Dálným východem za perlou Sibiře

V Ivongilsku odbočujeme k nedalekým buddhistickým klášterům, zdejší kláštery byly jako jediné povoleny i za dob Sovětského svazu. Procházíme bránou a vstupujeme do úplně jiného světa.


Poprvé vidíme pagody a točíme modlitebními mlýnky. Procházíme celým areálem a potkáváme několik mnichů oblečených v červeném. Na stromech visí modlitby psané na praporcích.
Až pozdě večer odjíždíme a stan stavíme na úpatí hor oddělujících Rusko od Mongolska. V noci se v horách střídá jedna bouřka za druhou, ale zde na závětrné straně nespadne ani kapka. Ráno ještě jedeme několik kilometrů na jih a loučíme se pohledem na mongolské hory. Zde je konec naší cesty na východ, dlouhé 13 tisícíc kilometrů. Vracíme se do Ulan-Ude, kde chceme nastoupit na vlak do Moskvy. Sjíždíme z hor Haman-Daban a vzdalujeme se od mongolských hranic. Před námi se objevuje opět Ulan-Ude, nyní již opět vyprahlé a plné prachu. Přijíždíme k vlakovému nádraží a snažíme se zjistit kterým vlakem můžeme odjet do Moskvy. To ještě netušíme co bude následovat. Při prvním kontaktu se zaměstnanci ruských drah jsme silně rozladěni. Neochotná žena v nákladní pokladně nám oznamuje, že motorku do bagážního (zavazadlového) vagónu v žádném případě naložit nelze a ať si na ní objednáme svůj nákladní vagon. Nic není platné naše naléhání, že v Moskvě nám řekli, že to lze. Jdeme si tedy stěžovat za děžurnou, obdobou naší přednostky stanice. Je o poznání vstřícnější a problém je zdá se vyřešen. Nejdříve jdeme zvážit motorku na váze 1x1 metr, potom si jdeme koupit jízdenky a nastává další komplikace. K dostání jsou jen jízdenky do vyšší třídy a to za deset tisíc korun. Chceme tedy jet dalším vlakem, na který jsou volné jízdenky do nižší třídy. Ten ale jede až za týden a tak se rozhodujeme, že se přesuneme zpět do Irkutska, ze kterého prý odjíždí druhý den odpoledne vlak do Moskvy a prý v něm s námi budou počítat. Jedeme nám již známou cestou ke břehům Bajkalu. Teploměr ukazuje 38 °C ve stínu a my už se ani nedivíme, že lesní požáry, které zde zuřily před pár dny když jsme jeli do Ulan-Ude, se ještě více rozšířily. Starší pán, který na louce kosí trávu, nám vysvětluje, že lesy prý často zapalují sami majitelé dřevozpracujících firem. Stromy, které jsou na povrchu ohořelé se musí vykácet a oni je pak vykupují za třetinovou cenu než stromy zdravé. A na kvalitě dřeva to není vůbec znát, takže ho zpracované mohou prodat s vyšším ziskem. Po projetí Bábuškinu dle našeho očekávání teplota prudce klesá o více než 13 °C. Podél břehu přijíždíme až do Bajkalska. Chceme se ještě jednou vykoupat a tak vjíždíme do „kempu“. Poznáme ho podle toho, že musíme počkat u lana vedoucího přes cestu na to až přijde výběrčí a po smlouvání nás za 20 Rublů pustí dovnitř.To je všechno. Ale zase si můžeme postavit stan kde chceme a vládne tu čilý společenský život. Lidé korzují po břehu a v dáli je vrak výletní lodi ke kterému můžeme dojít po dlouhém molu. Úplná středomořská idyla! Ještě za tmy odjíždíme a počasí se po několika kilometrech mění a začíná pršet. Silnice, na které byl před několika dny dokončen nový asfalt, začíná být velmi kluzká. V devět hodin přijíždíme do Irkutska a doufáme, že do odjezdu vlaku v pět odpoledne vše stihneme. Opět začíná koloběh vážení, levné lístky opět nejsou, ale po malém úplatku v podobě bonboniéry se najednou objevují. V 16 hodin jdeme konečně nakládat motorku do bagážního vagónu. Nejdříve po nás chtějí dát motorku do dveří ve výšce 1,5 metru jen tak rukama. S pomocí místní obsluhy nakonec motorku nakládáme a přivazujeme ke stěně vagonu a 10 minut před odjezdem konečně sedíme ve vlaku směr Moskva.
Sedíme v lůžkovém voze a seznamujeme se se spolucestujícími, se kterými strávíme následující tři a půl dne cesty. Jsme celkem překvapeni překvapení komfortem vagonu, z domova jsme odjížděli s mnohem horšími představami. O čistotu a servis se stará dvoučlenná obsluha, a to v každém z 25 vozů vlaku. Překvapuje nás hlavně velký samovar, ve kterém je stále k dispozici horká voda, a tak si můžeme kdykoliv udělat čaj, kávu nebo třeba čínské nudle. Jedeme po jednom z divů světa Transsibiřské magistrále, která se začala budovat již v 70. letech 19.století. Máme před sebou 5523 km cesty vlakem. V ruských vagónech nejsou klasická kupé jako u nás, každý má sice svou postel, ale vagón je průchozí pro všechny. Našimi nejbližšími sousedy jsou maminka s asi desetiletou dcerou, které jedou po několikatýdenní návštěvě babičky, která žije na východním břehu Bajkalu, zpět do Petrohradu. Naproti nám má postel asi čtyřicetiletý komunikativní muž a nepříjemná starší žena. Všichni si spolu povídáme a tak cesta ubíhá celkem rychle. Trasa vlaku nejdříve kopíruje cestu, kterou jsme projížděli cestou na Bajkal, a to až do Omska. Při pohledu z okna na černou oblohu a rozbahněné silnice jsme rádi, že se vezeme ve vlaku. V Omsku se směr magistrály stáčí severně a překračuje Ural u Jekatěrinburgu, jehož vlakové nádraží stále nese starý název Sverdlovsk.
Vlak zastavuje vždy po několika hodinách na 10 až 20 minut, kdy máme možnost nakoupit něco k jídlu a pití od prodejců procházejících kolem vlaku a vykřikujících svůj sortiment. Prodávajícími jsou většinou babky vzhledu „Marfuši“, které se kolem vlaku jenom hemží. Rychlost vlaku málokdy přesáhne 80 km/h, kilometry ubíhají pomalu a my se začínáme nudit. Začíná být i velké vedro, ve voze je přes 30 °C a okna nejdou otevřít.
Při ubíjení času si prohlížíme inzertních noviny a jsme velmi překvapeni, když se u aut z roku 1997 a často i starších píše nejetá. To je nám spolucestujícím vysvětleno tak, že nejetá znamená nejetá v Rusku. V Japonsku, odkud se dovážejí, je kvalitní benzin a silnice, a tak auta se stavem tachometru 200 tis. km jsou pro Rusko vlastně nová.

Holt jiný kraj jiný mrav

. Konečně projíždíme předměstími Moskvy. Je pět odpoledne my vystupujeme na Jaroslavském nádraží v centru Moskvy. Na nádraží stojí sloup značící nultý kilometr Transsibiřské magistrály a druhý sloup je postaven v 9133 km vzdáleném Vladivostoku.
Nádraží má vysoké perony, a tak můžeme z vozu jednoduše vyjet. Jsme ale ihned zpozorováni nádražní policií a zaháněni zpět do vlaku. Tam nás už nechtějí a tak stojíme na nádraží. Dlouho s policisty hovoříme, oni stále vyžadují pokutu, my opakujeme, že žádnou nedáme. Stále opakujeme, že oni jsou nejchytřejší a ať nám tedy poradí, co máme dělat a že chceme jen odjet domů. Nakonec to vzdávají a pouštějí nás hlavním východem do města. Po natankování u nejbližší pumpy vyráží motorka jako by měla forsáž, kvalita benzinu je zde přece jen o třídu vyšší. Míříme jako všichni turisté nejprve na Rudé náměstí a těšíme se na Lenina. Je však několik dnů po teroristickém útoku na moskevskou kavárnu a tak je Rudé náměstí bohužel uzavřeno. Fotíme se alespoň u chrámu Vasila Blaženého.

Opouštíme Moskvu. Právem se o ní říká, že je to jedno z nejbohatších měst světa, takovou koncentraci Ferrari či Porsche jsme nikde jinde neviděli. Z Moskvy odjíždíme bez nejmenších problémů po šestiproudé dálnici, a pokud chceme držet tempo s ostatními, tak musíme jet hodně přes 100 km/h. Policie tu dodržování rychlosti stejně nekontroluje. Jen kousek za Moskvou je městečko Borodino známé bitvou císaře Napoleona a generála Kutuzova. Celé okolí je plné památníků, dokonce je zde velký památník, na kterém jsou zakresleny všechny ostatní památníky v okolí. Zastavujeme se jenom u hlavního památníku, který označuje bitevní pole, kde byla Napoleonova armáda poražena a na kterém jsou popsány následky bitvy. Přijíždíme do Smolenska, města které dýchá svou slavnou historií. Procházíme kolem opevnění, které se dochovalo skoro celé ve své původní podobě a prohlížíme si pravoslavný kostel. Pokračujeme cestou kopírující hranice s Běloruskem. Podél cesty velmi často vidíme různé vzpomínky na 2. světovou válku v podobě tanků, děl a jiné vojenské techniky. Oblíbená je zejména situace, kdy ruský tank drtí pod sebou ten německý. Krajinou opuštěných vesnic se pomalu blížíme k hranicím Ruska a Lotyšska. Začíná přibývat jezer a rozlehlých luk a pak přijíždíme k hraničnímu městu Šebež.
Před hranicemi chceme ještě dotankovat levný benzin a když vidíme značku platebních karet zastavujeme. Obsluha pumpy si kartu nejprve dlouze prohlíží, pak se zeptá, jestli máme také jiný druh karty a nakonec nám řekne, že vlastně žádné čtecí zařízení nemá a karty tedy nebere. Předjíždíme dlouhou frontu aut a zastavujeme před závorou a jdeme si pro bumážky. Voják v budce nám ale oznámí, že motorka je malé vozidlo, nelze s ní přejet přes hranice a poradí nám ať jí naložíme na nějaké nákladní auto a převezeme tak. Namítáme, že něco co s námi váží skoro půl tuny není malé vozidlo a nakonec jsme posláni na konec fronty, pak že to snad půjde. Rezignovaně odcházíme, protože fronta je tak na 12 hodin. Najednou jsme zavolání zpět a ihned nás pouští za závoru. Asi si naše smutné pohledy vzal k srdci. A začínáme kolečko papírování, razítkování a vysvětlování proč a jak. Dokonce musíme jít i na pohovor s imigračním úředníkem. Po hodině a půl je ale všechno zařízené a po třiceti dnech opouštíme Ruskou federaci.

Na závěr ještě malá rekapitulace.

Cestu jsme podnikli na motocyklu Suzuki DR 800 obutého do pneumatik Mitas E 07 a E09 a vážícího bez našich maličkostí 325 kg, s průměrnou spotřebou 5,8l/100km. Tankovali jsme většinou olovnatý benzin 92, ale i 76 oktanů s cenou od 6 do 11,50Kč.
Z 12.500 km ujetých po ruských silnicích bylo 3000 km po prašných a blátivých cestách, které zanechali na zadní duši 25 záplat, ale nevyžádali si jakoukoli jinou opravu. Celou dobu jsme spali ve stanu a stravovali se v místních restauracích a obchodech, které jsou velice dobře zásobeny. S policií jsme neměli nejmenší problém, s výjimkou policie na Moskevském nádraží. Policisté nám naopak velice často pomáhali s určením trasy nebo nám doporučovali různé zajímavostí v okolí. Rusko je při dodržení základních bezpečnostních pravidel bezpečná země. Je to země velmi rozlehlá, 500 km tu není žádná vzdálenost. Skoro vždy jsme se setkali s milými lidmi a když jsme na ně promluvili rusky a přidaly trochu úsměvu, tak by se rozdali. Ještě stručný rozpis nákladů:
víza 2 x 3200 Kč, benzin 7000,-Kč, strava 2200,- Kč, vlak 4900,-Kč a potom ještě pár korun na suvenýry a dárky.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)