Putování po Slovensku

Protože jsme chtěli dorazit do večera až do cíle cesty -

Trenčína

, vyrazili jsme svižně co choppery dovolí. Ovšem kvalita českých silnic opět několikrát upravila trasu, takže jsme se přes mnohé objížďky a zajížďky, prokládané občasným blouděním, dostali na hraniční přechod Hrozenkov až pozdě odpoledne. Tady se k nám přidali další čtyři účastníci na třech motorkách, kteří již na Moravě trávili víkend. Po odbavení na hranicích jsme už tedy sjížděli

Biele Karpaty

směrem na Drietomu a Trenčín. Tady jsme se přivítali se dvěma slovenskými kamarády motorkáři, kteří se na tento týden stali našimi hostiteli a večer se ubytovali na jejich chatě poblíž Ostrého vrchu u Soblahova v celkovém počtu dvanáct čehunů a dva čoboli. Druhý den nás naši slovenští kolegové vzali na projížďku po krásách okolí Trenčína. Nejdříve jsme se zastavili na prohlídce samotného města Trenčín, kde někteří vyrazili do uliček jeho krásné historické části, zatímco jiní se spokojili se snídaní ve stylové restauraci Harley cafe, kde jsem však měl pocit, že tady motorkáře vidí poprvé v životě a prozatím jim nechyběli. Taky jsme provedli nezbytnou konverzi měny a byli jsme mile překvapeni, protože za sto českých korun jsme ve směnárně dostali stopadesát korun slovenských. Tím se ceny, které byly všude poněkud vyšší, než jsme u nás zvyklí, scvrkly o jednu třetinu. Například benzín tedy vyšel na 21,- českých korun. Na oběd jsme se zastavili v další z mnoha motorkářských hospod - Indian driver nedaleko Trenčína. Žádný řidič Indiánu se tady ovšem neukázal. Celkově jsme po celém Slovensku viděli hodně motorkářských restaurací, klubů a hospod, přičemž jejich počet převyšoval počet samotných místních motorkářů. Hospodu jako je tato - s velkou venkovní terasou, uvnitř s uprostřed umístěným čtvercovým barem a po straně nezbytným pláckem na noční křepčení, jsme jim ale mohli jen závidět. Naši průvodci se ve zdejším kraji opravdu vyznali a vyjížďka po okresních cestách v okolí Váhu, kterou jsme započali ve směru na

Dubnicu nad Váhom

a Považskú Bystricu s panoramatem

Bielých Karpat

byla skvělá. Mimo krás přírody mě ve městech zaujala i krása slovenských děvčat. Musím uznat, že na obojí byl krásný pohled a vydržel bych se dívat opravdu dlouho. (Bohužel v tom druhém případě už mi zbývá jenom ten pohled...) Odpoledne jsme trávili koupáním ve vodní nádrži

Nosice

poblíž

Púchova

a při posezení u kiosků nám obsluha hrála českou Lucii, ke které jsme ochutnávali všechny dostupné druhy slovenského piva - Smedný mních, Zlatý bažant a podobné značky nás ovšem nenadchly. Byl čas vyrazit na další cestu. Opustili jsme Púchov a vydali se na Považskú Bystricu, Rajec přes Strážovské Vrchy do Prievidze. Ta nás ovšem nezajímala tak jako blízký zámek Bojnice. Přestože jsme se nezůčastnili prohlídky interiéru zámku (i když průvodkyně zde nosí dobové kroje), v přilehlém parku a okolí bylo rovněž na co se dívat. Další den jsme se už rozhodli pro delší cestu, abychom poznali co nejvíc krás Slovenska. V partě deseti lidí na šesti motorkách jsme se tedy vydali směrem na

Bánovce nad Bedravou, Previdzu a Banskú Bystricu

. Tady se rovinatá krajina začala zdvíhat a my jsme stoupali do kopců Nízkých tater. Pokračovali jsme proti proudu Hronu směrem na Brezno a za Podbrezovou napříč parkem Nízké Tatry na Liptovský Hrádok. Při výjezdu na sedlo Čertovica jsme po levé straně míjeli 2045 metrů vysoký vrchol Ďumbier. Po příjezdu do Demenovskej Doliny jsme zjistili, že jeskyně, kterou jsme chtěli navštívit mají již zavřeno. Noc jsme tedy strávili v kempu na vodní nádrži

Liptovská Mara

. Tady jsme se seznámili s dvacetiletým Švýcarským motorkářem jménem Roger, který nám vyprávěl, jak se po ročním spoření letos vydal na roční zkušenou po Evropě. Vyrazili prý s kamarádem, ten se ale zamiloval už v Itálii a zůstal tam. Tak na starém enduru XL125, které vykazovalo již značné škody opravené lepicí páskou či drátem (po nedávné srážce s kamionem) procestoval od Portugalska, Španělska Francie a Itálie i naše končiny a po krátké společné cestě a prohlídce jeskyní se vydal na jih. Od rána nás také začal provázet déšť a tak jsme na prohlídku

Demenovskej jaskyně

Slobody dorazili po vydatné ranní sprše. Jeskyně je obrovským labyrintem chodeb s krásnou krápníkovou výzdobou, kterou vytvořila říčka Demenovka, která zde protéká. Prohlídka trvá víc než hodinu a je to nejhezčí jeskyně, jakou jsem kdy viděl. Celý komplex monitorují kamery a fotografování je zde ovšem možné jen za poměrně vysoký poplatek.
Cílem naší další cesty měly být

Vysoké Tatry

, vyrazili jsme tedy po dálnici směrem na Poprad. Když jsme se však přiblížili k Štrbskému Plesu, sílící déšť nás donutil zastavit v motorestu, kde jsme vyčkávali zlepšení počasí. To ovšem nepřicházelo. Naopak. Vysoké Tatry, které byly doslova na dosah ruky, jsme neviděli přes neustálé proudy vody. Když už jsme vyčerpali téměř všechny položky jídelního lístku, nezbylo než to vzdát a vyrazit k "domovu", tedy na Trenčín. Jakmile jsme se dostali

za Ružomberok

, počasí se začalo lepšit. A tak i tato cesta podél Váhu s výhledem na více či méně zachovalé zbytky hradů a opevnění na kopcích po stranách stála za to. Například hrad Strečno, který jsme míjeli před Žilinou by za jiných okolností určitě stál za prohlídku. Déšť je ale jeden z nejneúprosnějších nepřátel motorkáře. Slovensko má českému turistovi opravdu co nabídnout: množství přírodních krás, památek a to vše v zemi, kde se mluví srozumitelnou řečí a díky silné koruně je pro nás i lacino. Kvalita silnic je asi na naší úrovni. Lidé jsou velmi přátelští a nikdy jsme neměli problémy s nacionalismem. Naopak byli rádi, že k nim jezdíme a byli vždy milí a ochotní pomoci. Škoda jen, že počasí k nám nebylo rovněž tak vlídné a Tatry nás doslova odehnaly. Ale my se sem určitě brzy vrátíme - jeden týden je totiž na procestování této krásné země příliš málo...

Informace o redaktorovi

Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)