Rumunsko 2021 "indivindi"

 4.den- 214 km,     Arieseni / Alba Iulia / Carta kemp

Ráno opět balím mokrý stan. Ne, že by pršelo, ale byla mlha a taková vlhkost vzduchu, že to vyšlo na stejno. Přitom silnice byla zcela suchá. Ráno jsem opět aplikoval již vyzkoušenou strategii s jídlem a oblečením, takže jsem byl schopen vyjet ani ne za hodinu po probuzení, aniž bych něco zanedbal.  Dnes mě čeká kratší přesun pod Transfagaraš, tak není spěch. V klidu jsem dojel do Campeni a už ve větším provozu jsem přes Abrud a Zlatnu dojel do města Alba Iulia. Tady byl provoz v ranní špici, na velkém kulaťáku totální chaos, ale asi mají svá pravidla, nikde jsem za celou dobu neviděl jedinou nehodu. Přitom jezdí poměrně svižně, vesnice, město „nou limit“, ale nestalo se mi, že by se mi někdo lepil na zadek. A pokud mě někdo dojel a ukázal jsem mu, že ho pouštím, bych nezdržoval, přišla děkovačka, troubení a vztyčený palec. Teda myslím, že to byl palec. Za Alba Iulií byly kvalitní silnice , zatáčky a nádherná kopcovitá krajina, stejná, jako je třeba na trase Lovosice -  Most, nebo co znám z fotek z Mongolska. Kopce porostlé nízkou trávou, v tomhle případě asi spasenou. Všude stáda ovcí, krav nebo koní. I za jízdy byl ve vzduchu cítit hnůj. Resp. on nebyl cítit pouze ve vzduchu, ale jedna z jeho základních „ingrediencí“  byla velmi často i na silnici a hlavně v místech, kde by to člověk zrovna nečekal. A do Rumuska přece nejedeme proto, abychom tam lehli na kravském lejně, že. 

Vyjel jsem si na jeden kopec s vysílačem po šotolince, ale opatrně. Přeci jenom kdybychom s Bigem padli, tak bych to musel všechno odstrojit, abych ho postavil na kola. S plnou bandaskou má 230 kilo a s bagáží si myslím kousek pod 300. Navíc, jak jsou tam kufry, není to pořádně za co chytit. Ale rozhled, který se mi naskytl, to byla pecka. Vesnice mi tady občas připadaly podobné jako na Jižní Moravě, někdy zase jako  v Itálii v okolí Sieny, či Gaiole de Chianti. Jinak cikánů bylo všude habaděj, ale v pohodě. Jejich oblíbená zábava je stát u silnice a plácnout si s okolo projíždějícím. Děti různého stáří. Když to bylo asi po třetí, tak jsem pochopil, že asi soutěží, kdo dá větší ránu. No co no, srovnal jsem si zápěstí a frčel dál. Potom mi na rovné, nádherné asfaltce navigace ukázala, že bych měl po 150 metrech jet vpravo. Zpomalím, koukám, kde že bude křižovatka a ona pouze odbočka do pole, vysoký železniční násep a nahoru stopy od traktoru. No nic, násep byl prudký a poměrně vysoký, tak jsem podřadil za jedna, naštěstí, vyjel nahoru a ejhle. Zvyklý od nás, že se to po něčem přejede, tak tady nebylo nic. Pouze hluboké koleje. Železniční samozřejmě.  Zastavit znamenalo skončit na zemi, tak jsem neubral a proskákal  to na druhou stranu.  Všechno vydrželo, jen centrální stojan byl slyšet. Trasa vedla po rovině v polích mezi kukuřicí, kde byly nekonečné louže ve vyjetých kolejích, takže dvojka, do stupaček (díky Tombusovi do Horoměřic za široké stupačky) a být ve střehu, pokud by se chtěl Bigouš zanořit. Do toho mi začal u pravé nohy nečekaně řvát pastevecký pes, takový šedivý hovado. Běžel po středovém travnatém pruhu, nevím, jak to myslel vážně, ale přes kufr, který mu překážel, nedokázal navázat dentální kontakt.  Za tři a pryč. Potom kde se vzala, tu se vzala, domácí svině s pěti selaty.  Byli nádherní. Jeden jako druhý. Předek černý, zadek růžový. Celá máma J No ale asi jim to někdo brzy spočítá. Po malé svačině s výhledem na kopci u vysílače to bylo už jen asi 10 km do kempu ve vesnici Carta. Je to asi cca 20 km od paty Transfagaraše. Kemp má údajně Holanďanka. Kuchyňka, záchod, sprcha v ceně.  A to je za 30 RONů. Opravdu ty ceny kempů v Rumunsku jsou takhle nízké. Bylo zde pár karavanů, já byl asi šestý ubytovaný a do večera nás tam bylo asi 15. Většinou offroudová auta se spaním na střeše, vzadu vytáhli stříšku a šuplíky, kde bylo vše potřebné pro spokojený život a hotovo. Jak se začalo vařit, tak se objevili další návštěvníci, ale čtyřnozí. Neprudili, ale jak zašustil igelit a zavonělo to, hned byli ve střehu. A byli to pěkně rostlí chlupáči. Samozřejmě jsme jim každý něco hodili. Prošli kemp a pak zalehli opodál a byli až do rána. No a na to ráno jsem se fakt těšil. To ráno by se mohlo jmenovat „Transfagaraš“.

5. den – 388 km,    Carta / Transfagaraš / půlka  Alpiny / Obarsia  Lotrului

Dneska lehká předstartovní nervozita. Vyjíždím v sedm, resp. v sedm tlačím Biga z kempu, abych tím kladivem nebudil ostatní. Potom start, žádné překvápko. Na hlavní tankování u Rompetrol do plné a za chvíli najíždím na Transfagaraš. Nikde nikdo, jen asi dvě auta mě minula, když jsem stál u krajnice a fotil tu nádheru okolo sebe. Fotit bych mohl pořád, ale nakonec jsem si řekl, že na to už kašlu, protože to bych nedělal nic jiného a potom už jsem až na malé vyjímky jel a jel a koukal kolem sebe a vstřebával to. Nahoře mě cvaknul nějaký Holanďan, díky mu za foto, no a potom tunel a sjezd na druhé straně hřebene. 

S odstupem času ale mohu říct, že to sice byla paráda, o tom žádná, ale možná jsem od toho očekával trochu víc. Měl jsem vichr z těch vraceček, ale žádná krizovka se nekonala a ani tam žádná vysloveně utažená zatáčka nebyla. A když jsme u těch zatáček, pořád jsem čekal, že za každou další už konečně bude nějaký ten chlupáč s hnědým kožichem, ale nebyl ani jeden. Paradoxně mi kluci, co tam byli říkali, že tolik medvědů nikdy neviděli, jako když jeli Transfagaraš. No ale kde jinde by je taky měli vidět, že jo? Maximálně v cirkuse. Já byl z toho tak vyblázněnej, že každý velký balvan u silnice nebo hromada hlíny mi nejdřív připadala jako medvěd. No tak třeba příští rok. Byl jsem tam na ně asi moc brzo. Myslím, že by mohli vylézat tak kolem desáté, to už se to tam začínalo valit od Curtea de Arges, kam jsem směřoval. 

Původní plán byl ubytovat se v kempu v Arges, ale nakonec jsem zvolit jinou variantu. Brzo jsem vyjel, bylo kolem desáté a den jsem měl před sebou. Na začátku Curtea de Arges jsem odbočil vpravo na Valea, Danului, Suici, Calimanesti a Brezoi a pokračoval jsem dál kolem jezera Vidra na křižovatku s Transalpinou. Z Brezoi jsem jel v prudkém dešti a v zatáčkách jsem čekal, kdy mi to lehne. Proč ? Asi 800 km před odjezdem do Rumunska jsem totiž obul pneu Motoz Tractionator GPS a celou dobu jsem byl načatý z jednoho videa na Youtube, kde je jeden český majitel totálně poplival s tím, že na nich v Rumunsku lehnul a že jsou na mokru špatné. Jenže v té době už byly doma, tak co naplat. Nyní mohu zodpovědně říct, žádný problém. Myslím, že ty gumy jsou  v pohodě. Mají najeto 4000, sedí dobře a budou mít i dobrý kilometrový nájezd. Dojel jsem za stálého deště nahoru na křižovatku s Transalpinou do Obarsia  Lotrului, kde je stejnojmenný kemp s chatkami. V jedné z nich jsem chtěl přespat. Recepce prázdná, nikde ani noha, jen z jedné chatky se ozývalo vrčení psů. Stále pršelo, všude mokro, mokrý stan se mi v dešti stavět nechtělo, kór, když jsem byl připraven na spaní v chatce, ve stylové chatce musím napsat a tak jsem nakrmil tři čtyřnohé hlídače, kteří se na mě přišli  z chatky podívat. 

Ve stále trvajícím dešti jsem sjel Transalpinu na severní stranu k Sebes. To byly kilometry nad plán. Stan jsem postavil v Aurel Vlaicu. Kemp má stejné jméno. Za 5 Euro stan, Big, já, záchody bez sprch, posezení. Připojení na el. proud bylo za příplatek, nevím kolik, ale žádná raketa to určitě nebyla.  Nějak jsem se tím nezabýval, až když jsem v noci zjistil, že externí zdroj už mobil nenabil jako dříve, ale pouze na 40 procent a konec.  Zásuvka USB Oxford (2Ah) , kterou jsem si namontoval asi před půl rokem, mi při jízdě nestíhala telefon dobíjet, ale to jsem bohužel zjistil až tady, když se jelo celý den. Mám telefon se silnou baterií, takže utáhl sám sebe poměrně dlouho, pak ale při asi 30 procentech stavu nabití kleknul, pokud jsem jel na aplikaci mapy.cz . Takže externí zdroj po smrti, mobil nabitý ani ne z poloviny a zásuvky na Bigovi nestíhaly. Bylo mi jasné, že se asi trochu řítím do průseru. Rychle jsem si na papír vypsal hlavní body, kudy budu další den projíždět, vypnul mobil a už v klidu se šel zavrtat do spacáku. I kdyby, měl jsem 4 dny rezervu, tak bych jel na „voko“ a alespoň bych se podíval tam, kam bych se normálně nikdy nepodíval. Tuhle teorii přenáší zdárně do praxe kamarád Víťa Vlk na svém Transalpu.  Dnes najeto 388 km. Únava asi nějaká byla, protože jak jsem večer usnul, tak jsem se ráno probudil. To se mi doma už dlouho nestalo.

6.den – 520 km, Aurel Vlaicu – Sacueni - Park Turista Kemp

Původní plán na dnešek byl, že pojedu asi na 60 km vzdálenou trasu v pohoří Apuseni, kterou jsem jel již třetí den, pak dám na mapách.cz otočit směr a pojedu po stejné trase obráceně směrem do maďarského kempu Turista Park. Bohužel, navigaci jsem nemohl použít, protože bych to už nikde nenabil, tak jsem jel víceméně podle rozpisu po E79 na Devu, Brad a již známou Stei a Beius. Objel jsem Oradeu, a v Sacueni jsem si dal poprvé jídlo v restauraci před přejezdem do Maďarska. (když jedu, moc jídlo přes den neřeším) Na hraničním přechodu opět klasika. Rumuni pouze mávli rukou, když jsem zpomalil, Maďaři opět pečliví, ale ve vší slušnosti. Občanka, techničák……odešli, potom se vrátili a pořád po mě ještě něco chtěli. No já jim nerozuměl ani za mák, vždyť jsem jim všechno dal. Potom ten starší vytáhl svoji občanku a ukazoval mi ji, že tohle chtějí. Já zase, že už jsem jim ji dal. No byl jsem za debila, chtěli řidičák, který mi ukazoval svůj, aby si ověřili, že mám oprávnění na motorku, nebo co. Tak jsem ho našel, velká omluva, zasmáli jsme se a frčelo se dál. No dál. Pak jsem poprvé trochu zakufroval. Tak jsem pustil mobil, protože rozpis nestačil a v Berettyóújfalu mě to poslalo na Debrecen. Podvědomě jsem věděl, že je to asi krapet mimo trasu a že sakra bylo.  Ale cestou měřila místní hlídka Policie mezi vesnicemi rychlost a mě se nechtělo vracet, páč jsem věděl, že mám trochu máslo na hlavě. Ono když je několik moc kilometrů rovina, tak se mi tam nechtělo jet 90 . A že budou s autem v kukuřici a u cesty bude radar velikosti malého mimozemšťana na třech nohách, to mě fakt dostali. Ale zatím nic nepřišlo. Takže jsem absolvoval odpolední dopravní špičku v Debrecénu, abych si ji zopakoval v Miskolci, kam jsem samozřejmě přijel z té nejblbější strany. Kolony a nic než kolony. Děs. No ale nakonec jsem opět zdárně dojel do kempu k Ferencovi. Už jsem ten kopec měl zmáknutej, tak jsem si alespoň chvíli připadal jako borec, když jsem zastavil před bránou kempu. Tak nějak jsem se už cítil jako skoro doma. Večer jsem zkonstatoval stav baterie mobilu. Byl skoro jako když jsem vyjížděl, 36 procent a na malém, tlačítkovém  Samsungu, co vydrží 10 dní, byly dvě čárky. Mohl jsem Ference poprosit, jestli by mi nedal do rána mobil a externí zdroj na nabíječku, ale nechal jsem to plavat s tím, že teď už to odtud dojedu s prstem v nose. Takže opět papír, tužka a itinerář z Maďarska přes Slovensko do české Francovy Lhoty k panu Dorňákovi a jeho penzionu. Ale až zítra. Dneska už to stačilo. Najeto 520 km.

7.den – 736 km  - hurá domů

Ráno jsem Ference vytáhl z pelechu, aby mi otevřel vrata, dal jsem mu 8 Euro a v půl osmé jsem pomalu vyrazil na cestu. No co říct. Bez navigace nic moc, ale měl jsem rozpis na papíře. Občas jsem to prohnal přes mapu v telefonu, jinak jsem si ho šetřil, kdyby bylo hůř a asi v jednu hodinu jsem měl Slovensko za sebou a stál jsem na přechodu do Čech  - Střelná. A teď co? Vyjet 9 km nahoru na kopec do penzionu a čekat, až bude zítra, abych mohl jet domů nebo jet ještě dneska. V té chvíli jsem měl najeto 370 km po okreskách a stejná porce po stejných silnicích mě čekala k Mladé Boleslavi. No dal jsem plnou a vyjel. Slušovice a Vizovice, které byly před tím díky Barum Rallye nedostupné, jsem tentokrát v pohodě projel, ale potom jsem se dostal na opravdu obyčejné silnice, z každé vesnice tři směry a každý vypadal, jako ten správný. No moc jsem se sice nemotal, občas mrknul do mobilu, jestli držím směr a poprvé jsem koukal, kde je sluníčko, abych ho měl pokud možno na levou ruku a postupem času čelně. Ale přeci jenom se pořád muselo hlídat, kudy kam. Okolo Prostějova to prostě neznám. Naštěstí někde za Boskovicemi byla cedule na Nové Město na Moravě a Žďár nad Sázavou, tak to už jsem se uklidnil. V rámci možností jsem za to trochu tahal, nechtěl jsem jet po tmě. Big je spolehlivý dříč, ale to přední světlo, to je bída. Stejně jsem od Poděbrad jel po tmě.  Až v lese mezi Luštěnicemi a Brodci nad Jizerou, kde jsem jel sám, jsem viděl, že to svítí, ale je to fakt bída. Domů jsem přijel v půl desáté večer, najeto 740 km, 11 hodin jízdy a spotřeba stále kolem pěti litrů. Nejhorší to bylo kolem šestistého km, lehká krizovka, prdel, krční páteř, ramena. Potom to přešlo a připadal jsem si, že bych už mohl jet pořád, ale to by asi dopadlo bůh ví jak.

Co říct závěrem. Pokud bude nějaké příště, tak ve dvou, třech lidech. I když moje sobecké druhé já říká, že sám to není taky špatné, starám se jen o sebe a neřeší se, kdo kdy na cigáro, kávu, wc a jiné věci. Ve více lidech je to minimálně bezpečnější, kdyby se něco semlelo, po dojetí je s kým pokecat a celkově by měla být větší pohoda.

Řešil jsem asistenci. Nakonec jsem si u UAMK zaplatil asistenci na rok v EU za necelých tisíc korun a věřil, že kdyby něco, tak to bude fungovat. Jinak jsem s sebou vezl přední, zadní duši a mejdlíčko, spray na dojetí, tlakovou nádobku i pumpičku na dofouknutí, montpáky, nářadí s klíčema podle toho, co potřebuji na Bigovi povolit a utáhnout, startovací relé, komplet cívku s kabelem a fajfou, regulátor napětí, obě páčky a nějaké drobnosti v krabičce, 2 litry oleje a sprej na řetěz Repsoil. Ten se mi osvědčil nejlépe. Co šlo, tak jsem hned, jak jsem Biga koupil, předělal na imbusy. Jinak kufry a rámy Big Husky, plus velký vak na nosič. Vše zajišťují stahovací kurty. Na nádrž tankvak, ale když se jde do stupaček, tak trochu překáží. Plachtu na moto nevozím, pouze igelit na míru na zakrytí sedla. Big jak vyjel, tak přijel. Žádný problém.

Kempové vybavení stan Coleman Darwin 3 + plachta pod, péřák Warmpeace 300, skládací židlička Zulu (byla zbytečná), vařič Campingas, ešus, nůž, lžíce, termoska na kufru, Latherman, velký externí zdroj a nabíječka na mobil. Malý fotoaparát. Toť vše.

Nakonec jsem to ujel za sedm dní, namísto plánovaných devíti. Kdybych jel ještě s někým, tak bych dal těch plánovaných devět, tolik by se asi nenajíždělo za den, nebo by se jelo ještě někam jinam.  Nekonala se žádná krizovka v dopravě, ani nikde jinde, lidi v pohodě. Tankoval jsem jak u velkých benzinek, tak i dvakrát u malých, pouze jeden stojan na benzín a druhý na naftu. Na všechny benzíny to jelo dobře. Navigování přes aplikaci mapy.cz bez problémů, pouze ten kousek v Maďarsku při dojezdu do kempu.  Rychlostní limity Čechy jak jsme zvyklí, Slovensko už trochu hlídat, Maďarsko dost hlídat, Rumunsko pohoda, s rozumem. Krávy, koně na silnici, co z nich vypadne taky.

Náklady jsem od začátku pojal jako minimální a vyšlo to zaokrouhleno celkem na sedm dní na 6600 korun. Z toho benzín 4100 Kč, ubytování 1500 a jídlo (Lidl, Kaufland, malé sámošky) 1000 Kč. Měl jsem jen to, co jsem potřeboval a co jsem neměl, mi nescházelo. Asi tak

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE