sumoto_leden



Budweisers ve Slovinských Alpách aneb Babí léto u moře

Kapitoly článku

V sobotu jsme natěšení opět na jěždění a i ten největší flegmouš Milan, je u motorek jako první. Při zastávce v Koperu zjišťuje Jarda, že nemá navigaci. Myslíme si, že si dělá prdel. Kam hodinu čuměl, když ne před sebe na budíky? Nedělá. A dokonce ani neví, od kdy ji nemá. Voláme do hotelu, jestli nezůstala na pokoji, ale tam si nás, za naše pruzení, vychutnávají, prý ať zavoláme za hodinu. Jarda se tedy otáčí a maže zpět.

Jen vyjedeme z města, začne stávkovat Markovo GéeSo. Začínáme se potit nejen horkem, protože je 27 stupňů, ale i vědomím, že my hovada, rozmazlený posledními lety ježdění bez poruch, máme sice nářadí, ale jen to fabrické od BMW. To znamená křížový šroubovák a plochou desítku. No hopla! Výčet nářadí doplňuje Milan kombinačkama a „švýcarákem“. Zkoušíme vstřiky, přehazujeme fajfky, ale marně přemýšlíme, jak s tímhle cajkem vyndáme svíčku.

 

Po hodině a půl, odjíždí Mára na jeden válec a zjišťuje, že kdy točí motor přes 4000 otáček, tak se druhý válec chytne. V Terstu ho sice všichni kvůli způsobu jízdy "full gas" na jedničku považují za dementa, ale bohudík se dostáváme do Slovinska, kde už není takový provoz a může normálně jet. Dostáváme SMS zprávu od Jardy. „Navigaci mám, byla pod postelí“. Protože jsme lační zjistit, jak se navigace může dostat pod postel (pokud v ní nemá uložený hambatý fotky a nelistuje v ní před spaním), rozhodujeme se poobědvat a na Jardu počkat. Byla to výborná volba. Pizzerie Oštěnije v Braniku vaří výtečná jídla a navíc, velmi levně. Porce nejdou sníst a tak zbývá balíček i pro našeho Rovnonosa Vlasatého (takhle říká holohlavému Jardovi s boxerským nosem jeho snoubenka).

Z Tolminu si to mažeme po parádní silnici s přívlastkem „1a“ do Cerkna a pak po „2+“ do Škofja Loka. Míjíme spodem Kranj a přes Kamnik najíždíme na dosud neprojetou trasu do Solčavy, kde máme v Gostišče Firšt (Hostinec First) zamluveno ubytko. Do cíle je možno jet obloukem po top silnici č. 225 a pak č. 428 nebo napřímo, částečně šotolinkami, kolem hory Rogatec.

Hostinec leží v malebném prostředí Kamnicko-savinjských Alp u Logarské Doliny, navštěvované zejména kvůli 90 metrů vysokému vodopádu Rinka. K snídani i večeři jsou podávány tradiční, místní a hlavně domácí jídla. Zatímco my se v hospodě bavíme prostřednictvím tabletu hláškami s českých trháků, šéfová sleduje porno kanál. Když to zjistíme a šoupeme se od stolu, směrem k ní, že se taky koukneme. Okamžitě sobecky přepíná na nějaký dechovky. Okay, pátej den půstu, možná je to tak na noc lepší.

 

Ráno se třesu hrůzou, protože jsem si uvědomil, že se mě majitel ptal, zdali budeme chtít snídani. Řekl jsem, že ano a on se zeptal kolik. Martin už odjel, řekl jsem mu tedy, že pět. Zakýval hlavou ze strany na stranu a pak řekl, „Jo, to je jedno, to nevadí“. Divil jsem se, že ho trápí počet snídaní. Chtěl jsem se ho na to ještě zeptat, ale zapomněl jsem.

Ráno mi dochází, že se neptal „und wieviel – a kolik?“, ale „um wieviel - v kolik?“. Jasný, proto se ošíval, že v pět je brzo!! Nechci jít první a tak obcházím ostatní, jestli jdou na snídani. V duchu vidím toho dobráka, jak tam od pěti spí s hlavou na stole a už vůbec nechci vědět, kdy musel vstávat! Naštěstí se Karel při placení domluvil s paní šéfovou na osmou a tak se tu nezapíšeme černě do dějin Gostišče, jako debilové co nepřišli v pět na snídani.

Na radu domácího šplháme ze Solčavy směr Ravne na Koroškem a najíždíme na horskou, absolutně opuštěnou, panoramatickou cestu (1200 -1300 m.n.m) vedoucí až do Rakouska. Lepší, skoro až dechberoucí pohled na horské scenérie při nedělním dopoledni, jsme si nemohli přát.

Na vrcholu Pavličeva sedla (1338 m.n.m.) vjíždíme opuštěnou celnicí do Rakouska a napojujeme se na klikatici č. 82 a 84 směr Ferlach. Cesta se kroutí i kolem Klagenfurtu a mile překvapeni, očekávajíce nudný přejezd, vyjíždíme až u St. Weit an der Glan. Je neděle a ve Štýrsku právě vrcholí „Dýňové slavnosti“. Všechny vesnice, domy i ploty po cestě, jsou vyzdobeny klasy kukuřice, květinami a tisícovkami nejrozličnějších dýní. Ulice jsou plné Rakušanů vyfiknutých v tradičních krojích. Všude čiší jen pohoda, klid a spokojenost.

Rychle přejíždíme po „317ce“ až do Sankt Georgen ob Judenburg. Odtud vede zkratka na „114ku“ kde silnice připomíná manskou TT. Na sedmikilometrovém úseku je několik horizontů, které se i při osmdesátikilometrové rychlosti skáčou. Dáváme káves a do oka nám padne několik muslimských rodin procházejících kolem. Trošku rozdíl proti místním v „Lederhose und Dirndl“. Nějak nám ty ženský v nikábech k těm alpskejm vrcholkům neladí. Aniž bychom si to řekli, myslíme určitě všichni na to samý. Co nám v tomto směru budoucnost asi přinese? Típneme cigáro a vydáváme se na poslední alpský úsek přes Hohentauern (1247 m.n.m.). V Triebenu se loučíme s Karlem, který směřuje na Passau a my jedeme přes Kaiserau (1.100 m.n.m.) do Admontu. Z něj máme na dalších dvacet kilometrů, vpředu jedoucí policejní doprovod. Předjetí neriskujeme a tak zažíváme předpisovou jízdu. Hrůza! Jednou možná budou řídící jednotky motorek a povolenou rychlost, ovládat přes GPS satelity. Budoucí generace motorkářů, si už jako my, třeba vůbec nezajezdí.

 

Poslední úsek z Greinu volíme tentokrát přes Pabneukirchen. Jde opět o velmi hezké sjetí, kde si na své přijdou zvláště milovníci zatáček. Domů přijíždíme kolem šesté a shrnutí na závěr je jasné. Užili jsme si skvělý týden plný zážitků, srandy, ježdění a pohody. Tak zase za rok.

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (42x):


TOPlist