Rumunsko 2021 "indivindi"
Text: Antalík | Zveřejněno: 15.11.2021 | Zobrazeno: 21 607x
No jak začít….tak třeba, když jsme v roce 1996 prodali s manželkou svoje Jawy 350, tak v Japonsku zrovna vyrobili Biga, kterého jsem před třemi roky koupil od svého kamaráda Vaška. Do té doby jsem přečetl spoustu cestopisů a snil o tom, že bych mohl taky někdy něco takového zažít. No a bylo našlápnuto.
Kapitoly článku
První rok s Bigem probíhala seznamovačka, protože skončit na třipade dvoutaktu a po 22 letech začít na čtyřtaktu a ještě navíc na osmistovce jednoválci, tak na to jsem si musel chvíli zvykat. Hlavně to, jak brzdí motor, když se to zavře. No s jídlem roste chuť, jak se říká a po pár cestách po republice jsem začal pošilhávat po něčem vzdálenějším. V roce 1987 jsme s kamarádem Milanem jeli na Favoritech do bulharské Varny přes Rumunsko. Arad, Temešvár, Banát atd. No a bylo jasno. Pojedu do Rumunska. Ale samotnému, jako jsem většinou jezdil s bagáží na kole, se mi moc jet nechtělo. Tak jsem minulý rok kontaktoval kamarády Viťase a Láďu. Trochu jsem zamachroval a hodil jsem do placu Rumunsko, Banát, Transfagaraš a Alpinu. Kdybych byl rybář, měl bych na jedno nahození dva pěkný kousky, ale……Víťa měl poté zdravotní potíže a z akce se omluvil a s Láďou jsme se jeli projet na tři dny okolo Čech a víceméně jsme se neshodli v režimu jízdy. Rychlost, zastávky, kochání atd. a v dobrém jsme rozsekli, že spolu na „etapák“ ne. Nedopadlo by to asi dobře. Ale trasa byla naplánována a čím víc jsem se v tom pořád hrabal, ladil trasu a mluvil s kamarády, kteří v Rumunsku byli, ( zde díky Bigařovi Rudovi a kolegům ze zaměstnání Petrovi a Kárpimu :-)), tak jsem dospěl k závěru, že pojedu sám. Dovolenou jsem měl naplánovanou až na začátek září, abych se vyhnul prázdninovému turistickému návalu a případným vyšším letním teplotám a věděl jsem, že musím vyjet v sobotu nebo v neděli, abych na Transafagaraš a Alpinu najížděl ve všední den a ne o víkendu. V pátek 27. srpna jsem odeslal covidové elektronické formuláře pro Slováky a Rumuny a v sobotu 28. srpna jsem v půl osmé ráno prásknul do koní. Devět dní na motorce, to jsem přece chtěl.
Jen předesílám, že jsem si jel hlavně užít jízdu na Bigovi hezkou krajinou a vše, co s tím příjde. Drákula s hradem, solné doly, veselé hřbitovy, kostely apod., to mě ani nějak nelákalo. Možná proto, že jsem zde o tom už tolikrát četl. Trasu jsem naplánoval místy, kde se zase myslím až tak moc nejezdí a nelitoval jsem. Bez dálnic, po okreskách i šotolinách. A že tam byly. Ale asfalt různých kvalit na mé trase většinou převládal . Držel jsem se hesla „nevymýšlej kraviny, jsi tady sám“
1.den - 440 km, Bezno / Francova Lhota
Vyjel jsem v sobotu 28.8. po sedmé ráno směr Nymburk a Čáslav. Ranní opar, všude klid. Pěkně se jelo a než jsem se nadál, mohl jsem to i s tankováním na obchvatu Čáslavi zlomit vlevo na Žďár a Nové Město. Původně jsem měl v plánu dojet na Slovensko do kempu Slunečné skály u Rajeckých Teplic. Kvůli covidu a transitu přes Slovensko, který byl pouze 8 hodin jsem zvolil variantu přespat těsně u slovenských hranic a ráno vystartovat. A tak jsem za 400 Kč přespal v penzionu U Dorňáků ve Francově Lhotě. Vše, co je potřeba, zde mají k dispozici. Ale to předbíhám.
Trasa prvního dne měla být dlouhá cca 320 km. Vše ubíhalo, jak mělo, Big spokojeně vrněl, dortíky s kávou v Kunštátě ve Švancarově cukrárně byly také bezkonkurenční a pomalu jsem cítil, jak se vytrácí počáteční nervozita z cesty indivindi. Nojo, jenže přišel Zlínský kraj a Barum Rallye. S tou jsem teda fakt nepočítal. Když jsem začal potkávat první závodní speciály při přesunu mezi erzetami, byl jsem nadšený, protože ty káry vypadají opravdu skvěle. Jenže potom to přišlo. Odbočím na Slušovice s tím, že jako bývalý JéZeĎák navštívím onu předrevoluční zemědělskou „Mekku“. No a najednou asi po pěti kilometrech uprostřed rovné silnice cedule zákaz vjezdu, pouze s povolením pořadatele rallye…..bez možnosti někam odbočit. Tak zpátky a takhle to bylo celkem pětkrát. Bez varování na křižovatkách. Vopruz. Nakonec jsem musel celou uzavřenou oblast objet přes Valašské Meziříčí a Vsetín a dolů na Horní Lideč. Zde jsem natankoval u Eurooilu plnou a odbočil vzhůru do kopců Bílých Karpat za noclehem U Dorňáků. Místo 320 km najeto 440 km. Nakonec jsem ještě stihnul na posledních 40 kilometrech totální vejkrop. Ale konec dne dobrý, všechno dobré. Big v pohodě, já taky a všechno před námi.
2.den – 398 km, Francova Lhota / Turista Park Kemp
V neděli jsem vyjížděl kolem půl osmé. Neděle, opět nikde ani noha. Doslova. Frčelo to dobře. Dálnicím se vyhýbám, takže po okreskách, ale perfektní asfalt, nádherná krajina. Nahoru a dolů. Vzpomínal jsem, jak se zde v Povážské Bystrici a okolí jela v roce 1982 Šestidenní motocyklová soutěž a byl to tenkrát masakr. To mě bylo 17 a Jawy vládly světu. Takže trasa druhého dne vedla přes hraniční přechod Střelná směr Púchov, Povážská Bystrica, Kriváň, B. Bystrica, Lučenec, Rimavská Sobota, přechod do Maďarska Abovce směr Putnok a vzhůru na kopec postavit stan v Turista Park Kempu. Cena 8 Euro. Neberou karty. Slovensko jsme (Big a já) až na malé zaváhání v navigaci v Bánské Bystrici projeli jako nůž máslem. Kdyby na hranicích nestálo policejní auto a staré budovy celnice, pomalu bych si nevšiml, že jsme vjeli do Maďarska. No vlastně asi jo, názvy vesnic jsou tak dlouhé, že než jsem je přečetl, tak jsem byl za vsí. V každé větší vesnici jsou na vjezdu a výjezdu radary, občas maskované čapími hnízdy. Jestli to dokáže nějak změřit motorku ten radar, např. při výjezdu nevím, ale snažil jsem se jet podle předpisů. Covid a nějaká kontrola na hranicích ? Nic. Přesně, jak říkal Ruda, co tam byl před měsícem a půl.
Za městečkem Putnok jsem odbočil směrem k asi jednomu z mála maďarských kopců, kde je něco jako národní park, přesně Bukki Nemzeti Park. Na jeho vrcholu je výše uvedený kemp, který má pod palcem Ferenc Katona. Fajn chlap. Ale po nájezdu do zalesněného parku mi díky vzrostlým a hustým stromům, které byly nad silnicí, začala blbnout GPSka. Prostě jsem se nemohl trefit. Furt to načítalo a výsledek nula. Nakonec jsem jel jen podle mapy bez GPS podle názvu vesnic a různých záchytných bodů, ale i tak jsem najel asi 40 km, než jsem to trefil. Jinak mapy.cz v pohodě. Několikrát jsem se snažil optat místních, jestli jedu správně, ale připadalo mi, že zde moc ochotní zrovna nejsou. No nakonec jsem dojel a v kempu jsem byl úplně sám. Společnost mi dělal Ferencův pes plemene Komondor, maďarské pastevecké plemeno, takový velký „dredař“, ale super. Vybavení kempu perfektní, nové, vše ve dřevěných srubech. Zastřešené posezení, sociálky nové, sprcha na jedno euro. Kuchyňka se sporákem, rychlovarkou, dřezem atd. Takže postavit stan, omrknout trasu na další den, dát něco k jídlu a ....
a potom najednou nastane ten okamžik, o kterém jsem samozřejmě věděl, že příjde a tak nějak jsem na něj byl připravený, ale stejně. Prostě nemáš si s kým pokecat o cestě, zážitcích a tak nějak čekáš, až bude čas zalézt do spacáku a ráno se probudit do nového dne. Ale tohle zná holt každý, kdo jede sólo a po čase se to bere jako standart. Prostě v tu chvíli jsem se nakonec cítil skvěle, nadšený z toho, že jedu.
Jediné slabé místo byla jazyková bariéra. Jsem ročník 1965, domluvím se docela dobře rusky, to tady ale samozřejmě nikoho nezajímá. Tak jsem se alespoň do Rumunska naučil nějaká slovíčka, fráze a s tím jsem evidentně vystačil. Navíc místní měli evidentně radost, když slyšeli, že se s nimi snažím domluvit jejich jazykem, i když někdy dost zkomoleně. Když se ale přidá tužka a papír, tak je to většinou v pohodě. Dneska super počasí, bez deště. Najeto 398 km.
3. den – 400 km, Kemp Turista / Arieseni
Přes noc pršelo, takže ráno balit mokrý stan a plachtu, žádná radost. Ačkoli jsem všude četl, že v září je v Rumunsku nejstálejší počasí téměř bez srážek, zdaleka to nebyla pravda, nepromoky byly venku častěji, než jsem si myslel. Abych se ráno nezdržoval zdlouhavým balením věcí, vymyslel jsem strategii, kdy jsem večer sbalil do kufrů vše, co ráno nebudu potřebovat. Do thermosky jsem si udělal teplý čaj a k snídani jsem si už večer připravil jen to, co ráno sním. Takže jsem ešus, vařič a ostatní cajky nepotřeboval. Snídaně byla totiž jednoduchá. Nějaké pečivo, kus tvrdého sýru a paprika, nějaká pomazánka, ale již z večera namazaná na chleba. V noci byly teploty kolem deseti až dvanácti stupňů, takže než by se něco začalo kazit, tak jsem tomu dal ráno za uši. Další, co jsem ještě odzkoušel a myslím, že jako fakt dobrý, je spodní prádlo z merina. Mám konkrétně značku Dewold. Jsou to sice cenově rány do vazu, jsou lacinější značky, ale když už, tak už. Celou trasu, tzn. 3100 km jsem nakonec jel 7 dní. Celou tu dobu jsem jel i spal v jedněch vlněných trenkách a dvou trikách s dlouhým rukávem. Bunda na motorku i kalhoty lacláče klasika, od Oxfordu, označení Montreal. V rezervě jsem ještě vezl jedny trenky a jedno triko taky z merina, ale na ně nedošlo. Dále už jen obyč. fusky, fleece mikinu, softshell kalhoty, pantofle a botasky.. a i když jsem neměl možnost se poslední tři dny někde vyspršit, nebo vlézt do potoka a používal jsem jen vlhčené kapesníky na mimina, tak z těch vlňáků nebyl cítit žádný zápach a když říkám žádný, tak asi nekecám, protože moje manželka má na tohle echt nos a konstatovala, že pohoda. Na rozdíl se mnou. Jak se říká, když už cítíš sám sebe, tak už je to asi síla. Fakt ale ty vlněný hadříky pohlcují pachy, které by bavlna nebo umělina nedala. Ale to jsem trochu odbočil.
Ráno 16 km dolů do Miskolce, opět plná u „OMV“, oživit mapy cz, které se rozhodly stávkovat a vzhůru do maďarských „stepí a prérií“. Někdo si stěžuje, že je Maďarsko nuda, no není to úplně ono, ale asi jsem byl tak nabuzenej, že mi připadalo, že jsem byl v Rumunsku za chvíli. Jediný okamžik, který mě trochu probral z těch rovin byl, když jsem přijel za vesnicí Árokto k řece Tisa a most nikde. Byl tam přívoz. Toho jsem si při plánování trasy vůbec nevšiml. Ale chlapi v pohodě. Dokonce hodili zpětný chod, protože zrovna vyjeli. Mokrý ocelový nájezd budil respekt, ale dobrý. Stálo to dvě Eura. Samozřejmě jsem neměl forinty, platil jsem pětieurovkou a vrátili mi to ve forintech. Byl jsem rázem v balíku J.
Při vjezdu do Rumunska na přechodu v Sacueni mě docela profilcovali maďarští celňáci, nepospíchali, byli profesionálně odměření a jak jsem očekával, chtěli vidět pouze občanku a techničák. Rumuni, ti jen mávli, ať nezdržuju. Covid zase nic, prostě normální provoz. Pohoda. Přechod doporučuji, tam i zpět vůbec nikdo, žádné zdržení, pouze administrativa.
Jel jsem dolů na Beius a Stei, kde jsem musel poprosit místní paní, aby mi pomohla vybrat RONy asi za 1200 korun, abych měl na zaplacení kempu, kdyby nechtěli eura. Ale ve finále, kdybych neměl RONy, tak eura vezmou všude. I v krámcích a pumpách šlo všude platit kartou. Mám účet u České spořky a tak jsem vybíral u bankomatu BCR, což je pod Erste bank. Akorát je to samozřejmě v rumunštině a trochu mě to rozhodilo, proto jsem k tomu měl místní asistentku. Za městečkem Stei mě navigace poslala do lesa po silnici, kde po čase zmizel asfalt a jelo se po navezeném kamení různé velikosti asi 6 km, první náznak toho, co jsem potom zažil ještě několikrát. Když jsem tankoval u menší pumpy, těsně před odbočkou do pohoří Apuseni, směr Nucet, ptám se starého pumpaře „Ursi da /nu“ ?? a ukazuji směrem do kopců, kde jsem chtěl spát na tábořišti v lese. Odpověď „da, ursi da“ mi radost neudělala, tak mu říkám, že jedu na Ioc de Campare kemp, ridica un cord - jako že postavit stan a přespat. No z toho, co mi říkal, jsem pouze vytušil, že ani omylem. Proč to nepřiznat, přehodnotil jsem situaci, trochu dostal hrachy, aby mě tam nějakej chundeláč nevytáhnul za nohu ze stanu. Když jsem najel nahoru na Nucet a Vartop, mimochodem možná hezčí zatáčky, než jsou na Fagaraši a Alpině, začal jsem hledat místo, kde postavit stan. Navíc mě začal dohánět časový posun o hodinu, takže jsem byl krapet nervozní, páč věci nešly správným, v mém případě naplánovaným směrem. Nakonec jsem na poslední chvíli sehnal ubytování, resp. místo pro stan u místních v Arieseni. Stan jsem stavěl skoro za tmy, společnost mi dělali dva jejich psi, jeden v pohodě, ale druhý, tomu to koukalo z očí, šmejdovi. Ten mi pořád vrčel za prdelí, ale přežil jsem nakonec ve zdraví. Šátečky z Lidlu zafungovaly a alespoň na chvíli jsme uzavřeli dočasný mír. Jinak v Rumunsku je neuvěřitelný genetický psí potenciál, protože tam je takové množství kříženců, jako asi nikde jinde. Jsou všude, nejsou většinou agresivní, drží si odstup, ale vlídné slovo a pamlsek stačí k tomu, že se začnou většinou kamarádit. Z jejich strany samozřejmě cílená účelovka, pro mě zpestření večerního kempování. Kdybych chtěl někdy něco podobného na zahradu, jedu si pro něj právě sem. Nekecám. Dnes najeto rovných 400 km a platil jsem 13 euro za místo na stan s perfektní sociálkou, kuchyňkou a posezením. Bylo to sice druhé nejdražší ubytování na cestě, ale pořád dobrý. Dnes bez deště a najeto krásných 400 km.