cestarius_do_nebe



S Boženkou na tripu : země jejíž jméno se nesmí vyslovit

Sedíme u stanu v lese, kolem poletují hovada (ovádi) velikosti našeho sršně a je tak třicet nad nulou. Jo a je půl desáté večer.

Kapitoly článku

A jak jsme se sem vlastně dostali? A kde to vlastně jsme? Náhoda tomu chtěla, že jsme do této země měli jet už minimálně třikrát, avšak vždy, když jsme doma pronesli to kouzelné slůvko Rumunsko, náš syn si stihl v horizontu čtrnácti dní před odjezdem zlomit nohu. Rumunsko pro nás bylo prostě zakleté. A opět náhoda tomu chtěla, že mi letos odpadlo pracovní pondělí a včetně svátků se naskytlo pět dní volna, které nebyly v plánu. Po dlouhých měsících státních restrikcí a kovidovém šílenství se naskytla příležitost, že i my, injekční stříkačkou nepoznamenaní, jsme mohli vyrazit za hranice všedních dní. Pět dní na Rumunsko? To je sakra málo. To znamená jeden den přesun po dálnicích, tři dny na samotnou zemi a jeden den přesun po dálnicích zpět. No ale jak jsem psal, touha hraničící s fyzickou potřebou vyrazit překonala časový hendikep a bylo rozhodnuto. Teda u mě. Boženka do poslední chvíle mohla jen tušit, jelikož jméno země, do níž se chystáme, se prostě nevyslovuje. Zejména před naším Honzou.

V pátek ještě musím na celý den do práce, takže odjezd stanovujeme na sobotu dopoledne. Přece se musíme trochu vyspat, že. Ranní balení našich cestovatelských propriet zabere jako vždy pár desítek minut včetně přichycení k motorkám. Cirka pět minut před odjezdem napadlo Honzu se zeptat, kam že to vlastně jedeme? Po obligátní odpovědi „do země jejíž jméno se nevyslovuje“ prohlásil, že už má tak jen pět minut na to, aby si stihl zlomit nohu. Naštěstí nestihl, proto můžeme nastartovat své obstarožní jednoválce, doplnit kapalné uhlovodíky do skromných nádrží a s výkřikem „koně moje hyjé“ najet na dálnici směr Slovensko. Mraky se trochu honí, ale to nám nemůže ubrat na dobré náladě. Dokonce ani déšť po pár kilometrech a soukání se do nepromoků v nás nevyvolává trudomyslnost, na kterou, jak víme, dojela nejedna expedice. Za Přerovem déšť ustává, přesto zůstáváme v nepromocích až do Napajedel. To se už ale nějakou dobu klube ta velká žlutá koule, tak musím zastavit a nepromok sundat. Při tom zjišťujeme, že sendviče připravené na celý dnešní den zůstaly v ledničce. No nic, za chvíli budem v Uherském Hradišti, tak dokoupíme proviant. Po vstupu do obchoďáku nás praští do nosu vůně vietnamské kuchyně. Jsme stovku od baráku, stojíme. Už zase. A navíc se ládujem rýžovýma nudlema s „kuřecím“ gyros.

S takovou do Rumunska dnes nedojedem. Naštěstí je to na hranice a dále do Trenčína po dálnici už jen pár kilometrů. Před Starým Hrozenkovem zase stojíme. Zapomněl jsem vyřídit připojištění léčebných výloh. Naštěstí nám dneska ty internety chodí i v tom Hrozenkově, tak po patnáctiminutovém zdržení fičíme dál. Dálnice je ale fakt nuda. Rovná cesta, 130 na tachu a utíká to pomalu. Ke svému údivu si to stejně užívám jak alkoholik otevírající novou láhev. Po takové době zase na cestě za hranice všedních dní. ----- Najednou, kde se vzala, tu se vzala Bratislava a ani se nenadějem a kupujeme dálničku na maďarské hranici. Hned za hranicemi jdeme tankovat. Kamarádka minulý týden psala o benzínu za 36 Kč. Jaký byl náš údiv, když jsme platili 52 Kč za litr. Ještě přikládám fotku zmatených německých turistů, kteří než aby obešli auto s tankovací pistolí, všechny raději zablokují a ke stojanu přicouvají. Bez foto by mi nikdo nevěřil.

Po zážitku z benzínky pokračujeme dál. Jízda po maďarské dálnici má svá specifika. Předně, když dojedete kamion tou obligátní stotřicítkou, musíte zpomalit na stovku a předjíždět ho jako úchyl plazící se kolem dětského hřiště. Pak zas můžete zrychlit. Nevím, jestli na to mají nějaké pravidlo, ale protože těch kamionů bylo fakt fest, celkem mě to sralo. Jo a přejíždění z pruhu do pruhu na poslední chvíli je taky nějaká nová móda, kterou jsem zaregistroval i u nás. Přes to všechno cesta celkem odsýpá. S blížícím se večerem a rumunskou hranicí klesá hustota provozu a my na dálnici začínáme patřit mezi ty nejrychlejší.

Při poslední pauze v Maďarsku vybíráme nocleh. Kousek před Aradem nám Mapy.cz nabízejí lesy okolo říčky Mureš. Tak lákavou nabídku nemůžeme odmítnout už jen z toho důvodu, že převážně agrární krajina kolem nás nenabízí moc příležitostí ke kulturnímu spaní. Sjíždíme z dálnice a vjíždíme do lesa. Neomylně nás vedu na takový jakože palouk, kde je dost místa na stan, motorky a večerní siestu. Sedíme u stanu v lese, kolem poletují hovada velikosti našeho sršně a je tak třicet nad nulou. Jo a je půl desáté večer. Tady totiž mají o hodinu víc. Konečně na cestě. Mám vynikající pocit, který jsem už pár let nezažil. Kolem temnící se les, před stanem stojí motorky, mlsáme pivo a těšíme se, co nám Rumunsko všechno nabídne. Dnes cca 710 km přesunu.

Přes noc trochu vychladlo, tak se vstává dobře. Podle našeho času tak akorát, podle místního máme trošíčku zpoždění. Po snídani a kafíčku vyrážíme na posledních cca 250 km dálnice na start našeho prvního cíle. Začínám být trochu nervózní, protože mi palivoměr začíná ukazovat nějaké nesmysly. Jako už v Maďarsku jsem zaregistroval značný nárůst spotřeby, ale od posledního tankování na podivné benzínce, kde nám nechtěli prodat více jak 20l benzínu, je to fakt nějak moc. A benzínka nepřichází. Zpomaluju na 100, po chvíli na 90 a ve finále jedu 70km/h. No, dojde, dojde. Nezblázním se. Ale běhat s petflaškou po místních se mi moc nechce. Zastavuju a ptám se Map.cz na benzínku. Prej 35km daleko. Ha ha, na palivoměru mi zmizela poslední čárečka, takže jedu už asi na výpary. Naštěstí se chytají maps od strejdy gůůůgla a ty mě posílají cca 13 km. To snad ještě dám. Snažím se vůbec netahat za heft a už ani při podřazování nevrkám plynem. Probíráme s Boženkou, jestli v neděli vůbec bude otevřené, jestli budou brát karty nebo alespoň ojra, protože nejen že nemám RON, ale vlastně ani nevím, jaký je kurz. Projíždíme pěkným malým městečkem. Kde je sakra ten středověk? A povozy tažené koňmi? A polorozbořené domky? Jsme už v tom Rumunsku? Místo toho příjemné uklizené náměstí, otevřená kavárna, kde sedí chlapi na ranním kafi, hned vedle bankomat a kousek dál normální benzínka. No tak Rumuni dohnali tu Evropu setsakra rychle. Všude Penny a Lídl, prostě jak u nás doma. Rozdíl kultur připomíná jen lehce jiná architektura. Nabíráme plnou, vybíráme 500 RON z bankomatu a na náměstí dáváme kafe v kafárně. Slečna sice umí jen rumunsky, ale nějak se domluvíme, zvlášť když pozdravím „ozi buna“ a poté poděkuju „musumes“. Cena výborné kávy 15 Kč. Sedíme u stolku a vychutnáváme rumunskou nedělní ospalou atmosféru. -

---- Po kávě ale začíná svrbět pravá ruka a už chceme být na všem známé Transalpině. Najíždíme zpět na dálnici, abychom dorazili posledních pár kilometrů k té mekce motocestovatelů. Sjíždíme u městečka Sebeš, kde začíná ona úchvatná Transalpina. Ještě dávám kafíčko na benzínce a říkám Božence, že se chci vyfotit u cedule hlásající začátek motoorgasmu. Vyjedeme z benzínky a po dvaceti metrech je tu. Je to tady. Transalpina.

S až posvátnou úctou se nechám vyfotit. Pak samozřejmě fotím taky Boženku a vyrážíme. Na úplném začátku leží pár vesniček, ale my se adaptovali na místní provoz, tak stejně valíme sedmdesát. Jsem z toho naměkko, chce se mi řvát, chce se mi brečet, ale nakonec se jenom tlemím do přilby a zářím jak Černobyl ve chvílích své největší slávy. Klikatá silnička nedovolí řadit výš jak na čtverku, ale zatáčky jsou perfektní, takže jak to nasadíte, tak to projedete. Ale to už dávám první stupačku, proháním převodovku nahoru a dolů a užívám si úžasnou cestu s velmi dobrým asfaltem. Jestli tohle bude příštích sto třicet kilometrů, tak je to o orgasmus. Dopředu řeknu, že bylo. A navíc to bylo čím dál lepší. Téměř nulový provoz, a když se sem tam objevilo auto, jelo tempem, při kterém nebyl problém škubnout heftem a během pár metrů ho přeskočit. Zatáčka střídá zatáčku, a tak člověk nekonečné kilometry mlátí s motorkou z vinglu do vinglu. Tak tohle je motorkářská nirvána. A to jsme netušili, co nás ještě čeká.

Vyjíždíme k hrázi, o které si v první chvíli myslím, že je to vrchol cesty. Spousta stánků, spousta motorek a taky dost mokro. Asi fest pršelo. Kecáme s ostatními odkud a kam, když tu se blíží další bouřka z míst, odkud jsme přijeli. Na nic nečekáme, loučíme se s ostatními a pokračujeme dál od padající vody. ----- Začíná se ozývat hládeček, ale naštěstí přijíždíme na křižovatku s restauračkou. Padá rozhodnutí dát jídlo. Vybíráme něco traditional. Je to sice to nejdražší, co tam mají, ale jsme na dovolené a za ty dvě stovky, co to jídlo stálo, toho byla taková hromada, že by se musel najíst taky Otesánek ještě předtím, než sežral mámu, tátu a celou poslaneckou sněmovnu. Aha, tu nesežral, to bychom si jenom hrozně přáli. Než dojíme jídlo, začíná hodně pršet, a tak se přesouváme ze zahrádky do restaurace a dáváme si siestu. Stejně s tak plným gágorem by se motorka řídila jak Tesla s vybitýma baterkama. Sedím na gauči a drbu hospodského psa, co leží vedle mě. Lidi, mě je fajn. Ani déšť nevadí, protože vím, že jednou skončí. A ten během cca hodiny opravdu ustává. Na silnici ale stále stojí voda, tak nasazujeme nepromoky a pokračujeme v naší krasojízdě, ať se stihneme přepravit k Poienari. To netušíme blížící se vrchol dnešního vrcholu. Kousek od křižovatky začíná pro někoho ta pravá Transalpina. Silnice s profilem a okolním prostředím deklasujícím Grossglockner do role submisivního asistenta černošské stokilové dominy.

To ale popisovat nebudu. Znáte to. Úchvatný výhled vyfotíte a za pár dnů přemýšlíte, co jste to vlastně fotili. To prostě popsat ani zachytit nejde. Nejlepší je tam zajet a prožít si to na vlastní bulvy. Můžete se mnou souhlasit, nemusíte, a je to vlastně jedno, ta silnice je excelentní. A tím, že se roztahuje na cca sto třiceti kilometrech z ní dělá opravdu jednu z nejlepších silnic v Evropě. Teda pro mě. Teda pro mě z těch, co znám. Na druhé straně kopce je už zase horko, tak jdou nepromoky dolů. Ten den se už jen přesuneme po státovce do Corbeni, kde jsme našli velmi slušný penzion za cca 250 Kč na hlavu. Večerní pivko a pokec na balkónku pokoje završil perfektní den. Najeto kolem 500 km.

Ráno jako malované. Po snídani, kafi a porcelánu vyrážíme celkem pozdě. Je už půl deváté místního času, ale ještě není pekelná výheň. Jedeme na Transfagarash. Samozřejmě se musím vyfotit u cedule s označením horské silnice.

Po několika málo kilometrech zastavujeme pod Poienari. Ale co to? Schody na hrad jsou za plotem a je tam kemp. No, že začínají těžit z turistů je věc celkem pochopitelná, takže jsem připravený utratit nějakou tu lei za vstup. Ale k našemu překvapení nás nahoru nepustí. Prej castle closed, a vůbec není ochotný nám sdělit proč nebo kdy je otevřeno. Castle closed, zabouchnutí brány, otočka a je v pr...i. Ok, manýry rozežraných Chorvatů číhajících na naivní Germány začínají chytat taky někteří místní. Co se dá dělat. Sedáme na motorky a začínáme stoupat na Transfagarash. Ihned se nám otvírá až kýčovitě nádherné údolí, kterým se vine silnička přitisklá ke svahu, jak had tulící se ke své budoucí oběti.

Dorážíme k přehradě a navi nás neomylně vede vlevo, kam nikdo nejede. Projedeme pár děr a jsme na super off cestě. Dvojka, do stupaček a po minutě nevidím Boženku v zrcátku. Hmm, to asi nepůjde. Boženka sice na svém ufoňovi terén (rozuměj šotolinky) zvládá, ale tady je to hodně rozbité a jede pomalu. Jsme tady, abychom si to užili spolu, tudíž návrh, že pojede po asfaltu a já off a srazíme se za přehradou, odmítám. Taky mám rád asfalt a příští kilometry mě usvědčují o správně provedené volbě. Když tu najednou.....no týýý vole. Medvěd. Fakt potkáváme medvěda volně žijícího v přírodě. To je mazec, nezastavujem, jen zpomalíme a koukáme jak z jara. Medvěd velikosti medvěda. Fakt velkej a něco žvýkal, asi cyklistu nebo neopatrného turistu, a stál skoro na silnici. Tak to je zážiteček, co nepřebijou ani dvoudenní obstrukce ve sněmovně při schvalování podpory homosexuálním mimozemšťanům. Stoupáme, zatáčka střídá zatáčku a je to snad ještě lepší než Transalpina.

 

Potkáváme se se spoustou motorkářů, kupujeme hovězí salám na večer, samozřejmě za turistické ceny, a stoupáme a stoupáme. V samotném průsmyku ani nezastavujeme, neb je tady lidí jak práskačů za kovidu. Zastavujeme o zatáčku níže pro povinné foto a míříme dolů. Pokračuje motorkářská nirvána. Když už Transfagarash končí, zastavují nás policajti a pořadatelé nějakého závodu. Do sedla se hrne spousta entit šlapajících do pedálů.

No, každý má to svoje. ----- Vjíždíme do první vesnice a už se začíná opět ozývat hládeček. Po včerejším obědě chceme jen ovoce a zeleninu ze stánku od cikánky. Projíždíme vesnicí, koukám po stánku a vidím shluk lidí koukajících do nějakého dvorku. Tam snad dávají něco zadarmo či co. Zpomalím a čučím, co jako tam je, když v tom vybíhá týpek k cestě ve velkých gumových rukavicích a ukazuje ať zvolníme. Zavřu heft a kouknu před sebe. A do p..i. Na poslední chvíli se sehnu, protože tomu vyvrácenému sloupu elektrického vedení se už nevyhnu. Ty vole, to bylo o fous. Ti moji andělé strážní se zase jednou kurevsky zapotili a já bych potřeboval převlíct trenky. Po nájezdu na státovku směr Sibiu potkáváme stánek a kupujeme srandovně velké množství jídla za srandovně nízkou cenu. Máme v plánu se kouknout do Sibiu, ale provoz nás nutí změnit rozhodnutí. Naštěstí všechny kolony předjíždíme zprava, zleva, středem a jak to jde, takže za chvíli míříme státovkou na Brezoj. Tam dokupujeme pro jistotu benzín a najíždíme na třetí část Transalpiny. Není tak excelentní jako ty profláklé části, ale stejně je lepší než většina, na co jsme zvyklí od nás. Dorážíme na křižovatku pod vrcholovou část Alpiny, kde jsme měli v plánu přespat v kempu. Kemp ovšem nefunguje, tak padá rozhodnutí vrátit se na vrchol Alpiny. A tentokrát za sluníčka a bez deště. Zkouším zapnout na telefonu, co používám místo navigace, kameru, ale vibrace mého obstarožního jednoválce ve spojení se starým smartfounem produkují abstraktní obrazce jak z filmu Změněné stavy. Cesta je ale suchá, tak si to užíváme. Proháním špajzku od jedničky po trojku a zpět a držím jednobuch v otáčkách. Nemělo to daleko k vyvrcholení. Nahoře zastavujem a kecáme s Čechama, co jedou do Řecka.

Blížící se bouřka nás ale posílá zpět. Na křižovatce zastavujem a cpem se do nepromoků. Včera nás to chytlo taky tady. Nevadí. Déšť ustává už po pár kilometrech a my se rozhodujeme dojet do údolí a najít si bydlení. Dnes to nějak valíme. Sem tam se chytne taky pětka, což znamená rychlost od devadesáti nahoru. Boženka se uculuje, že to štípem víc než včera. Šak už jsme tu jednou jeli né? Tož to vlastně už známe né? Dole je vedro jako prase, tak rychle hledáme bydlení. Včerejší model hledání bydlení se setkává opět s úspěchem. Na večer doráží další Češi (potkali medvědů sedm). Kecáme, chlastáme a pod rouškou noci zalézáme do peřin. Musím podotknout, že tenhle penzion byl fakt luxusní, krásný a prostě super. A za dvěstěpade na hlavu i levný. To se nám bude krásně spát. Dneska Fagarash, podruhé Alpina a najeto asi tři sta kilometrů.

Ráno probíhá standardně a v osm už míříme do Fagetu na Motoranch u Pytláka. Ale. Po včerejší zkušenosti s hlavními tahy v Rumunsku v pracovní dny vybíráme co nejzapadlejší a nejzakroucenější silnici na Faget. Máme čas a na dnešek asi dvěstepáďo. Ze Sebeše do Alba Ilulia jedeme po státovce, naštěstí to je jen pár kilometrů, a sjíždíme na vedlejší. Tý jo, hele, zase cedule, pojedeme zase po nějaké trans. Je to Transursoaia. Hele, asfalt je sem tam trochu horší, stoupáte tak jenom asi cca 1300 mnm, ale je to bomba.

Překvapení jako hrom. Příroda, zatáčky a hustota provozu je na jedničku s hvězdičkou. Sem tam auto, to ale hned přeskočíte, a jenom se člověk kochá. Jako pan doktor ve Vesničce mé střediskové. Zase, nebudu vše popisovat. Kdo tam byl, ví, kdo ne, ať si tam zajede. Po kilometrech a kilometrech nirvány dorážíme k Pytlákovi. I když se vidíme poprvé, vítají nás jak staré známé. Hned dáváme pivo, sedíme a kecáme. Boženka vyjevila chuť se jít ještě projet. Pytlák nás navádí na Nusfalau a odtud na Alesd. Prý jestli máme rádi zatáčky, tak to jsou takové jako Buchláky. Jo, Buchláky. Vyberte si tři nejlepší zatáčky na Buchlákoch a natáhněte to na čtyřicet kilometrů. Prostě ty cesty v Rumunsku mě sakra baví. Po návratu se ubytováváme a pijem s Pytlákem a jeho ženou. Jejich životní příběh je velmi zajímavý a kdo chce, ať si zjistí víc sám. Já každopádně doporučuji.

Hned jsem se cítil jako doma a mezi svýma. Ještě jednou moc děkujeme s Boženkou za takovéto přijetí a za to, že jste. Navíc neplánovaně dorazil do vedlejší chatky kámoš od nás, tak bylo o čem povídat. Ale to pomalu přichází čas dopít na terase chatky poslední večerní pivo a vyspat se na zítřejší přesun domů. Dnes třista v kochacím tempu.

Středa. Přesun domů. K tomu už nemám co dodat. 700 km sedíte na motorce a máte smíšené pocity. Domů se ještě nechce, ale jinak to nejde. A když už jedete domů, tak se těšíte, až si doma na terase dáte zasloužené pivo a přesun bude za vámi. Poslední kilometry nám zpestřuje úsek kolem Strečna (kolona) a průtrž od Zubří. To už aplikujeme rumunský způsob jízdy a letíme obec neobec sedumdesát až sto. Jsme doma. Celkem 2604 kilometrů.

Nějaké hájlajty. Cena benzínu: Slovensko asi jak u nás. Maďarsko 52 Kč. Pro cizince, místní mají cenu zastropovanou. Rumunsko 42 až 47Kč. Ubytko v Rumunsku 250 Kč na hlavu, čepované pivo jak u nás. Opotřebení gum neznatelné, jen jsem zaregistroval lehkou nervozitu na hladkém asfaltu ve vyšších rychlostech (Mitas 07) u Wětráka. Taky spotřeby byly zajímavé. Boženčino BMW žere furt stejně, takže tři, při přesunu po dálnici se spotřeba zvedla na tři a půl. Wětrák si vzal mimo dálnice, nezávisle na způsobu jízdy, cca čtyři a půl, na dálnici přes šest. Bydlení v penzionech nám cestu prodražilo asi o 15 stovek, což je při dnešních cenách prd.

Resumé: Poprvé v Rumunsku a je mi jasné, že to Rumunsko, o kterém čtu v deset let starých cestopisech už neexistuje. Rychlost, jakou pokrývají zemi asfaltem je obdivuhodná. Taky povozy jsme potkali jen tři. Vozový park jak u nás, ne-li novější. Ubytování snese přísnou kritiku, jídlo výborné a ceny ještě pro nás velmi slušné. Většina enduro tras je pokrytá asfaltem a do volné přírody už se na motorce nesmí. Pro místní je to asi bonus, ale my budeme muset za dobrodružstvím víc na východ, nebo víc na Balkán. Ale svezení super. Ty cesty bych chtěl mít doma za barákem. Každopádně sem se musíme vrátit a kouknout na zbytky šotolin v Maramureshi. Jo a celkové náklady na dva lidi na dvou motorkách cca patnáct tisíc na pět dní a dva a půl tisíce kilometrů. Z toho bylo deset jen za benzín. Tak se mějte fajn a zas příště. Na cestě.

Jarek a Boženka.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (36x):


TOPlist