Motodovolená dle plánů B aneb Zážitek nemusí být dobrý, stačí, když je silný

„Letní dovolená“ to je pojem, který v povědomí lidí evokuje 14 dní zaslouženého odpočinku po roce stráveném v pracovním procesu. Často tak dovolená neujde pečlivému plánování, a to ať se vyrazíte „placatit“ k moři, šplhat po horách nebo jen tak na chatu. Pro nás byla dovolená ve znamení „cesta je cíl“ - pro mě známá věc, však posledních pár let jsem dovolenou trávila výhradně s Mirkem - rozuměj Kawasaki KLE 500. Nutno podotknouti, že jsem sice jezdila na dovolenou v sedle, ale nikdy jsem se nevydala za hranice ČR. Letos (r. 2019) tomu mělo být jinak, Jenda nám naplánoval dovolenou v podobě evropského okruhu Slovinsko – Itálie – Rakousko. Pro mě to měla být premiéra v rámci výprav za hranice.

Přípravy a plánování

Termín odjezdu vyřešila celozávodní dovolená – přelom července a srpna. Následovalo shromáždění všech potřebných věcí na cca 12 dní, což pro mě byl trošku oříšek. Však vždy jsem jezdila velice nalehko a to jen s topcasem a věcmi na převlečení. Najednou to bylo trochu jiné. Sehnat stan, spacák, karimatku, to vše v odpovídající cestovní velikosti a spolu s oblečením, obutím a nezbytným nádobím vše zabalit do dvou topcasů byla minimálně výzva. I motorka, potažmo hlavně můj Mirek, se dostal na odbornou prohlídku od doktora přes stroje a vyfasoval novou řetězovou sadu a přední brzdový kotouč. Vše šlo prostě podle plánu - dva stroje – Mirek – Kawasaki KLE 500 a zapůjčený KTM Duke 790 měly vyrazit 24. července směr jih.

Dva dny před odjezdem jsme byli vyzvednout Mirka u mechanika, který nám ho předává řkouc „Motorka by měla být na cajku, přes zimu to chce udělat generálku. Ale to se ještě domluvíme. Tak šťastnou cestu!“. Pohoda, ale znáte ten pocit, když nastartujete motorku, kterou znáte jako své boty a v libozvučném znění motoru slyšíte něco, co jste předtím nikdy neslyšeli? Klepání. Však do motoru Mirkovi nikdo nelezl, jak může klepat, když neklepal předtím? Po otočce u mechanika je verdikt jasný: „Jo jo, něco tam klepe, musím se podívat do motoru. Radši s ní nikam daleko nejezděte. Teď na počkání to dohromady nedám.“ Dva dny do odjezdu. A já jsem bez motorky, ale jako zdatný plánovač mám Plán B.

Jedu bez Mirka

Podle plánu B – dva stroje Honzův KTM SMT 990 (se mnou v sedle) a KTM Duke 790 měly 24. července vyrazit směr jih. KTM Duke se nám podařilo vyzvednout 24. července. Plán B – vyrazíme o den později, však jeden den nám chybět nebude. Takže hurá na start, ráno 25. července jsme vyrazili z Loun do Pelhřimova, s KTM SMT 990 jsem měla premiéru, dostal jméno Timur. V Pelhřimově jsme udělali zastávku s tím, že vyrazíme dle domluvy v sobotu ráno přes Rakousko do Slovinska. V pátek navečer jsme se vyrazili koupat do lomu v Horní Cerekvi. Ač se to zdá jako zbytečná informace, hraje v našem cestopisu zásadní roli, neboť cestou k vodě Jenda šlápl na včelu a jako správný alergik měl večer nohu trojnásobné velikosti. Následně Jenda se zvednutou oteklou nohou, opřený o „fofrklacek“ a s konstatováním „Tu nohu zítra ráno do boty nedám.“ dal prostor plánu B – vyjedeme v pondělí ráno, když to půjde.

Jeňouch jede bez bačkory

Pondělí ráno - na nohu Jenda došlápne, dá jí i do motorkářské boty, tak se balíme a vyrážíme směr Jindřichův Hradec. Ještě než jsme vyrazili z republiky, vlítli jsme do průtrže mračen a strašlivě jsme zmokli. Po posledních suchých letech mi vůbec nedocvaklo, že bychom měli sehnat nepromoky. Plány B došly, tak se jelo dál. Cestou jsme uschli a bylo hned veseleji. První den jsme měli přejezdový, což znamenalo cca 460 km bez větší zastávky přes Amstetten a Villach. Počasí vyšlo, podruhé jsme nezmokli, při cestě přes Alpy jsme si užili mlhu jako mlíko. Silnice byly většinou mokré, po čas projíždění rekonstruovaných úseků byly silnice dokonce mokré a blátivé. Pro mě to byla adrenalinová zábava, ale zvládla jsem to bez ztráty motorky. Po sjetí Alp jsme vyjeli do prosluněných nížin Korutan. Zapadající slunce, suchá silnice, na jedné straně Alpy, na druhé jezero Ossiacher – konečně dovolená.

Pak už nás od Slovinska dělil jen Würzenpassstraße, což je super průsmyk, na projetí v devět večer, nikoliv v devět ráno, kvůli kolonám, které v něm vznikají. A s posledními červenými paprsky zapadajícího slunce jsme přijeli do Slovinska. Bydleli jsme nedaleko Rakousko-Italsko-Slovinského trojmezí ve vesničce Rateče v rodinném penzionu. Když jsme dorazili, pan domácí nás přivítal s poněkud zděšeným výrazem. Po sundání helem nám se značnou úlevou vysvětlil: „Když jsem viděl dvě velké motorky, myslel jsem, že přijeli dva velcí chlapi a my jsme zarezervovali manželské apartmá. To by byl asi problém.“

Mangart a Vršič

Druhý den jsme vyrazili s Timurem a Dukem nalehko směrem na Mangart a Vršič pass. Bylo krásné slunečné ráno, nejkratší cesta k Mangartu vedla přes cípek Itálie, kolem Cave del Predil. Jezero Predil stálo za zastávku, však takové dílo přírody s vodní hladinou v nadmořské výšce 969 m. n. m. a s Julskými Alpami v pozadí stojí minimálně za snímek

Mangart je se svou výškou 2679 m. n. m. čtvrtou nejvyšší horou Slovinska, zároveň je jednou z dominant Triglavského národního parku. Na Mangart vede nejvýše položená asfaltová silnice ve Slovinsku. Proč se s motorkami nevyškrábat na co nejvyšší místo ve Slovinsku? Za výjezd na horu, respektive pod vrchol, sice zaplatíte 5 €, ale projíždět tunely raženými ve skále, kolem decentního vodopádu až do výšky 2000 m. n. m. s ohromujícím výhledem, to za to prostě stojí. Zároveň Mangart není zdaleka tak turisticky exponovaný jako nedaleký Vršič pass, i když poslední dobou patří mezi oblíbené cíle i mezi českými motorkáři, o čemž jsme se sami přesvědčili. 

Z Mangartu jsme sjeli zpět na silnici směr městečko Bovec, kolem které se klikatila říčka Koritnica a  jelikož naším cílem bylo další ,nej“ Slovinska a to průsmyk Vršič, což je nevyšší silniční sedlo ve Slovinsku. Vydali jsme se známým údolím Trento, podél smaragdové řeky Soči, na Kranjskou Goru. Vršič pass spojuje městečko Trento s Kranjskou Gorou, cesta byla postavena ruskými válečnými zajatci za první světové války. Dohromady čítá 50 zatáček, z městečka Trenta je to 24 asfaltových zatáček a z Krajnské Gory je to 26 zatáček, z nichž většina je vyskládaná dlažebními kostkami. Takže za deště a po  ránu na v jedné stopě z Vršiče do Kranjské Gory nic moc volba. Už dole kolem Soči zhoustl provoz a klikatá silnice hustotě provozu rozhodně nepomáhala. Nakonec se z výjezdu pod Vršič stala kolona připomínající svým vzezřením i rychlostí saharskou pouštní karavanu. Ale nakonec jsme se vyškrábali až nahoru, tam nás bohužel počet návštěvníků nemile překvapil. A to bylo úterý odpoledne. Nejvíce z nárůstu turistů těžily místní ovce, které se rády družily s čímkoliv, co byť jen zdánlivě připomínalo něco k snědku. 

Cesta dolu do Kranjské Gory pro mě, potažmo pro naši výpravu, byla zlomovou. Když už jsem se i na cizí motorce naučila klopit, došlo na další level, klopit na kostkách, když jsem se naučila klopit na kostkách, Timur rozsvítil kontrolku upozornění nízkého napětí baterie. Dojeli jsme až do Kranjské Gory, kde Timur zhodnotil, že nenastartuje a už nikam dál nepojede. A to byl právě ten správný okamžik, kdy se z obyčejného cestopisu, který čtete, stává neobyčejně krátké vyprávění o naplánované dovolené.

Po zdlouhavém procesu shánění baterie došlo k její výměně, načež jsme dojeli zpět do penzionu a druhý den ráno vyrazili k jezeru Bled. Naše cesta skončila nedaleko Mojstrany, po cca 20 km na odpočívadle u říčky Sava Dolinka. Timur prostě odmítl jet, a to i po tom, co jsme se ho ve spolupráci s mladými Francouzi, kteří nám přiběhli pomoct, snažili roztlačit. Vše ukazovalo na to, že Timur nedobíjí. Díky Dukovi jsme se dostali, včetně všech věcí, do nedalekého kempu (Camping Kamne), kde jsme rozbili čekací tábor. Timura se Jendovi podařilo do kempu dostat s pomocí Čechů a startovacích kabelů. Plán B za takové situace bylo vydávat se na výlety po okolí na Dukovi nebo po svých. A bylo jasné, že plán C nás nemine. Timur pojede zpět na podvalu. Následující tři dny jsme strávili pěšími výlety kolem Savy Dolinky, směr Jesenice a Mojstrana. V Mojstraně doporučujeme k návštěvě Slovenian Alpine museum.

Konec dovolené s Timurem na káře byl zatěžkávací zkouškou pro Duka a Jendu, neboť si v kuse dali 700 km, z toho většinu v alpském dešti bez nepromoků. V krajní situaci došlo i na převlékání Jendy do mých suchých motohadrů. Z dovolené jsme dorazili domů v neděli 4. 8. v jednu hodinu ráno. I za nepřízně osudu, jsme se domů vrátili ve zdraví, až na Timura, kterého čeká doktor a pravděpodobná výměna regulátoru či oprava alternátoru.

Mám-li shrnout svojí první zahraniční motodovolenou, tak ačkoliv skončila předčasně, tak doufám, že nebyla poslední. Rozhodně na ní nezapomeneme, neboť jak říká známý „Zážitek nemusí být dobrý, stačí, když je silný.“ Příště si to dám, ale rozhodně s Mirkem :) 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE