Dukla 2020

1923 km, 5 dní, 5 motorek, 3 piloti, 2 pilotky, 1 batůžek. Původně byl cílem mototripu Dukelský průsmyk a Muzeum moderního umění Andyho Warhola v Medzilaborcích, ale v průběhu cesty jsme si řekli, že když už jsme tak daleko, byla by škoda nedojet ještě dál.

Kapitoly článku

 

Přes pohádkovou Bojnici, kde jsme se hned první den po 410 km dlouhé cestě stihli vykoupat v termálním koupališti Čajka a strávili noc ve vkusném a velmi dobře opečovávaném penzionu Meridiana s úžasnou snídaní, jsme se kilometry a kilometry serpentin přes úbočí Velké Fatry a horské středisko Donovaly  podívali do Vlkolínce – obce s původními dřevěnými stavbami zapsanou na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Čestně přiznávám, že být sama, jsem tam ještě dnes – už samotné zaparkování velké a těžké Africy v kopci na krajnici přeplněné auty a dírami byla fuška, ale ve dvou se to lépe táhne i cestuje, a tak jsem s jištěním a radami od manžela bez ztráty kytičky zaparkovala a následně i vyparkovala a mohli jsme vyrazit směrem na Liptovskou Maru a pod hřebeny Vysokých Tater, nad kterými se kupily těžké černé mraky a skoro se i blýskalo, projet až do Tatranské Lomnice v marné naději, že třeba uvidíme vrchol Lomnického Štítu.

 

Až tady – za Tatranskou Lomnicí jsme se konečně potkali celá parta (každý ze tří párů jsme totiž byli odjinud) a začali hledat nocleh. Nakonec jsme dojeli až do Polska, ubytovali se v hotelu Piwniczna a ještě jsme zvládli strávit hodinku v bazénu. Recepční nás po příjezdu překvapila, když zpod pultu tasila teploměr a začala nám přeměřovat teplotu – chvilku jsem měla nahnáno, protože se mi čas od času zvedne při únavě teplota, ale kontrolou jsem prošla.

Samotný přejezd do hotelu byl ale přesným opakem toho, proč cestuji na motorce – přesun 1. kosmickou rychlostí ve skupině, kdy poslední z party už jede téměř 150, aby stíhal, natož aby byl čas zastavit a udělat si fotku. Když ale jako parta jedete a na blind hledáte ubytování, nezbyde vám nic jiného než zatnout zuby a jet.

Ten večer bylo nádherně – sluníčko už padalo k obzoru a osvětlovalo krajinu zlatavým třpytem, zatímco stíny kopců jí modelovaly do ještě výraznějších tvarů. Tak ideální podmínky pro focení jsem zažila jen dvakrát před tím – jednou u Lipenské přehrady, podruhé krátce před půlnocí na Islandu a potřetí nyní kdesi u polských hranic. Bohužel v tom tempu se zastavit nedalo. Anebo vlastně dalo, ale… No v každém případě už je pozdě plakat.

Den, kdy jsme přehodnotili cíl

 

Po ranní procházce svěžím ránem okolo řeky a po vydatné snídani jsme se vydali serpentinami kolem řeky Poprad na hranice se Slovenskem u obce Ruská Voľa nad Popradom, projeli jsme Starou Ľubovňou, která by, mít víc času, stála za návštěvu, a pokračovali směrem na lázeňské město Bardejov a pocourali si trošku po jeho historickém náměstí náměstí. Poté nás už čekalo město Svidník a cesta do tzv. Údolí smrti, kde se na sklonku II. světové války sváděly krvavé tankové boje Karpatsko-dukelské operace a kde padly tisíce vojáků. Dodnes jsou ve volné přírodě rozesety tanky, které tuto bitvy připomínají. U odbočky na obec Kapišová je pak památník tankistům. I když by tu asi každý, kdo je tu poprvé, rád zastavil, není kde, protože nikoho nenapadlo oficiální parkoviště vybudovat. A tak parkujeme na krajnici v zatáčce a čekáme, až si dvě rodiny nafotí, co potřebují, a odjedou. A pak i já stavím motorku před tanky a pořizuji důkaz toho, že jsem tu byla.

Vzhledem k tomu, že náš původní cíl, Muzeum Andyho Warhola, zavírá v 16.00 hodin a je 15.00, v Dukelském průsmyku se vlastně jen otočíme, s manželem valíme do Medzilaborců a parta si jde prohlížet památník. Jedu první, levá zatáčka střídá pravou, modlím se, abychom se nepotkali s nějakým zvířátkem, říkám si, že kdybychom byli bývali včera dojeli až do Bardejova, jak bylo původně v plánu, mohli jsme být v klidu, ale nakonec stojíme v 15.35 v muzejním vestibulu. Paní pokladní je neskutečně vstřícná a nabízí, že klidně zůstane o něco déle a počká na nás, když jsme jeli až z jižních Čech. Medzilaborecké muzeum je svatostánkem na památku Andyho Warhola. Na to, jak je tento kraj chudý, je objekt řešen opravdu velkoryse a všechna díla v něm jsou umístěna přesně tak, aby vyzněla, jak mají. Bohužel se smí fotit jen na chodbě. Ale nám to nevadí. Manžel je spokojený jako blecha v psím kožichu, září jako stowattová žárovka a já se těším z jeho radosti.  Když z muzea krátce po čtvrté odcházíme, parta nás čeká na parkovišti. Máme hlad jako smečka vlků, a tak sedáme do restaurace a dumáme, co dál.

Protože je jasné, že původní itinerář nemáme šanci dodržet a stále prohlubujeme deficit ujetých kilometrů, rodí se druhý plán: když jsme tak daleko, mohli bychom dojet ještě dál na východ a navštívit Národní park Poloniny a podívat se na hranice s Ukrajinou a potom to střihnout rychlým přesunem bez dalších zastávek domů. Čas na naši motodovolenou je totiž pevně daný. Bylo to velmi dobré rozhodnutí. Nocujeme v penzionu Driečna – srubu s restaurací a wellness kdesi uprostřed kopců v chráněné krajinné oblasti Východní Karpaty poblíž Polska, kde je v noci neuvěřitelné ticho, klid a mír. Kousek od nás se pase stádečko ovcí hlídaných dvěma čuvači, v obci pár set metrů dál je maličký pravoslavný kostelík – pohádka. Je znát, že jsme v nejméně obydlené části Slovenska.

Slovensko-ukrajinská hranice

Čtvrtý den věnujeme projíždění a poznávání Polonin, které jsou typické svými hlubokými bukovými lesy.  Krajina je neskutečně malebná a příjemně zvlněná, cesty jsou udržované, i když nás čas od času překvapí štěrk v zatáčce a bláto, které tam zanechávají traktory jezdící z polí. Není tu ale prakticky žádný provoz. Míříme do obce Ruský Potok, abychom obhlédli dřevěný kostelík. Když doburácíme na náves a vytáhneme svačiny z kufrů, připadám si tak trochu jako exemplář v ZOO. Vlastně je to oboustranné – místní pozorují nás a my zase je a jejich bydlení: některé domy jsou moderní, jiné jsou ještě původní dřevěné sruby, na kterých viditelně zahlodal zub času. Při odjezdu míjíme policejní hlídku a další potkáváme v každé z obcí, které jsou na trase od ukrajinských hranic.

Zaujalo mě označení obcí v této části Slovenska – některé mají název jen slovensky, jiné mají druhou tabulku v ukrajinštině, patrně v závislosti na početnosti ukrajinské menšiny, která v obci bydlí. Mísení národností, kultur a vyznání se projevuje i v architektuře – prakticky v každé vesnici totiž vedle katolického kostelíku stojí také ten pravoslavný, pěkně bok po boku. V nejvýchodnější slovenské obci jménem Nová Sedlica mají dokonce parčík, kde jsou tabulky s vyobrazením rostlin a přísloví a jejich překlady ve slovenském, polském a ukrajinském jazyce. Nejvíc mě pobavil obrázek bači, který si to míří do domku se šindelovou střechou, a pod ním je nápis „Do vlastního domu není pozdě ani po půlnoci“. Svatá pravda.

Po trošce offroadu se ocitáme na zelené hranici. K našemu překvapení si nás nikdo nevšímá, nikde žádní viditelní pohraničníci, ale přesto rychle děláme fotky a otáčíme se zpátky a jedeme se juknout, jak to vypadá na silničním hraničním přechodu Ubľa. V obci blízko přechodu stálo, nebo spíš bylo už hodně dlouho odstaveno, několik aut, teď už vraků, která patrně patřila nějakým převaděčům, nebo uprchlíkům z východu. Když vidím závory přes silnici, uvědomím si, že prakticky nedávno, když jsem byla na střední škole, to vypadalo stejně na našich hranicích s Rakouskem. Byť od nás bylo 20 minut jízdy, bylo nedosažitelně daleko.

Ve vnitrozemí kousek od Ubľy dáváme vydatný oběd a míjíme se s partou motorkářů z Čech, kteří měli stejně zvědavý nápad nakouknout na Ukrajinu jako my. Zbytek naší party ulehá na poobědového šlofíčka do trávy vedle motorestu, což není nic pro mě – byla bych malátná po celý zbytek dne. Naštěstí nejsme na lodi, a tak necháváme kamarády odpočívat a vyhlídkovou rychlostí jedeme s manželem na předem dohodnuté místo u Zemplínské Šíravy a cestou si vychutnáváme pohledy na  pohoří Vihorlatu, abychom dál společně hledali ubytování pro tento den. Nakonec  se v zátoce u Veľké Domaši rozdělujeme. Kolega s batůžkem zůstávají, aby přenocovali třeba pod stanem, protože už nechtějí jet dál, a já s manželem a druhý kolega se ženou, taky pilotkou, jedeme dál směrem na západ, abychom měli na pátek co nejméně kilometrů na dojetí domů, protože na sobotu to vypadá na vydatné deště.

Konec dobrý, všechno dobré

 

Den končíme v hotelu Alfa s fantasticky vstřícným personálem v městečku Giraltovce necelých 30 km od Prešova, dáváme si společně skleničku vína, pokecáme, zasmějeme se  a v pátek ráno odpočatí sedáme na stroje a vydáváme se na 683 km dlouhou cestu domů. Byť je úmorné vedro, daří se nám dobře dávkovat pauzy, takže přesun zvládneme nad očekávání dobře a máme dokonce i čas pokochat se pohledy na sluncem zalité Vysoké Tatry, kde je i na dálku na vrcholku Lomničáku zřetelně vidět horní stanice lanovky. Asi 40 km od domova nás chytá pořádný liják. Stavíme u motorestu, kde pod dohledem hodně pobaveného řidiče kamionu oblékáme nepromoky, nic nedbáme na jeho volání: „Vždyť budete jako vodníci!“, sedáme na motorky a jedeme dál. Paradoxně mě ta sprška nakopla. Byl to osvěžení a  konec monotónní jízdy po dálnici - prostě se něco dělo. A protože pršelo tak moc, že i auta jela tak třicítkou a některá raději zastavila, nikoho jsme nezdržovali a mohli v klidu objíždět či projíždět gigantické louže.

Home sweet home

Když jsme doma zaparkovali kufry obložené motorky pod pergolou a s úsměvem na tváři nás přivítala dcera s přítelem a vášnivým jódlováním naše basenji slečna, mísily se ve mně pocity ve stylu Vše v jednom: únava, úleva, že jsme doma, hrdost, že dcera s přítelem zvládli péči o dům, uspokojení z výkonu, který jsme podali, spokojenost s motorkou, rozmrzelost, že mě zase čekají rutinní domácí práce, počínaje praním,  lítost nad tím, že je naše cesta u konce, i výčitky svědomí z toho, že jsme si skoro týden užívali a dceru nechali doma. Když se mi po čase uklidnily vyšponované nervy, oddechla jsem si: „Všude dobře, doma nejlépe“ a začala přemýšlet, kam bychom se mohli podívat příště.

Východní Slovensko – hrozba, nebo ráj?

Cestování východním Slovenskem  je jako cestování krajinou večerníčků, kde bačové v plstěných kloboucích s palicí v ruce a věrným psíkem po boku pasou stádečko kravek či ovcí na úbočích kopců porostlých šťavnatou travou. A na to všechno dohlíží ze svých hnízd všudypřítomní čápi se svými čápaty. Trnete, jestli vám pod kola nevběhne liška, jelen nebo ještě něco většího, ale jestli jste romantik, srdce vám plesá radostí.

Vykašlete se na škarohlídy, kteří vás budou varovat, že kdekoliv na východ od Popradu se na vás budou vrhat bandy lupičů a oberou vás i vaše motorky. Připravili byste se o to, co už u nás nezažijete. Stačí řídit se zdravým selským rozumem. Je to možná jenom můj názor, ale negativně naladěný člověk přitahuje negativa, kdežto optimista na všem hledá lepší stránku věci a vyzařuje z něj úplně jiná energie, a tudíž se i snižuje riziko konfliktu.

Já a moje Africa

Tahle dovča v sedle mojí úžasné Africy mi dala neskutečně moc – zase o něco větší jistotu na náročnějších površích, v zatáčkách jsem ohoblovala zbytek poserproužků na pneumatikách, získala jsem větší rozhodnost a dravost při předjíždění a zjistila jsem, že i poměrně křehká holka s rok starým řidičákem dokáže ujet téměř 700 km za den s bonusovým lijákem – naštěstí až pár kiláčků od domova.

A taky jsem si potvrdila, že jsem si vybrala toho správného chlapa, který (kromě jiného) chápe, že jako žena mám problém zavčas si uvědomit, jaký má ten kopeček náklon a jak bych si na něj měla najet, abych mohla bez cizí pomoci vycouvat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (21x):


TOPlist