Slovinsko 2023 a čtyři nadšení jezdci

Začal bych slovy rok se s rokem sešel, ale není tomu tak, spíš rok se s ob rokem sešel. Původně plánované Slovinsko v loňském roce nevyšlo, protože mě týden před odjezdem přepadl nějaký moribundus a než jsem se z něj dostal, už jsme s Alešem, se kterým jsem byl rok předtím na Grossglockneru, nenašli náhradní termín. Byli jsme zklamaní, že to nevyšlo, ale pak jsme si řekli, že to tak asi mělo být, no, co už.

Jak se říkává, všechno špatné je k něčemu dobré, tak v tomhle případě to tak opravdu bylo. Myšlenky na cestu do Slovinska jsme se nevzdali a místo dvoučlenné výpravy z nás byla nakonec výprava čtyřčlenná, což se ukázalo jako fajn změna a dobrá volba. Náš dvoučlenný gang jsme rozšířili o Víťu se Suzuki GSR 750 a Péťu s Yamahou XVZ 1300A Royal Star Venture.

Ještě pár dní předtím, než jsme vyrazili, jsme se na všem perfektně domluvili, dokoupili potřebné vybavení, následně se sešli na benzině, abychom věděli, jak vypadají naše ksichty a s kým že to vlastně jedeme a těšili se na odjezd za dva dny v 7.30 ráno z benzínky ve Znojmě.

1. den

V den odjezdu jsme přijeli všichni na čas. Noo, vlastně Petr, který dva dny předtím moralizoval Víťu, ať je dochvilný, tak úplně dochvilný nebyl, ale nic zásadního to nenarušilo a šlo jen o drobné zpoždění, tak jsme mu to ani nijak moc škodolibě nepředhazovali. Možná jen chvilku, ale pak už vůbec 😊

Takže jsme natankovaní, ready a… „Nemáte někdo nabíjecí kabel?“ prohlásil Víťa. „Jakej kabel?“ ptám se. „Nabíjecí kabel na telefon jsem nechal doma.“ Tak rychle vyřešit ještě tuto drobnost a můžeme vyrazit. Interkomy jsme měli spárované už z našeho předodjezdového setkání, takže jedeeem.

Cestou jsme zjistili, že se všichni slyšíme tak nějak různě divně. Někdo místo mluvení chrčel, jiný zase mohl šeptat a byl krásně slyšet, nakonec to za nás technika vyřešila sama, když jsme se někde cestou rozpojili a zůstali jsme spojení po dvou. To jsme se slyšeli krásně, čistě a tak jsme to praktikovali i po zbytek naší cesty. Všichni čtyři jsme měli interkomy MaxTo M2. Je to dobrý poměr cena/výkon, vydrží nabité celý den, snadná ovladatelnost, prostě spokojenost. Jen nesmíte být spárovaní čtyři.

Přefrčeli jsme hraniční přechod Hnanice, který máme téměř u nosu a vydali se směrem na Krems, z kterého jsme to vzali kolem Dunaje na Melk. Udělali jsme malou zastávku ve Weissenkirchenu, kde jsme si pro jistotu sežrali všechny svačiny, co jsme měli na cestu. Protože jsem jel první, tak jsem se zeptal, jestli vyhovuje rychlost. Mimochodem před odjezdem se řeklo, že pojedeme max. do stovky, na kochačku. Nejvíc na tom trval Péťa, který mi teď řekl, že bych mohl přidat, že ještě nezařadil pětku. Je pravda, že jsme jeli zatím tak do devadesátky. Poradil jsem se se svým koníkem a dohodl se, že můžu přidat.

Dál jsme pokračovali na Lunz am See, Göstling an der Ybbs a Palfau, kde jsme se stavili doplnit tekutiny a pokračovali na Admont. V Admontu Péťa zahlásil, že jeho stroj má žízeň, tak jsme našli čerpací stanici v blízkém okolí a že všichni natankujeme. Já jsem byl se svojí spotřebou 3,6l/100km natankovaný tak rychle, že se mě Péťa ptal, jestli jsem vůbec tankoval. Ano, tankoval a další přednosti mého koníka teprve vyjdou najevo 😉.

Kousek dál jsme si dali výborný oběd a pokračovali na Trieben a směrem na Klagenfurt. To už jsme ale dávno jeli krásnou přírodou a po kvalitním asfaltu. Kolem nás kopce, hory, všude zeleň, krásná stavení, na pastvách dobytek, no prostě Alpy, jak je mám rád. Překročili jsme hranici do Slovinska, která vede tunelem, kterým se dá projet bez poplatku a v Tržiči zatočili doprava a přes Doslovče dorazili do obce Kočna, kde jsme měli domluvené ubytování na dvě noci v Rooms Malina. Jako pozornost hostitelů jsme každý dostali orosené pivo zdarma. Po celé té cestě a vyprahlí, jsme si připadali jak alkoholici, co se těší na první doušek. Naši ubytovatelé byli Maja a Boris Kunčič. Boris hrával u nás hokej, měl i českého trenéra, tak se s ním dalo docela dobře mluvit, jeho žena Maja umí dobře anglicky. Boris nám dokonce ten večer zajel i pro pizzu. Cítili jsme se tam jako doma.

Večer jsem zjistil jeden zádrhel a sice, že mi přestal fungovat dobíjecí kabel na telefon. Jak na potvoru takový telefon tu zrovna nikdo neměl, tím pádem ani kabel nebyl. Ať mi ještě někdo něco říká o tom, jak jsou iphony skvělé. Ani omylem! Kdybych ho neměl jako firemní, sám bych si ho nekoupil. Vergl zas….j. Ovšem Aleš, co by zdatný elektrikář, se nevzdal a nabíjení rozchodil. Tedy alespoň pro dnešek.

Večer ještě debatujeme o naší cestě. Péťu hodně zajímají informace o mojí motorce. A protože mi jako nový kamarád není lhostejný, začal jsem mu podrobně všechno vysvětlovat. Chvíli trvalo, než se naučil vyslovovat správně Hyosung. Zprvu mu to moc nešlo. Říkal něco jako Tuk-tuk, Hyoskunk, Čína (přitom je to jihokorejská výroba) apod. Pořád nechápal, jak to tak dobře klopí zatáčky, zatímco on odíral plotny o asfalt, jak to, že se neztrácím někde vzadu, když to má jen 19 kW, no ale když jsem mu řekl, že je to jen objem 250, začalo se mu dělat špatně. Pak jsem mu pro jistotu ukázal techničák, který moje tvrzení potvrdil a když jsem mu řekl, že na tom jezdíme se ženou ve dvou, tak už jsme ho museli křísit. Myslím, že jeho další motorka bude právě Hyosung :-D.

Ujeto 438 km

2. den

Ráno se probouzíme natěšení. Obloha vymetená, bez mráčků, teplo víc než dost. Dnes nás čeká Vršič pass, Mangart, Bohinjské jezero a Bled.

První zastávka je řeka Pišnica a její koryto. Vypadá to tu krásně. Voda je čisťounká s takovým tím správným ledovcovým zabarvením. Stojíme přímo v korytě, které je hodně kamenité. Když na jaře taje sníh, musí to být pořádný hukot.

Začínáme stoupat směr Vršič pass. Cestou se stavujeme na místě Ruska kapelica. Jde o celodřevěnou stavbu, kapli, kterou postavili ruští váleční zajatci, kteří stavěli tuto cestu. Spousta jich tu zahynula ve špatných pracovních podmínkách a tato kaple je postavena na jejich počest.

Na cestě potkáváme kdekoho a kdeco. My jsme konkrétně potkali krávy, kozy i ovce. Běhají tu, jak se jim zachce, prostě jsou tu doma, to my jsme na návštěvě, takže se nijak nevzrušují. Z téhle (severní) strany je téměř každá zatáčka vyskládaná z kamenných kostek – kočičích hlav. Nic moc, když prší. My měli naštěstí krásně. Po chvíli jsme na samém vrcholku. Všude spousta lidu a aut. Na naše motorky nacházíme místo celkem snadno. Procházíme se, fotíme, kupujeme pití, magnetky na ledničku.

Je čas se pohnout zase o kus dál. Cestou dolů zastavujeme u Kugyho monumentu. Je to socha v nadživotní velikosti. Julius Kugy byl horolezec a spisovatel.

Sjíždíme dolů, abychom za chvíli stoupali zase směrem nahoru na Mangart. Cesta místy uzounká, místy ne pro slabší povahy, ale plná krásných výhledů, za kterými jsme sem přijeli. Na vrcholu stará známá věc a už to asi nikdy nebude jinak, že posledních pár set metrů je uzavřených a nesmí se tam údajně kvůli padajícímu kamení. Na padající kamení tu upozorňuje snad každá druhá značka, ale nejvíc to vadí asi až nahoře. Ale co je zajímavé, tak na chodce kamení asi nepadá, protože ti tam můžou. No, i tak jsme dost vysoko a prakticky až na konci a je odtud hodně co vidět. Lidí je tu jak (tyhle starosti pusťte z hlavy, Kefalín), ale je tady krásně, je tu chladněji, fouká příjemný vítr. Škoda, že nemáme víc času. Tyhle Alpy jsou jiné než ty rakouské. Taky nejsou tak vysoké, takže tu na vrcholcích neleží sníh. Jsou jiné, ale ani ne hezčí nebo méně hezké. Jsou prostě jinak hezké.

Cestou nazpět mi to přijde, jako bychom jeli úplně jinudy. Mám dojem, jako bych viděl jiné scenérie než při výjezdu nahoru. To bude tím, že jedeme na opačnou stranu. Aha. Cestou je i dost tunelů. Při vjezdu do nich mám chvíli pocit, jako bych byl slepý.

Přes Bovec jsme dorazili k Napoleonovu mostu. Most dostal jméno od vojsk Napoleona, které přes něj pochodovali do Predelského průsmyku. Původně byl dřevěný, byl zbořený Benátčany a pak i v době první světové války znovu rakouskými vojáky. Péťovi se podařilo jeho čtyřmetrákový parník zaparkovat tak, že jsme mu ho dva museli pomoct vytlačit ven. Ale i tak klobouk dolů před ním, jak si s takhle těžkým strojem dokáže poradit.

Kousek od tohoto mostu, v obci Kobarid, je památník obětem I. světové války. Je tam i kostel, do kterého jsme sice nešli, ale samotná stavba je monumentální, dá se k ní dostat po klikaté silničce přímo z obce. Stojí to za to, to vidět. K památníku vedou schody, které vzbudily v Aldovi a Péťovi vzpomínky na Rockyho. Znalci vědí 😉.

Vydáváme se dál cestou necestou směr Bohinjské jezero. Místy to bylo spíš necestou než cestou. Čekal jsem, co mi kde upadne a budu se pro to muset vrátit, ale naštěstí se nic takového nestalo a k jezeru jsme dorazili všichni v celku. Tady už to hodně smrdí komercí. Jezero v obležení koupajících a slunících se lidí, všechna parkoviště plná a v žádném případě za mrzký peníz. My jsme si ale místo zase našli. Udělali jsme pár fotek, a protože čas už kvapil, vyrazili jsme směrem k jezeru Bled.

Přejezd nebyl nijak dlouhý, ale průjezd kolem jezera, ten tedy stál za to. Byla tam jakási uzavírka, takže všechno jezdilo jen kolem jedné strany jezera. Ono to nebývá o moc lepší i když žádná uzavírka není, ale tohle byl fakt mazec. Chvíli jsme si hráli na slušňáky, ale pak jsme začali auta opatrně předjíždět po středové čáře. Chtěli jsme se kolem jezera trošku projít a hlavně už konečně najíst. Měli jsme štěstí, když jsme přijeli na parkoviště, kde vzhledem k tomu, že se nezdržíme déle jak dvě hoďky, po nás nechtěli vůbec nic zaplatit.

Proběhlo tradiční focení a pak že se jde na jídlo. Nedostali jsme se ani do restaurace, natož ke stolu, natož že bychom si třeba i něco objednali, kolik tu bylo lidí. Vzdali jsme to. Sedli na motorky a že se stavíme na něco cestou na ubytko. Cestou jsme našli příjemnou hospůdku, která splnila všechna naše očekávání.

Na ubytko jsme se vrátili už za tmy. Bylo to ale kousek, tak jsem neměl pocit provinění, když svojí ženě vždycky slibuju, že po tmě jezdit nebudu. Večer proběhlo ohodnocení dne a rebel Víťa dostal nápad, že bychom zpátky mohli jet po dálnici, ať jsme doma rychleji. No jo, ale... Já nevím, jak to kdo máte, ale já jak jedu delší dobu rovně a sedím jak prkno a plyn držím jak v křeči, začne mě všechno bolet. Navíc tedy i když Hyosung má předností hodně, jízda po dálnici k nim určitě nepatří. Tak padaly návrhy, že dva pojedou po dálnici, dva ne atd. a než jsme stačili tenhle nápad víc rozebrat, rázně ho utnul Péťa se slovy: „Sem jsme přijeli všichni, zpátky jedeme taky tak.“ A bylo. A nejelo se po dálnici 😊.

Ujeto 265 km

3. den

Na ráno jsme si domluvili snídani dřív, protože jsme chtěli i dřív vyrazit. To se i povedlo. Když jsme odjížděli, majitelé se s námi loučili, jako se loučí babičky se svými vnoučaty. Boris zastavil dopravu, abychom mohli pohodlně vyjet na silnici a Maja mávala, že bych skoro řekl, že i slzu uronila. Byli vážně skvělí. Když jsme jim dávali peníze za ubytování a naši útratu, ani si to nespočítali. Každý jsme nechali něco málo navíc a než jsme dojeli domů, už přišel od Maji e-mail, že jsme jí dali moc peněz a že musíme ještě někdy přijet a že nás s Borisem pozvou na večeři. Prostě super lidi. Určitě rádi znovu přijedeme.

Cesta domů ubíhala příjemně a rychle. Jeli jsme tou stejnou, jako jsme sem přijeli. Jenom na výjezdu z tunelu, kterým prochází slovinsko – rakouská hranice, nás stavěla policie a kontrolovali nám občanky. Chtěli pasy. Aleš jim ale řekl, že pas nemáme a než stačil vysvětlit, že jsme občané EU a máme občanky, tak policista znejistěl a musel se jít zeptat kolegyně, co že to s námi má vlastně dělat. Po kontrole SPZ mu to došlo a pustil nás.

Domů jsme dojeli v relativně dobrém čase. Za celé tři dny jsme nezmokli, nestala se žádná porucha, stroje šlapaly jako hodinky, viděli jsme spoustu nových a krásných míst, no, užili jsme si každý okamžik. Zadky nás bolely sice ještě tři dny po návratu, ale to nám vůbec nevadilo. Pohlazením po srdci mi bylo, když naši dva noví účastníci téhle motovýpravy, Víťa a Péťa, mi řekli, jak se jim to líbilo a že jak jsou rádi, že jsme je s Alešem vzali s sebou. O Alešovi nemluvím, ten už to bere jako náš zavedený standard 😊. To mě hned víc baví vymýšlet, kam pojedeme příště. Stejně tak ocenili i video z naší cesty, které ale právě díky nim mohlo vzniknout.

Takže, chlapi, kam to bude příště?

Celkem ujeto 1145km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE