Tak zase na pohodu 2017

Příprava: Letos prostě nejedu sám. Jsem se rozhodl, že seženu parťáka a pojedu kam bude chtít. Bohužel se ukázalo, že s magorem se na výlet nikdo nehrne. Cestovku si asi neotevřu.

Pyreneje mi zní v uších už dlouho. Proč? Cesta tam: 80km se zajedu, pak 2000km kopce, Alpy, Alpy, národní parky, Pyreneje.

Cesta nazpět: Pyreneje, kopce, národní parky, lodička, Alpy, no trocha přesunu, Alpy, jezeďáčky a 80km vzpomínek. Jinak jako vždy beru mapu, navigaci, stan, svačinu a přítele Maestrocard. Jo a taky trenky, tričko, plavky, sluneční brýle a knížku.

Mé cestovaní se za poslední léta mění. Do navigace dám nějaký průjezdní bod, ale cestu k němu už neplánuju, nekontroluju a nevybírám. Jedu tak nějak pocitově. Když se cítím, držím se po okreskách, když potřebuju, vjedu na hlavní se trochu vyfoukat. Vše bez dálnic. Běžně se lehkých 70km vzdálí na 110 :-) . Jediné, co mě poprvé limitovalo, byl čas trajektu na cestě domů. Ona ta noční plavba ve společnosti arabáčů...... hmmm, o tom až později.

 

Pátek koncem června

Ráno rutina, dětičky do školičky. Manželce políbení. Jedu se vyfotit do práce. Pak v kavárně snídaně a kolem 10h to vypuklo. Jsem tak nažhavený, že poprvé zastavím až na panoramatiše štráse v rakósku č. 33 Krems-Melk kvůli benzínu. Ještě, že ten Angličan má tak malou nádrž. Pak už Alpy - Mariazell - Bischofshofen - Innsbruck. Krásně se tam motám v kopcích kolem řeky Salsy. Tady to chce jen jezdit, jezdit a kochat se. Potkám bandičku letců někde od Plzně a cítím šanci. Nabízím, že se s nimi svezu. Když zjistí kam a jak jedu, nevím proč, ale nějak je najednou nemůžu chytit. Slyšel jsem něco o magorovi. Oběd spláchnu z vlastních zásob. Den zakončím ve velmi pěkném kempu s příjemným majitelem. Pravda, přijel jsem se setměním a vytáhl ho z hospody, tak bylo veselo. Myslím 10 Eur.

 

Sobota:

Vedro, vedro a vedro jako blázen. Vstávám brzy. Tak daleko od záchodů už stan nestavím. Holt první den jsem byl přemotivovaný. Rakušáci ještě vyspávají, tak si to užívám a jedu skoro sám. Jedu po 198 směr Švýcarsko. Tady cítím, jak mě to dobíjí. Kolem 9h si zastavím na kávičku. Trapně, jen pro tu vůni novinového papíru, před sebou rozhodím německý tisk. Vždyť stejně umím jen Gúúúten tááág. Pozoruju, jak vychází slunce nad alpské kopce. Zasněný se potratím v kopcích na hranici a jedu neskutečnou stezkou. Konečně jsem dosáhl mentálního vrcholu. Jsem na tom stejně jako moje navi - nevíme oba nic!

V úmorném vedru přeskáču přes Lichtenštejnsko, tady je to opruz až do Švýcarského Churu. Ale pozor - mám kontrolu na hranicích? Odvážný skautík chce sundat helmu a to v tom vedru nedělá dobře. No, rozkaz je rozkaz! A to čumí, jestli teda přes ten závan motorkářského odéru něco vidí.

Pak beru útokem švýcarskou 19. Tady je navigace k ničemu. Skrz celé hodinářské království jednou cestou. Parádní průlet. Přes Oberalppass, Furkapass - mám štěstí na parní vláček - až na konec světa do Martigny. A protože nemám ty nekřesťansky drahé místní valuty, nemám roupy zastavovat a posedávat v kavárnách. Na večer vklouznu kolem Mont Blanc do Francie a skončím v kempu v Alltberville.

Velká legrace: na recepci nepoznali motorku od Hondy(majitelé prominou trapnou nevhodnou poznámku, i mně jedna stojí v garáži) a posílají mě přímo doprostřed srazu Afrika Twin. Toho času jsou na vyjížďce. Ti hledí, když se vrátí z vyjížďky a uprostřed jejich kempu pod vlajkou Honda stojí Trumpeta. Čumím co bude. Jeden frantík se pak ke mě nakloní a říká: "Neboj" :-).

Jo, opravdu jsem vypadal víc vyplašeně než oni pohoršeně. A bylo jich tam 81 strojů.

Čekal jsem pařbu u bečky, kam bych se přifařil, ale frantíci nic. Rozletěli se po jednom do města. No, Honda sraz?

Neděle

Parádní Francie. Já tuhle zemi opravdu mám rád, ale to, co mě čekalo, jsem snad ani nečekal. Vyjedu si směr Grenoble. Dál přes Naturel parky. Směr město Le Puy-en-Velay a pokračuji na Albi. Celý den projíždím různorodé silničky všech kvalit. Tuhle kousek podél Rhóny, pak údolím řeky Lót nebo Route en Margeride. Nesmyslný název. Říkají tomu země(!) "Okcitánie". To jsem si myslel, že Francii za ta léta, co sem jezdím, znám. Ani houby. Tady mě to baví. Při jedné občerstvovací zastávce mi starší paní přinese studenou láhev vody a sušenky. To je snad sen.

Končím v historickém městečku Mazéres.

Na recepci je sice totálně na mol paninka, ale zase si řekne jen o 8 Eur. Za ubytko, samozřejmě. Kempík je čistý. Má hospodu a Wi-Fi. Takže o večerní pohodičku je postarané. V noci lije.

Pondělí

Počásko nevypadá dobře, za mrholení balím a jedu. Pyreneje jsou na dohled. Při vjezdu do Andorry snad vylévají vodu z kýblů. Dojedu se schovat na celnici. Jsou tady kluci harlejáři - frantíci - jen tak, v kožených bundičkách a riflích. Věnují mi 2 Eura na kafe, hupnou v tom lijáku na stroje a s úsměvem vyrazí. Ve svém luxusním nepromoku, pod kterým mám super gore-texové oblečení, se stydím. Sedám a jedu na předražený kopec (jakože ta Andorra), kde chtějí zaplatit za parkoviště i před McDonaldem s pomalou Wi-Fi. Tady je to všechno jak z reklamní brožury. Bleeee bleee bleee, rychle do španěl. K mému překvapení opět hranice a pořád liják. Přiznávám, mám nutkání se na to vykašlat. Najít hotýlek a jít na pivko. Pak se ale na magora usměje štěstí. Nevzdávám se a emotivně odbočím na silnici N260, že to vytrpím. Jedu jak pos.... do pyrenejských kopců a najednou...................slunííííčkóóóó. To je paráda, tahle silnice, která protíná větší část Pyrenejí ze španělské strany.

Tady jsem zase zmagořil a jezdil a jezdil po kopcích a nekopcích, kolem řek až do tmy. Tohle je Španělsko. Rychlé, otevřené silnice s ucházejícím povrchem a nulovým provozem. Mám splněno. Projel jsem ještě N-230, A-138, A-23 a nakonec suprovní A-132. A protože se tady žije v noci, neb polovina dne je siesta, dám dvě pivka a zaběhnu do obchodu pro pár zásob, než definitivně bez sprchy upadnu do spánku.

Takový starší kempík ale čistý a s hospodou 10eur

Úterý

Ráno chudák soused cyklista je mokrý do nitě. To jsou ty cyklo stany. Ale obdiv: co já na mašině on na kole. V noci bouře jako prase, ani jsem nevěděl :-).

Těžce se mi usedá na stroj. Fakt jsem si včera naložil. A říkám si: Já magor! Už to není co za mlada. Parádní silnice mi ale dodávají energii. Mířím vnitrozemím na sever. Cílem je Nacional park Europa. První zastávka je historické město Esttela. Cestou sem nevím, kde jsem se motal. Silnice jsou ale skvělé. Žádné vrcholy tu sice nejsou, ale neustále se to klikatí pravá, levá. Městečka všechny jedné hnědé barvy a půda většinou s načervenalými skalisky. Záměrně se vyhýbám hlavním cestám a jedu po cestičkách. V navi mám nastavenou nejkratší cestu. Podle toho to vypadá. Dál si to mažu podél řeky Ebro. Někde na cestě si dám v restauraci oběd: salát, ryba + kola za 8 Eur. Zrovna, když objíždím jednu z přehrad, tak to začne. Do těch kýblů ze včerejška naházely i kroupy. Tak v tom fakt nejede ani magor, jako já. Zázrakem a po slepu se dostanu na benzínku do města Reinosa a čekám.

Čekám a čekám. Až mně ukáže italský motorkář, který dělá totéž, na telefonu kudy to jde. Je jasné, že na park Europu se nedostanu (později jsem se dozvěděl o záplavách a škodách po velikých bouřkách). Čekat tady taky nemá smysl. Je třeba jet za lepším zítřkem. A tak, na tvrďáka vyrážím naslepo směrem, kde je na obloze trochu modro, a jedu tak celé odpoledne. Postě hledím na nebe a točím na křižovatce tam, kde to vypadá modře. Zase se na magora usměje štěstí. Po 80 kilácích v dešti je slunííííčkóóóó. A tak si jezdecky chudší odpoledne krátím zajížďkami po malých bílých nitkách, které hledám na Google Maps.

Moc hezký a čistý kemp s wifi v nádherném městě 12eur.

Středa

Chci dneska skončit v Barceloně, kde si dám dvě noci. Dole ve Španělsku je předpověď počasí příznivá. Nastavím navigaci a pak už jen pocitově jezdím kde se mi to více líbí. Poznávám pomalinku i jiné Španělsko. První jedu po opuštěných jezeďáckých silničkách mezi poli, pak si to střihnu přes nádherné vrchoviny plné vinic. Navážu menším zalesněným sedlem, abych skončil ve vyprahlém historickém městě Alcaníz. Po cestě si dám snídani, zmrzačím jednoho opeřence, co mi ve stodvacítce cinkne o helmu, oběd sfouknu před obchoďákem, nakoupím plný kufr piv a nakonec koupel v moři. Neplánovaně, nečekaně, nádherný den za řídítky. Před západem slunce přečkám, "jak jinak než v báru na pláži", bouřku, která vykouzlí nádhernou oblohu.

Po cestě do Barcelony se mi rodí plán na zítřek. Příjezd po silnici BV-2411 a 2041 mi napovídá, co asi budu dělat????

Dvě noci, malý stan, jedna moto - 82 Eur, chudák přítel Maestrcard :-(,  klasický mega kemp pro karavanisty. Místa na stany u hlavní silnice natlačené na malém plácku. Ani mě nenapadne. Postavím si to suverénně naproti. Pěkně na samotu pod strom. Rozdělám pivko a už se ke mě řítí odhodlaný správce pořádku. Vysvětluje, mává mapou, mele něco o servise. Ha ha ha, leda, že by mě tam odnesl. Někdy je krásné nerozumět ani hov... . Když vidí, že si dávám v klidu druhé pivko, vzdává boj. A tak mi alespoň natáhne před stanem nějaký kabel. Asi aby mě naštval. Jenže kabel musí končit v elektrice? Klap, cvak a kabel je přivřený ve dvířkách rozvaděče. No, a já napájím co potřebuju. Pikolík sem tam přijde jako zatřepat kabelem, abych si nemyslel :-). Není to nádhera, když se člověk umí zařídit?

Kemp je čistý, pláž je nádherná a busem do Barcelony je to za 2 Eura slabá hodinka.

Čtvrtek: Volný den

Nééé, pro magora nééé. Odhazuju kufry, beru vodu a fičím do kopců nad Barcelonu. Vyrazím stejnou cestou směr Gavá. Pár silnic, co si pamatuju asi tak: BV-2154, C-244, pak se trochu profouknu na C-37 do města Manresa. Odtud pěknou klikatou N-141c až do města Tona. Na benzínce si dám k obědu velkou čokoládu (kdyby to máma viděla) a pokračuju na vrchol Coll Formic po BV-5301. Pak mířím k moři. Do Arens de Mar parádička. Zajímavostí je že teploměr je max. na 17 st. Přesto, že je modré nebe a slunce.

No, když mi to tak jde, napadne mě opravdu ko....na. "Pojedu před fotbalový stadion Barcelony! Tam určitě potkám slavného argentinckého čutálistu, ten si sedne na zadek z mojí anglické mašiny, podepíše se mi pro radost jednoho českého kluka čínským perem na španělský dres..................................................................................................................................... Ano, vím.

Podél moře je klasicky hustý provoz, ale na hranici Barcelony neuvěřitelný provoz. Jedu 9 km dvě hodiny. A to se snažím půlku toho času ujet pryč. Magor se nakonec přes tři hodiny dostává do kempu.

Večer jedu potupně busem s turisty na plaza Catalunia :-(.

Pátek

A je to tady. Ráno balím. Na lehko vyrážím do přístavu. Terminál jak v Brně na letišti, fronta jak na koupáku u bufetu. Stojím, stojím, stojím no, hodinu, abych zjistil, že stojím ve špatné frontě na jiný trajekt. Holt jazyková bariéra. Přesto kolem 11h s ostatními najíždím na trajekt Barcelona - Janov. Je tam asi 100 motorek. Maze,c když to v těch útrobách rámusí. Jedu sám, a tak nemám kajutu (bohužel), pouze křesílko. Na chodbě paluby mi obsluha dává klapky na oči a špunty do uší? Já to nepotřebuju!!! Mám čtyři pivka v plechu. Černoušek se usměje - jen si to vem! Vlezu do místnosti velké asi jako malé kino. To je rána. Všude arabáči na dekách, smrad jak v opičinci, okolo igelitky, dokonce tam vaří nějaké potvory. Dvě velkoplošné obrazovky, na každé jiný arabský seriál na plné koule. Teplota 20 st. Tak to nedávám. Jsem jediný běloch v tomto honosně nazývaném sále Beethowen. Černoušek na chodbě se už jen směje.

V jednu hodinu vyplouváme. Beru knížku a na palubě si čtu rady, jak správně uspořádat myšlenky. Tak to se hodí! Zmárním zásoby, dám prášek na spaní a v deset strčím karimatku mezi arabáče, zalezu do spacáku a celkem pěkně se do 6h vyspím. Doufám, že jsem jim tam jako velký běloch pořádně chrápal. Každopádně o ničem nevím.

Sobota

V 8h ráno vjíždím do Janova. Sedí se mi celkem pohodlně, tak to ti arabáči asi byli ohleduplní. Ve městě trochu bloudím, než najdu cestu SS45 na Piacenzu. Tam tomu dávám. Španělští motorkáři, co mi mezitím poodjeli z lodi, se trochu hledají v těch utažených úzkých zatáčkách. Nejsou z domoviny zvyklí, a tak mě baví jim to nakládat. Než mi jeden Slovinec na Varaderu (jo, Honda) ukáže, jak se jezdí. To jsem ještě neviděl. Tomu nemůžu ani potupně čuchat z výfuku? Musel bych se k němu totiž alespoň přiblížit. Nádherně kroužil zatáčky. Aspoň uklidnil rozvášněného magora. Už bylo třeba. Jsem měl pocit, že mi to moc jde.

Dál jen přesun po nudné Itálii. Piacenza - Vicenza - Gemona. Za zmínku stojí jen chutné těstoviny někde na cestě. Je šest večer. Dávám si kafíčko, je nádherně, a tak minu poslední kemp v Gemone a jedu směr AT. Přes Staráávízo na Klátífurt (hmm, domov se blíží) až do náhodného kempu u špinavého jezera.

 

www.breznik.at – 10 Eur. Pěkný, klidný, čistý, s Wi-Fi, vlastním pivovárkem a ještě mi majitel věnoval tričko, neb jsem už na dálku smrděl jako chcíplý pes. Dal jsem si šnitzl přes celý talíř, tři výborná hořká pivka a tím nádherně zakončil trip. Pocit uspokojení a naplněnosti motorkářova očekávání dosáhl vrcholu. Už se těším domů.

Neděle

Ani nevím, že jsem vlastně v Korutanech. Jedu podél hranice po velmi pěkné klikatici číslo 69. Na Rakušáky teda hrozný povrch, ale pro můj cesťák lahůdka. Pak můj oblíbený rakouský venkov, až do Gleisdorfu se vyřádí navigace. Odtud jedu v dešti až do Vídně. Dám si průjezd Vídní - ten si užívám centrem v neděli kolem oběda skoro sám. Ve tři hodiny zarámusí stroj v naší jihomoravské vísce.

Magor je doma. 5 tis. km. Je spokojený. Co víc chtít. Motorkářovo srdce a nadšení zase jednou dostalo vše, co mu bylo třeba. To mi je ale dobře. Sakra :-).

Omlouvám se všem Španělům za to, co jsem si myslel!!!

Španělsko je opravdu pěkná a velmi čistá země. Tohle mi zbouralo představy.

Jsem mile překvapen vstřícností a ochotou lidí. Nechápu, že je tam tolik super silnic bez provozu. Jo, asi proto jsou super. Benzinky na řídko, ale bez potíží. Jen ty siesty na půl dne? Ceny v přepočtu jako u nás. Neumím ani slovo španělsky (vlastně neumím slovo ani jinak) a neměl jsem problém. Platí otřepané "Když se chce, tak to jde!".

Tenhle výlet si víc než sedl. Ta země mě po dlouhé době jako motorkáře opravdu chytla.

Sedněte a zkuste to! Já to určitě ještě udělám.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE