S Boženkou na tripu: Okolo kolem ČR

No jo, na trip, ale kam, když se zase zavírají hranice a u těch, co zůstávají průjezdné, se neví na jak dlouho? Jet do Rumunska a po návratu být 14 dní v karanténě si nemůžem dovolit, na Ukrajinu nás pro jistotu nepustí vůbec a přes Polsko se nám letos nechce. Přichází tak v úvahu asi dvacet let starý nápad objet hranice naší vlasti. Je mi jasné, že toto napadlo letos enormní množství lidí toužících vypadnout za hranice všedních dní a stejně jako u nás se k tomu naskytly ideální podmínky. Takže malé technické info. Pojedeme po oficiálních silnicích. I když naše stroje disponují možností zdolat lehký terén, budeme se držet legálu. Teda kromě hledání místa k bivaku. Poprvé na našem výletě taky budu používat navi prakticky stále, jelikož jsem si cestu dopředu natrasoval. Některé odbočky na zapadlé silničky bychom totiž nemuseli ani najít. Taky jsem pro letošek obměnil mazlika.

Střídání stráží

 K tomu laskavý čtenář dovolí malou vsuvku. Stalo se, že naše výlety (rozuměj moje a Boženky) stále častěji míří do míst, kde se silniční infrastruktura dá stěží označit za vyhovující. Najednou jsem tak začal pokukovat po něčem ještě pohodlnějším a lehčím než B12, nejlépe s lehkou inklinací do offu. Takže když ke sklonku roku 2019 zavítaly do Motozemě v Dobré testovací modely Royal Enfieldu vyrazil jsem na ochutnávku. Na rovinu řeknu, že největší chuť jsem měl na Himalayana. Nebudu popisovat zážitky z projížděk (každý model jsem měl půjčený na hodinku a diskuze o pocitech by byla na dlouho) a rovnou potvrdím moji náklonnost k modelu Hymalayan. No jo…..jenže kde vzít srandovních 120 tis. Kč na nového Himouše, když zrovna doma řešíme bydlení. Nechám si holt zajít chuť a budu se těšit na dobu budoucí, až snad někdy dospěju. Jenže semínko lákající změny již bylo zaseto a já začal pokukovat po finančně přijatelnější alternativě. V lednu už jsem žil s pocitem, že další sezonu na B12 nepřežiju, a tak si díky náhodě 8. února v -2°C vezu domů Wětráka ve špičkové kondici (pochopitelně po vlastní ose). B12 sice stojí stále v garáži, ale po pravdě, už se mi na něm ani nechce jezdit. Kdyby někdo chtěl………?????

Ale teď už k samotné cestě.

Den č. 1

25. července stojíme s Boženkou na značkách, v plné polní a chystáme se vyrazit na týdenní jízdu po českých luzích a hájích. Vyrážíme z Louček u Oder přes Fulnek směr Opava. Z Opavy směr Krnov a u malé vesničky Vávrovice oficiálně zahajujeme jízdu kolem dokola ČR. Tento kousek cesty ke Krnovu není popravdě úplně záživný, jelikož se vine relativně plochou krajinou, a hlavně je tu spousta vesnic. Za Krnovem už to začíná být zajímavější. Vesničky jsou tu sice pořád, ale krajina je taková, jako by tu lišky dávaly dobrou noc. Jedeme přes Město Albrechtice na Osoblahu. Začínám si to užívat. Provoz je minimální krajina se mírně vlní a silnice taky není jak pravítko. Dáváme pauzu  ve Velkých Kuněticích u pecí bývalé vápenky. Krásnou technickou památku se nám nedaří najít hned napoprvé. Špatně odbočujeme a vjíždíme někomu do dvora. Domácí zrovna grilujou a i přes to, že mají plný stůl jídla, se na nás dívají jak vlčák na turecký med. Raději nezastavuju (nemají plot) a elegantně projíždíme na nějakou polní cestu. Boženka vyjevuje názor, že místní asi nebyli rádi z narušení sobotní grilovačky. Raději tedy pokračujeme polní cestou k nedalekému asfaltu a zpět do Kunětic. Podruhé odbočujeme směrem k vápence kolem nepříjemně vyhlížejícího staršího pána. Ten na nás pro změnu koukal jak estébák na pankáče a já byl rád, poté co jsme konečně dorazili k vápenným pecím, že tam nikdo nebyl a my si mohli udělat odpolední pohodičku. I přes sílící vedro jsme byli v chladu příjemného stínku, a to bylo moc fajn. Po kratší pauze vyrážíme dál. Nějak tuším, že zábava teprve přijde. Jedeme přes

Vidnavu směr Javorník, kde nabíráme směr Jeseník. Kousek za Javorníkem odbočujeme na Račí údolí. Na jaře jsem tu byl s Tazem na víkendovém poježdění mimo asfalt. Byli jsme tu tehdy skoro sami, a proto mě udivuje současné davové šílenství. Přesto zastavujem na parkovišti, jdeme do kraťas a dáváme alespoň procházku na Tančírnu a Čertovy kazatelny. Nádhera, dovedu si představit se tady pár dní toulat pěšky se spacákem. Tak, pro dnešek kultůra splněna, tož za to trošku potáhnem. Jedeme na Žulovou,

Vápennou a Jeseník. Nádherná krajina, nádherná silnice, ale celkem provoz. Holt tenhle úsek je taky celkem profláklý. Cestou koukáme ještě na židle, které jsou už zase zpět, ale nezastavujem. V Branné odbočujem na Staré Město. Provoz řídne a my se opět kocháme. Dále jedeme směr Malá Morava a Dolní Morava. Ta stezka v oblacích na Dolní Moravě je pěknej hnus. Na kopci trčí jak nádor a když jsem se podíval na ceník…….no co už, lidi to asi chtěj. Mineme Králíky a vjíždíme do Orliček.

 

Lehce se mění architektura i kopce jsou jiné. Prostě krása střídá nádheru. Za Mladkovem zastavujeme na výhledu a kecáme s místním týpkem. Zastavují u nás další motorkáři. Chvíli tlacháme, děláme fotky. He he, taky jsou na cestě kolem republiky. Přejeme si dobrou cestu a razíme dál. Projedu dvě zatáčky a přichází slušný přívalák. Rychle se soukáme do nepromoků a pokračujem.

 

Po pár kilometrech naštěstí přestává pršet a vylézá takové to velké žluté, co hřeje. Nepromoky dolů a jelikož se začíná připožďovat, padá rozhodnutí kouknout se pomalu po bivaku. Neskutečně krásnou krajinou jedeme po polsko - českých hranicích. Zastavujeme na Zemské Bráně. Povinné foto, zdravíme se s dalšími motorkáři a už by to fakt chtělo nějaké bydlení.

 

Zahlídl jsem odbočku do lesa se slušným povrchem. Navíc tam nebyla cedule se zákazem vjezdu, tak fičíme. Zanořili jsme se asi dva, možná tři kiláky do lesa, a už vidím dostačující plácek. Pomalu se začíná šeřit, tak rychle vybalujeme a dosušujeme nepromoky. Než postavím stan, Boženka má hotovou večeři. Ještě tlacháme s cyklisty, kterých se najednou vyrojilo jak ekologických aktivistů na srazu Trabantů, a pak už jenom pivečko a dobrou.

 

Den č.2

Ráno nás přivítalo modrou oblohou a svěžím povětřím. Zabaleno máme během chvilky a hurá na cestu. Jelikož je kolem sedmé ráno a všichni vyspávají sobotní kocovinu, je silnice jenom naše. Stále jedeme téměř po státní hranici směrem na Neratov. Komu to nic neříká, jedná se o kostel s prosklenou střechou. Úžasný zážitek a tajemnou atmosféru tohoto místa jsme už zažili, tak jen zpomalíme, pokocháme se rychlým pohledem a pokračujeme dál na Deštné v Orlických horách.

 

Projíždíme Náchodem a přes zapadlé vesničky se touláme Broumovským výběžkem. Míjíme Adršpach a dáváme se zkratkou na Chvaleč. Broumovská pahorkatina je taky velice příjemné místo na projížďku a jelikož zajížďky k hranicím jsou hodně časté, čas letí rychleji, než by bylo milo. Z Broumovského výběžku vjíždíme do Podkrkonoší.

 

I přes to, že Krkonoše v podstatě objíždíme, jsou tu luxusní silnice a my se stále jenom kocháme. Netroufám si odhadnout naši průměrnou cestovní rychlost, ale věřím, že na kole by byli někteří rychlejší. U Kořenova sjíždíme z trasy na Tanvald a děláme zajížďku do Železného Brodu, do muzea socialistických vozů. Vřele doporučuji. Muzeum se nachází ve staré fabrice a třeba sociálky zůstaly zachované jako v době, kdy dnes bylo vlastně už zítra. Jediná výtka k muzeu byla ta, že ještě neměli popisky u všech vozů. Kecali jsme potom s jedním z majitelů a ten nám vysvětlil, že mají problém s dodavatelem cedulek, ale chtěli už otevřít, protože na tom makají už strašně dlouho a kdyby čekali, až vše bude na sto procent, neotevřeli by nikdy. Tímto jim děkuji za krásné muzeum a držím palce, ať se vše podaří jak chtějí a ať dále dělají lidem radost jako mně a Božence.

 

Z Železného Brodu se vracíme po stejné cestě na Tanvald a v Kořenově se napojujeme na naši trasu. Mimochodem u Kořenova vjíždíme do Jizerských hor.

 

Míjíme vodní nádrž Souš, kde dáváme povinné foto a po opět kouzelné silnici jedem na Hejnici. Silnička se vlní v lesích, je uzounká a nádherná. A to už se dostáváme do Frýdlantského výběžku a ve vesničce Černousy mi končí tato trasa. Zastavuju na návsí, abych načetl další trasu. V tom koukám a hele, hospůdka. Super, dáme pauzu, kafíčko, a pomalu pomalinku začneme hledat bydlení. Proviant jsme nakoupili v Železném Brodě. Hned vedle muzea je nějaký nákupák. Hospůdka má venkovní posezení, kde sedí celé osazenstvo hospody, včetně kuchaře a majitele. Přisedáme k místním a dáváme se do řeči. Všechno se samozřejmě točí kolem kokotoviru. Stále se mi nějak nedaří v reálu najít svědky Kovidovy :) . Blíží se hodně velké černo a místňáci nám radí schovat motorky do hospody. Poslouchám místní, protože ti jsou vždy místních poměrů znalejší nejvíce a cpu motky do hospody. No spíš do takového přístřešku, odkud je vchod do hospody a který zároveň slouží jako autobusová zastávka. Já to tu miluju. Přichází celkem slušný slejvák, tak jsme rádi, že jsme pod střechou. Navíc se nad námi slitoval kuchař a i když už je kuchyně zavřená, dělá nám výbornou večeři. Nevím, jestli takové porce dávají každému, ale su nažratý, že vypadám jak těhotný cvrček. Ne že bych jindy vypadal jinak. Obrovská poklona panu kuchaři. Ale to už skoro přestává pršet, tak hybaj hledat bivak.

 

Ještě zvládáme přes Dětřichov, Chrastavu a Hrádek nad Nisou dojet do Lužických hor a za mírného deště se pouštíme po modré turistické hledat štěstí s bivakem v lese. To se po pár kilometrech mokrého off roadu daří. Máme k dispozici krásný turistický přístřešek a turistický rozcestník.

 

Ten sice nevím, k čemu bych použil, tak ho alespoň fotím. V noci naštěstí přestává pršet, tak snad do rána oschnem. Usínání při dopadu zbloudilých dešťových kapek na střechu stanu je moooc příjemné. Zvláště když vím, že zítra bude hezky. Mám to objednané. Tož brou.

Den č. 3

Ráno opět vstáváme brzy. Ranní rituál je narušen pouze příjezdem, nebo spíše průjezdem lesní techniky. Zrovínka když jsem si byl odskočit za lískový keř, začala Boženka řvát jak Gréta v Deze. Nedivím se, stan jsme měli postavený částečně na lesní cestě. Poté se k nám z hloubi lesa blížilo obrovské monstrum, jehož pracovní účel bych si netroufl ani odhadnout. Naštěstí řidič jen mávl rukou a s bravurní nonšalancí ničitele lesů nás obloukem objel, při čemž si vyrobil cestu novou, vlastní. Vše tedy dobře dopadlo a my můžeme pokračovat v naší krasojízdě. Projíždíme Lužické hory přes Krompach k Vansdorfu. Vždycky jsem si říkal, proč se ty kopce pokaždé jmenují jinak. Vždyť jsou to furt jen kopce. Jak ovšem proplouváme severním pohraničím naší vlasti, pozorujeme ty obrovské rozdíly. A to nejen ve tvaru kopců a reliéfu krajiny, ale taky rozdílnou architekturou a urbanistickým pojetím vesnic a měst. Stále je na co koukat a v podstatě každý kilometr přináší neopakovatelný zážitek.

Vandsdorfem vstupujeme do Šluknovského výběžku. Nevím proč, ale očekávám žloutenku plnou hnědočechů. Jak ty média do nás furt valí ty lži, co chcou, abychom si mysleli. Díky nulovému očekávání je Šluknovský výběžek veliké překvapení. Je to tu sice trochu hustěji osídlené, ale krajina je pěkná a pohodová. U Mikulášovic vjíždíme do NP Českosaské Švýcarsko.

 

To projíždíme v podstatě s hubou otevřenou a max dvacítkou. Lesy nás chrání od polední výhně a my si cestu neskutečně užíváme.

 

U Jetřichovic stavíme na parkingu, jdeme do kraťas a vyrážíme na výšlap na Falkenštejn. Příjemné zpestření, krásná procházka a setkání s fajn lidma. Pokračujeme na Hřensko. V Hřensku se stavujeme na domácí limonádu a kafíčko v bývalé plynárně. No jo, Hřensko. Dvě kávy, dvě limonády, 250 Kč.

 

Při kávě volá Boženka rodině do Strupčic, jestli jsou doma a jestli se můžeme stavit na pokec (čti sprchu a kafe). Jsou doma a rádi nás uvidí. Necháváme za sebou Hřensko a ve chvíli i Děčín. Jedeme směr Sněžník, Tisá a Petrovice, čímž vjíždíme do Krušných hor. Krušné byly krušné. Připadlo mi, že jedu pořád jen lesem bez výhledů a furt jen rovně. Alespoň tak na mě působila cesta podél Germánistánu. Boženka byla naopak velmi nadšená. Je fakt, že asfalt byl velmi slušný a provoz minimální. V žádném případě nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Kolem vodní nádrže Fláje to bylo dokonce moc fajn. Za Horou sv. Kateřiny jsme už začali vyhlížet vesničku Boleboř. To byl bod, kde se musíme odpojit od trasy. Odbočku na Jirkov naštěstí vychytáváme stejně úspěšně jako Mark Zuckerberk uživatele fejsbůku, kteří si dovolili myslet něco jiného než jim sám povolil. Cesta z Boleboře k Jirkovu byla epesní. Zatáčky jedna radost a minimální provoz mi napovídají, že ty Krušné hory zase tak nudné nebudou. V Jirkově dokupujeme proviant. Chvíli si povídáme s paní, která přišla s vnučkou kouknout na motorky a zavzpomínat, jak s partou jezdili na Jawách. Popřeje nám šťastnou cestu a za chvíli se už vítáme s rodinou. Přivítání je jako obvykle vřelé a je nám hned nabídnut i nocleh. Ten ovšem s díky odmítáme. Už máme vyhlídlé místo k bivaku z dřívějška. Sprchou ovšem nepohrdne ani Boženka, ani moje zapařená paní prdel. Chvíli ještě posedíme, však pořád je co vykládat. Ale večer se už blíží, tak je pomalu čas vyrazit. My však víme, že nás čeká asi jen pět minut za řídítky a jsme v cíli dnešního dne. Loučíme se a po zmíněných pěti minutách stavíme stan na čarokrásném (pro nás i trochu pietním) místě. Tohle byl asi nejdokonalejší bivak naší cesty. A to jsme v podstatě na okraji povrchového hnědouhelného dolu.

 

Dneska mám v proviantu taky nějaké silnější pivečko, tak ho pomalu trestám a užívám si krásný západ slunce. I přes to, že jsme chtěli být nepozorováni, asi nás někdo zpozoroval. Přichází místní omladina a jelikož už mám trošku nakoupíno, místo zbabělého útěku se s nimi dáváme do řeči. Věková kategorie příchozích byla v rozmezí 17 až 22 let a musím říct, že svět má ještě šanci. Nechci rozebírat, co všechno jsme rozebírali, ale pro představu. Mlaďoši byli místní od malička. Ano, všimli jsme si, jak se od naší poslední návštěvy rozrostly okraje obce o tzv. satelity. To by bylo v pořádku. Každý chce kulturně bydlet. Je fakt, že zrovna satelit ve Strupčicích vypadá jak panelák naležato, ale jak se říká, proti gustu žádný dišputát. Problém vyvstává ve chvíli, kdy si noví obyvatelé uvědomí, že bydlet na baráku není jak bydlet v paneláku. A najednou vadí např. to, že z blízké aleje topolů padají listy. Chápete to? Jak si to můžou ty listy sakra dovolit? A, ty vole, na vesnici štěkají psi!! Jsme šli na vesnici helé, abychom měli klid helé. Nejsmutnější na tom je to, že obec, aby měla klid, lidem vyhoví a nechá pokácet alej vzrostlých topolů. No asi by to bylo na delší úvahu a nebudu Vás tím zatěžovat. Mlaďoši, o kterých si myslíme, že jim jsou takové věci u zádele překvapili, jak s tím mají problém. Myslím s tou devastací okolí. No nic, kecali jsme dlouho do noci a bylo to poučné. Pro všechny. (Poznámka mimo, Boženku kousl mravenec. Tvrdila, že to nic není, že ji ani pořádně nekousl, že ji jen tak ochutnal. Pokračování později). Takže s výhledem na hnědouhelnou pánev dobrou.

Den č. 4

Ráno klasika a v sedm už míříme na Boleboř, abychom se mohli napojit zpět na trasu. Dneska míříme na Vejprty, kde chceme navštívit ještě jednu část rodiny. Už si začínám zvykat na svérázný profil Krušných hor. Ve Vejprtech dáváme ranní kafe a díky včerejší sprše nemusíme navštívit koupelnu. Kecáme s bratránkem. Celá republika žije kokotovirem. Ale to je asi v pořádku. Po velmi srdečném setkání pokračujeme dál. Opět odbočujeme z trasy na Klínovec. Zajížďka krátká, ale výhledy o to intenzivnější.

 

 

Za Božím Darem se nějak zhoršuje silnice. Asfalt je takový, jako že chvílemi ani není. Naštěstí s tím nemáme problém a ani Boženka si nestěžuje. Ostatně její Pilot Road čtyřky s přehledem zvládají vše, co moje Mitas 08. Zajímavá vsuvka. Pomalu jsme se blížili k silnici s asfaltem, když tu najednou ze stromu u cesty vzlétl dravec. Letěl pomalu v úrovni mých očí  a přibližně dvacet metrů mě doprovázel. Měl jsem neuvěřitelnou příležitost si ho prohlédnout a věděl jsem, že vše je v naprostém pořádku. Zajíždíme do Ašského výběžku. Je to jedno z mála míst, odkud pojedeme po stejné cestě jako jsme tam přijeli. Po příjezdu do Aše navštěvujeme rozhlednu Háj.

 

Připadá nám, že je to pěkné místo, abychom zde dali pauzu a zároveň oslavili nejzápadnější bod naší adventůry. Z Aše se už v podstatě vracíme.

 

Míjíme vodní nádrž Skalka, Františkovy Lázně, Cheb, vodní nádrž Jesenice a vjíždíme do Českého lesa. Je čas najít bivak. Celý Český les je národní park, tak opět hledáme něco, co by šlo v případě problémů nějak ukecat. Opět jedeme po modré, ale je tu asfalt a není tu zákaz vjezdu. Dorážíme k turistickému přístřešku. Motorky dáme pod střechu a stan natěsnáme k přístřešku. Jak se tak kochám pohledem na Mazlika v turistickém přístřešku, najednou se mi něco nezdá. Ty vole....mě upadly přední blinkry. No to mi ho teda vyndej. Jak jsem psal dříve. Krušné byly krušné.

 

Naštěstí izolepa vyřeší většinu problémů. Navíc si Boženka začíná stěžovat, že ten mravenec ji asi fakt kousl. Zítra nás čeká kemp, tak dáme servis motorek i lidí. Tak ještě něco k jídlu, pivko a dobrou.          

Den č. 5

Ráno začalo standartně a my vůbec netušili, že se to tak trochu posere. Ne, nikdo se nerozsekal, nikdo se nezranil, to můžu říct dopředu, ale tento den byl nejméně vydařený. A zpočátku tomu nic nenasvědčovalo. Od rána jsme si to opět jen a jen užívali. Vtrhli jsme do Šumavy, jako se nedočkavý puberťák vrhá na stahování kalhotek třídní sexbomby a byla to parádní jízda. Na Kvildě jsme si dali oběd z vlastních zásob a můžu konstatovat, že je tam fakt kosa. Vše se ovšem zhatilo ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že trasu trošku prodloužíme a pojedeme přes Lipno přívozem. Boženčin Ufoň jel loni na Kurskou kosu, tak chci taky na loď. Cesta byla krásná a přívoz jsme našli bez problémů. U přívozu to však začalo. První v řadě stál traktor, za ním jeden osobák a kolem se povalovalo několik cyklistů. Pět? Deset? Víc ne. Píchli jsme motky za osobák, shodili hadry a šli koupit lístky a pak kafe. Zjistili jsme, že budem asi čtyřicet minut čekat, protože je zrovna polední pauza. F KLIDU. Taky dáme pauzu. Najednou se začali množit cyklisti jako politici u zadávání státní zakázky. Říkám si f klidu, podle přepravního řádu ten přívoz uveze fakt velkou váhu. Bohužel ve chvíli, kdy se blížil čas odplutí se cyklisti začali cpát na přístupovou cestu a samozřejmě dopředu. A samozřejmě přes celou cestu. Mé uštěpačné poznámky ohledně prostoru pro výjezd připluvších vozidel si nikdo nevšiml, nebo nechtěl všimnout. Cyklisti (úmyslně nechci použít označení „LIDÉ“) se začali až nevybíravým stylem cpát, přemýšlím kam, vlastně všude. Taková sobeckost a duševní suterénismus mi začal zvedat adrenalin. Stále jsem se ovšem držel. Když přirazil přívoz a chtěly vyjet auta, samozřejmě nebylo kam. Všude se rojili cyklisti, jak filcky vyžilé prostitutky. Začali se se svými koly cpát na nás dva. To už jsem nevybíravě upozorňoval, že pokud mi poškrábou motorku, budou nemilosrdně lynčováni a naházeni do vody. Naštěstí jsem zrovna měl na sobě bundu, jejíž vycpávky si ti méně bojácní mohli splést se svaly a dávali si velkého majzla, aby našim Mazlikům nezkřivili vlas. Poté, co se nějakým způsobem dostali cestující z protějšího břehu na pevninu, započal neřízený úprk na přívoz. Cyklisti se jak smyslů zbavení hnali na prám, jako Kájínek za svobodou. Obsluha přívozu nějak docílila nalodění traktoru. Za traktorem se snažilo najet auto, v jehož těsném závěsu jsme byli my. V tom obsluha auto zastavila s tím, že dementi, pardon cyklisti, zacpali prám a už se nevejde. Na nás houkl „couvněte, ať  může auto vycouvat“. To už se ve mně začínalo vřít. Jak to mám kurva asi udělat? Motorka prázdná váží stosedumdesát kilo a já stojím na šikmině a držím to na brzdě. O Božence ani nemluvím. Když mi po třetí řekl že mám couvnout a já mu oznámil, že je čurák protože motorka nemá zpátečku (ano vím, že existuje Gold Wing), pochopil a začal tlačit. No, auto nějak vycouvalo a my se nacpali na přívoz. Nervy našponované jak dráty a na naše poznámky vůči cyklistům raději nikdo nereagoval. Jak teď přemýšlím, zajímalo by mě, jestli nereagovali, protože měli strach, nebo to byl vyjimečně tupý vzorek cyklistů a jejich mentální aktivita nebyla na tak vysoké úrovni, aby to pochopili. Už na druhém břehu jsem věděl, že je všechno špatně. Podrážděnost, která z nás sálala, byla jasnou známkou k ukončení dnešní jízdy. My však neuposlechli intuici a rozhodli se špatně. Domluvili jsme se na vypnutí interkomu a poklidné jízdě, kdy si vše v hlavě srovnáme. Cesta měla příjemný profil a začínal se mi vracet klid na duši. V tu chvíli to ovšem přišlo. Dojeli jsme zánovně vyhlížející SUV. Pohoda. Nedá se předjíždět, a i když tu jsou krásné zatáčky, táhnem se za ním. Najednou rovinka a v protisměru nic. Tahám za plyn, a i přes to, že řidič SUV zrychluje a jede po prostředku, bezpečně předjíždím. Už máme zaplé interkomy, tak se ptám Boženky, jestli to dá. Oznamuje mi, že SUV zpomalilo a nechce ji nechat předjet. Po předešlém zážitku s cyklisty si říkám, no ještě toto, jak chceš. Zpomaluju tak na čtyřicet. SUV mě dojíždí a taky zpomaluje. Díky tomu zapomíná na blokování Boženky a ta bezproblémově předjíždí. Taháme za plyn a aniž bychom překročili rychlost, ujíždíme SUV. Po pár kilometrech pomalu zapomínám na zvláštně jedoucího majitele vozu a při vjezdu do obce zpomalujeme na obligátních 50-60. V tom se zmáčklým klaksonem a dost natěsno nás předjíždí zneuctěný majitel zánovního Chjondé (to není urážka, takto se správně vyslovuje Hyundai). Samozřejmě to škrábl přede mě a dupl na brzy. A v tu chvíli sem to posral. Prostě zkrat, černo před očima v uších zvoní. Je mi jasné, že zezadu ho nenakopnu. Cpu se před něj, samozřejmě mne nechce pustit a vytlačuje mě víc a víc do protisměru. Ani nevnímám, jak na mě Boženka řve, ať se na to vyseru. Už ale nejde couvnout. Protahuju se škvírou mezi ním a autem v protisměru. Najíždí na mě a chce zase předjet. Uvědomuju si, že už je to fakt vyhrocený a jsem rozhodnutý ho nepustit stůj co stůj. Kličkujeme po silnici jak dva ko...i. Blíží se kruháč který projíždím a okamžitě zastavuju. Je tam kruháč, idiot a Boženka. Křičím, jak je na tom a že se vracím. Ubezpečuje mě, že je v pohodě a idiot jel jiným směrem. Třepu se jak drahý pes a teprve teď mi začíná docházet ta obrovská morální prohra. Snížíl jsem se na jeho úroveň. Byl jsem stejný idiot jako on. Tímto bych se chtěl omluvit všem, které jsem při této aféře jakkoli ohrozil, omezil, nebo jen potvrdil jejich skálopevné přesvědčení, že motorkáři jsou hovada. Pánovi v SUV děkuji, že mi v reálném světě nádherně zahrál ukázkový vzorek čur..ka a že můj výkon, při kterém jsem na oplátku zahrál ukázkový vzorek čur..ka já jemu, bude přijat jako zkušenost nabádající nás vyvarovat se takovýchto zkratů. Zastavujeme na benzínce a dávám si nějaké pití. Už ani nevím, co to je. Domlouváme se, že to nějak dotáhnem dle plánu do Českého Krumlova a někde zakempíme. Jedeme přes Vyšší Brod a Rožmberk nad Vltavou.  Nacházím na mapách vodácký kemp, co je blízko centra, tak jedem. Cesta kolem Vltavy by byla skvostná, kdybych nebyl rozbouraný předcházejícím zážitkem. Navíc si Boženka začíná stěžovat na bolící nohu. To jak ji jen ochutnal ten mravenec. Do Krumlova dorážíme v pozdním odpoledni. Kemp díky navi nacházíme snadno a jdem se čeknout. No, na vodácký kemp dobrý, ale za tu cenu by se jako standardní moc nechytl. Spousta ožralých vodáků a cyklistů, všude hraje hudba…..si začínám připadat jak na srazu. Stavíme stan a vyrážíme hledat lekárnu, abychom Božence ulevili od trápení s mravencem. Pro úplnost, nepomáhá ani fenistil a zodac. Doteď lituju, že jsem ten kousanec nevyfotil. Konečně nacházíme lekárnu a Boženka po vysvětlení problému ukazuje lekárníkovi nohu. Rudá opuchlina velikosti mexického dolaru, ale rozjetého parní lokomotivou (v podstatě přes celé stehno), vzbudila opravdu zájem a lekárník málem padá ze židle se slovy, že je to fakt silná alergická reakce. Sorry, ale to jsme fakt nevěděli. Naštěstí je opravdu znalý a doporučuje tekutý pudr na neštovice. Kupodivu je to levné a kupodivu to zabírá. Nacházíme nejbližší pohostinské zařízení, kde si dáváme pivo a Boženka maže nohu, čímž vyvolává zvědavost u místních štamgastů. Chvíli klábosíme a už je čas vydat se na prohlídku.

 

Prohlídka je jenom taková rychlo, už je totiž skoro tma. I přes to je tu na můj vkus moc lidí, ale je to krásný. Zmínil bych ještě večeři v místním pivovaru, kde je pivo dražší, než když si ho necháte načepovat kdekoli jinde, což mi hlava nebere. Při návratu do kempu jsme zjistili, že prolézání rozpadlých a opuštěných baráků se nazývá urbex a to je k dnešní návštěvě Krumlova asi tak vše. Se soumrakem míříme na bivak urazit v kempové hospodě ještě nějaké to pivo a hajdy spát. Zítra nás čeká zevrubnější prohlídka Krumlova... Tak ještě si vystát hodinovou frontu na čepa a dobrou.

Den č. 6

Noc v kempu je klasicky hlasitá, takže se moc nevyspíme a shodujeme se na tom, že příště si raději připlatíme za penzion, než takovýhle kemp. Ráno vstáváme brzo, a kolem sedmé jsme už v centru Krumlova. Dnešní snídaně se nese v duchu čerstvého pečiva přímo z pekárny. Jelikož je poměrně časná hodina, skoro tu nezavadíte o turistu. To je fajn a doporučuji si na prohlídku přivstat.

 

Jinak popisovat památky v Krumlově se mi moc nechce. Jenom klasicky si postěžuji na přemrštěné ceny absolutně všeho. A to prý kvůli kokotoviru šly ceny minimálně o třetinu dolů. Hnus velebnosti. Kolem dvanácté už sedíme na motorkách a uháníme podél Vltavy. Vracíme se na místo, kde jsme opustili naši trasu. Dnes si klikatou cestu vedle vody užívám o poznání více. Jedeme přes Horní a Dolní Dvořiště na Novohradské hory. Cestou si mě vesmír zkouší, jestli dodržím své předsevzetí nenechat se vyprovokovat. Na zapadlé silničce dojíždíme Trsportera s rakouskou SPZ. Táhne se jak sopel, tak dostatečně dopředu hodím blinkr, že ho předjedu. Ovšem ve chvíli, kdy započnu manévr, auto sjíždí do levého pruhu a blokuje mi cestu. Brzdím a oznamuju Božence, že zastavuju, neb se nebudu s ču…em rozčilovat. Dostávám od Boženky malé bezvýznamné plus. Idiot naštěstí odbočuje než stihnu zastavit, tak můžem pokračovat v klidu dál. Plácáme se pohraničím a i když je tady příroda taky krásná, na severní stranu republiky to nemá (tím nechci urazit domorodce, že by tam neměli pěkně, ale naše trasa nebyla tak záživná jak nahoře). Stále, co nejblíže státní hranici, se pomalu blížíme k domovu. V podstatě je to taková příjemná projížďka příjemnou krajinou. Za Znojmem hledáme místo k bivaku. Je to však trochu problém, jelikož je to tady samá rovina a pole. Navíc jsme celé odpoledne vystaveni prudkému slunci, tak hledáme něco, kde by byl trochu stínek. Naštěstí nacházíme nějakou strouhu mezi poli a po obslužné cestě dorážíme na celkem pěkné místo. Je ve stínu a není nás vidět. Při večeři a večerním pivečku najednou zaslechnu blížící se auto. Jak jsem psal, jsme schovaní a není nás vidět.

 

Přesto bystřím smysly a připravuji vyjednávací prostředek (čti slivovici). Kolem projíždí nenápadný bydlík. Taky hledají místo k přespání. Asi dvacet metrů od nás to stočí do kukuřičného pole a vytvoří si vlastní místo pro bivak. Chi, my o nich víme a oni o nás ne. S přibývajícím večerem přibývají také komáři, tak zalézáme do stanu a jdem chrnět. Už se nám to blíží ke konci a po pravdě, začínám se pomalu těšit domů. Asi to bude taky tím, že většinu cest, po kterých pojedeme, už máme několikrát projeté. Tož brou.

Den č. 7

Ráno vyrážíme co nejdříve, abychom unikli z přehřátých polí. Až k Mikulovu bych cestu označil za nudnou a po Břeclav dokonce jako utrpení. Břeclav je přeplněná a začíná být pořádné vedro. Koukám do mapy. Bílé Karpaty jen líznem, tam se neschladíme. V Broumově-Bylnici nacházím otevřené koupaliště. Je rozhodnuto. Polední žár přečkáme s nohama ve vodě. Za Hodonínem už to zase není taková průda jak po Břeclav. Už si nepamatuji, kde to bylo, ale zastavujeme u větrného mlýna.

 

Je tam parkovišťátko a karavan s občerstvením. Super, už bych si zase rád dal normální kafe. Objednávám turka a slečna mi říká, „pane to my tu neumíme“. Začínám být notně rozladěn. Možná s trochou, opravdu jen trochou, ironie povídám „to nic já vás to naučím, vezmete varnou konvici, to je taková věc, do které když se nalije voda a strčí se do zásuvky, ohřeje vodu k bodu varu, pak se vezme lžička, naberte se káva dá do hrnku a tou vřelou vodou zalije“. Slečna na mně čumí jak Goro bílý pes na Tokio a naprosto nechápe. Smutně objednávám presso, které není ani dobré ani levné. S polednem dorážíme na koupaliště. Voda je skvělá, čepované pivečko výborné (jen dvě, přece řídím), ale turka né a né umět uvařit. Tady jsou slečny brigádnice sdílné a ty mi anabázi s kafem osvětlují. Většina takových malých provozoven má nějakého dodavatele. Ten jim nacpe kafestroj zdarma, ale musí prodávat jen břečky dodané oním dodavatelem. Čili nejčastěji nějaké kapsličky nebo pytlíčky, nebo kafe pochybného původu a kvality. Ale pane, ten kafevar stojí majlant to muší bejt dobrý a drahý. No nic. Kolem čtvrté páté usuzujeme, že výroby vitamínu D bylo dost a pokračujeme v cestě. Když se soukám do motohader, zjišťuji zvláštní věc. Nějak mě to začíná škrábat. Co to? Viník je odhalen vzápětí. Sluníčko nějak nepochopilo, že se nechci spálit, pouze nahřát. Jsem červený jako španělský rajče v německém Kauflandu. Záčínám mít takový divný pocit, přestávám se cítit ve své kůži. Nevím v čí. Chvíli na to se přestávám cítit vůbec. Ale to už jsme nejkratší cestou hodinku od baráku. Jenomže naše trasa vede podél hranic, tudíž to vyžaduje ještě jeden nocleh. Myslím si na Beskydy. Jak tyhle kopce miluju, s hrůzou zjištuju, že bivak neklapne. Teprve teď si uvědomuji, jak jsou zapráskané lidma a chatičkama. Kam se dá dojet, stojí chata. Je už mi celkem blbě a chci si lehnout. Naštěstí kousek od Nošovic nacházíme ucházející flek. Stavíme stan a jelikož nás chcou komáři vypít za živa, unikáme spát. Ještě mě Boženka natře fenistilem, což trochu zmírňuje spálení a líp se usíná.

Den č 8

Ráno není po komárech ani vidu ani slechu. Přesto se nezdržujeme, rychle balíme a už se vidíme doma. Mě je celkem dobře. Jsem sice pořád rudý jak účastník sjezdu KSČ, ale už nemám teplotu. Projíždíme silnici, kde jsem před půl rokem testoval Enfieldy, směrem na sever. Před Třincem si děláme malou zajížďku do Jablunkova. Když jsme byli v nejzápadnějším městě, tak se musíme stavit taky do nejvýchodnějšího. Na náměstí v cukrárně mi milá slečna vaří konečně normálního turka. Zrovna se vrátila z Norska, tak se společně udivujeme nad rouškovým šílenstvím.

 

Zbytek trasy bych popsal skoro jednou větou. U Třince vjíždíme do vesnice, u Chalupek do Polska a z vesnice vyjíždíme někde kolem Hlučína. Pohraničím přes Opavu dojíždíme do Vávrovic, kde jsme před osmi dny započali naši cestu kolem dokola koukolem. Posledních třicet kilometrů domů se už vidíme na terase našeho domečku, s hrníčkem kávy a sklenicí oroseného Ratara.

 

Hájlajty:

Najeto 2648,3 km , přibližně. Náklady na cestu, opět komplet s benzínem jídlem atd. přibližně 10 tis/Kč za oba. Jak jsem psal minule, spotřebu už neřeším, ale jelikož mám nový bajk, trochu zvědavý jsem byl. Takže Wětrák si vzal v průměru 4,5 litru na sto. Před cestou jsem nazul nové Mitasy 08, úbytek neměřitelný. U Boženčina Ufoně vše při starém. Myslím, že někde cestou zlomila 50 tis. km. Jinak Wětrák oproti B12 je podstatně pohodlnější, a to zejména na rozbitých cestách a cestách bez asfaltu. Veliké překvapení byla absence pocitu nedostatku výkonu. Opět připomínám, že nejezdíme po dálnicích, případně minimálně. Na náš styl cestování absolutně geniální. Tím nechci pomlouvat nebo nějak shazovat B12. Pořád to bude v mých očích kult. Stará dobrá kovářská práce se opět osvědčila. Nic proti novým motorkám nemám, budou určitě líp brzdit a zatáčet, blikat na mně digitální přístrojovou, která mi řekne, jak velký mám hnědý pruh na trenkách po špatně projeté zatáčce a umožní mi všelijak nastavit všechny ty bazmečky a mechanizmezečky, co už vlastně nikdo neví k čemu jsou (možná to budou vědět lední medvědi), ale mě už asi navždy bude bavit motorka, která má motor, karburátor a místo vercajku stačí izolepa, šutr a drát (samozřejmě s nadsázkou).

 

PS:

Všechny snažně prosím o shovívavost. Veškeré moje názory, pocity a myšlenky jsou vyjádřeny s ohledem na moje osobní vnímání reality. V žádném případě nikoho nechci urazit a na nikoho nechci útočit. Všechny lehce agresivní pasáže jsou produktem mého ega, které si někdy prostě dělá, co chce. Úseky cesty, které popisuji jako nezáživné až nudné, v žádném případě nevykreslují skutečný stav věcí. Například Krušné hory. Nedávno jsem objevil motoprůvodce po Kruškách, který na danou oblast vrhá úplně jiný úhel pohledu. Trasy jsme nevolili s cílem objevit co nejhezčí cesty, ale držet se co nejblíže hranic republiky. Než mermomocí vyrazit za hranice, uvítali jsme možnost uskutečnit plán z dob, kdy jsme ještě drtili kývačky, a ten plán se ukázal jako správný.

 

Díky

Bacil

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE