sumoto_duben



Rumunsko na Triumphu

Banát, Transalpina, Transfagaraš, Salina Turda, Apuseni

Kapitoly článku

Vyjeli jsme v sobotu z Brna asi v 10 hodin. Cíl byl dojet ten den do Rumunska a ubytovat se. Protože jsme se zastavili cestou v Györu na jídlo, rázem jsme měli co dělat, abychom to stihli. Navíc v 19 hodin před přechodem Nadlac jsme pro příjezdu měli rázem o hodinu víc. Zrada! Takže honem na Arad a najít ubytování. Po prvním nepochopení se („Máte tu ubytování?“ „Ano, eeee, ne“) jedeme hledat penzion v Aradu. No, taky neúspěšně, prý je celý Arad ten den zaplněný, slečna na recepci už volala do ostatních penzionů před chvílí. Po krátké bojové poradě sedláme Tigra a jedeme do nedalekého kempu v Miniši. Při příjezdu v 23 hodin před vstupní bránu kempu se svižně zvedne osoba a anglicky se ptá, co bychom potřebovali. „Ubytování pro dva, stan a motorku. A pivo!“ „Kolik těch piv?“ ptá se. Než se pasažérka zmůže na odpověď, že by si jako notorický nepivař dala taky jedno, odvětím Rumunovi: „Čtyři!“ Jen se zasměje a směřuje nás na místo, kde můžeme rozdělat náš plátěný přístřešek.

 

V neděli chceme dorazit do Banátu. Já odpočatý, přítelkyně méně. Kdo mohl tušit, že v Rumunsku žijí kohouti a fungují docela stejně jako u nás. Jako řádní cestovatelé jsme se domluvili, že nepojedeme přes Arad, ale vezmeme to zkratkou. Cestou DJ691 přímo na Temešvár. Kdo nezažil, neuvěří. Značky práce na silnici jsou i u nás, ale v Rumunsku mají mnohem důležitější charakter: varovat před tím, že v následujících kilometrech bude nejvyšší zařazená rychlost dvojka. Na cestovním enduru nebo v 4x4 autě. Jezdí se do protisměru, jezdí se přes díry, za které by se styděli i čeští silničáři, přestože tady jsou to ty mělčí. Materiál asfalt, žulové kostky, šotolina, beton. Jo, tady bys urval i pásy z tanku! Prostě zážitek, co jen tak nevyprchá.

Přes Temešvár co nejrychleji projet, horko je i mimo města, natož v nich. Dál přes Detu, podél hranic na Oravišu. Tady se proti nám valí mrak, ze kterého máme smíšené pocity. Bylo by fajn se ochladit, přece jen 35°C ve stínu není zrovna ideální teplota na cestování. Na druhou stranu nejsme místní, tak nevíme, jestli to je jen lokální mrak, nebo epizoda na několik hodin. Cesta do Moldoua Noua nás vede dál, mrak nás minul. Teda tento ano, ale kus dál začalo foukat. Dost foukat. A další mrak jako by říkal, že my si tu vodu padající z nebes dnes prostě neodpustíme. Při jízdě rovně v náklonu proti bočnímu větru, kličkujíce mezi blesky, si říkám, že nejsme sice z cukru, ale co je moc, je moc. Zastavujeme na hodinu na benzince v Moldoua Noua, při které vidíme jak svatební auta s českou SPZ, tak žebřiňák tažený koňmi. Od dob EU už osazený gumovýma kolama. Pokrok nezastavíš!

 

Dnešní cíl je ale dál, u Eibenthalu. Razíme podél Dunaje, než narazíme na odbočku. Vysypanou makadamem. Do kopce. Ale po cestě opravdu vidíme dům ve stylu pevnůstky. Volám Frantovi, jestli bysme se mohli ubytovat. Není problém, za půl hodiny má dojet. Zatímco se rozhlížíme kolem, vyděsí nás škrábavý zvuk za náma. Co to je? Medvěd, vlk, tyranosaurus? V Rumunsku je všecko možné. Nakonec zvědavost zvítězí a z lidožravé šelmy se vyklube želva žijící ve starých dřevěných saních vedle posezení.

Po příjezdu se seznamujeme jak s Frantou, tak s rodinou, co si dojela užít rybolov v Dunaji. Po zdravici následuje vzájemná degustace. Všeho. A jede se do Eibenthalu na pivo, z kterého se vyklube vinný večer u lokálního vinaře. Dáváme se do řeči, jak se jim žije, jaké je jejich národní jídlo, co rodina. Všechno česky. Neskutečný večer!

 

Včerejší moravský trojboj se vykrystalizoval v dnešní kocovinu jako kráva. No nic, jedeme do jeskyně. Cesta od auta připomíná lehčí ferraty, ale zážitek v jeskyni to vyvažuje. Při návratu domů se opět stavíme na jedno, ale to už beru jako standard. Odpolední společné vaření candátů v zelenině.

 

V úterý ráno se loučíme a jedeme dál. Přes Decebala, posledního krále Dáků, jehož podobizna je vysekána do skály u Dunaje, do Sarmizegetuzy. Tady se pokusíme otrávit řízkem na přepáleném oleji. Kuřecí vypadá stejně jako vepřový. Děláme fotku zpoza plotu, ty prachy jim za těch pár šutrů prostě nedáme. Najíždíme na DN66, která se opravuje. Uprostřed si přítelkyně všimne, že „Tady jezdí docela dost těch Dáčií, všiml sis?“

 

Mám co dělat, abych se smíchy udržel v sedle. Za klášterem Lainici máme další premiéru, pes útočící z levoboku. Ne ne chlapče, já tě ke gumě nepustím, vykopnu levou a pes zakňučí. Trefil jsem? Nevím, ale protijedoucí šofér kamionu zatroubí. Že by gratulace?

Dále nás navigace vede osadou, o jejichž obyvatelích netřeba polemizovat. Ano, i satelity měli! Tam těch bezprizorních psů bylo nejvíc. Ne každý ale štěkal, málokterý zaútočil. Čím menší a hnusnější pes, tím větší komplex. Asi Napoleonský syndrom, či co.

Večer se ubytováváme v penzionu v Novaci, hned pod DN67C, jinak známější jako Transalpina.

 

Středeční ranní mlha v nás nebudí moc pozitivní dojem, ale tím se nenecháme vyvést z míry. První zastávka na lov povinných samolepek. Neúspěšně. Mají moc magnetek, ale hliníkový kufr a magnetka není kompatibilní. Jedeme dál a za dalších 150 metrů už je po mlze veta. Výškových metrů. Zastavujeme u stánků a kontrolujeme, co se nabízí. Keramika, velmi praktické na motorku. Vesta z berana, do 35°C taky výhra v loterii. Dál už to je lepší, malé a ještě menší lahvičky s alkoholem. Bez kolků. Od 20 do 80% alkoholu. Prostě riskuj, co je uvnitř...

 

Transalpina, jinak taky DN67C, je jedna ze dvou cest, která se v Rumunsku prostě musí aspoň jednou zdolat. V roce 2007 byla rozšířena a dostala nový povrch, asfaltovaný. Ráj pro supersporty a choppery. O to menší je "enduro" zážitek. A větší počet turistů, jezdících na čemkoliv, co má aspoň dvě kola. Ani motor občas mít nemusí!

Den končíme prohlídkou skanzenu Muzeul Astra v Sibiu. Něco jako kříženec skanzenů Rožnova pod Radhoštěm a Strážnice.

 

Čtvrtek je ve znamení pokořit Transfagaraš, jinak taky DN7C. Rozhodně je lepší jet směrem sever-jih a před tunelem nahoře dát pauzu. Ten pohled přes rameno do údolí, to se musí zažít! Na druhé straně, tj. za tunelem se dá poměrně dobře najíst, což krom vrcholu na severní straně moc nejde.

Po sjetí celé cesty zjišťuju, že centrální stojan funguje v zatáčkách jako šusplech a to i přes nový zadní tlumič. Asi jsme opravdu těžcí.

Městem Bran jen projíždíme, když nám moravská skupinka na Transalpině dala doporučení ("Byli jste na Branu?" "Ne" "Tak tam ani nejezdite! Důle je fronta na lístky na hrad, za ní je druhá fronta na prohlídku hradu. A uvnitř enom starý nábytek jak po babce!")

Ubytování v penzionu Casa Georgescu.

 

Páteční snídaně pro čtyři nás dva dostatečně nasytila. Jedeme přes Brašov a Buzau na bahenní sopky Paclele Mici. Dle velikosti vulkánu se tyto sopky dělí na "bublač", případně "megabublač".

Cesta sem trvala dlouho, proto volím jinou trasu. Přes Sinaia. Já blbec! Naneštěstí WAZE v Rumunsku v té době nefunguje. Cesta na 3 hodiny trvala 5 hodin. Protože v obci Sinaia je sice nadchod, ale proč by tam kdo v době tak významného svátku chodil nadchodem? Takže fronta na 90 až 120 minut, protože projede jedno až dvě auta a už zase někdo jde přes přechod. Zkontrolujte si svátky v době, kdy chcete navštívit Rumunsko! Předjíždím na hulváta, nebo jako průměrný Rumun, když to jeho dopravní prostředek dovoluje. A mně Triumph dovolil opravdu hodně...

Dolití asi 3dl oleje, Tiger v horských oblastech je více rozežraný.

 

Sobotní den je v plánu navštívit Salina Turda. Projíždíme maďarskou lokalitou v Rumunsku. Salina Turda je důl na sůl u městečka Turda, prý jeden z největších. No popravdě, nic extra, a to jsme prošli až na druhý konec, kde je vstup do dolu ze strany města. Jo moment, ono to má další podzemní patro!

 

V podvečer přijíždíme ke kempu Eldorado, který nebudí moc důvěry. Zkoušíme jet směr Apuseni, ale po hodině a 17 kilometrech skoro ve tmě ten kemp vlastně zas tak zle nevypadal. Obracíme.

Kempujeme v noci, potkáváme Táňu a Denise z Běloruska. Probíhá výměna zážitků, informací a alkoholu. Jejich samohonka za našu slivovicu. Komunikace rusko-anglicko-slovanská.

 

Neděle je jako odpočinkový den, protože střevní mikroflóra průměrného moraváka není vysloveně dimenzovaná na běloruský večer se samohonkou.

 

V pondělí ráno polemizujeme, zda to stočit k domovu, nebo zkusit projet pohoří Apuseni. Rozhodnutí padlo na Apuseni. Nejlepší rozhodnutí za celou dovolenou!

 

Jedeme po cestě 103K, která je ze začátku asfaltová, pak šotolinová, pak s kamenným podkladem. Na konci i s kalužema. Touto cestou, dle nás tak pro 4x4 nebo cestovní enduro minimálně, projel LandRover Evoque, Transporter, Oktávka a Daewoo Matiz. Ach ty předsudky...

Těsně před návratem na asfalt na nás zaútočil pes. Za dovolenou druhý. Už. A spíš si hlídal teritorium. Uklidněn majitelem.

Kempujeme v jednom ze dvou divokých kempů v pohoří Apuseni, kde je to vysloveně dovoleno. Kemp je přelidněný, divoký, no "záchod" je divočejší! Překvapila potoková lednička.

Kemp byl kousek od Ponorných hradů, tak jdeme na výlet.

 

 

Úterní den je ve znamení návratu. Teda když nastartuju motorku. Domluva přes Rumuna, se kterým jsme včera prohodili pár slov. Během 5 minut je zorganizovaná záchraná operace. Audi přijede co nejblíž potoku, nahodí "startovací" kabely z 10 metrů dlouhé trojlinky. Vedené potokem! Laik žasne, odborník se diví, elektrikář kroutí hlavou... Po chvilce je dost šťávy na nahození všech tří válců. Prý vylágrovaná baterka? V Rumunsku úplně běžné.

 

Po překročení hranic s Maďarskem jsem si potvrdil, že na rozdíl od předvídatelného rumunského stylu řízení, jsou tady naprosto nepředvídatelní.

Příjezd před půlnocí do Brna.

 

Poznámky:

Jestli chcete vyjet, rozhodně doporučím termín mimo Velkou cenu v Brně.

Značky v Rumunsku s maximální rychlostí nejsou pro srandu. Když si maximální rychlost uvedenou na značce vynásobíš dvěma, je to přesně rychlost, kterou zvládneš na takovém mastodontu ve dvou. Platí i pro značku s 10 km/h!

Před návštěvou rozhodně zkontroluj svátky v zemi. Dopravní kolaps platí pár dní před a pár dní po tomto svátku.

Rumuni jezdí rychle, když to stav vozovky dovolí. Dokážou čekat, když musí.

Havárku jsme viděli jednu, a i to byl jen plech.

Když je zácpa, tak tě každý pustí, včetně dodávek, kamionů, povozů. A usměje se.

Stezky, jeskyně a přírodní zajímavosti jsou buď placené, nebo na vlastní nebezpečí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (17x):
Motokatalog.cz


TOPlist