Rumunsko a Bulharsko pro nesmělé

Naplánovaná zastávka je Costinesti a vrak lodi na pobřeží, který chci vidět. V současné situaci mi to příjde trochu triviální, ale co už. Potřebuju přijít na jiné myšlenky. Je to víc než 200km, během kterých bych snad usnula, nebýt bočního větru. Projíždím Constantu a mám dojem, že jsem v italském plážovém letovisku. Eh. Pryč. Costinesti je to samé, jen v menším měřítku. Po deseti minutách a po úprku před smečkou pouličních psů parkuju na opuštěném místě s výhledem na moře a na vrak. Je tu plno prázdných parcel a je znát, že turismus tu vzkvétá. Zdravím se s mítními dělníky a po pár zdvořilostech a dotazu odkud jsem se loučíme. Dělám pár fotek a padám odsud. Moře vypadá fajn, ale nějak se necítím tu potloukat. Bulharské hranice jsou nedaleko a jen o kus dál je Kaliakra, zbytky pevnosti, které vypadají zajímavě. Brzy jsem na hranicích a dostává se mi zážitku v podobě betonové architektury bulharské celnice. Podobných krás uvidím po cestě ještě spoustu. Bulharsko vypadá jako země, ve které nikdo nežije. Silnice musí být přes 30let nedotčené, krajina je posetá rezavou zemědělskou technikou, vše je zarostlé a vesnice vypadají vylidněné. Je horko, snad to je jen siesta. Kaliakra se tyčí na vysokém břehu nad Černým mořem a vede sem jediná, asi 5 km dlouhá slepá silnice. V půli cesty budka s pokladnou. Zastavuju, poptávám cenu. Omlouvám se s tím, že jsem akorát přijela do Bulharska a nemám místní měnu(která ani nevím jak se jmenuje, ale na to příjdu). Eura jsou ok. Fajn, vytahuju svou padesátieurovku, kterou mám už od Slovenska a chlapíkovi se protáčí panenky. Směje se, mávne rukou. Mám to grátis, protože nemá na vrácení.

Kaliakra je kouzelné místo a působí tak trochu orientálně. Je tu vojenská radarová stanice, spousty stánků, restaurace a člověk si tu příjde jako v oáze. Procházím ruiny a před stánkaři dávám dojem naprostého nezájmu, ač je to naopak. Doslova mě fascinují sušení čtverzubci a chvíli si pohrávám s myšlenkou koupit jednoho kolegům z práce, ale pak si to rozmyslím při představě kam bych to zvíře dala. Chvíli se ochomýtám, ale místo není tak velké, abych tu dlouho tvrdla. Po návratu na parkoviště potkávám 4 poláky na nových GSách, které jsem zmerčila už u jedné z restaurací v Costinesti. Zdravíme se, změříme se pohledy, zjišťujeme odkud kdo jsme. Odpověď na dotaz zda jsem tu sama vyvolává trochu nevěřícný výraz a kroucení hlavou. Odchází odkud jsem zrovna přišla a já pokračuju. Musím měnit plán, abych udržela rozpočet v mezích. Řecko padá. Mířím na Varnu, kde zastavuju k nafocení kýčovitých betonových skulptur a doslova monumentálního schodiště k nim vedoucím a mizím pryč. Zažívám tu znovu to italské deja-vu.

Jedu přímo na západ. Zastavuju u zkamenělého lesa(Pobiti Kameni, alias Zkamenělý les), ale kvuli vstupnému za nepříliš úchvatný pohled a podezřelou bandičku na parkovišti se zdržuju jen na chvíli. Do pozdního odpoledne dávám trasu na Veliko Tarnovo, unikám přitom o chlup bouřce a lituju, že nejedu na něčem, na čem by podobný přesun byl hbitější. Silnice jsou kvalitní a skoro prázdné a monotonní krajina po chvíli ubíjí touhu se kochat. Cítím úlevu, když sjíždím do údolí, ve kterém leží Tarnovo. Od vstupu do Bulharska bojuju s azbukou, ale hotel je naštěstí obvykle označený jako hotel. I tak mi chvíli trvá najít takový, kde se dá parkovats motorkou. Nakonec nacházím jeden, který se mi zamlouvá. Postavený ve svahu, hned kousek od místní katedrály. Malý, příjemně vybavený a výhra v podobě volného pokoje v přízemí za sympatických 18euro. Prohlídka je zbytečná, vím předem, že to bude královské lože po minulé noci na štěrku, ale dělám dojem že mám jistou úroveň. Působím drobné nepochopení, když se ptám, kam bych mohla uložit motorku. Ne, skutečně to není kolo. Tedy, je to VELKÉ kolo, ale nakonec můžu motorku sát s klidem hned vedle vchodu, do výklenku. Raději pod stříšku, prý se stává, že sem tam spadne ze skály nad námi kámen. Hned se cítím lépe. Pokoj je svou cenu parádně vybavený a jediné co to trochu kazí je slabý pach moči v koupelně. Chápu, vzhledem k poloze tu asi nebude legrace řešit kanalizaci. Vybalím, osprchuju se a než vyrazím do města opravuju levý blinkr, který odmítl službu a protože mě to iritovalo, celý den jsem ho nepoužila.

Chtěla bych vidět místní pevnost, Carewiec, ale jsem tu po zavíračce. Po návratu od hlavní brány potkávám místního „archeologa“, který mi záhy vypráví, kterak prováděl vykopávky v Itálii a Řecku. Udržuju vážnou tvář a čekám kam to míří. Jistě, nabídne mi pravé starověké mince, které tam vykopal. Výborný obchod! Jen třicet euro. Prohlížím si kousek čehosi, co klidně může být i kus uhlí a s díky odmítám, sběratelství není mou doménou a ne, skutečně ani nikdo z přátel by to zřejmě neocenil. Loučíme se a já se nechávám okouzlit Tarnovem, kde je dobrá půlka nápisů anglicky, kde kvete realitní trh, kde je jedna půlka domů ve starém městě rozpadlá a v druhé sídlí zlatnictví, obchody se sklem, banky, ... Mám silný dojem, že příběh města musí být velmi zajímavý, ale bohužel jsem ho během svého plánování přehlédla. Příště. Určitě. To město má zkrátka kouzlo. Večer ještě trávím na wifi, hledáním náhradních dílů a posíláním fotek.

Probouzím se sprchou, takový luxus nelze vynechat. Snídaně se podává v proskleném horním patře s úžasným výhledem na řeku v údolí. Odjezd trochu komplikuje ukrajinský Hilux parkující akorát u vchodu, ale vše se vyřeší s úsměvem a mě je trochu líto, že odsud odjíždím. Poznávám moderní Tarnovo dál na západ od starého města a o to silnější je můj chuť se sem znovu podívat. Kam dnes? Pevnost Bělogradčik daleko na západě země, kousek od hranic se Srbskem. Cesta je mnohem dobrodružnější než sem. Krajina je pustější, zanedbanější, o to větším překvapením se stávají ostrůvky civilizace v podobě městeček a vesnic uprostřed bujné vegetace. Volím místní silnice, které se ukazují být zrádné, když se na mě za zatáčkou vyřítí obří nakladač co zabere většinu šířky, nebo kde je uprostřed silnice díra i víc než s metrem v průměru a víc než půl metru hluboká. To vše je tu normální a za chvíli mi to ani nepříjde.

S blížící se západní hranicí Bulharska narůstají kolem zelené vrcholky hor a získávám tu dojem skutečně divočiny. Poslední kilometry před Belogradčikem završují stoupající serpentýny a pomalu se šplhám na parkoviště před pevností, které je situované ve svahu. Parkuju vedle Transalpa s českou nálepkou, ale neidentifikovatelnou značkou. Platím vstupné a nechávám se uchvátit zbytky pevnosti postavené na a kolem vysoké skály. To co tu stojí za vidění není ani tak zbytek pevnosti, jako úchvatný pohled z vrcholu skály. Výstup v motorkářských botech není sice snadný, ale vyplatí se. Jen pár kilometrů na jih obklopují bouřkové mraky vysokou horu zatímco všude kolem panuje sluneční letní den. Bouření je slyšet až sem. Úchvatný výhled. Po mém návratu je Transalp pryč, škoda, jeho majitel mě zajímal. Vykodrcám se z Belogradčiku a mířím na sever, k povodí Dunaje. Původně jsem někde chtěla přejet pomocí trajektu, ale nakonec volím trasu přes Srbsko a přes přehradu na Dunaji nedaleko Dura Vaii. Sem se dostávám někdy v pozdním odpoledni. Před Rumusnkým přechodem je odložená hromada aut, nejspíš odchycená kradená auta, z nichž asi většina jezdit už nikdy nebude. U celnice narážím na bandu turků na zbrusu nových GS s plnou výbavou. Dost možná tu předemnou stojí víc než 2,5milionu korun. Majitelé vypadají jak modelové z katalogů spodního prádla a gelů na vlasy. Nevšímají si mě a později, když se dostávám na řadu celníkovi naznačuju, že k nim vážně nepatřím. Vydávám se po E70 na sever. Sjíždím na Baile Herculane a projíždím údolím podél nádrže Pricasa. Kolem stojí spousty aut, lidé se sem jezdí koupat, ale s tím jak začne pršet se většina lidí rozchází domů. Prší víc a víc, zastavuju a navlékám nepromok. Posledních 30kilometrů svítí hladové oko a začínám pociťovat lehkou paniku. Okolí rozhodně nepůsobí dojmem, že by tu byla za každým rohem pumpa. Původně chci jet kolem národního parku Retezat, ale nakonec stoupám přes hřeben na Targu Jiu, protože věřím, že za kopcem se dá natankovat. Nahoře neprší, ale pro jistotu nechávám nepromok. Ve druhé vesnici za hřebenem zastavuju na pumpě. Je zavřená. Mají jen do šesti. Sakra. Budím pozornost osádky pneuservisu naproti a jeden z chlápíků přichází na pomoc. Rozbaluju mapu a pokoušíme se najít nejbližší čerpačku. Targu Jiu, zní odpověď. To je daleko, nevím jestli tak daleko dojedu. O dvě vesnice dál prý mají pumpu. Děkuju mu, svlékám nepromok a vydávám se hledat pumpu. O pár kilometrů dál míjím stavení, kde se skví na rozsáhlém dvoře stojan, ale zkrátka se mi nechce věřit, že to může být ono. Nemůžu si vymýšlet a na konci vesnice otáčím a zajíždím do dvora. Mají otevřeno, ale karty neberou. V kapse posledních 70lei a tankuju co se dá. V Targu Jiu jsem za chvíli, doplním benzín a přemýšlím, jestli tu nepřespat. Na výjezdu z města zkusím místní penzion, ale 130lei už se mi zdá příliš. Jsem zhýčkaná.

Hory chci překročit přes Transalpinu a cestu volím tak, abych dnes dorazila někam poblíž. Civilizace postupně ubývá a mám určité pochybnosti jestli je moudré tu stanovat. V nejbližšší vesnici tak vybírám pension. Vkradu se na dvůr za domem, sundávám helmu a záhy se ukazuje paní domu. Moc dobře si nerozumíme, ale po chvíli chápu, že camera je pokoj a že nemá volno. Ještě chvíli probíhá mezikulturní výměna, ze které vyplývá, že někomu zavolají a že mám počkat. Mezitím se stávám terčem zájmu celé rodiny a zřejmě skončím kdesi na Rumunském facebooku jako místní kuriozita. Klasické otázky odkud jsem, kam jedu. „Ááá, Transalpina“, ta zřejmě přináší spoustu klientely. Po chvíli přijíždí naleštěný Golf 4x4 a v něm Rumun trochu mladší než já. Mám co dělat, abych mu stačila a navíc už není moc světlo. Po pár kilometrech zajíždíme na kraj další vesnice do nového penzionu, který má postavený na dvorku svého domu. Až teď domlouváme cenu, ale 80lei je ok. Souhlasím a sleduji viditelnou úlevu na tváři jak majitele pensionu tak jeho ženy. Platím a jdu se rozložit po novém doupěti. Je to skromné, svaté obrázky na stěnách, nic co by tu člověka nemělo překvapit, kachlová kamna, wifi. Rychlá sprcha a jdu spát. Zítřek bude taková třešnička na trochu zkaženém dortu a tak chci být svěží.

Ráno je to rychlovka. Všechno natlačit do kufrů, přikurtovat. Rozloučím se s majiteli a už si to mířím na Transalpinu. Je to jen kousek, začíná stoupání a... konečná. Spousta aut podél silnice, policie, silnicie je zavřená. Stahuje se mi žaludek a nechce se mi věřit, že z toho nic nebude. U zátarasu vidím po dlouhé době jedinou velkou motorku. Velký V-Strom s místní značkou, což je trochu nezvyklý jev. Přijíždím vedle, otevírám helmu a pokouším se zjistit co se děje. Právě poznávám Bogdana, příjemného padesátníka, soudce, který mi bude dělat společníka velkou část dne. S jeho pomocí zjišťuju, že se jedou závody do vrchu a že je Transalpina velkou část dne zavřená. I on si ji chtěl projet a tak zvažujeme, že bychom to vzali na Transfagaraš, je to zhruba hodina cesty. Od policie se dozvídáme, že zhruba od jedenácté hodiny je plánovaná přestávka a že bychom mohli projet. Bogdan navrhuje kávu dole ve městečku a já s potěšením přijímám. S Bogdanem probíráme fůru témat, vyptávám se především na život v Rumunsku, na lidi, trochu i politiku. Posléze se přesuneme k motorkaření a dvě hodiny utečou jako nic. Balíme a vracíme se k zátarasu. Vypadá to dobře a za chvíli pouští policie auta po skupinách. Vyrážíme i my a začínají více než dvě hodiny nevšedního stoupání a klesání. Přejezd se těžko popisuje, musí se zažít. Bogdan se drží za mnou, že prý jsem zkušenější, což mu důrazně vyvracím, ale jakmile se přehoupneme přes první vrchol, občas zastavuju, aby mě dohnal. Klesání na druhé straně je pozvolnější než na jihu. Holé vrcholky se mění v hustý jehličnatý les. V protisměru potkáváme větší skupiny motorkářů, tentokrát především cesťáky a cruisery. Zatímco na vyrcholu jsme byli během zhruba 30 minut, cesta dolů zabere více než hodinu. V lesích vidíme spoustu rumunů, co se rozhodli kempovat, což jak se později dozvídám je docela obvyklý jev. V nejbližšším městečku zastavíme na oběd. Posedíme v prvním patře hned u silnice, dáme si polentu(moje první v životě) a během hovoru sleduju silnici pod náma, kterak se k Transalpině hrnou další motorkáři. Po zhruba hodině dojíme a mě mrzí, že se musíme rozloučit. Vyměníme si emaily a popřejeme si hodně štěstí. Bogdanovi zbývá domů zhruba 200km, mě zhruba 900. Mám v plánu ještě jednu dvě zastávky, ale postupně je vynechávám. Necítím touhu se ještě někde příliš zdržovat. Volím rozumné cestovní tempo, ale přesto se nakonec nevyhnu rumunské hlídce. Příliš nerespektuju zákazy předjíždění, které jsou v Rumunsku snad všude a to vede k poslednímu setkání s policii, které zdá se dopadne velmi nedobře. Jsem naprosto uvolněná a zhruba tuším, že problém byl právě ono předjíždění. Mezi mnou a zhruba 50ti letým četníkem je komunikační bariera, kterou využívám. Dělám hloupou turistku a nechápu co že jsem udělala špatně. Dávám mu doklady, ale nedopatřením mu místo řidičáku dám občanku. Stále se mi pokouší vysvětlit, kde jsem předjela přes plnou. Nechápu. Jde k autu, vytáhne knihu s předpisy a ukazuje na značku. Ano! Už rozumím, teď nasazuji výraz kajícného turisty a postupně přidávám lítost a pokání. Z jeho slov chápu, že mi hrozí zabavením řidičáku a jde mu to to dobře. Kdyby držel skutečný řidičák, asi bych byla neklidná, ale necítím nic. Jsem natvrdlá turistka, která to celé uzavívá částečně bezelstným anglickým dotazem, zda-li je nějaký způsob, jak bychom ten problém mohli uzavřít. Rysy v jeho tváři měknou, rýsuje se náznak ztrápeného úsměvu. Vrací doklady a společně s čímsi, co je zřejmě varováním mi přeje šťastnou cestu. Poté co odjede chvíli přemýšlím, co se to vlastně stalo. Trochu jak ve snu poskládám doklady, nasadím helmu a vyrážím do západu slunce. Jedu po trase Sebes-Deva-Oradea. Původně jsem měla v plánu zastávku v blízkém národním parku, ale kousek od něj zastavuju a po chvíli mudrování to vynechám. Zažitků jsem plná až až. Nakonec nocuju zhruba 20km před Oradeou, v osamoceném pensionu u silnice. Jsem utahaná jako kotě. E79, po které jsem přijela je podle stavu výkopů a v rekonstrukci už několik měsíců. Přinejmenším podle trávy, která v nich roste. Potkávám tu nekončící úseky s kyvadlovou dopravou. Po prvních asi 5 úsecích začínám vypínat motor, intervaly jsou delší než 8minut, po snad 10. nebo 12. úseku začínám být prase a inspiruji se místními, kteří po první skupině aut, která je vpuštěná do protisměru ignorují červenou a jedou. Funguje to.

Pension u silnice vypadá příjemně a je téměř prázdný. I po stránce personálu. Jediný koho nacházím je mladá holka, snad 23. Zdravím ji, umí trochu anglicky a baví se se mnou jako kdyby tu na mě netrpělivě čekala celý den. Ukáže mi pokoj a než platím pokouším se zjistit jak je to se snídaní. Jediné slovo, které nezná. Se smíchem to vzdávám a jdu se zabydlet. Později se připojuju na wifi a zjišťuju slovo v Rumunštině a vracím se za ní. Dozvídám se, že bohužel ne. Nevadí. Chvíli jsem ještě vzhůru, ale dostavuje se únava. Umělý rybníček před pensionem je plný žab a s nocí začíná hlasitý orchestr. Ještě že mám špunty.

Poslední den je v duchu transitu. Nákup zásob v Oradeii, hranici minu téměř bez povšimnutí a až do Budapešti unikám před bouřkou. Z Budapešti mířím na sever a mírné kopce mi pomáhají z ubíjející plochosti Maďarska. Od Budapešti za mnou jede bílá dodávka tak dlouho a ve stále stejném odstupu, že řidiče tak trochu vnímám jako parťáka. O to větší je pro mě překvapení, když asi 20km za Štúrovem mě ve 130ti předjíždí a bliká nouzovkama. Mávám mu a je mi trochu líto, že už ho za sebou neuvidím. V další vesnici ho dojíždím a mává na mě z okna, abych zajela na nedaleké parkoviště. Potkávám sympatického slováka ve středním věku, jehož jméno bohužel zapomínám. Zve mě na oběd a povídáme si o cestování. Po obědě se loučíme a ještě pár dalších kilometrů se občas zahlédneme v provozu. Zanedlouho jsem na hranicích. Hluboké koleje od kamionů jsou definitvní známkou toho, že jsem doma. Bude se mi hezky vzpomínat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE