Dycky Dukla

S obdivem čteme z cestopisů, kam všude se dá dojet, ale my extrémní ani exotické ambice nemáme. Dokonce si myslíme, že je jedno, kam se motorkář vrčením svého stroje vypraví. Po pouti do Boloni a po zdolání Grossglocknerských vrcholů napodruhé jsme se s tátou rozhodli zkusit jiný asfalt a jiná panoramata. Plni plánů a očekávání jsme vyrazili na východ. Na Slovensko.

Kapitoly článku

První den

V Česku jsme se rozjeli naší známou a oblíbenou trasou. Při obvyklých vyjížďkách to u hranic otáčíme, ale teď jsme byli sbaleni a připraveni přejet. Znáte ten pocit - přejíždíte hranici do jiného státu, do neznámé vody, do země za zrcadlem. Na Slovensko jsme se těšili. Byla to úleva, cítit se jako doma, mluvit bez zábran a rozumět všemu. Doprava plus mínus Česko, výhledy plus mínus Rakousko, jen horší nebo velmi špatný asfalt. Nevídaný byl počet železničních přejezdů za jediný den, od Turzovky po Čadcu se silnice zdála být omotaná tratí. Některé přejezdy téměř neznatelně přebubláte, některé nečekaně pokopou. Protože se přejezdy střídaly s obcemi, byla z toho skoro celodenní padesátka a Helena se ptala, kdy už se konečně projedeme. Kochací tempo ale nevadilo, byl tak čas na všechny barvy i vůně. Viděli jsme, co lidé pálí na zahradě, a odezírali z obličejů, o čem si povídají.

 

Kolem oběda jsme vjeli do předpovídaného intenzívního deště. Ideální bylo načasování suché autobusové zastávky, řízku od maminky a oblékání do nepromoků. Ty byly sice v takovém dešti na nic, ale nebyla v nich aspoň zima. Slovensko se hned od hranic pyšně předvádělo nádhernými místy a výhledy, ale kdo by chtěl tu nádheru fotit rukama s varhánky z mokrých rukavic z obou stran mokrých nepromoků. Ani moje nová sedlová sexy brašna neprošla zátěžovým testem, ještě že jsem měl všechno v igelitkách. Úsek Nová Bystrica - Oravská Lesná byl samá zatáčka a rozbitý povrch, takže ta padesátka nám tentokrát přišla vhod. Ochotně jsme prolili, protože tím jsme měli déšť na celý týden za sebou. Na noc nás čekal Slanický dvor v Námestove na břehu rekreačního ráje Oravské přehrady, do které jsme zkřehlí deštěm bohužel nevlezli a upřednostnili horkou sprchu.

Druhý den

Vyjeli jsme do druhého dne a hned stavěli na rozlučkovou fotku širé vodní hladiny v mlze prosvícené slunečními paprsky předznamenávajícími nádherný cestovatelský den. Už žádný mobil s navigací v rádoby nepromokavém magnetickém pouzdře položeném na nádrži, ale seznam míst a silnic pěkně postaru na papíře. Mělo to ale jeden drobný háček. Pokud jsme uviděli na Slovensku značku číslo silnice, měli jsme pocit, že jsme vyhráli v loterii, a totéž platilo o značce konec obce, což ve slovenské dopravě znamenalo masu dopravních prostředků sunoucích se rychlostí 50 km/h. Nespěchali a ani my jsme nespěchali, a pokud trošku někde ano, hned se bůhví odkud objevila policejní hlídka na motorce, která tátu uznale pochválila a mě vlídně pokárala.

Od vesnice k vesnici byl také čas všímat si ani ne tak moderní, jako spíš bizarní architektury kostelů. Pokud má Bůh z architektury za jedna, tak Slováci za dvě a rozhodně se v tomto oboru ničeho nebojí. Plánem dne bylo prošněrovat Slovensko nad Tatrami a pod Tatrami a zase se vrátit nahoru k Bardejovu. Pohledy od silnice byly, jako když se přibližujete k alpskému horskému středisku, až na to, že Vysoké Tatry jsou malé, ale prý se tak ke Slovákům hodí. Přejeli jsme kousíček Polska a hned jsme to na asfaltu poznali. Zakopané vypadalo jako Špindlerův Mlýn, jen celý ve dřevě, a všude bylo plno aut a lidí. Před hranicemi jsme v serpentinách naštěstí dolů popojížděli bez motoru v koloně ve stínu lesa, a když se pak dole rozjela, míjeli jsme plná parkoviště a minuli jsme i odbočku na přírodní atrakci Mořské oko, což všechno vysvětlovalo. Zpátky na Slovensku jsme museli uznat, že Slováci to s překvapováním na silnicích dotáhli ještě dál než naši, když nám připravili neviditelné skoky přes silnici, které hrknou celým tělem i v padesátce na mechových gumách Heleny, a hlavní silnici vesnic přeťali miliony překopů, až člověk kroutí hlavou. Hladem jsme hned na kraji Liptovského Petera odbočili do hospody se zahrádkou ve stínu. Vypadala tak opuštěně, že jsem se musel zeptat, jestli vaří, a kupodivu v další minutě se celá zahrádka zaplnila pocestnými a rozvoněla slovenskými specialitami, jako třeba našimi výživnými brynzovými haluškami se špekem a klobásou.

Byl krásný den. Příroda byla na dosah. Střídaly se lysé horské scenérie a odstíny zeleně kopců. Nebyli jsme tu sami. Vlaky šplhavými do kopců si tyhle malé, ale hrdé hory přijela prohlédnout i spousta milovníků železnice. Záplaty na silnicích ale jasně sdělovaly, že s motorkáři se tu pořád ještě spíš nepočítá, což je jeden z důvodů, proč si to někdy zopakovat. Velkým lákadlem by mohla být i slovenská Route 66 (Šahy - Tatranská Javorina), kterou jsme si v obráceném směru po cestě z Tater v úseku z Brezna dopřáli i my. Ovšem na některých úsecích byla silnice č. 66 tak záplatovaná, děravá a hrbolatá, že jsme si říkali, že za tohle by měli někoho zavřít, anebo ještě lépe nechat ho tudy jezdit na motorce do práce každý den. Na spravení chuti rozhodně doporučujeme kopec do obce Dobšiná. Záře kontrolky palivoměru Heleny už odpočítávala padesátikilometrovou rezervu a navigace ukazovala nejbližší pumpu na plánované trase za 60 km, tak jsme sjeli z trasy a odbočili na Dobšinou. To dlouhé a pestře zamotané klesání nám vrátilo do přileb úsměv. Pod kopcem jsme naše holky nasytili a společně si vychutnali tu silnici zpět nahoru ke křižovatce.

Hotel Šariš v Bardejově vypadal na první pohled jako stavba z lega. S předem domluvenou garáží nelhali, takže i motorky nabraly síly v klidu a pohodlí jako my. Podle zásady cestovatelů jsem k večeři ochutnal místní pivo Šariš. Táta mě varoval a dal si plzeň. To pivo snad vaří z termálního pramene, ale žízeň mi dopřála dvě a bez následků.

Třetí den

Třetí den měl být rozjímavě relaxační a myslím, že se opravdu vydařil. Cílem dne byla obec Rimavská Seč s oblíbenými lázněmi a termálními bazény. Tam jsme chtěli na půl dne sesednout a pro změnu si lehnout na ručník na koupališti a vstřebávat dosavadní zážitky včetně toho nejčerstvějšího, kterým mělo být dopolední zastavení u Dukelského průsmyku. Byli jsme tam úplně sami, což atmosféru celého pietního místa podtrhovalo.

Cestování Slovenskem bylo plné překvapení. Projížděli jsme vesnici za vesnicí a všude kolem silnice byly hřbitovy. Architektura kostelů i nadále šokovala a kontrastovala s rodinnými domy od vkusných přes lacině luxusní až po smutně nuzné. Člověk měl v té padesátce čas přemýšlet i o tom, jestli se tu opravdu čas zastavil a kdo kdy bude sklízet plody těch čerstvě vysazených ovocných stromků na jejich zahradách. Nebo jinde se z rozlehlé roviny najednou vyboulil kopec a na něm kdosi postavil hrad. Byl to sen nebo noční můra středověkých realitek? Nebo ten kousek dálnice Prešov - Košice, kterým jsme si krátili cestu ke koupališti. Připomínal italsko-rakouský standard a holky byly hned jako utržené ze řetězu. Následovaly úseky dlouhých táhlých vln a zatáček, které s námi laškovaly, v dáli před námi se ukazovaly a zase schovávaly. Byly dostatečně široké pro plynulé projíždění pod plynem, přerušené jen poledním gulášem s příchutí Maďarska v hospodě u silnice.

To už bylo velké horko. Byla cítit těžká vůně rozpáleného Slovenska, kterou si pamatuju z dětství. V lázeňské vesničce jsme našli náš Liečebný dom Mária a ten nás přivítal svou prázdnotou. Stojánky se bořili do rozměklého asfaltu, což táta zaznamenal na poslední chvíli, až podle zápachu benzínu vytékajícího z přepadu nádrže při zvětšujícím se náklonu motorky. Nakonec jsme ale před domem našli pevný beton pod kola i stín staré lípy, která beztak pamatuje základní kámen.

Kdysi pulzující cestičkou jsme procházeli mezi prázdnými léčebnými domy se zašlou slávou a oprýskaným lakem zdobených trámů. S jednou zastávkou v obchodě pro chlazené pivo a ovoce jsme konečně stanuli před turniketem hučícího koupaliště s léčivou vodou v několika mnohotvarých bazénech odstupňovaných podle teploty, které byly hned vedle hotelu Rimava, připomínajícího spíš porevoluční bytovku v panelákovém stylu než hlavní lázeňskou budovu. Sci-fi bylo i vidět tátu lehnout si na trávu na plovárně a odpočívat. Po Dukle byly lázně jeho dalším splněným přáním. Jsme vodomilové, takže nám bylo jedno, že jsme bazény nemohli ani proplavat a někdy ani projít, jak bylo plno. Zlatý Bažant byl výborný a když jsme zavřeli oči, slyšeli jsme krásný libozvučný jazyk, srozumitelný skoro jako doma. V lázeňské restauraci jsme si dali výbornou večeři, doplnili tekutiny a v noci jsme spali jako koťata.

Čtvrtý den

Čtvrtého dne jsme na snídani šli nadrzo s 1. lázeňskou směnou už v 8 hodin, protože pro nás jako ostatní hosty byla až v deset. Poprvé v životě jsem tak pil kávu tak řídkou, že bylo vidět na dno hrníčku. Třetím tátovým přáním byl Senec, Slněčné jazerá. Tam jsme měli nostalgicky strávit zbytek dne a noc na pátý a poslední den naší cesty. Už když vyslovím slovo Senec, vrací se mi spousta vzpomínek, které by se s očima na vrch hlavy daly vyprávět nevěřícným posluchačům. Jezdívali jsme tam do kempu na jižní pláž na dovolenou felicií s odepínací střechou, když jsme byli malí, a moc se nám tam líbilo. Původní mini chatičky se dvěma patrovým postelemi a pár policemi, kam se měla vejít čtyřčlenná rodina, byly nahrazeny bungalovy (takové lepší hranaté stavební buňky) s vlastní koupelnou. I letos bylo celkem jedno, kde budeme po cestě přespávat, ale pro Senec jsem měl v plánu tátovi připravit překvapení. Rezervoval jsem ubytování v jednom z bungalovů v první řadě na jižní pláži, na stejném místě a se stejným výhledem jako na fotkách z mého dětského alba.

Natěšeni jsme se přibližovali našemu jihoslovenskému cíli. Od Lučence jsme se svezli silnicí č. 75, můj ročník. Dlouhá, vlnivá, místy už hodně záplatovaná, jak už měla něco za sebou, ale jízda to byla. Tady už byly střešní tašky okolních domů vyšisované od slunce. Musel bych nafotit mnoho fotek, abych měl vypovídající průměr zdejšího bydlení obyčejných lidí, ta pestrost byla nečekaná. Úsek pětasedmdesátky Veľký Krtíš - Plášťovce nás učaroval. Silnice byla místy uzavřená do chladivých tunelů buků, místy obsázená akáty a torzy starých třešní. Jako bychom ten úsek jeli na jedno asi dvacetiminutové nadechnutí, až jsme museli ve stínu koruny stromu zastavit na fotku, na hluboký nádech a na sladkou hrušku z ovocné aleje. V mexické hospodě na hlavní ulici v Tvrdošovcích, kde to hučelo a kde si mě někdo s někým spletl a šel na mě maďarsky, bohužel nevařili, ale poradili nám místní Harley-Davidson hospodu, kde jsme byli sice sami, ale užili jsme si motorkářskou pohostinnost i zvukovou kulisu maďarsky mluvících drben.

Na pumpě dvacet kilometrů před Sencem jsme už padali horkem. Navigace nás protáhla městem, a když jsem u povědomé brány do kempu uspěl s vyřízením rezervace ubytování, radostně jsem s klíčem v kapse vedl tátu k místu, ke kterému nás v plně naloženém autě přivezl on poprvé před neuvěřitelnými pětatřiceti lety. Byl překvapen, to se povedlo. Po vyložení věcí jsme zaparkovali na hlíně mimo asfaltový chodníček mezi bungalovy. Já na víčku od plastové lahve, protože se stojánek bořil. Naše první cesta vedla do čistého rozehřátého slunečného jezera, a jak bylo tenkrát zvykem, přeplavali jsme ho a labutí se nebáli. Ten večer měla přijít bouřka a bylo dost času se na ni připravit. To znamená vrátit se v čase a jít na obhlídku, dát si slovenské pivo a pečeného hejka, poslouchat milovanou slovenštinu i hrdličky ve stromech, dojít až k amfiteátru, kde tenkrát koncertovala nějaká začínající a dnes určitě slavná slovenská kapela a nakonec najít nepromokavé plachty na motorky a zjistit, že ta moje je cykloplachta, která je i na malou Helenu malá.

Pátý den

Noční bouřka byla silná a hlučná, ale bylo to příjemnější, než parta mlaďáků, která pařila hned vedle a nebýt bouřky, nikdy by neskončili. Ráno bylo víčko pod stojánkem hluboko v nacucané zemi, ale podařilo se mi Helenu vyprostit. Prošli jsme ztichlým kempem a liduprázdnou pláží až k vodě a plaváním jsme se rozloučili s nostalgickou atmosférou. Vyrazili jsme směr Pezinok a úplně bez zážitku sjeli vyhlášený motorkářský kopec Baba za ranního mokra v koloně aut za pomalou řidičkou.

Tátovou mekkou letošního výletu byla Dukla, ale za mě Senec, v každém ohledu Senec. Bylo to krásné a uvolněné a bylo toho dost. Byl čas vrátit se přes Malacky, Brno a Svitavy ke známým zatáčkám a netrpělivě čekajícím láskám.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (21x):


TOPlist