raceczech_spain



Budweisers ve Slovinských Alpách aneb Babí léto u moře

Já nevím jak vám, ale mně nakluše do duše každý rok s příchodem podzimu depka a zůstane tam vyjma pár slunečných dní na horách, až do jara. Abych tento stav co nejvíce zkrátil, vyjíždím s podobně postiženými kamarády vždy v září na jih, k moři, prodloužit si léto. Letos jsme na výlet neprotlačili více jak šest dní, takže volba padla na Slovinsko a Chorvatsko.

Kapitoly článku

 

Dagmar Honsové náhodně vychází předpověď a my vyjíždíme z Českých Budějovic za polojasného počasí. Je konec září a teploty jsou zatím docela fajn. Ve Freistadtu odbočujeme na naši „race“ trasu silnic 119 a 124, přes  Königswiesen. Až do Greinu je to 80 kilometrů permanentních zatáček při téměř nulovém provozu. Po hodině ostré jízdy si u Dunaje dáváme pauzu. Někdo si zapaluje cíčko, někdo  vyndá housku a Marek se zakusuje do mrkve s jablkem. Dřív vozil i řízky, ale od té doby, co mu  partnerka obalila jako řízek jeho koupelnovou žínku, aby dala najevo, co si myslí o jeho pánských výletech, soustředil se jen na přímé suroviny s jasnou identitou.  Nudný přejezd přes Amstetten a Weidhofen an der Ybbs si okořeníme první pokutou. Karel 30,- eur za překročení rychlosti o 18 km/h přijímá s úsměvem. Četník to sice moc nechápe, ale od té doby, co jsme dostali na italském venkově za "laděné výfuky bez decibel killeru" pokutu 3 x 300,- eur (+ 32,- eur za absenci řidičáku, celkem tedy 932,- eur, čili 25.300,- Kč), hned tak ho něco nerozhodí. Z Weyeru přes Admont a Liezen už frčíme opět parádními silničkami se spoustou zatáček až do Stein an der Enns.

 

Odtud začíná naše oblíbená, 50 km dlouhá, horská spojnice přes Sölkpass (1788 m.n.m) do Murau. Tato trasa je ideální pro motorkáře, protože vede skoro opuštěnou krajinou s mnoha zatáčkami, pestrou, nádherně vybarvenou přírodou. Pokud tudy budete mít cestu a čas, zastavte se těsně pod vrcholem na domácí pochutiny v horské boudě, tedy spíš u babči doma, v její přes sto let staré dřevěné chýši (babča není o moc mladší).

Je to jediná hospoda, kterou znám, kde se jde do místnosti pro hosty přes kuchyň, ale výhodou je, že hned člověk vidí, co má babča na plotně. Všechno tam je echt domácí a z vlastních surovin. Přijít tam „bruselskej úředník“, tak ho okamžitě „klepne Pepka“. Stvrzenku EET by tam musela vytesat do břidlice.

Pokračujeme na Predlitz a odtud do našeho dnešního cíle, horského střediska Turracher Höhe (1.795 m.n.m.). Tento úsek měří 20 kilometrů a je to vyhledávaná motorkářská trasa. Zatáčky v ní jsou táhlé, jak podle kružítka a tím, že vedou údolím podél řeky, jsou i přehledné. Po projetí vás čeká opravdová nirvána, čili stav blaženosti.

 

Navigace hlásí cíl před čtyřhvězdičkovým hotelem Sundance Mountain Resort. S přiblblým úsměvem po sobě koukáme a říkáme si, že tady asi nebude něco v pořádku. Ráno jsme totiž tohle ubytování rezervovali přes Booking za bratru 20,- éček.

Na recepci nás již očekávají. Dostáváme čipovou kartu k uložení našich miláčků do podzemní garáže a vyjíždíme výtahem do pokojů. Na chodbách křesla jak na zámku, pokoj není pokoj, ale apartmán cca 70 m2. Na posteli župany s mašličkou, v koupelně mramor a pozlacený kohoutky. Kurva to bude průser, tlemíme se a prohlížíme rezervaci zleva doprava, nahoru a dolu, kde je háček.

Naší rozpravu přeruší Jarda s informací, že mu nejde nastartovat motorka. Příčinu zjišťujeme brzy a diagnóza zní – baterie. Říkáme si „Do prdele, ten Jarda má pech“, ale jen do doby, kdy nám Jarda oznámí, že už se s ním baterka loučí skoro rok!!  Kolem osmé přijíždí i Martin. Jsme kompletní a tak zbytek večera trávíme v sousední restauraci a necháme si Jardou vyplácet odpustky za narušení programu v podobě hruškovice.

 

Ráno, obklopeni kůží a křišťálem, se nemůžeme dohodnout, kdo půjde se 120 eurama zaplatit ten luxus. Nakonec posíláme Milana, největšího z nás, kdyby chtěl recepční řešit finanční rozdíl fyzickým napadením. Kupodivu se oba, recepční i Milan, loučí s úsměvem a my fakt bydleli v tomhle hotelu za dvacku.

 

 

Kolem půl desáté se vrací Jarda s novou baterií a my tak vyrážíme jen s malým zpožděním. Naše první zastávka je za Kranjskou Gorou, na hoře Vršič (1.611 m.n.m.) ve Slovinsku. Čeká nás 85 kilometrů naprosto úchvatné cesty, plné táhlých serpentin podél řeky Soča, až do města Nova Gorica. Abychom mohli ukázat doma, jak úchvatná Soča je, stavíme se na společnou fotku na jednom z mostů.

 

Při pohledu z něj, štengrujeme Karla, že by brod vedle něj určitě nepřejel. Hrdopýšek ješitný znalecky odhaduje hloubku na max 30 cm a už žhaví KTM. Voda v Soče je ale tak čirá, že lze jen velmi těžko odhadnout její hloubku a tak z jeho původních třiceti centimetrů je místy šedesát.  K tomu hladké gumy, silný proud a nezbývá ostatním, než skočit (v botech) do vody a vytáhnout ho. Při záchranné akci Jarda pouští Go Pro kameru. Ta končí na dně Soči místo Karla, takže jsme dotočili.

 

 

 

Vyhýbáme se dálnici i státovkám a z Gorici do Poreče přijíždíme přes Sežana a Buzet. Náš léčebný pobyt zahajujeme v hotelu Plavi, přímo u moře, v klimatizovaných pokojích a bazénem na terase. Cena 30,- eur na osobu, je z našeho pohledu velmi výhodná. Nejenže máme v ceně k snídani i večeři co hrdlo ráčí, ale také co vína a piva vypijeme.

Od sousedního stolu s námi navazuje rozhovor osamělý chlapík. Odhaduje naše choutky a posílá nás na nedalekou zábavu, že je tam asi dvacet holek, prej samý „Bohyně“. Tak je jasný, že tohle si nemůžeme nechat ujít. Zábavu podle zvuku nacházíme. Bohyní je tam dost, ale ve věku od šedesáti výš. Navíc, celou kapelu tvoří úpějící zpěvačka Lubica a varhaník Goran. Ještě že mají alespoň hodně piva.

 

Další dva dny trávíme koupáním, sluněním a na všudypřítomnost veteránek lesbické lásky, jak je nazval Karel, si začínáme zvykat. Na noc přejíždíme do hotelu Delfin. Jak se později ukáže, jde o nejšílenější hotel, co jsme kdy viděli.

 

Recepční odmítá vydat klíč od pokoje, protože zde není přítomen druhý z ubytovaných. Vysvětlujeme, že Jarda se věnuje naturismu a přijede později. Tak prý máme počkat až se donaturismuje a potom dostaneme klíč. Autobus do Poreče nám díky tomu odjel, takže padá rozhodnutí jet na motorkách. Chceme si jako řidiči z recepce vyzvednout občanky, ale odmítají nám je vydat. Zkrátím to, po půl hodině za asistence Policie a manažéra hotelu teprve dostáváme doklady zpět. Kolem desáté se vracíme na hotel. Mimo nás, je na hotelu 150 mažoretek a 120 fotbalistů. Těchto 270 teenagerů lítá do druhé hodiny ranní sem a tam po hotelu a hledají místo, kde by si navzájem vyměnili své sexuální zkušenosti. V patách jsou jim jejich trenéři a vychovatelé, neustále bušící na ty či ony dveře, kvůli kontrole. Možná ale některé rytmické bušení mělo jiný původ, kdo ví. Už aby bylo ráno, na tohle litr vína, ani špunty do uší, nestačí.

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (40x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist