Tatry 2024

Úvod

Je to rok, co jsme ve čtyřech absolvovali motovýlet do Slovinska, který, jak se ukázalo, se hodně povedl. A protože se úspěšné akce mají opakovat, vyrazili jsme letos znovu. Přibyl nám pátý člen, David. Původně byla naplánovaná trasa na Stelvio a kousek Švýcarska, jenomže někteří účastníci narazili na nehomologovanost konkrétních dílů svých strojů a tak ze strachu, že by mohli vyfasovat tučnou pokutu, jsme radši zvolili náhradní zemi, kterou se stalo Slovensko, konkrétně Tatry. Jen doufám, že milí kolegáčci napsali včas Ježíškovi, aby se o to postaral, protože už loni jsem upozorňoval, že původní cesta se jen odkládá, nikoli ruší. Navíc tímto tempem nám za chvíli dojdou země, kde jsme ještě nebyli, tak je potřeba se na to připravit. Ale vraťme se zpět k naší srpnové cestě.

Je 21. srpna a máme předcestovní poradu na benzínce. Všichni se vítáme s nadšením a plni očekávání, jaká bude naše letošní cesta, na kterou se už za dva dny vydáme. Domluvili jsme se pochlapsku, tzn. rychle, jasně, efektivně a bez zbytečných keců. Cestou domů jsme si ještě stačili koupit první burčák.

1. den

Ráno vyrážím směr Jaroslavice, kde nabírám část naší skupiny a pro zbytek jedeme do Hrušovan n. Jevišovkou. Je pátek, pracovní den, tak ještě cestou řeším telefonický hovor. Za jízdy na motorce obvykle netelefonuju, ale tenhle hovor byl hodně důležitý. V Hrušovanech někteří dotankováváme a vyrážíme přes Hodonín a Uherský Brod směr Manínska tiesňava. Kousek před soutěskou nás přepadá hlad, tak zastavujeme u cesty v restauraci na oběd. Tiesňava je opravdu těsná. Mělo by to být snad nejužší místo na Slovensku. To nejvíce úzké místo je mezi skalami vysokými 40 m pouhých 3,7 m. Jaké překvapení, když proti mně vyjede autobus. Uděláme pár fotek, tedy hlavně já, protože pro některé si člověk musí zajít dál a to se všem nechce. Uskutečňuju další pracovní hovor, opět důležitý, ale pro tento den už poslední.

Z Manínske tiesňavy jedeme směr Žilina. Kolem Žiliny začíná houstnout provoz, řešíme to „po motorkářsku“, což znamená, že se proplétáme hbitě, ale hlavně opatrně a tak, abychom nikoho neomezovali, čímž se nakonec husté dopravě vyhýbáme. Dalším cílem je Orloj v Starej Bystrici. Je to hodně zajímavá stavba, o které jsem si původně myslel, že má historický původ, ale orloj byl postaven až v roce 2009, takže je vlastně jeden z nejmladších orlojů na světě. Jo a mají tam výbornou zmrzlinu, kterou jsme si s chutí dali. Bylo totiž vedro jak hrom, takže do nás jenom zasyčela.

Dál pokračujeme na Oravskou Lesnou. Tak hezky pohodově si jedeme a najednou se ke mně začne rychle přibližovat Víťa a ukazuje, ať zastavím. Okamžitě zastavuje u krajnice, až se za ním zapráší, že mám co dělat, abych za ním včas zastavil, než mu skočím na záda. Ptám se, co se děje a on že ho štípla vosa. Říkám si, že na to snad neumře, jenomže je to jinak. Víťa je alergický. A do řiti. Už jsem hledal po kapsách propisku a kapesní nůž, že až oteče a nafoukne se jak balón, abych mu udělal amatérskou tracheotomii, aby mohl dýchat, ale naštěstí k aplikaci mého lékařského nadání nemuselo dojít, protože měl s sebou prášky proti alergii a pro jistotu si hned dva šlehnul. Jinak, pro vysvětlení, já umím dát tak akorát umělé dýchání a asi ani ten můj způsob není správný, takže jsem lékařsky nadaný stejně jako jsem pilot boeingu 737, protože jsem byl už dvakrát na simulátoru, takže asi tak. Ještě že měl ty prášky, protože hrozilo, že kdyby ho nezabila ta vosa, podařilo by se to možná mně.

Tak snad jsme pro dnešek všechny nepříjemnosti už vyčerpali. Jedeme dál. Zastavujeme v Oravské Lesné u kostela sv. Anny a Aleš hlásí, že ho štípla vosa. Chlapi, to už si děláte kozy, ne? Tak na benzínce mi říká prodavačka, ať nechodíme v sandáloch po horách, kde zomierajú Česi a vyvarujeme sa medveďov a na vosy, co jsou agresivní na cizince, mě neupozorní. Aleš naštěstí alergický není nebo to aspoň neví, tak se o něj nebojíme. Víťu po očku sleduju, má jinou barvu, než my ostatní, ale jinak vypadá dobře, tak snad to bude v pohodě. Zase uděláme pár fotek a jedeme na ubytování, kterým má být Moderné ubytovanie so saunou Liptovské Matiašovce.

Jsme na místě. Jsou tam dvě stavby. Jeden domek je hotový, druhý je očividně ještě rozestavěný. Logicky jdeme do toho nového. Zadávám kód a chci si vzít klíč. Nejde to. Jak jsme tak debatovali, najednou z toho domku vyjde anglicky mluvící chlapík a vysvětluje nám, že tam už je obsazeno. A že my jsme vedle. Jako v tom rozestavěným, jo? No a fakt že jo. Když jsme ale přišli dovnitř, viděli jsme, že je tam vše potřebné. Vše čisté, dvě ložnice, kuchyň, hezká koupelna. V ložnici na posteli dokonce dvě labutě (ne živé, ale umotané z osušek), což jsme jako motorkáři ocenili samozřejmě ze všeho nejvíc. Jak nejsou labutě, tak je po náladě.

Máme hlad a chceme večeřet. Bereme telefony a hledáme. Nacházíme pár kilometrů od nás hezkou restauraci i obchod, kde si nakupujeme jídlo na snídani. Po návratu zpět otevíráme nakoupená pivka a já začínám stahovat videa a fotky z dnešní cesty.

Ujeto 466 km.

2. den

Dnes chceme zdolat Tatry. Ráno vstávám první a tak se jdu ještě projít po okolí. Přidává se i Aleš a jdeme spolu. Je to bohem zapomenutá víska, kde není ani obchod, ani restaurace. Nám to takto ale vyhovuje a plně postačuje. Vracíme se zpátky a zbytek osazenstva už je vzhůru. Snídáme. Petr si stěžuje dlouhodobě na bolest zad, tak si ráno dává nimesil, který zapíjí redbullem. Když to vidím, tak si říkám, že včerejší Víťovo vosí bodnutí bylo nejspíš jen zahřívací kolo. Péťa ale vypadá, že to je jeho denní rituál, tak se trošku uklidňuju.

Naše první dnešní zastávka je Štrbské Pleso. Jedeme hezkými silnicemi s dobrým povrchem. Jak se blížíme k cíli, vidíme, jak je to turistické profláknuté místo. Když hledáme místo, kde bychom nechali naše motorky, nemáme šanci. Všude je napsáno, že je to soukromé nebo zákaz zastavení apod. Jediná šance je vyhrazené parkoviště. OK. Jedeme tam. Když jsem zjistil, že chtějí za parkovné za motorku 15 EUR bez ohledu na to, jak dlouho se zdržíme, řekl jsem si, že to jim nedám. Vymysleli jsme to jinak. Jeli jsme k jedné místní hospodě, kde jsem přišel za obsluhou a řekl, že se jdeme projít a až se vrátíme, uděláme jim útratu, ale že bychom si tu nechali motorky už teď. Bez problémů souhlasili a naše starost o parkování rázem zmizela.

Příroda je tam opravdu krásná. Vše je přizpůsobeno turistům a místo vedle místa je využito a hezky udržováno. Trošku mě zklamalo samotné pleso. Prostě jen taková louže v horách. Ale to okolí to vynahradilo. Pak jsme si sedli ve zmiňované restauraci a dali si něco na pití. Chtěl jsem jít udělat ještě nějaké fotky okolí a vyšlápnout na rozhlednu. Chlapi mě rádi vyslali a zůstali v restauraci. Pozorný čtenář si jistě všimne, že pokud jde o to, pořídit fotku dál než deset kroků od motorky, jdu tam vždycky já. Mně to nevadí a kamarádíčkové mě rádi vyšlou a počkají si, až s čím přijdu. Ale což. Když už vezmu děcka na výlet, tak chci, aby si to užila.

Jsem u rozhledny. Krásná a zajímavá stavba. Z dálky vidím ceduli 3 EUR. Říkám si, ok, na to, že si to člověk musí vyšlápnout po svých, ale jo, to jim dám. Přijdu k okýnku a mladíkovi za přepážkou dávám pětieurovku. Něco mi odpoví, ale špatně jsem rozuměl, tak se ho ptám, co že to říkal a on prý že 13 EUR. Podíval jsem se na něj a říkám mu, že tam nepotřebuju vynést, že si to vyjdu sám a on že 13 EUR a že ta stavba něco stála a podobné kecy. Tak mu říkám: „Hele, mladej, vrať mi tu pětieurovku, nejsem krocan, abys mě škubal, však zespoda je ta rozhledna taky hezká“ a šel jsem pryč. Když jsem si pak uvědomil, že parkovné 15 éček a teď ještě 13 éček rozhledna, tak mi došlo, jak krásný byznys ten turismus vlastně je. Udělal jsem pár fotek skokanských můstků a té krásné rozhledny zespodu a šel jsem zpátky za svým mančaftem, který už mě z dálky vyhlížel. Podělil jsem se o svůj zážitek, zaplatili jsme útratu (paradoxně úplně běžné ceny) a jeli dál.

Přijeli jsme do Tatranské Lomnice, vyfotili Lomničák a jeli dál směr Poprad. V Popradu jsme se stavili v restauraci Mamut Pub na jídlo. Stylově řešená restaurace a dobré jídlo, můžu jen doporučit.

Na spoustě míst probíhá oprava vozovky a je kyvadlový provoz, tak se pečeme na semaforech. Pokračujeme na Telgárt a zastavujeme u Chmarošského viaduktu, který je krásně vidět už od silnice. Dá se k němu i zajít, ale v tomhle vedru se nám nikomu nechce, takže nám stačí omrknout a vyfotit ho od silnice. Ještě jsme měli v plánu další dvě stanoviště, ale byli jsme už tak utahaní, že jsme zamířili na ubytování. Dnes jsme objednali pizzu. Nacpali jsme se k prasknutí a i když jsme se snažili koupená piva vypít, ještě jsme si jich hodně odvezli další den domů.

Ujeto 253 km.

3. den

Dnes už jde jen o přesun směr domov. Péťa zahajuje den svým klasickým způsobem Redbull a nimesil a můžeme vyrazit. Přesto, že nemáme v plánu žádná konkrétní místa k zastavení, i tak jsou v plánu alespoň hezké cesty a zajímavá průjezdná místa jako např. Donovaly. Ještě natáčíme pár snímků a na zastávkách děláme pár fotek. V druhé polovině cesty se od zadního kola Alešovy motorky ozývá podezřelý zvuk. Zastavujeme na benzínce, abychom mu poskytli čtyři rady k nezaplacení a žádnou pomoc. Nee, dělám si srandu. Teda s těmi radami ne, to my poradit umíme, ale i jsme mu pomohli. Jak jsem psal o těch pivech, tak Aleš jich měl v jedné tašce tolik, že svojí vahou dokázaly ohnout podpěrnou konstrukci brašny, která pak dřela o rozetu. Piva jsem mu odebral do svého kufru, konstrukci jsme ohnuli zpět a pokračovali dál. Aleš říkal, že bude muset konstrukci zpevnit, aby k tomu už nedocházelo, ale stejně jako Péťovy homologované výfuky, tak i Alešova konstrukce pod brašnou, zůstaly jistě v nezměněném stavu.

Kousek před cílem naší cesty, ve Valticích, jsme se zastavili na oběd, tam jsme se i rozloučili a pokračovali do svých domovů.

Závěr

Přiznám se, že jsem z Tater úplně nadšený nebyl. Možná je to tím, že jsem namlsaný Alpami a jejich průsmyky. Jestli kluci Dejvovi navykládali, jak to bylo ve Slovinsku skvělé a na základě toho se rozhodl jet s námi do Tater, tak teď si taky může myslet, že to nesplnilo jeho očekávání i když tvrdil, že ano. No, každopádně zase tak zlé to nebylo. Viděli jsme místa, která jsme předtím ještě nenavštívili, vyšlo nám počasí, všechno proběhlo víceméně podle plánu, nikdo nepodlehl útokům slovenských vos a z Péti se po kombinaci energeťáku a prášku proti bolesti pro koně taky Hulk nestal. Takže to vlastně vyšlo skvěle. I nějaké to video se podařilo natočit a sestříhat, takže i taková vzpomínka v nás zůstala:

Co je na každé takové cestě ale to nejlepší, je, že se všichni takhle sejdeme, každý z nás si udělá ten čas, na každou cestu se těšíme a ať je jakákoli, tak si ji pokaždé užijeme. Takže stejně jako předloni, loni, tak i letos určitě nějaká bude a už teď se moc těším.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE