Jak jsem s vyhřezlou ploténkou (ne)dojel na Mangart

Přípravy a tak dále

Stručné info pro ty, co se nechtějí trávit svůj drahocený čas pročítáním celého cestopisu.
Doporučuji vidět/zažít:
Vršič
Tolmin
Bovec
Sedlo Pavličevo
Výstavu autoklubu ve Slovenske Bistrici
Maribor (pěkné město podobné Krakovu)
Bohinjské jezero včetně vodopádu Savica
Všechny cesty přes Julské Alpy

Nedoporučuji:
Bled (komerční, jak zákon káže)
Logarská dolina (za předpokladu, že si nechcete udělat výšlap)

Jojo, já vím. Je to podobné jako s GG – všichni (anebo aspoň skoro všichni), už tam byli. Ale je to stejné, jako když dva dělají totéž – nikdy to není totéž viz. Sedm chacharů na GG. Snad se mi podaří vystihnout atmosféru, kterou zažily dva páry, z nichž každý měl jiné preference.

Já nevím, jak u vás, ale pro mě většinou výlet začíná tak trochu s obavami. Taková ta klasika – všechno dodělat, připravit, počasí a tak dále. No, tato dovolená začínala s velkými obavami. V březnu 2014 jsem si udělal výhřez ploténky a i přes každodenní cvičení a rehabilitace se šestidenní cesta s délkou přes dva tisíce kilometrů jevila jako risk. Ale já jsem jej chtěl podstoupit. Ostatně, jednal by někdo jinak, kdyby si pořídil vysněné enduro (vyměnil jsem malého bandita za malého stromka), ošatil kompletně baťůžek, dovybavil motorku vším možným a měl před nástupem do nové práce – tedy vidinou, že přes léto bude ve zkušebce a na delší dovolenou může zapomenout? Fakt je ten, že až do poslední chvíle jsem si nechtěl připouštět zklamání, kdybych nejel a tedy odpískal celou dovolenou, nejen sobě. Ale někde vzadu v hlavě to bylo. Dva týdny před naším výjezdem (začátkem května) jsme si střihli na víkend s ženou Ostrava-Krakow. No, přežil jsem to, ale na výskání to nebylo. Každopádně, kdo se bojí, nesmí do lesa, takže zvýšit porce rehabilitací a v úterý 20. 5. se šlo na věc!

Naše čtyřčlenná posádka zaznamenala „problémy“ hned na startu. To když Jirka přišel s tím, že nechce jet po dálnici. Abyste rozuměli, já jsem kovaný „krajinkář“, ale jak jsem popisoval výše – nenacházel jsem se v optimální zdravotní kondici a nechtěl jsem hned ze začátku trávit na motorce delší dobu než nezbytně nutnou, aspoň do té doby, než se dostaneme do Slovinska.
Bylo mi poměrně podezřelé, když posádka GSa dojela do Valtic pouze o půlhodinku později, něco před osmou večer (vyjížděli jsme z Ostravy po čtvrté hodině). Na otázku „Jak je to možné?“ se Jirka jenom smál. V tu chvíli jsem ještě nevěděl o potížích s jeho tachometrem, jak se můžete dočíst později.

Hned první večer také proběhla „chili“ diskuse na téma další cesty. Abyste rozuměli – samozřejmě jsme měli nějaké záchytné body, ale plánování následujícího dne probíhalo buď večer, nebo ráno daného dne. Moje ploténka se tvářila tak nějak všelijak, takže jsem byl pro variantu rychlého přesunu po dálnici až do Bledu, protože tam je přece to naše gró – jedeme do Slovinska a ne po obcích českých a rakouských?! Jirka o tom nechtěl moc slyšet, takže jsme šli raději spát se slovy „ráno moudřejší večera“. Po probuzení jsem si řekl, že nebudu dělat krky – pokud to nemám dát, tak přece jen bude lepší si vystavit stopku dříve než později. Přistoupil jsem tedy na trasu jet z Valtic do Vídeňského města kolem Vídně (viz mapa) a pak se napojit na dálnici a přes Graz a pálit to dál na Bled. No, když jsme zjistili, že nám trvalo dostat se do Neustadtu tři hodiny, tak dojet ten den až do Bledu se začalo jevit jako nesmyslné. Adhoc jsme se jednohlasně shodli na úpravě trasy – pojedeme do Mariboru, který v našem „višhlistu“ přitom vůbec nefiguroval! Nutno podotknout, že to bylo dobré rozhodnutí. Maribor je krásný, připomínal nám nedávno navštivený Krakow. S ženou jsme se ubytovali v hostelu Orel (se snídaní za 26E/os), což byla dobrá cena. Jirka s Mončou odjeli do kempu kousek za město a také si to pod širákem nemohli vynachválit. Škoda jen, že jsme noc netrávili spolu a nemohli mastit karty nebo probírat nashromážděné zážitky. Každopádně ještě před jejich odjezdem jsme stihli degustaci třech různých vzorků vína (ochutnávka 4E/os), fakt dobré. Koupili jsme nějaké lahvinky s tím, že si je dovezeme do ČR na památku (samozřejmě jsme je vypili po cestě – nedojelo vůbec nic :)

Následující den jsme vybrali trasu bez problému. Hned ze startu jsme si prohlédli hrad ve Slovenské Bystrici. Bonusem nám byla prohlídka prostor místního autoklubu – žádné překvapení, že se to tam hemžilo Jawami a ČZetami! Jakožto nečekaný zážitek velice příjemné.

Z východu na západ

Za jeden z vrcholů považuji sedlo Pavličevo, kde se jede ze Slovinska do Reichu a pak zase zpět. Parádní zatáčky, solidní asfalt a hlavně ve třetím květnovém týdnu minimální provoz! Pokud byste po cestě narazili na Logarskou dolinu, tak nedoporučujeme, pokud teda nemáte v plánu se převléct do kraťasů a s pohorkami na nohou vyrazit na vrchol. Na počasí jsme měli obrovské štěstí – teploty během celé dovolené mezi 23 až 30 stupňů bez přeháněk. Prostě bomba. Dovolím si upozornit na cestu z Bledu na Bohinjské jezero – je to dost rozbité a hodně frekventované, tak tam pozor.
Bohinjské jezero s vodopády je pokocháníčko. 
Na volání „ahooój“ zastavujeme na křižovatce a zdravíme se s českým párem, který měl na dovolenou vyhrazenou mnohem více času a mohli si tak dovolit ‚Ruhetag‘ (tímto zdravíme a prosím poslat fotku, kterou jste nám udělali). Kapky z vodopádů v kombinaci s horkem pak dokážou vykouzlit nejeden úsměv. Za 2,5E to rozhodně stojí.

 

Tolminské jezero taky nádherné, škoda jen, že to tak studí. Rozhodně stojí za vidění.  Všude kolem báječné cesty. Nemají úplně kvalitu rakouských cest, ale určitě se po nich dá jezdit bez problému i s cesťáky typu Bandit. Každopádně pro cestovní enduro je to to nejlepší :))
K Bledu snad jen jedno slovo – komerce a oškubávání turistů. Schválně si tipněte, kolik může stát ubytování v chatce viz. obrázek? 26E za osobu bez snídaně! Dost nadsazené. Raději volíme pobyt na rodinné farmě (mimochodem, to je opravdu super myšlenka – pro nás dosud neobjevená – Jirko+Mončo díky za ni!). Výhoda farem je jasná – jakožto motocyklistům nám nevadí zajet mimo centrum na vesnici. Na oplátku člověk dostane snídani z toho, co kravičky či jiná zvířátka dala. Jako bonus pak výhled na hory všude kolem a i ta trocha vůně domova tomu dodá správný zážitek. O tom, že pokoje mají rozměr apartmánu a jsou krásně zařízené netřeba vypravovat. Farma v Solo 22 (kmetja turistčina Povšin) byla také trošku dražší – 28E včetně snídaně. Každopádně lepší, než chatka bez ničeho.

To nejlepší ze Slovinska

V polovině dovolené se dostáváme až do Bovce, kde nacházíme stejnojmenný hostel v centru města. Trošku nám vrtalo hlavou, jak je možné, že jsme ubytováni sami, když celková kapacita byla určitě přes 20 lůžek? Bylo to proto, že sezóna teprve ťukala na dveře, jak jsme se dozvěděli. A pak přišel pro mě lehký šok – majitel nám oznámil, že cesta na Mangart je uzavřená! Prý měli taky mírnou zimu, ale jenom v nížinách – ve výškách přes 1000 m.n.m. měli přes tři metry sněhu a cesta ještě není připravená. Bere mě zlost, že jsem si to lépe nezjistil, i když v koutku duše vím, že v jiném dohledném termínu se jet nedalo a vlastně jsem byl vůbec rád za to všechno. Po dojednání ubytování (17E i se snídaní) jsme ještě sedli na motorky v plné polní a jeli se podívat alespoň do údolí Mangartu. Dokonce jsme si i „nevšimli“ oné zákazové značky, co vede na Mangart, ale stejně jsme to museli otočit, protože na cestě byla spousta kamení, spadlých listí a jiného bordelu. No, co se dá dělat. Zůstává motivace do příště.
Bovec je hodně podobný slovenskému Martinu – při pohledu do všech světových stran vidí člověk hory. Popíjíme místní víno Janževec a víme, že dnešní večer bude mohutný. Špiclujeme se. Dozvídáme se, že prý jsme Japonci. Po chvilce nechápání mi to dochází – s ženou totiž vytahujeme co chvilku foťák, takže od teď nás provází při každém focení nějaká ta chytrá poznámka ve stylu „Co totó? Co Vy fotiti turisti? Hovnoó? Tak to joó.“ Navíc přichází drobná výměna názorů mezi Jirkou a Mončou ohledně „procesu nahrávání videa na mobil“. Pointa byla v tom, že nikdy nezmáčkla tlačítko nahrávat, takže nemají žádná videa, respektive my, protože my jsme je natočili. Snad to ještě stihnou napravit poslední den v Julských alpách. Vracíme se na hostel a vytahujeme další flašky. Během večera máme novou spolubydlící – Číňanku bydlící v Německu. Bavíme se o různých tématech a utvrzujeme se v tom, jak se máme v Evropě dobře.

Následující den děkuji všem svatým, že dva týdny před našim příjezdem alespoň otevřeli cestu na Vršič, kterou jsme si vychutnali i přes mokrou cestu po noční přeháňce. Každopádně Vršič bezchybný – tak, jak se dočtete i v jiných cestopisech – kočičí hlavy v zatáčkách s plně naloženými motorkami vyzývají k opatrnosti, obzvláště na mokru. No co, aspoň nedivočíme. Taky už jsem pochopil, proč Jirka jezdí tak rychle – on totiž chudák na tom svém GS první, co vidí na displeji, jsou míle a ne km! A ono 9O mph opravdu není 90km/h. Naše DL 650 optimální spotřebě ve svižné jízdě opravdu nedosahuje – celou dobu taháme dost za plyn a spotřeba se tak ustálí na 6l – stejně jako u GS12.

Předposlední den máme v plánu projet Krajinskou góru kolem řeky Soči a dostat se do Rakouska přes Villach. To se nepovede, protože přechod je zavřený. Jirka zjistil, že před několika dny se tudy prohnala vichřice a cesta ještě není vyklizená. Jedeme tedy oklikou přes Itálii do Vysokých Tauer. Opravdu nádherné cesty. Fičíme si to mimo obec cca 120 (km/h samozřejmě)a snažíme se nemyslet na blížící se konec dovolené. V původně vytipované farmě je beznadějně plno, ale v okolí Palfau je jiných penziónků/farem spousta. Nakonec na druhý pokus najdeme pěkné ubytování za 2OE (po krátkém smlouvání z původních 25. Stránky mají moosbauer.eu, kdyby se někdo pídil.) Vyrážíme do místní hospůdky propít poslední euráče a ještě stihneme poslední třetinu hokeje s Finy. Výsledek nás nemrzí, protože máme radost z našeho povedeného výletu. V tuto chvíli pouštím definitivně starosti o mou ploténku za hlavu, neboť vím, že už to dojedu do ČR i o jedné noze, což se také potvrdilo.


Závěrem se potvrdilo, že člověk nemá šanci stihnout všechno, co si naplánuje. Ten můj cestovní ideál se asi pohybuje někde kolem 350 km. Když se jede více, tak moc není čas na to, aby se člověk tak nějak všelijak zamyslel, nebo si prostě jenom odpočinul. Jak se říká – každého preference .

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE