Rusko od hranic po Ural
Text: Radovan Jirků | Foto: Radovan Jirků | Zveřejněno: 10.10.2004 | Zobrazeno: 35 189x
Po dlouhých přípravách a s těžce získanými vízy stojíme před uzavřenou závorou, která přerušuje plot z ostnatého drátu. Stojíme na hranicích Ruska, obrovské země plné kontrast, která byla po mnoho desetiletí cizincům uzavřena.
Kapitoly článku
Po několika hodinách strávených na hraničním přechodu vyřizováním různých formalit, zdravotní prohlídkou počínaje a novým řidičským průkazem konče, můžeme konečně vjet do Ruska. Okolí prvního ruského města Ostrov je zahaleno do mlhy a cestu lemují jen polorozpadlé dřevěnice a toulaví psi. Hledáme hlavní silnici do Novgorodu a zjišťujeme, že přestože je na mapě nakreslena, ve skutečnosti neexistuje. Později se nám to stane ještě mnohokrát - silnice kreslené v mapě ve skutečnosti často vůbec nejsou, a pokud jsou, tak vedou úplně jinudy. A zase naopak některé silnice fyzicky existují, jsou sjízdné, ale v mapě je nenajdeme. Tak si je musíme sami dokreslit.
Poprvé tankujeme. V Rusku je zvykem nejprve benzín zaplatit a pak ho teprve natankovat. Musíme tedy celkem přesně odhadnout spotřebu a to je dost těžké. Kvalita benzínu je velmi rozdílná a tak se nám někdy stane, že zaplatíme moc benzínu a ten vyteče ven z nádrže, samovypínací pistole tu ještě často neznají. Při průměrné ceně 8 Rublů za litr (při kurzu 1Rubl = 90 haléřů) nás to ale moc netrápí. Benzinové pumpy jsou několika typů, a to od klasické evropské, až po stojan vedle silnice se zpuchřelou hadicí. Po rozbité cestě se pomalu blížíme k Novgorodu, městu rusky nazývanému Velikij Novgorod. Jedno z nejstarších ruských měst bylo založeno roku 864. V tomto městě se scházeli kupci celého tehdy známého světa. Opevněnému centru města se říká kreml a v tom zdejším můžeme nalézt například chrám Sv. Sofie z roku 1145 se zvonkohrou nebo památník tisícího výročí založení města z roku 1862. Na pláži a v parku přiléhajícím ke kremlu je i v jedenáct večer živo. Všichni si chtějí užít nynějších "bílých nocí", na začátku července tu slunce zapadá sotva na čtyři hodiny. Opouštíme město podél mnoha dalších kostelů a hledáme náš první nocleh v Rusku. Utáboříme se v lese kousek za městem, ve kterém to vypadá jako v pohádce o Mrazíkovi. Břízy a hřiby velké i 30 cm. V Rusku je "vsjo balšoje", i ty houby.
Jedeme po hlavní trase směřující na Moskvu, která je obležena prodejci hub a jsme poprvé zastavováni na policejní kontrole, takzvané GAI. Okolo ní je nutné projíždět maximálně padesát a na vyzvání okamžitě zastavit. Zde poprvé dostáváme otázky typu odkud a kam jedete, kolik to jede, kolik to bere na sto, kolik stojí dolarů, proč nejedeme na Jawě a další. Prvních pár zastavení bereme jako příjemné zpestření. Po pár dnech, když toto opakujeme snad po sté jsme již jiného názoru a nejraděj bychom nezastavovali. Ale kalašnikov nás vždy přesvědčí.
Odbočujeme z hlavní trasy spojující Sankt Petěrburg a Moskvu a vjíždíme do kraje Moskvě sice blízkého, ale přitom velkoměstskému životu tak vzdálenému. Vesničky, kterými projíždíme vypadají jako by se zde zastavil čas. Domy jsou většinou dřevěné a některé jsou nádherně vyřezávané a malované. Mnohé dřevěnice se začínají rozpadat a je vidět, že je to jejich obyvatelům jedno. V některých větších vesnicích můžeme nalézt i za socialistické éry postavené zděné bytovky. Chybí v nich však rozvod vody a kanalizace. Centrem společenského dění je náves s obchodem a nepříjemnou prodavačkou a studny, ze kterých místní pumpují vodu, kterou potom odvážejí ve velkých konvích. Obchody jsou velmi dobře zásobeny, koupit se tu dá všechno a za velmi přijatelnou cenu.
Vesnice jsou spojeny cestami různých kvalit. Když je hlavní cesta již velmi špatně sjízdná, což znamená, že tam má problémy i nákladní auto, nastane čas opravy. Ta probíhá tak, že se nejprve strhne v délce několika desítek kilometrů, na to se naveze vrstva štěrku a písku a postupně se válcuje a válcuje. Mezitím se normálně jezdí, objížďky tu neexistují a nakonec se udělá asfalt. Jízda v hlubokém štěrku je strašná a místní nás předjíždějí tak, aby zvířili co nejvíce prachu. Často se nám stává, že několik stovek metrů vidíme jen deset patnáct metrů před sebe.
Po projetí těchto zapadlých vesniček míříme do měst tak zvaného "Zlatého prstenece", které patří k nejhezčím městům Ruska. Při cestě k nim překračujeme poprvé největší řeku evropské části Ruska, řeku Volhu. V těchto místech před Ugličem je sice již široká jako Dunaj, ale v porovnání s tím, jaká je před deltou, je zde jen říčkou. Most, po kterém Volhu přejíždíme je stále hlídán vojáky a těm se naše zastavení a focení vůbec nelíbí. Tak raději rychle odjíždíme. K večeru přijíždíme do Ugliče a procházíme nejzajímavější kostely ve městě kolem kterých je nádherný klid. Podél Volhy jedeme do Jaroslavli, města v jehož znaku je medvěd, kterého měl skolit panovník Jaroslavl. Na místě jeho skonu založil v roce 1010 město, které je centrem Jaroslavské oblasti. Ve městě je neskutečně rozbitá cesta, po které vedou tramvajové koleje. Cestu do centra odhadujeme podle hustoty provozu, ukazatele tu, stejně jako v jiných ruských městech, chybí. Zastavujeme u zajímavého kremlu s několika muzei a kostely a se starodávným opevněním. Celé město, které je památkovou rezervací, je velmi zanedbané a špinavé, památky se prakticky neudržují.
Dalším městem Zlatého prstence je Kostroma, město mnoha muzeí a galerií, v jejímž centru je mnoho nádherně udržovaných kostelů. Kousek od kremlu stojí jako upomínka dob minulých veliká socha Lenina. Z nábřeží těsně navazujícího na kreml je nádherný pohled na Volhu a na třpytící se kopule kostelů. Je tu zároveň jedna z mála možností vykoupat se v řece Volze. Využíváme jí, řeka je sice celkem studená, ale vykoupeme se. Říkáme si, že je škoda této možnosti nevyužít, kdoví jestli se sem ještě někdy podíváme.
Vjíždíme do jednoho z nejzajímavějších měst Zlatého kolca, města Suzdal. Nachází se tu přes sto kostelů a klášterů, většinou postavených na rozkaz cara Ivana Hrozného. Centrem města je opevněný kreml, kolem kterého jsou postaveny ostatní kostely. Toto unikátní město se nám moc líbilo, i když jsme si prohlédli jen malou část kostelů. Shlédnout všechny by trvalo několik dní. Na dohled města je u říčky Neŕl městečko Kidekša. Jsou v něm dva kostely, které byly založeny již ve 12. století. Starý pán starající se o zahradu kolem kostela nás pustí dovnitř a přidává i něco z historie a příběh vzniku kostela. Z místa vyzařuje klid a pohoda, i když důvod jeho vzniku je dosti strastiplný.
Poprvé najíždíme na takzvaný Moskevský trakt u Vladimiru, posledního námi spatřeného města Zlatého prstence. Moskevský trakt je silnice spojující Moskvu s Bajkalem a dále na východ až s Vladivostokem.
Hlavní trasa s velmi silným provozem, který tvoří hlavně nákladních automobily, je v mezích možností udržována ve slušném stavu. Místy ale asfalt chybí a jede se nám velmi obtížně. Kolem cesty, tak jako v celém Rusku, jsou kafé a jídelny, takzvané "stolovaje", ve kterých se dá výborně a levně najíst. A přitom jsou od sebe vždy jen několik kilometrů, takže výběr a kvalita jídla je zde více než dostatečný.
Před námi je první ruské velkoměsto, Nižnij Novgorod. Do jeho centra jsme nuceni zajet abychom si ověřili, zda budeme moci jet zpět vlakem i s motorkou. Hledání vlakového nádraží s minimem ukazatelů a za velkého provozu je strašné. Když ho najdeme, tak ale ještě nemáme vyhráno. Nalézt pokladnu která podává informace není tak jednoduché. Informace podává pokladna 45, ale v řadě za sebou jsou pokladny 1-44 a dále pak 46-60. Pokladna 45 je až na druhé straně nádraží a pěkně schovaná za rohem. Ta námaha nám ale za to stála, zpět budeme moci jet vlakem i s motorkou, a tak můžeme v klidu pokračovat dále na východ. Podél Volhy jedeme krajinou březových lesů až do Kazaně, kde tuto řeku opouštíme.
V Kazani se rozhodujeme, že Ural překročíme mezi Ufou a Čeljabinskem. Tato jižní část Uralu je nejvyšší a vrcholy zde dosahují až 1600 m.n.m. Za Kazaní se krajina rychle mění a nekonečné roviny jsou přerušovány pouze březovými háji a řadami ropných těžebních věží. Takovouto krajinou přijíždíme až k Uralu. Zpočátku jsme Uralem překvapeni, představovali jsme si hory a zatím si připadáme jako doma na Českomoravské vysočině. Teprve když vjíždíme do Jižního Uralu před Čeljabinskem, začínají se hory zvětšovat a připomínají naše Krkonoše. Zažíváme obrovskou bouřku, kdy z nebe padají proudy vody a blesky tlučou až nepříjemně blízko nás. Jak rychle však tato bouře přišla, tak také odešla, a my si můžeme prohlížet nádhernou krajinou Uralu plnou hustých lesů, v jejichž stínu se krčí vesnice. Kousek za městem Zlatoust přijíždíme k památníku hranice Evropy a Asie. Památník je docela zdevastovaný. Čekali jsme spoustu stánků se suvenýry a zde je jen velké parkoviště, jeden zrezlý železniční vagón jako občerstvení a spousta odpadků. Po několika kilometrech nalézáme nádherné jezero uprostřed hor s krásnou čistou a teplou vodou u kterého si na jednu noc stavíme stan.
K Novgorodu
Poprvé tankujeme. V Rusku je zvykem nejprve benzín zaplatit a pak ho teprve natankovat. Musíme tedy celkem přesně odhadnout spotřebu a to je dost těžké. Kvalita benzínu je velmi rozdílná a tak se nám někdy stane, že zaplatíme moc benzínu a ten vyteče ven z nádrže, samovypínací pistole tu ještě často neznají. Při průměrné ceně 8 Rublů za litr (při kurzu 1Rubl = 90 haléřů) nás to ale moc netrápí. Benzinové pumpy jsou několika typů, a to od klasické evropské, až po stojan vedle silnice se zpuchřelou hadicí. Po rozbité cestě se pomalu blížíme k Novgorodu, městu rusky nazývanému Velikij Novgorod. Jedno z nejstarších ruských měst bylo založeno roku 864. V tomto městě se scházeli kupci celého tehdy známého světa. Opevněnému centru města se říká kreml a v tom zdejším můžeme nalézt například chrám Sv. Sofie z roku 1145 se zvonkohrou nebo památník tisícího výročí založení města z roku 1862. Na pláži a v parku přiléhajícím ke kremlu je i v jedenáct večer živo. Všichni si chtějí užít nynějších "bílých nocí", na začátku července tu slunce zapadá sotva na čtyři hodiny. Opouštíme město podél mnoha dalších kostelů a hledáme náš první nocleh v Rusku. Utáboříme se v lese kousek za městem, ve kterém to vypadá jako v pohádce o Mrazíkovi. Břízy a hřiby velké i 30 cm. V Rusku je "vsjo balšoje", i ty houby.
Dopravní policie
Jedeme po hlavní trase směřující na Moskvu, která je obležena prodejci hub a jsme poprvé zastavováni na policejní kontrole, takzvané GAI. Okolo ní je nutné projíždět maximálně padesát a na vyzvání okamžitě zastavit. Zde poprvé dostáváme otázky typu odkud a kam jedete, kolik to jede, kolik to bere na sto, kolik stojí dolarů, proč nejedeme na Jawě a další. Prvních pár zastavení bereme jako příjemné zpestření. Po pár dnech, když toto opakujeme snad po sté jsme již jiného názoru a nejraděj bychom nezastavovali. Ale kalašnikov nás vždy přesvědčí.
Ruské vesnice
Odbočujeme z hlavní trasy spojující Sankt Petěrburg a Moskvu a vjíždíme do kraje Moskvě sice blízkého, ale přitom velkoměstskému životu tak vzdálenému. Vesničky, kterými projíždíme vypadají jako by se zde zastavil čas. Domy jsou většinou dřevěné a některé jsou nádherně vyřezávané a malované. Mnohé dřevěnice se začínají rozpadat a je vidět, že je to jejich obyvatelům jedno. V některých větších vesnicích můžeme nalézt i za socialistické éry postavené zděné bytovky. Chybí v nich však rozvod vody a kanalizace. Centrem společenského dění je náves s obchodem a nepříjemnou prodavačkou a studny, ze kterých místní pumpují vodu, kterou potom odvážejí ve velkých konvích. Obchody jsou velmi dobře zásobeny, koupit se tu dá všechno a za velmi přijatelnou cenu.
Vesnice jsou spojeny cestami různých kvalit. Když je hlavní cesta již velmi špatně sjízdná, což znamená, že tam má problémy i nákladní auto, nastane čas opravy. Ta probíhá tak, že se nejprve strhne v délce několika desítek kilometrů, na to se naveze vrstva štěrku a písku a postupně se válcuje a válcuje. Mezitím se normálně jezdí, objížďky tu neexistují a nakonec se udělá asfalt. Jízda v hlubokém štěrku je strašná a místní nás předjíždějí tak, aby zvířili co nejvíce prachu. Často se nám stává, že několik stovek metrů vidíme jen deset patnáct metrů před sebe.
Zlaté kolco
Po projetí těchto zapadlých vesniček míříme do měst tak zvaného "Zlatého prstenece", které patří k nejhezčím městům Ruska. Při cestě k nim překračujeme poprvé největší řeku evropské části Ruska, řeku Volhu. V těchto místech před Ugličem je sice již široká jako Dunaj, ale v porovnání s tím, jaká je před deltou, je zde jen říčkou. Most, po kterém Volhu přejíždíme je stále hlídán vojáky a těm se naše zastavení a focení vůbec nelíbí. Tak raději rychle odjíždíme. K večeru přijíždíme do Ugliče a procházíme nejzajímavější kostely ve městě kolem kterých je nádherný klid. Podél Volhy jedeme do Jaroslavli, města v jehož znaku je medvěd, kterého měl skolit panovník Jaroslavl. Na místě jeho skonu založil v roce 1010 město, které je centrem Jaroslavské oblasti. Ve městě je neskutečně rozbitá cesta, po které vedou tramvajové koleje. Cestu do centra odhadujeme podle hustoty provozu, ukazatele tu, stejně jako v jiných ruských městech, chybí. Zastavujeme u zajímavého kremlu s několika muzei a kostely a se starodávným opevněním. Celé město, které je památkovou rezervací, je velmi zanedbané a špinavé, památky se prakticky neudržují.
Dalším městem Zlatého prstence je Kostroma, město mnoha muzeí a galerií, v jejímž centru je mnoho nádherně udržovaných kostelů. Kousek od kremlu stojí jako upomínka dob minulých veliká socha Lenina. Z nábřeží těsně navazujícího na kreml je nádherný pohled na Volhu a na třpytící se kopule kostelů. Je tu zároveň jedna z mála možností vykoupat se v řece Volze. Využíváme jí, řeka je sice celkem studená, ale vykoupeme se. Říkáme si, že je škoda této možnosti nevyužít, kdoví jestli se sem ještě někdy podíváme.
Suzdal
Vjíždíme do jednoho z nejzajímavějších měst Zlatého kolca, města Suzdal. Nachází se tu přes sto kostelů a klášterů, většinou postavených na rozkaz cara Ivana Hrozného. Centrem města je opevněný kreml, kolem kterého jsou postaveny ostatní kostely. Toto unikátní město se nám moc líbilo, i když jsme si prohlédli jen malou část kostelů. Shlédnout všechny by trvalo několik dní. Na dohled města je u říčky Neŕl městečko Kidekša. Jsou v něm dva kostely, které byly založeny již ve 12. století. Starý pán starající se o zahradu kolem kostela nás pustí dovnitř a přidává i něco z historie a příběh vzniku kostela. Z místa vyzařuje klid a pohoda, i když důvod jeho vzniku je dosti strastiplný.
Moskevský trakt
Poprvé najíždíme na takzvaný Moskevský trakt u Vladimiru, posledního námi spatřeného města Zlatého prstence. Moskevský trakt je silnice spojující Moskvu s Bajkalem a dále na východ až s Vladivostokem.
Hlavní trasa s velmi silným provozem, který tvoří hlavně nákladních automobily, je v mezích možností udržována ve slušném stavu. Místy ale asfalt chybí a jede se nám velmi obtížně. Kolem cesty, tak jako v celém Rusku, jsou kafé a jídelny, takzvané "stolovaje", ve kterých se dá výborně a levně najíst. A přitom jsou od sebe vždy jen několik kilometrů, takže výběr a kvalita jídla je zde více než dostatečný.
Nižnij Novgorod
Před námi je první ruské velkoměsto, Nižnij Novgorod. Do jeho centra jsme nuceni zajet abychom si ověřili, zda budeme moci jet zpět vlakem i s motorkou. Hledání vlakového nádraží s minimem ukazatelů a za velkého provozu je strašné. Když ho najdeme, tak ale ještě nemáme vyhráno. Nalézt pokladnu která podává informace není tak jednoduché. Informace podává pokladna 45, ale v řadě za sebou jsou pokladny 1-44 a dále pak 46-60. Pokladna 45 je až na druhé straně nádraží a pěkně schovaná za rohem. Ta námaha nám ale za to stála, zpět budeme moci jet vlakem i s motorkou, a tak můžeme v klidu pokračovat dále na východ. Podél Volhy jedeme krajinou březových lesů až do Kazaně, kde tuto řeku opouštíme.
Na Ural
V Kazani se rozhodujeme, že Ural překročíme mezi Ufou a Čeljabinskem. Tato jižní část Uralu je nejvyšší a vrcholy zde dosahují až 1600 m.n.m. Za Kazaní se krajina rychle mění a nekonečné roviny jsou přerušovány pouze březovými háji a řadami ropných těžebních věží. Takovouto krajinou přijíždíme až k Uralu. Zpočátku jsme Uralem překvapeni, představovali jsme si hory a zatím si připadáme jako doma na Českomoravské vysočině. Teprve když vjíždíme do Jižního Uralu před Čeljabinskem, začínají se hory zvětšovat a připomínají naše Krkonoše. Zažíváme obrovskou bouřku, kdy z nebe padají proudy vody a blesky tlučou až nepříjemně blízko nás. Jak rychle však tato bouře přišla, tak také odešla, a my si můžeme prohlížet nádhernou krajinou Uralu plnou hustých lesů, v jejichž stínu se krčí vesnice. Kousek za městem Zlatoust přijíždíme k památníku hranice Evropy a Asie. Památník je docela zdevastovaný. Čekali jsme spoustu stánků se suvenýry a zde je jen velké parkoviště, jeden zrezlý železniční vagón jako občerstvení a spousta odpadků. Po několika kilometrech nalézáme nádherné jezero uprostřed hor s krásnou čistou a teplou vodou u kterého si na jednu noc stavíme stan.
Informace o redaktorovi
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz