádáme o foto, na kterém budeme s Tomášem a Martinem všichni a pokračujeme nahoru na Gavii.Poměrně úzká cesta se klikatí  nejprve lesem, později se trochu narovnává na náhorní plošině a míří k vrcholu ve výšce 2650 mnm. Potkáváme motorkáře, který to cestou dolů položil, ale naštěstí mu nic není, už stojí i s motorkou na svých, a tak jedeme dál. Před vrcholem je docela rozbitý asfalt a jelikož jsme na severním svahu, taky dost sněhu, který taje a teče přes cestu. Pomalu přijíždíme do sedla. Po levé straně je ledové jezero a v něm zamrzlá pramice. Zajímalo by mě, jak často během roku na ní někdo jezdí, když i 30. června krátce po poledni je hladina zamrzlá. Sjezd úbočím jižního svahu do Ponte di Legno je nádherný. Sníh zde už odtál, asfalt je kvalitní a tak si užíváme další porci zatáček. Pravda, silnice je velice úzká a místy připomíná spíše kozí stezku, kde se 2 auta nevyhnou a kde do mnoha zatáček není vidět, tak jedeme radši opatrně.V Ponte di Legno je pouť a tak je hlavní silnice uzavřená. Objížďka však není dlouhá a tak po chvilce najíždíme na silnici SS42 míříme na Edolo a dále po SS39 na Passo Aprica, kde doplňujeme palivo. Aprica je lyžařské středisko ve výšce cca 1200 mnm, ale název Passo je třeba brát s rezervou. V podstatě se jedná o přímý přejezd, z pohledu motorkáře celkem nezajímavé. Z Apriky pokračujeme dolů k řece Adda a tento sjezd je už mnohem zajímavější. Vychutnáváme si sérii otevřených zatáček s kvalitním povrchem a dole uhýbáme po silnici SS38 doprava. Posledních pár kilometrů a jsme v Tiranu, cíli dnešní cesty. Ubytováváme se v hotelu přímo v centru města a po koupeli vyrážíme na večeři. No, večeři, začínáme dvěma pivy, ke kterým nám obsluha přináší pizza chleba, chipsy a jiné dobroty. Pak se přemísťujeme do jiné hospody, kde dáváme další dvě piva, tentokrát kvasnicová, a kde dostáváme pro změnu popcorn. 
Po tom všem zjišťujeme, že hlad už vlastně nemáme a tak se vydáváme na krátkou procházku po Tiranu a spát.
Najeto 311 km.

3.den – pondělí 1/7/2013

Budíček je v 6:00. V 6:05 klepe Tomáš na dveře, že je umytý a připravený a prý ať se neflákáme, že dnes nás čeká dlouhý den, je potřeba dohnat ztrátu z předchozích dní. Argumentuji tím, že jídelna stejně otevírá až v 7:00 a že to tudíž neuspěcháme. Přesto s Martinem vše poctivě balíme tak, abychom mohli po snídani co nejdříve vyrazit. U snídaně se scházíme přesně v 7:00, v 7:30 všichni společně odcházíme a přestože pak už jen lezu do kombinézy a platím za hotel, Tomáš je u motorky stejně asi o čtvrt hodiny dřív, než já. Nechápu, jak to ten chlap dělá.  Když mi potom při výjezdu z podzemní garáže chcípne motorka, on stojí nahoře, kroutí hlavou a opět si významně klepe na hodinky, abych nebyl na pochybách, že zdržuji. Kdybych ho neznal dostatečně dlouho, byl bych už asi dost stresovaný :-). Radost mi naopak dělá to, že Valentino Rossi včera vyhrál Velkou cenu v Assenu, jak jsem se dočetl, či spíše dovtípil z denního tisku v recepci hotelu. Možná, že zde je důvod mého drobného zdržení :-).
Kolem osmé vyrážíme, po pár kilometrech překračujeme italsko-švýcarské hranice a jedeme směrem na Bernina pass. Před obcí Puschiavo je z důvodu opravy silnice semafor a provoz sveden do jednoho pruhu. Nám svítí červená a navíc je před námi už docela dlouhá kolona čekajících aut. Jako motorkáři přece nebudeme čekat vzadu a šineme se tedy kolem stojících aut až k semaforu. Jenže kamioňák stojící první nenechal ani centimeter místa, takže zastavujeme po jeho boku. Musím uznat, že tu stojíme dost blbě. Hlavně já s bočními kufry, jsem široký jako jalovice před otelením. A navíc v protisměru přijíždí švýcarská policie, zastavuje u nás a dává nám dobrou radu, abychom stojící kolonu příště nepředjížděli. No, to my víme taky, ale kdo by se chtěl pak courat za všemi těmi auty, že? Konečně zelená. Projížíme Puschiavem a valíme údolím podél stejnojmenné řeky na Berninu. Na východním svahu údolí je ještě zpočátku zima, ale čím výše jsme, tím je údolí otevřenější a nás začíná pěkně hřát sluníčko.
 
Míjíme odbočku do Livigna a za pár km jsme na vrcholu průsmyku. Úžasný zážitek ze zatáček s perfektním asfaltem kazí jen fakt, že Bernina je otevřená i pro nákladní auta a je zde silnější provoz, než bych si přál. 
Pokračujeme dolů do Pontresiny a cestou míjíme informační tabule sdělující, že nalevo se nachází ledovec Morteratsch. Ten je zajímavý tím, že zde již od roku 1900 probíhá pravidelné měření jeho úbytku. Ledovcové údolí je poměrně ploché a proto je zde jeho úbytek dobře patrný. Od roku 1900 ustoupil o téměr 2 kilometry. Bohužel není čas na zastávku. Snad někdy příště.

V Pontresině stavíme na krátkou konzultaci s mapou. Včera jsme se totiž rozhodli pro další změnu oproti původnímu plánu, a sice, že vynecháme Julier Pass a pojedeme místo toho přes Albula Pass. Tomáš už přes Julier Pass v minulosti jel, tak chce poznat něco nového. Já jsem nejel přes žádný z nich, tak je mi to jedno, a “mladej” se musí přizpůsobit :-). Stáčíme tedy naše stroje doprava a po silnici 27 jedeme údolím Horní Engadin podél Innu do městečka či vesnice La Punt - Chamules, kde odbočujeme doleva. Začínám litovat našeho včerejšího rozhodnutí, protože hodně rozbitá kozí stezka, po které teď jedeme, neodpovídá mému očekávání. Navíc hned za druhou zatáčkou nás ještě přibržďují silničáři opravující silnici. Jenže to, co přichází potom, je hotový ráj. Dobře to kluci švýcarský opravili ! Až nahoru už jen sice úzká, ale nádherná silnice, klikatící se otevřeným údolím. Do všech zatáček je krásně vidět, nikde žádné patníky, sloupy , příkopy a ani auta. Mně stoupá adrenalin v krvi a začínám tahat za plyn. BMW letí jako střela, já se chechtám do helmy a nemůžu se nabažit. Jen musím dávat pozor na sviště, kterých je tu kolem celkem dost :-). 

Kousek před vrcholem čekám pár minut na kluky a za celou dobu projede jediné auto. Na vrcholu jedno stavení, v něm asi 5 lidí a to je vše. Jaký to rozdíl proti přelidněnému Stelviu ! Přitom řidičský zážitek jednoznačně lepší.

Zajímavostí pohoří Albula je to, že zde leží hlavní evropské rozvodí. Vody stékající z tohoto pohoří se vlévají buď do Černého, Severního či Jaderského moře podle toho, jsou-li přítokem Dunaje, Rýna či Pádu. 

Ale není čas na kochání a tak se vydáváme dolů. Asfalt na severním svahu je horší, a proto musíme pomaleji. Můžeme se tak alespoň kochat uměním švýcarských železničních stavitelů, kteří při stavbě místní tratě vybudovali několik viaduktů a tunelů točících se ve spirále z důvodu překonání značných výškových rozdílů. Kousek níž míjíme skupinu sportovců a sportovkyň, kteří na kolečkových lyžích zdolávají kopec v opačném směru. Já bych to tedy jet nechtěl :-).

Pokračujeme přes Tiefencastel a Thusis na Bonaduz. Chtěli jsme jet až na silnici 19 a po ní doleva na Disentis/Muster, ale stalo se, že jsme uhnuli o odbočku dřív a jeli po malé klikaté okresce, kde občas chyběl i asfalt. Odměnou nám byl krásný výhled na kaňon s železniční tratí podél řeky Přední Rýn.V Ilanzu se napojujeme na silnici 19 a dle původního plánu pokračujeme přes Disentis/Muster na Oberalppass a dále přes Andermatt na Furkapass, kde kousek pod vrcholem u hotelu Belvedere zastavujeme na svačinu. 7 CHF za kousek bagety je dost, ale jsme ve Švýcarsku. Koneckonců platí Tomáš, tak co. Bohužel později to bude chtít vrátit :-). Ale Furkapass bych neměl znehodnotit řečmi o nějaké housce. Je to totiž po Stelviu druhé místo, na které jsem se moc těšil. Znám ten pohled od hotelu Belvedere na Gletsch z knih, ale skutečnost překonává všechny obrázky. Skutečně radost pohledět. Kousek od nás je vchod do ledovcové jeskyně, ale nemáme čas jít se tam podívat. Je skoro tři čtvrtě na dvě a jsme teprve v polovině dnešní etapy. Musíme pokračovat. Sjíždíme do obce Gletsch, kde naposledy křížíme úzkorozchodnou kolej a loučíme se tak s tratí Furka-Oberalp-Bahn spojující kantony Graubunden, Uri a Vallis, která nás doprovází několik desítek kilometrů už od Disentis/Muster. Naše cesta vede dál na Grimselpass. Ve stoupání nás opět staví semafor z důvodu opravy silnice, a tak využívám chvilku klidu, abych se ještě ohlédl zpět na tento skutečně krásný kus země. Na vrcholu průsmyku stavíme a fotíme zamrzlé jezero Totesee a pak už sjíždíme podél řeky Aare do Innertkirchenu. Martinovi trénink zatáček evidentně prospěl. Z vrcholů vyjíždí většinou dříve, aby nás nebrzdil, ale my máme čím dál tím větší problém ho dojet :-). Naše cesta vede dále na Interlaken, kde stavíme na odpočinkovou pauzu. Únava už je znát a těšíme se do cíle. Zbývá ještě 120 km. Pokračujeme po silnici 11 přes Wimmis, Darstetten a Boltigen. Poměrně silný provoz s četným zastoupením náklaďáků nám neumožňuje vychutnat si tuto zatáčkovitou silnici. Vysvobozuje nás až odbočka na Jaunpass. Nenápadný a nepříliš vysoký průsmyk s max. výškou jen 1509 mnm překvapil. Krásná silnice s dobrým rozhledem opět způsobí, že neudržím pravé zápěstí v klidu a začínám trochu víc tahat za plyn. Tentokrát však Tomáš nechce dopustit, abych mu ujel a tahá taky :-). Nahoře pak spolu čekáme na Martina, jehož okleštěný banďour nemá šanci. Za Jaunpassem pokračujeme přes Bulle k Lausanne, poblíž kterého je cíl naší cesty. Tomášovi příbuzní se nás vřele ujímají a já jsem rád, že jsme „doma“. Bolí mě za krkem a přemýšlím, jestli ta turistická řidítka, se kterými jsem motorku koupil a které jsem z ní sundal, by nebyla lepší.

Najeto 411 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (27x):
Motokatalog.cz


TOPlist