Den 1 a 2 - sobota a neděle 3.-4. září 2011
Termín nakonec byl stanoven na začátek září 2011, a tak v sobotu 3.9. sedám na svou malou brambůrku a mířím na západ k Plzni k Bůčkovi. Dorážím večer po 311 km do
Košetic, pohoda. Panáček na setkání, nějaký to pivečko, masíčko na grilu. Čeká nás stravovací odříkání, tak si to užíváme. Vyrážíme v neděli po deváté, bohužel ze začátku jsou dálnice prostě nutností. Moc zkušenosti ani jeden z nás s jízdou po nich nemá, ale nakonec to není tak zlé. Moje brambůrka i Vlastikův alpík v pohodě zvládají přesunovou rychlost přes 100 km/hod., občas se ručička tachometru dotkne i 140.
V
Rozvadově poslední tankování za koruny a pak už
Regensburg a
Mnichov. Ten projíždíme centrem, je trochu rozkopaný, ale navigace zatím funguje bezvadně a vše je absolutní pohoda. Sluníčko, teplo okolo 30°C, co víc si můžeme přát. Z dálníce sjíždíme před
Garmisch-Partenkirchertem, dál už prostě nevede. Projíždíme známým skokanským střediskem, a už tu je
Rakousko a první sedlo, zatím nijak úchvatný
Fernpass. Sjezd z něho je ucpaný, Obytné přívěsy („bydlíci“, jak je definuje Bůček) jen s obtížemi točí vracečky, a tak zastavujeme, dáváme sváču v naději, že se situace zlepší. Nezlepšila a tak asi po 15 km krokem se silnice
konečně uvolňuje a my zas pokračujeme normální rychlostí (tentokrát už mimo dálnice) přes
Imst a
Landeck do
Riedu, kde v kempu obsazujeme malou chatku – sroubek za 40 éček i se snídaní. Vzduchem začínají proletovat první dešťové kapky z blížící se fronty a tak jsem rádi, že nás čeká pro tentokrát ještě noc v suchu.
Najeto 476 km. Dávám ještě české pivko z plechovek, mažeme řetězy a jdeme spát.
Den 3 - pondělí 5. září
V pondělí vstáváme do deště. Naděje na rychlý přechod fronty nás pomalu opouští a tak se po hotelové snídaní soukáme do nepromoků a vyrážíme do deště. Asi po 15 km vjíždíme do
Švýcarska a úzkou roklí po silnici vytesané ve skále se pomalu blížíme do
St. Moritz. Atmosféra tohoto slavného lyžařského střediska na nás nějak nedoléhá, jestli ono to nebude tím, že leje a leje. Nepromok z Lídlu zatím drží, ale super rukavice Halvarssons Tempel za témeř tři tisíce Kč s údajně úžasnou membránou se soudruhům ve Skandinávii nějak nepovedly. Asi dvě hodiny jsem měl ruce v suchu, další hodinu vlhké a pak membrána konečně zafungovala, bohužel obráceně – pustila vodu dovnitř a ven už ne. Nedá se nic dělat, s tím se musí počítat. Bez švýcarské dalniční známky máme jasný cíl – vyhýbat se dálnicím. Projíždíme další paso –
Julierpass a další
Furkapass a horama míříme Švýcarskem na západ. Stále prší a až někde za
Sionem konečně občas déšť zeslábne. Po přejezdu do
Francie přes
Col de l. Forclaz a
Col de Montel se počasí naštěstí nadobro umoudřuje,
Chamonix už projíždíme za občasného sluníčka. Kemp nacházíme za Chamonix, platíme každý 6 éček sympatické starší Francouzce přímo do kapsy, poprvé stavíme stany, chvilku povídáme s Belgičanem na R 1200 GS a jdeme spát.
Ujeto 522 km, z toho minimálně 400 km v dešti.
Den 4 - úterý 6. září
Vstáváme do slunečného úterý. Chvilku čekáme, jestli se paprsky nedostanou i na stany, bohužel jsme večer špatně odhadli místo pro stany a tak je balíme vlhké od vydatné rosy a vyrážíme opět na západ. Už podruhé bereme za vděk dálnicemi, sice né pořád, ale s vidinou vzdálenosti cíle se tomu prostě nevyhnem. Míjíme
Albertville,
Grenoble,
Valence, fotíme neskutečný most u
Millau a míříme pomalu k moři.
U
Béziers zažíváme benzinovou krizi, která nás nutí pokořit francouzský systém samoobslužných pump. Za pomocí příjemného frantíka nakonec tankujeme. Celá finta je v pro mě nepochopitelném vyndání karty z terminálu ještě před sejmutím pistole ze stojanu. Zkoušíme u moře hledat kemp, je tady ošklivá rovina a tak popojíždíme směrem na západ po pobřeží Středozemního moře, tentokrát už mimo dálnice. První kemp v
Narbonne je už zavřený, ale v druhém se chytáme, platíme 19 éček a za vydatného řádění komárů stavíme stany. Sprcha a spánek.
Najeto 670 km, celý den slunečno.
Den 5 - středa 7. září
Ráno se oba budíme s bolestí hlavy. Asi to bude velkým výškovým rozdílem mezi předcházejícím noclehem – skoro kilometr. Podél dálnice po staré cestě dojíždíme do
Perpignanu, tady se opět loučíme s mořem a otáčíme to – kam jinam než na západ, směr
Pyreneje. V historickém opevněném městečku
Villefranche-de-Conflent kupuji něco málo z dárků domů. Stále stoupáme Pyrenejemi a konečně je před námi
Andorra. Takovou koncentraci benzinových pump jsem si skutečně nedokázal představit. Při tankování a hlavně při zjištění ceny za litr už je vše jasné. V přepočtu vychází cena velmi výrazně pod 30 Kč.
Hlavní město
Andorra la Vella za nás nijak velký dojem neudělala. Velký provoz přímo centrem a vedro nás odrazuje od delší prohlídky a tak jen krátká zastávka, Bůček kupuje mapu
Španělska (tu svou starou někde ztratil) a jedeme dál.
Míříme tentokrát více na jih, stále dolů, směr Španělsko. A je to tady – Espaňa! Projíždíme
Le Seu d´Urgell, v
Ribera odbočujeme z hlavního tahu doprava, opět do hor. Jedeme krásnou cestou horami do
Sortu, od kterého se o pár kilometrů severně ubytováváme v raftařském městečku
Llavorsí.
Musím přiznat, že Španělsko mě příjmně překvapilo. Vše klidné, čisté, řidiči ohleduplní, neagresivní. Všude se domluvíme s angličtinou, v každém kempu bylo bezplatné Wi-Fi. Uno cervéza la caňa, neboli jedno pivo do půllitru byla jediná španělská věta, se kterou jsem vystačil. Ovšem jen do té doby, než jsem zjistil, že sedmička vína vyjde levněji :-). Najeto na slunci
329 km.