Pyreneje

Podobné dobrodružství jako ta předešlá a přesto tolik jiné. Příběhu se účastnili nové stroje, nový Dement, nově probádané kraje a zase žádné feraty. Dva týdny +/- v sedle, ve stupačkách, dešti i prachu, srandě i strachu a taky kapičku v chlastu.

Pyreneje

Kapitoly článku

Podobné dobrodružství jako ta předešlá a přesto tolik jiné. Příběhu se účastnili nové stroje, nový Dement, nově probádané kraje a zase žádné feraty. Dva týdny +/- v sedle, ve stupačkách, dešti i prachu, srandě i strachu a taky kapičku v chlastu.

Nová sestava Dementů:           

  • Brko - KTM 950 Adventure oranžová
  • Fike - KTM 950 Adventure[1] černá
  • Burgr - Kawa Kle 500
  • Hepppy - Honda Transalp 650
  • Zbynďa - BMW 650 GS - ten bývalý Fikeho verk

[1]  zde si lze povšimnout, že Fike vždy opičákuje motorku podle Brka, vždy je černá, a vždy je to o trochu menší šrot, než ten Brkův. :-)

Vyrážíme výjimečně opravdu už v pátek, jak bylo v plánu. Samozřejmě balení na poslední chvíli, ještě doladění uložení nových brzdových destiček, zdržovačky v práci a tak dále, takže výsledných půl osmé večer sice úplně v plánu nebylo, ale oproti předchozím ročníkům by se to dalo označit za pokrok. První den dojíždíme na Šumavu, kde zaléháme za hromadou klád. Kluci tahají letošní nové vychytávky na spaní. Burgr divný odpadkový pytel plněný vzduchem a Brko hamaku. Vypadá to asi na déšť, ale na to jsme při prvním dnu dovolené zvyklí. Jak je tedy možné, že jsme neroztáhli žádnou plachtu? ,,Se ty mraky roztrhaj, uvidíte." Neroztrhali! O půlnoci opravdu hledáme a taháme plachty. Další večerní zjištění bylo, že mé blikající zadní světlo se pomalu mění na zcela nesvítící zadní světlo. Věděl jsem to, neopravil jsem to. V soutěži o "Dementa zájezdu" si opět dělám náskok hned od začátku.

2.den

Během 2. dne projíždíme převážně Německo, střídavě déšť a hustý déšť. Náš cíl je zajet do Itálie pod Stelvio. Po cestě poznáváme místa z předloni. Červená dopravní vlna v Insbruku je stále aktuální, letos ale máme na věčné stání nový trik. Brko přimontoval na řidítka voděodolné rádio (určené do koupelny) a při čekání na semaforu posloucháme bigbít. Přesněji poslouchá Brko a ten kdo má štěstí, aby stál na světlech hned vedle něj. Lago di Reisa na hranicích italsko-rakouských už projíždíme jako samozřejmou věc. Pohled je to nicméně stále úžasný. Protože je sobota, polovina obchodů má zavřeno. Na benzínkách mají ledacos, žárovky do světla motorky ovšem nemají. Namísto žárovky tedy kupuji blikačku na kolo za 10 éček. Světe div se, svítí líp než normální světlo a oproti brzdovému je taky dobře rozeznat. Ve skupině klíčí nový nešvar chodit 10 x za den do krámu. Takové chování je třeba utnout v zárodku a podařilo se nám to hned 12. den. U makarónů je super, že můžete spát kde chcete, my spali na pastvině 100 m nad silnicí. Všem to bylo fuk, akorát krávy na nás ráno koulely překvapeně očima. Fike trochu pochrmlává, Pinďa trochu pofňukává ze zimy, na všechny takové problémy máme s sebou tekutý endiaron (pálenka z jablíček, pokud byste ho hledali v lékárně, a léčí fakt všechno). Co je důležité, večer přestalo pršet. Nikdy dřív nám více než jeden den na dovolené nepršelo. Nikdy dříve jsme s sebou neměli Zbyňka. To by mohlo mít nějakou souvislost....

3.den

3. den po ránu se nad hlavou honí mraky, ale déšť zatím nepadá. Valíme na Passo delo Stelvio. Z Italské strany při jasném nedělním poledni je to strašná nuda, bambilión turistů, nekonečné fronty v serpentinách, a navíc jsem si ustlal v jedné ze zatáček. Na vrcholu si dáváme žemli s buřtem a zelím. Nechutná to vůbec špatně. Pokud bych měl ovšem porovnat projížďku ze Švýcarské strany ve všední den jako předloni, nebo buřta v housce, beru tu vyjížďku.  Pokračujeme přes Livigno do Švýcarska, kde na nás čeká spousta zatáček a mlha hustá, že by se dala krájet, střídaná s deštěm. V Livignu samozřejmě bereme benzín za 1,014 EUR kam se jen vejde. Ve Švýcarsku je benzín za 1,4 Fr a nafta dokonce za 1,8 Fr. Mlha byla chvílemi tak hustá, že jsme viděli sotva 10 m před sebe. Koupená blikačka se rozhodně vyplatila, protože v serpentinách nikde nejsou svodidla. Kdyby do mne v zatáčce ze zadu někdo trochu šťouchl, plachtím dobrých 50 metrů ze skaliska. Po dvou stovkách kilometrů bereme ze strachu benzín kde se dá. Dalo se to v malém městečku na šelce za 1,8 Fr. což se moc nedá, takže jsme vzali jen pár kapek na dalších 100 km. Přesně dle předpokladu další benzínka byla cca 30 kilometrů daleko s normální cenou. Spaní jsme zvolili na plácku v serpentině. Všude jsou tam sice cedule zákaz kempinku, ale to bychom po ránu neviděli ta úžasná panoramata. Risknout pokutu se rozhodně vyplatilo. Večer zase straší nějaké přeháňky a kebule stále vaří mlhu. Jedna velká plachta pro všechny na utužení kolektivu a partička ferbla před spaním. Tenkrát to bylo naposled, kdy Zbynďa poctivě míchal karty.

4.den

4. den ráno se konečně vyjasnilo. Zbyněk narychlo suší boty o výfuk. Nemá to valný efekt, ale mají teď úžasný odér. Během dopoledne v moto obchodu kupuji novou žárovku za 2 stovky a brko litr oleje za tiskara. Pokud chcete kupovat něco na motorku, nedělejte to ve Švýcarsku a pokud si tam něco dáte v mekáči, přečtěte si co to je. Dnes už vím, že frapé je hnusný kafe se sirupem a ledem za dvě stovky, které na obrázku vypadalo hezky. Samozřejmě,  jsem na dovolené, mohu si vyhodit z kopejtka, ale sakra proč to musí být za hnusný kafe. Náš dnešní cíl je via-ferrata v SSassgruntu, nebo tak nějak. Přijíždíme kolem druhé hodiny a to je na cestu nahoru, která je minimálně na 5 hodin + cestu zpět k motorkám příliš pozdě. Spát se nám pod kopcem nechce, na to je zase moc brzo, tak jedeme dál k Matterhornu.  Počasí se úplně vyjasnilo a krása Alp odstraňuje jakékoli chmúry z frapé nebo nesplněné ferraty. Do Chamonix jsme dojeli okolo čtvrté. Přesný čas si sice nepamatuji, ale přesně si pamatuji, že poslední lanovka odjížděla za 5 minut a kasa už byla zavřená. Dobrá, tenhle výlet taky vynecháme. Takže šupsá zase do Itálie za offroadem.  Zrovna se mrcasíme po hranicích, chvíli Itálie, pak Francie, a chvilku Švýcarsko. Když v jedné zatáčce za mnou zůstává Zbyněk zmizelej a já pronásleduji Fikeho s Burgrem dobrý tři kiláky, než je zastavím, že jako někdo chybí. Toto je druhý nový nešvar dovolené po nakupování. Někdo se ztratil z dohledu, tak se dá plnej, aby se náhodou nenašel. Baworák odmítl pokračovat v cestě v jedné ze zatáček. Brko, který jel v koloně poslední, už začal něco montovat a tak mu s přátelskou snahou o pomoc radím, že je to určitě karburátor. Jsem za to řádně pochválen a následně poučen, že tenhle šrot žádný karburátor nemá a ta poškozená část je palivová pumpa. Svorka sem, kapesníček tam a za pár minut vyřešeno. Vracíme se do víru zatáček a panoramat skalnatých hor. Pak vzal Brko trochu za kvalt, a to mi rozproudilo konečně krev. Jo, tohle jsem potřeboval. Nejeli jsme nebezpečně, to zase ne, ale jelo se na stupačku kufry nekufry, to zase jo. Přesné místo té klokaní stezky, kde se horizont střídal se zatáčkami, bohům žel nikdo neví, ale byla super. Snad jen vím, že jsme frčeli skrz vesnici Passy. „Víte co je to passy pane redaktore...?“ A někde v les prasses jsme vzali spaní. Asi ještě ve Francii, ale dost možná už zase v Itálii, hranice jsem přejeli tolikrát, že nikdo nevěděl, kde vlastně jsme. Bystřina, piknikové lavičky, závětří ze stromů. To vše cca 100 m od silnice. Takové místo na spaní jest malou satisfakcí, za nesplněné výlety. Zítra se to už určitě zlomí.

5.den

5. den po projížďce hafo zatáček Švýcarska i Itálie projíždíme něco jako offroad se jménem Colle delle Finestre. Musíme na Zbíšu opatrně, protože se mu mimo silnice moc nechtělo. Cesta je pevná šotolina, žádný koleje nebo obří louže, takže se dá jet i celkem svižně. Odpoledne vyjíždíme k pevnůstce na vrcholu. Pomalu pokukujeme po nějakém noclehu. Já navrhuji vyjet s motorkami nahoru a slézt do pevnosti. Dementi můj návrh nepřijali. Buď se podíváme ještě dál, nebo se vrátíme zpět asi kilometr, kde je pěkné odpočívadlo i s grilem. Nakonec jedeme dál, až k začátku slavné Strada dell Assietta.  Necháváme si offroad na zítra, sic je teprve okolo páté odpoledne. Vypadá to na husto déšť a nebylo by moc fajn ho potkat někde na cestě. Ano, zase lilo a fest. Natáhli jsme plachtu vedle zamčené správcovi budky.  Po nějaké hodince přestalo sice pršet, ale na pokračování v jízdě už to nebylo, z důvodu piva v žaludku a honících se dalších černých mraků nad hlavou.  Jak se tam večer šouráme po okolí,  šetříme záhadu, proč se v některé dny nedá cesta projet. A pak jsme to na tabuli našli. Každou středu a sobotu je cesta zavřená pro bezpečnost cyklistů a chodců. Dnes je úterý a nekonečný příběh s názvem "Nedáme" pokračuje.

6.den

6. den ráno zjišťujeme, že ofík opravdu nedáváme. Někdy na půl devátou přijel správce a než jsme dožvejkali snídani, bránu nám zavřel. Fike se vytasil s náhradním plánem. Asi 50 kilometrů odtud je jedna slepá ofroadová cesta. Místo Assietty pokračujeme po Colle delle Finestre dolu.  Opakovaný chcíp baworáku naznačuje, že něco zase není v richtiku. Opět teče pumpa. Zahajuje se operace oprava dvě. "Kleště, skalpel, odsávat, kontrolujte životní funkce, svorku, ještě odsávat, zavřete ji. Jestli dožije rána, máme vyhráno." Motorka se rána dožila a do konce dovolené dala více méně pokoj.  Přijíždíme do vesnice Fenils. Hned za vesnicí sundáváme kufry, svačinku si bereme do batohu, všechno ostatní cpeme pod plachtu vedle cesty. Skoro celá cesta je dokopec. První to mydlí Brko, ani nepočkal, až budeme všichni připraveni. Na co vlastně čekat? Kroutím plynem jako normálka a málem jsem odletěl až do vesmíru. Ten rozdíl esli tahat kufry, nebo ne, je fakt ukrutný. Všichni toho využíváme a už se hrneme k vrcholu, i ten Zbynďa drtí plyn, až šutry lítají do stran. Asi po 5ti stovkách metrů cedule v italštině, ze které rozumím pouze slovu militare.  Nastává dilema, zda to prubnem. Ze zelené barvy Zbyňkovy tváře odhaduji, že to úplně netouží prubnout. Brko je jasně pro. Fikes je asi jako spíš proti. Burgr mlčí, ale mlčí důrazně. Já jsem spíše pro, ale nechci jet první. Jsme sralbotky, po pár minutách postávání se otáčíme a i tento cíl si odpouštíme. Na půli cesty dolů byla ještě odbočka vhodná k prozkoumání. Hned za zatáčkou jsme na ni odhalili, nádherné místo na kamenech se skoro čistou bystřinou a vodopádovou sprchou. Otáčíme se dolu pro zavazadla, abychom u ohýnku opekli kus klobásy. Poprvé za dovolenou si myjeme nohy a vůbec, dovolenkářsky vegetíme. Bylo to potřeba, slunce také spolupracovalo a nálada se po sérii neúspěchů zase výrazně zvedla. Pokračujeme směr Andora. Jak se tak vozíme v zatáčkách, Burgr dává náhle další tip. „Tady kousek by měl být Russtrel. To je takové malé Coloredo ve Francii. Když už jedeme okolo, mohli bychom se tam mrknout." Dobře nám poradil, pacholek. Prolezli jsme ten Little Grand Canion skoro celý. Zatímco jsme courali po okruhu, zalezlo slunko a my bez příprav spatřili to, na co smečka fotografů čekala hodiny. Měsíc putoval

 

nad skalisky a zapadající slunce zároveň vše barvilo do tisíce odstínů červeně.  Nemá cenu něco vymýšlet, zaleháme rovnou na parkovišti Russtrelu. Fikes pořád nějak posmrkává, Pinďa taky, oba se tekutému Endiaronu zarputile brání, ale přihnou si.

7.den

7. den se řítíme k Andoře. Kolem poledne dojíždíme do Montpellier, kde nás zajímá pouze přístav s prsatými černoškami v bikinách. Po městě jsme necourali a raději poodjeli pár kilometrů k volnému francouzskému pobřeží.  Koupačka, nikde žádné hotely, jen dvě bistra s předraženými pivem, bouda pro pobřežní hlídku a jeden potulný prodavač kokosů. Ano, pivko je trochu dražší, ale parádně osvěží. Burgrův nafukovací pytel na odpadky poskytuje na vodě nečekané množství zábavy. Fike chytá bronz, Brko loví škeble z moře. Škeblí je sice plná pláž, ale ta ze dna moře je speciální a každý to doma jistě pozná.  Po plážové pauze ještě pár dlouhých rovin kilometrů se zastávkami na svačinku. Tuhle koukáme z přehrady, támhle zase děláme sérii fotek „Chlap a motorka s pozadím hor" do dámského magazínu. Dále se tímto omlouváme lidem na hrázi, jejíž jméno si nepamatuji, kteří byli po našem průjezdu mírně zaprášeni. Bylo nám divné proč je tam omezení 30 km/h, ale když ono to tak skvěle poskakovalo. Dole pod horsko-polní stezkou od přehrady na nás čekal policejní zátaras. Tentokrát ale hledali někoho jiného a nás nechávají odjet, neřešíc kudy jsme k nim vlastně přijeli. Ležení na spaní jsme si vybrali ve svahu na vinici, kam jsme docestovali po krásných polních cestách. Zde Zbyněk dochází k zásadnímu zjištění. Při večeři si totiž vyprávíme, kdo to jak mydlil po stezkách a že to byl zase konečně zábavný offroad. Na to náš Pinďa reagoval slovy: „Ofroud ofroud, poserte se z těch vašich ofroudů pořád, taky bysme mohli jet nějak normálně." Tehdá se chudák dověděl, že jsme na dovolené za offroadem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.17
Známkováno: 29x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist