S Boženkou na tripu: Rumunsko vol. 2.0

Uf, to už chce trochu té logistiky, protože pět kusů je pět kusů a spaní na divoko pro tolik stanů už není nenápadné. Ve finále se ukázalo, že množství je spíše výhoda, protože který místní by chtěl otravovat moravské motorkáře a motorkářky, že? Tudíž jsme mohli vybírat místa ne podle nenápadnosti, ale podle výhledu, tekoucí vody a tak podobně. Ale začněme pěkně od začátku.

Po loňské návštěvě Rumunska „na otočku“ jsme byli přesvědčení, že se tam musíme vrátit. Ano, je to země, která nejrychleji pokrývá svou půdu asfaltem a středověk už tam moc člověk nenajde, ale ty skvostné silnice, hory a příroda prostě stojí za to. Jak jsem se zmiňoval výše, nakonec se k nám přidali další tři jezdci a vzhledem k tomu, že dva z nich nedisponují stroji vhodnými k jízdě mimo asfalt (jakože vůbec), naplánovali jsme pouze on road. Plán byl navštívit nějaké zajímavosti a pak se potulovat po Maramureši. Jak to vše dopadlo? Pokud vás to zajímá, otevřete si láhev nějakého dobrého moku a nechte své oči spočinout na následujících řádcích.

Sraz máme klasicky na benzínce u Pennysmarketu v Odrách. Kolem půl deváté se to začíná sjíždět a dočepovávat nádrže po okraj. Po vřelém přivítání, smluvení gestikulace a vysvětlení pravidel houfné jízdy méně zkušeným účastníkům zájezdu, vyrážíme ku slovenské hranici. Cesta směr ValMez je všemi projetá už tisíckrát, tak se alespoň těšíme na Makovský průsmyk, který se libě vine ke slovenským úbočím, jako úchylák Průša k tmou se vracející Růženě. Za Bytčou najíždíme na háájwej a i přes naši nelibost k dálnicím jakéhokoli typu musím uznat, že slovenská dálnice byla pecka. Máme totiž v plánu dojet Slovenskem co nejdál, abychom v Maďarsku strávili co nejkratší vzdálenost. A dálnice na Slovensku nás hodně bavila. Samá zatáčka, do kopce z kopce a po dvaceti kilometrech konec. Dvacet kilometrů šolich po státovkách a zase dálnice, a tak skoro celé Slovensko. Krásně to ubíhalo pouze s občasnou zastávkou na vyprázdnění měchýře, případně doplnění živin v podobě halušek či jiných pochutin. Po příjezdu do Maďarska se nějak zvedá teplota a naopak klesá cestovní nadšení. Jedeme totiž po vedlejších, a co na mapě vypadalo jako kousek, je v reálu strašná morda. Provoz hustý tak, že by se dal krájet a možná ještě víc a rybníček Brčálník v nedohlednu. Eh, totiž domluvený nocleh u Pytláka v nedohlednu. V jednu chvíli na mě Boženka křičí, že jedu na červenou. Zhnusen maďarskými cestami a obrovským množstvím vesniček a městeček, které nás v tom horku značně zpomalují, jsem schopen jenom prohlási MRD.T červenou a celé Maďarsko, což ve skupině vyvolává značné veselí.  Jakmile se blížíme k hranicím, ustupují vesnice a jede se příjemněji. Navíc opadá horko, jelikož se trochu připozdívá. Hraniční přechod tvořící dva lodní kontejnery je humorný. Humor nás přechází ve chvíli, kdy Renďa zjišťuje, že má propadlou občanku a bez té ho do Rumunska nepustí. Naštěstí má u sebe pas, jelikož jeden z cílů v Rumunsku je ukrajinské Solotvino. Pas má naštěstí platný, tak můžeme fičet k Pytlákovi a cestou užívat krásnou silnici. Bohužel se začíná zhasínat a tak trošku kufrujem a ochutnáváme první off, který neměl být. S úderem desáté a za tmy (je tu časový posun) dorážíme úspěšně k Pytlákovi, který si na nás, k mému údivu, pamatuje. Renči, Pytlákově ženě, trvá rozpomenutí trošku dýl, ale o to větší je pak radost ze shledání. Dokonce můžeme zadarmo přespat ve stanu pro hosty ve tvaru týpí. Statečně trestáme čepovanou Plzeň a spát jdeme opravdu pozdě v noci. Však je o čem povídat. Tak dobrou a uvidíme se zítra.

Přes noc byl celkem slušný slejvák doprovázený celkem silným vichrem. Až jsem se jednu chvíli trochu bál, že nám to odnese stan. Avšak dobře to dopadlo a ranní mátohy unavené celodenní jízdou a plzeňským pivem osvítilo paprsky letního sluníčka. Výborná snídaně je tady už tradice, rychle se rozloučit a můžem pokračovat v naší krasojízdě. Dneska máme v plánu projet kousek TransUsoary, kouknout k mrtvému jezeru a dorazit někde k Turze (solné jeskyně). Chvíli jedeme státovkou, čepujeme benzín na benzínce, kde jsme loni potkali první účastníky Gumbalkanu a už sjíždíme na TransUsoaru. Na tu se moc těším, bohužel, vedení skupiny jsem na chvíli přenechal Tazimu a to se ukázalo jako osudová chyba. Pravda, vždy když měnil směr, pečlivě to konzultoval se zbytkem skupiny, kterážto jako sourodá banda pochybných individuí mu změnu vždy jednohlasně potvrdila. Dnes to označujeme jako drobnou navigační chybku, což se dvěma on roadově orientovaným účastníkům zájezdu po příštích pět hodin nesmělo říct, pro zachování zdraví všech, co by byli v dosahu.

Taziho památnou větu „tady to bude třista metrů šotolina a pak by to měl být asfalt“ si budeme ještě dlouho připomínat. Po třista metrech strmého sešupu vyjetými a vymletými kolejemi, čekáme na Renďu s jeho novým Tracerem 9 a Zbynďu s jeho obstarožním Deauvilem, což jsou, jak sami uznáte, motorky do terénu naprosto nevhodné. Chlapi to naštěstí dali s prstem v noce, ale velmi se divili, když nenašli ten kýžený asfalt. Bylo rozhodnuto pokračovat dál. Šak krásná uježděná lesní cesta se tvářila vyzývavě jak ceckatý travestita na Prague pride. Nebudu to prodlužovat. Třista metrů se protáhlo na čtyřicet kilometrů lesem, cestou s velmi kolísavým povrchem. Místy cesta vedla potokem, místy byla rozbombardovaná těžbou. Vrchol byl, když jsme dojeli na nějakou křižovatku, a vmísili se do místního enduro závodu. S tím Deauvilem to vypadalo fakt humorně. Ale, abyste si nemysleli. Příroda překrásná, koupali jsme se v potoce, vařili kafe u nějaké zemědělské osady, klapli dvojku-trojku a letěli těch padesát šedesát, prostě nádhera.

Jo, u rozboček jsme vždy odpočívali a čekali na ty dva, co se modlili ke svatému Kryštofovi, aby za zatáčkou byl už ten asfalt. Než se však jejich černé pryže přitulily k tomu šedému hadovi, odnášející všechny volnomyšlenkářské dobrodruhy vstříc dálavám, uběhlo dobře pět hodin. Tím byl radikálně narušen náš časový plán. Stihli jsme sice nakouknout k mrtvému jezeru, ale stmívání a blížící se mračna nás donutily nakoupit proviant a již pod mým dohledem najít pěkné místo k bivaku. To se nám skutečně povedlo a přidali jsme se ke skupinkám místních grilující flákotu na břehu potoka. No spíš potůčku. Hlášku „ale je tady krásně „ nahradila hláška „chčije a chčije“ ze stejného filmu. Naštěstí, i když jsme tvrdí motorkáři, naše výbava, kterou sebou vozíme, hýčká naše pohodlí, takže sedáme do křesílek pod tarp a užíváme si krásného deštivého večera. Dobrou, zítra snad bude líp.

Ráno vstáváme do podmračeného, avšak suchého dopoledne. V plánu je dojet do Saliny Turdy a pak se přesunout k Transalpině. K solnému dolu je to cirka dvacet kilometrů. Balíme bivak a v blízkém městečku pozorujeme týpka, jak vytahuje nůž a s bojovým pokřikem běží přes cestu k partičce místních. Zajímavý folklor. Nečekáme na Obivanovo představení světelným kinžálem a mizíme pryč. Cestou potkáváme policii s majáky mířící do městečka za námi. Asi to bylo hustý. No nic. S příjezdem do Saliny Turdy začíná krápat. Všechny ubezpečuji, že po prohlídce už bude nebe bez mraků a že to mám objednané. Jdeme dolů do dolu a stojí to za to. Je to obrovské a nádherné, to se musí vidět. A vstupné stálo jen třista na hlavu (srovnejte s Veličkou). Bohužel po té, co jsme vyfárali na povrch ,zjišťujeme, že má předpověď úplně nevyšla a je taková průtrž, že po cestě teče deset čísel vody. Taky radar radarovič nevěstí nic dobrého.

Má chcát celý den. Nedá se nic dělat. Stahujeme ocasy (obrazně řečeno) a hledáme bydlení. To nacházíme asi čtyři kilometry odsud, tak běžíme k motorkám a rychle taháme nemoky, dokud jen lehce prší. Bivak díky navi nacházíme lehce. Máme vlastně pronajmutý malý domek dva plus jedna s krásnou zahradou a terasou. Jenom se ubytujeme, vylézá taková ta velká žlutá věc na obloze, tak rychle rozvěšujeme věci na dosušení. U piva debatujeme o nesmrtelnosti brouka, když tu se zase zatahuje a pak se otevřela obloha. Mnou očekávaná biblická potopa se naštěstí neuskutečnila, tak můžeme v klidu pokračovat v započatém programu. Tož brou.

Spinkalo se krásně a suše. Ráno nás přivítalo modrým nebem, tak hurá do sedel a použít kousek dálnice pro rychlý přesun k Alpině. A jelikož jedeme po dálnici, tak se Tazi s Renďou trhají a lehce zvýšeným tempem mizí v dáli jak prach unášený pouštním větrem.

 

Sraz máme na poslední benzince před Alpinou. Dočepujem a hurá na kopec. Popisovat Alpinu je si myslím zbytečné. Kdo tam byl ví, kdo ne, měl by tam zajet. Prostě krása střídá nádheru. To si člověk musí vyzkoušet a užít. Po sjezdu z Alpiny míříme na Fagaraš. Cestou nás však čeká malá zajížďka na živé kameny. Velmi zvláštní místo a velmi zvláštní kameny. Vědci mají sice nějaké vysvětlení, proč kameny rostou a proč se množí, ale stejně mi to připadne, že ví prd, jenom musí dokázat svou důležitost, že všechno ví. Dál už jenom dokoupíme proviant a nacházíme krásné místo u řeky, kde se nám bude krásně spát.

Zítra nás čeká Transfagaraš, tak hajdy spát, ať můžem zítra zase zakulatit ty naše placatý gumy. Dobrou.

Ráno vyrážíme rumunským venkovem zdolat další meku motorkářů. Transfagaraš. 75 kilometrů mizerného asfaltu se zatáčkami jedné na druhou. A taky spoustou medvědů. Prvního potkáváme hned za přehradou, tak musíme zastavit a fotit. Je to zvláštní pocit. Jsou sice zvyklí na lidi, ale pořád jsou to šelmy, tomu neutečeš a na páku by tě taky asi dal. 

Pokračujeme dál a letos je tu těch medvědů fakt hafo, takže každou chvíli stojíme a fotíme. Stále odvážněji a odvážněji. Pomalu čekám, kdo příjde k chlupáčovi, chytne ho kolem ramen a udělá si selfí. Dokonce vidíme mámu medvědici se dvěma medvíďaty. Kolem plno lidí a fotí a jelikož umím obstojně medvědsky, můžu vám zprostředkovat, co jsem slyšel. Máma křikla na mlaďochy „ hej haranti, mazejte do té cesty, ať nám neujedou, si myslíte, že budu běhat po lesích a sbírat kořínky? Nebo lovit nějakou verbež? Chcete jíst tak se snažte“ a na to mladej, „ ale mami, já mám strach, ten vyžraný helmut, v tom obřím SUV nevypadá, že by se chtěl dělit o svůj hamburger. To spíš vypadá, že dupne na plyn a bude mít trofej doma u krbu“. Tak nic, trhnu plynem a mizím pryč. 75 kilometrů nirvány, Alpina je boží, ale spíš kochačská, zato Fagaraš je z většiny bez výhledu, ale člověk může ve svižném tempu mlátit s máňou z vinglu do vinglu a pořád a pořád. Provoz je minimální a jak někoho dojedem, stačí kratičký prostor na předjetí a zase můžeme letět. Pod výjezdem na vrchol stavíme s Boženkou a čekáme na zbytek.

Teda kromě Taze, který se trhl hned na začátku Fagaraše a už čekal on na nás. Vaříme kafe a kecáme s Němkami, co jsou na měsíční cestě Evropou. Po odpočinku jedeme už kochacím tempem nahoru. Fotíme se u vodopádu a kupuji nějakou uzeninu na večer. Za tunelem ani nezastavujeme a míříme dolů. Tady je asfalt o poznání lepší, ale stejně se už spíš kocháme. Po té co skončily zatáčky, obracíme naše pekelné oře a jedem si to dát ještě jednou. 75 kilometrů nirvány. Teď už ani nefotíme medvědy. Vždyť jich tu je plno. Jenom mlátíme s motorkami z vinglu do vinglu a užíváme si to. Z mojí placaté 07 je zase kulatá. Zastavili jsme kousek za Poienari (mimochodem stále zavřený) a čekali na zbytek osazenstva. Všichni jsme byli z té jízdy vedle sebe, akorát  Zbynďa byl trochu v křeči. Holt Deauvil není na rozbité cesty až tak vhodný. Dali jsme si však místní rumunskou specialitu, pizza quatro formagi a jeli hledat místo k bivaku. První tip u řeky nevyšel, bylo to hodně podmočené. Potom jsme zkusili kemp, byl sice pěkný, ale co platíme standardně v apartmánu za tři, tady chtěli za jednoho, takže taky nic. Naštěstí se podařil najít plácek u zapadlé silnice s pěkným výhledem a dvěma toulavými psy, kteří když dostali zbytky od večeře, celou noc odháněli další nájezdy toulavých psů.

Prostě idyla. Tak dopít večerní pivo a spát. Zítra má pršet, tak uvidíme, kam dojedem.

Ráno Renďa našel hřiby, tak je balím k pozdějšímu užití. Jo hřiby. Koukali jsme, co se děje. Ráno hned vedle našeho bivaku zastavilo auto, ze kterého vyskočila cigánka a zmizela v lese. Auto odjelo. Za hoďku bylo auto zpět, cigánka vyběhla z lesa a nesla dva kýble plné nějakých bílých hřibů. Vypadalo to jak hlíva. Když jsme vyjížděli, hlavní cesta byla obležena cigánkami prodávájícími hřiby. My si nasbírali svoje, tak můžem fičet. Dnes se chceme podívat na hrad Bran. Prý je moc hezký, a jestli se rozprší, můžeme se tam schovat. Rozpršelo se. A rozpršelo se chvíli po tom, co jsme vyjeli. A rozpršelo se ne moc, ale vytrvale. Silnice je naprosto exkluzivní, ale v dešti a kose, kdy voda teče po silnici, to není úplně ono. Za deště jezdím hodně defenzivně, od doby, kdy se mi stala taková malá nemilá věc. Právě na dešti a novém asfaltu. Nedá se předjíždět, zima zalézá pod nepromok a nálada klesá na hodnotu kopírující teplotu vzduchu.

Zastavujeme na jídlo, ale v hospodě se netopí a vytrvalý déšť se zároveň stává intenzivní. Rada starších rozhodla ukončit dnešní trápení a najít bydlení. Bohužel jsme už blízko hradu, a jakožto správně turisticky profláklé místo jsou správně turisticky nastřelené ceny. Nakonec se nám daří přece jen najít rozumné bydlení kousek před Brašovem. No jo, ale je to ještě sedmdesát kiláků. Musíme zatnout zuby a vydržet. Kousek od bydlení je Lídl, super, Lídl a Penny je v Rumunsku skoro na každém rohu. Po té, co jsme se ubytovali a dali sušit věci, jdeme do Lídlu koupit proviant. A taky vejce, na snídani bude smaženice. Teplá sprcha přišla vhod, a jak potom to pivo chutnalo. Za družného hovoru a plánování dní příštích večer utekl jako Krejčíř policajtům při domovní prohlídce. Začíná se nám to krátit a my se s Boženkou rozhodujeme vyrazit s chlapama domů. Původně jsme chtěli pokračovat sami, ale letos jsme ještě nebyli na horách, tak půjdem zase kousek stezky Českem. Tak dobrou.

Od této chvíle se vlastně vracíme zpět. Ještě zajedeme kouknout na Bran. Je hásky, ale kouknem na něj jen z parkoviště a po ne moc frekventované státovce míříme na Sapantu předhůřím Maramureše. Bahenní sopky dáme jindy, stejně jako Solotvino. Cesta ubíhá pěkně, sem tam dáme pauzu na pití, jídlo nebo jen odpočinout a pokochat se okolím. Projíždíme vesničky a každá má úplně jiný ráz. V jedné byly obrovské brány a velmi bohatě zdobené.

Pěkné. Ale pořád nechápu, jak ty lidi může bavit pořád mávat motorkám. Vždyť už na to musí být zvyklí. A že jich na té vesnici je. Navíc se blíží pozdní odpoledne a to všichni sedí na lavičce před barákem a povídají si s tím, kdo jde zrovna okolo. Takový vesnický face to face book. K veselému hřbitovu v Sapantě  přijíždíme půl hoďky před zavíračkou a stejně chcou prachy za vstup. No jo no, turizmus. Ale stálo to za to. Také doporučuji. A jelikož se začíná zhasínat, daří se nám hned za městem najít celkem rozumný bivak v lese. S dostavením posledního stanu a otevřením prvního piva padá tma a dnes se už moc nepovídá. Přichází takový ten smutek, že něco moc příjemného končí a všichni, kromě mě a Boženky, musí v pondělí do práce. Jdeme spát brzo, zítra nás čeká jen přesun přes Maďarsko a poslední noc ve Velkém Mederu.

Po ranním kafi rychle balíme, ať jsme na hranicích co nejdříve. To se sice povedlo, ale Maďaři jsou prostě maďaři a všechny si vychutnávají, tak tam ztrácíme asi dvě hoďky.

Stíhame alespoň koupit hájwejticket na motky a valíme do Mederu. Teď už fakt není o čem psát. Dálnice, dálnice, dálnice, dálnice Komárom a Meder. Sakra, je tak třicet ve stínu a my lezem do termálů. Ale bylo to fajné a teplá voda nás příjemně unavuje.

Skočíme si večer ještě na čepa, ale množství komárů nás vyhání spát. Dobrou.

Posledních dvěstěšedesát kilometrů dáváme taky po dálnici, ať jsme doma co nejdříve. Když už jsem takhle kousek, začínám se těšit domů. Těsně před Bytčou mám první poruchu na Wětráku za těch pět let, co ho mám (chybějící pevnostní šroubek na ozubeném kole rozvodu nebyla porucha, ale ojeb od jednoho z předešlých majitelů). Přestal mi ukazovat tachometr. Závada, která nemá vliv na jízdu, tudíž zdárně dorážíme domů po krásných 2981 kilometrech.              

Resumé: Potvrdilo se mi to, co jsem si myslel. Rumunsko už není ten středověk, co jsem čítával v cestopisech lidí, co to ještě stihli. Samozřejmě z pohledu cestovatele. Infrastruktura velmi slušná, internet levný, benzínek a marketů jak much. Ubytování za pár korun (200Kč až 300Kč) a i to nejlevnější bylo velmi pěkné a na úrovni. Lidé přátelští, ti co trochu umí jazyk, se rádi dají do hovoru. No a hlavně ta příroda a nekonečné klikaté silnice. Motorky šlapaly všechny výborně, nikomu se nestala žádná větší krizovka, akorát Zbynďa při těch drobných přejezdech mimo asfalt vytřepal z Deauvila 12, slovy dvanáct, šroubků. Na bezproblémový dojezd to ovšem nemělo vliv.

Těm co dočetli až sem, děkuji a omlouvám jistou strohost tohoto cestopisu. Tím, že nás bylo více, je těch zážitků tak hodně, až se to nedá vše vypovědět.

Děkuji.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE