Rusko od hranic po Ural

Sibiř a Altaj

V dáli zvolna mizí vrcholy Uralu a před námi jsou nekonečné roviny Sibiře. Krajiny bažin, komárů ale i skrytého nerostného bohatství.

Podél hranic Kazachstánu

Projíždíme Čeljabinskem, městem v jehož znaku je velbloud jako symbol blízké hedvábné stezky. Hranice tohoto po rozdělení SSSR druhého největšího státu vedou jen několik desítek kilometrů jižněji a horký vzduch kazašských stepí je zde dosti patrný.
Na naši otázku, zda budeme moci přejet tranzitně asi 200 km přes Kazachstán při cestě do Omsku, nedostáváme v Čeljabinsku jednoznačnou odpověď, a tak nám nezbývá než se znovu zeptat v Kurganu. V posledním městě před hranicí Kazachstánu. V Rusku je zcela běžné, že policisté v jednom městě nevědí, co se děje v druhém vzdáleném jen 50 km. V Kurganu u hlídkujícího policisty zjišťujeme, že nás do Kazachstánu bez víz asi opravdu nepustí. Když jsme mu řekli odkud jsme, tak jen suše prohodil: "Jó z Čech, tam byl můj děda když vyháněl Němce." Vybíráme si tedy delší silnici přes TjumeňJe to sice zajížďka, ale jen 200 km, a to je na ruské poměry tak málo, že se tu o tom ani nesluší mluvit. A alespoň prý uvidíme pravou Sibiř.

Poprvé na Sibiř

Krajina se rychle mění a cesta vedoucí na Tjumeň je lemována březovými lesy vyrůstajícími z bažin. Při zastavení se na nás ženou obrovská hejna komárů. Krajina kolem nás plně odpovídá našim představám o nehostinné Sibiři.
Na Sibiři panuje vnitrozemské klima a tak bývá v létě přes den i dost nad 30°C. Již koncem srpna někdy přichází přízemní mrazíky a zima se začne hlásit koncem září. V zimě teploty běžně klesají ke -40°C, když se rok vydaří, tak může být i k -60°C. Místní jsou ale zvyklí, žádný mráz je nerozhází. Chodí normálně do práce, jezdí auty, nakupují. Problém nastane, když ve městech dojde k poruše topení. To se stává celkem často a lidé pak zmrzají i několik týdnů.
Hledání noclehu v krajině plné komárů je problémové a stavění stanu a trocha hygieny je pro nás utrpením. Naše repelenty nakoupené před cestou jsou úplně k ničemu a jediný účinný prostředek je ruský Komarex.
Tato neutěšená krajina nás provází beze změny až k Omsku, kde překračujeme jeden z veletoků Sibiře, řeku Irtiš. Je jedním z přítoků Obu. Protože se chceme podívat do opravdové Sibiře, ptáme se na cestu vedoucí podle mapy podél řeky hlídkujícího policisty. Naší otázku není schopen pochopit. Nechápe, proč chceme jet dobrovolně do pustiny a stále opakuje: "Tam nevede žádná cesta, tam nic není, tam jsou jen medvědi. Víš co jsou to medvědi?!" A když nám tedy i místní říká, že tam silnice není, tak tam nebude ani náznak cesty a tak tedy tuto naši odbočku vzdáváme a pokračujeme do Omska, do jednoho z největších měst Sibiře čítajícím 1,15 milionů obyvatel.

Ruské vnímání vzdáleností

Projíždíme Omsk, město založené v roce 1716, které je rozprostřeno kolem řeky Irtyš a v celém městě nenacházíme žádné opravdové centrum, jen obrovské loděnice a paneláky. Zastavujeme u benzinky a za chvíli je okolo nás chumel lidí. Jeden pán nám říká, že tudy před chvílí projeli dva cizinci na takových motorkách jako máme my. Ptáme se ho, co myslí tou chvílí a on na to, že včera a druhý přihlížející dodává, že je viděl dokonce dneska, kousek odtud, v Kujbyševu, že se prý určitě potkáme. Pro srovnání vzdáleností se to dá popsat tak, jako kdyby vám někdo v Praze řekl, že v Bratislavě viděl dva na motorkách a že se určitě potkáte. A doopravdy jsme se za pár set kilometrů potkali se dvěma němci na XT 600! Měli sice naivní představy o cestování, ale alespoň jsme si mohli po dlouhé době s někým promluvit o něčem jiném.

Stále jen rovina

Březové lesy pomalu řídnou a do nekonečna se před námi rozprostírá jen rovina a rovina. Několikráte odbočujeme z hlavní trasy a zastavujeme se ve vesnicích Sibiře. Pokaždé si k nám přijde někdo popovídat. V jedné zapadlé vesničce nám však místní pohostinnost vyráží dech. Zastavíme a fotíme a přijde k nám muž tak okolo padesátky a dává nám dalekohled. Ukazuje, že je vyroben v roce 1916 a ať si ho vezmeme. Říkáme, že ho koupit nechceme, ale on na to že nic nechce, "éto padárok" a odchází.
Už jsme si přivykli na teploty kolem třicítky a najednou se počasí mění a teplota klesá k pouhým 9°C. Fouká ostrý vítr a po obloze se honí tmavé mraky, naštěstí z nich neprší. Za tohoto počasí přijíždíme do Novosibirska, kde překračujeme další sibiřský veletok Ob. Přezouváme zde Mitasky E07 na Mitas E09 a měníme směr cesty z východního na jižní. Jedeme do pohoří Altaj.

K Altaji

Proti toku řeky Ob míříme do Altaje, jednoho z neopuštěnějších pohoří světa. Projíždíme městy Barnaul a Bijsk, a před námi jsou již hranice Republiky Altaj. Zastavujeme u hraničního kamene a před námi je hlavní město Gorno-Altajsk. Je to tedy spíše větší vesnice, projíždíme jí a zastavujeme u provazového mostu přes řeku Katuň. Na druhé straně po asi 3 km je jediné teplé jezero v Altaji, jezero Aja, ke kterému vede cesta po mostu pokrytém kluzkými prkny a jízda po něm není nic příjemného. Jezero Aja je sice malé, ale voda je teplá a tak po několika dnech provádíme očistu. Cestou zpět vidíme na břehu řeky Katuň stany, a tak je jasné, kde dnes přespíme. Okamžitě se kolem nás sbíhají všichni z okolí a začínají se fotit u motorky. Kolem motorky se to jen hemží a lidé se dohadují, kdo se s námi dřív vyfotí.
Vpravo od nás kempuje mongolská rodina s deseti dětmi. Synáček Aržan si bez rozpaků vyleze na motorku, vezme si helmu a nechá se vyfotit. Dlouho do noci nám z kazeťáku v žigulíkovi pouští místní hity. Usínáme a uvědomujeme si další skvělou věc - v Altaji nejsou komáři!!!

Altaj

I když ráno drobně poprchává, jedeme do průsmyku Seminskij, z kterého mají být poprvé k vidění vrcholy čtyřtisícovek.
Projíždíme nádherným krajem zelených hor a horských bystřin, malebných vesniček a samot a několikrát překračujeme prudký tok řeky Katuň. Občas se na ní objeví raftové čluny s turisty. Stoupáme a teplota klesá, ale hlavně začíná hustá mlha. Na vrcholu průsmyku vidíme sotva pár metrů, teplota dosahuje nuly a dle předpovědi má takto být ještě nejméně týden. Vzdáváme to a vracíme se, navštívíme alespoň nádherné jezero Těleckoje.

V koloně k jezeru

Jediná cesta k jezeru vede přes Gorno-Altajsk. Krátce zastavujeme, abychom doplnili zásoby a jaké je naše překvapení, když u nás zastaví motorky. Je to místní Jawa klub, který vyráží také k jezeru. Prohlížíme si skutečné výtvory - třeba rám je z ČZ, motor z Jawy 350 a zadní část udělaná doma. Ale jede to. Vypadají, jako by mířili na Dakar, jsou ověšeni náhradními pneumatikami, batohy a doma dělanými 40-ti litrovými nádržemi. Kousek se s nimi snažíme držet krok, ale jejich rychlost málokdy přesáhne 50 km/h a použitý olej z nich dělá spíše dýmovnici. Ale zase je celkem legrační, když jeden z nich, jedoucí jenom v brýlích, nás objíždí a každému za jízdy nabízí oříšky. Když se jednomu z nich motorka zadírá, domlouváme se, že na ně počkáme u jezera. Čekáme na ně do večera, ale už jsme je neviděli.

Jezero a řeka Bija

.
Navečer přijíždíme k jezeru a naše smůla v průsmyku Seminskij je kompenzována nádherným západem slunce. Okolní hory s vrcholy pokrytými sněhem se zrcadlí na hladině jezera Teleckoje. Stan stavíme až za šera na břehu řeky Bija vedle několika dalších stanů.
Ráno v horách sněžilo, a tak se nám z vyhřátých spacáků vůbec nechce. Je ale před námi průjezd údolím řeky Bija po silnici vedoucí nádhernými lesy.

Pěkná cesta?/

Jsme opět v městě Bijsk, ze kterého chceme pokračovat opět na cestu vedoucí k Bajkalu. Nechce se nám jet po stejné cestě po které jsme přijeli, a tak se rozhodujeme jet přes Novokuzněck. U benzinové pumpy na kraji města se ptáme obsluhy jaká je před námi cesta. Dostává se nám ujištění, že to je jenom 200km a cesta je celá asfaltová, jenom asi 30 km je tak zvaná gruntovka, tedy prašná cesta. Vyrážíme podhůřím Altaje po velmi nekvalitní asfaltce. Po 30 km končí asfalt a začíná gruntovka, celkem bez děr. Její kvalita se však stále zhoršuje a díra hloubky více jak půl metru a průměru 2m není výjimkou. Když už si myslíme, že snad bude normální cesta, tak začínají silnici opravovat, a to tak, že navezou vrstvu štěrku. Cesta je strašná a stokrát máme chuť vrátit se a tomu chlapovi u benzínky rozbít hubu. Konečně jsme v Novokuzněcku, po 320 km a více jak 250 km gruntovek. Již po pěkné silnici projíždíme průmyslovými městy Kiselevsk a Leninsk-Kuzneckyj a přijíždíme do Kemerova, kde jsme u benzinové pumpy pohoštěni majitelem motorkářem.

ZÁVĚREM

Před cestou nás spousta známých varovala, že nás okradou nebo zabijí. Nic z toho se nestalo a byli jsme spíše překvapeni, s jakou srdečností a přátelstvím nás místní přijali a mnohokrát obdarovali nebo pozvali ke stolu. Mnoho lidí zde sice žije chudě a z jejich hlasu vyzařuje jakýsi smutek, ale přitom také velká hrdost. Takové je Rusko, země obrovského bohatství, kde spousta lidí žije na hranici chudoby.

Ceny:

vízum 1200 Kč + pozvání nebo vourcher

benzin od 6,50 Kč do 9,50 Kč, 92 a 95 oktanů olovnatý (bezolovnatý není na všech pumpách)

jídlo v obchodech - ruské výrobky cca 70% a méně ceny u nás, dovozové potraviny i 2x dražší než u nás

jídlo v restauracích od 6 Kč do 70 Kč (lepší restaurace) na osobu

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)