reline_unor



Rumunskem sám na postarším supersportu silnicí i šotolinou.

Během jara jsem se rozhodl, že alespoň pro letošek přestanu s pravidelným rozbíjením své okruhovky a tento drahý koníček odsunu na druhou kolej. Místo toho si už konečně vyjedu na větší moto výlet. Za nedlouho jsem měl jasno, že to bude do Drákulovy země. Základní plán co navštívit byl. Dále už rozhodne improvizace na místě. Postupně se oživil můj SRAD 750, upadlý do téměř tříletého odpočinku a brzo tak nic nebránilo odjezdu za dobrodružstvím. Z rumunských regionů jsem navštívil Transylvánii a Banát. V Transylvánii byl hlavním cílem Transfagarašan a Transalpina. V Banátu pak projetí si Podunají se zastávkami v českých vesnicích a Temešváru.

Kapitoly článku

1. den - pondělí 24.6.2019, Kladno - Szeged

najeto 767 km                   

Pozdně ráno vyjíždím, cesta po D1, přes kousek Slovenska a především celé Maďarsko je neskutečná nuda. Při udržování +- cestovní stotřicítky na dálnicích se mi z takového tempa chce spát. Naštěstí se jinak zavázející tankvak ukazuje jako skvělá opěrka hlavy a brzo si nacházím polohu, při které se cítím velmi relaxovaně a chvílemi tak přivírám víčka. Jo, i takhle pohodlně se dá cestovat na supersportu. K tomu, abych skutečně neusnul a moc se nenudil si občas pomáhám kličkováním mezi imaginárními kužely, co si představuju, když za mnou zrovna nic nejede. Když jede, hlasitě si zpívám (jedna z mála situací, kdy mi za něj nikdo nenadává). K večeru dojíždím k maďarskému Segedínu. Po navigaci chci, aby mi prozradila místa blízkých kempů. Na mapě se mi nejvíce líbí ten u řeky Tiszy, kam dojedu posléze završit dnešní pouť. 

 V Ujszegedi Partfůrdo és kemping jak zní název onoho místa je i termální koupaliště, které bych rád navštívil. Málo platné, než postavím stan a vypravím se, jeho provoz akorát končí. Nevadí, po ledové sprše na sociálkách jdu za vírem nočního života do města. Po stále děsivějších, krvelačnějších náletech místních komárů se z venkovního prostoru jedné restaurace stěhuji dovnitř. U propojených stolů sedí skupina dvanácti lidí. Jsou to Češi. Zanedlouho se už kamarádíme a přisedávám si k nim. Kluci jedou autama na expedici po Balkánu. Kecáme, popíjeme takhle zhruba do půlnoci, kdy už nám odmítají natočit další piva. Postupně se to rozpouští a každý si jdeme po svém. Oni do hotelu, já do stanu v kempu. 

2. den - úterý 25.6.2019, Szeged - Cisnadioara

najeto 527 km                                       

 Dopoledne vyjíždím, na navigaci volím kemp Ananas ve vesnici Cisnadioara, který se nachází pár km od pro Transylvánii významného města Sibiu. Odtud zítra budu chtít vyrazit na nedaleký, legendární Transfagarasan. Pár desítek km a jsme v Rumunsku. Jedu po klasicky česky rozbité silnici. Sem tam díra, zvrásnění. To bylo keců od několika známých, že je to spíš na enduro, říkám si. Vtom na poslední chvíli spatřuju a výhýbám se obří díře jak do pekla. Po chvíli zjišťuji, že je to tu běžný stav (dálnice jsou naopak ve velmi dobrém stavu). Dále zjišťuji, že jedu-li na padesátce 60 km/h ve městech či vesnicích, většinu Rumunů tím brzdím a předjíždí mě o mnoho vyšší rychlostí. 80-90 km/h se tu jezdí celkem běžně, nezbývá než se přizpůsobit. Po znovunavolení chybného cílového bodu v navigaci po jejím vypadnutí jedu směr Oradeu. Než mi to dojde, zajedu si pár desítek kilometrů. Zastavuju u obchůdku na občerstvení. Jak paní říká, dělají tu takovou jejich rumunskou pizzu. Na osmažené těsto si nechávám dát vše, co jde - smetanu, šunku, sýr. Za dva kousky dávám 12 lei. Po dobrém obědě nabírám zpáteční směr a už jedu bez zabloudění.       

Ve spoustě vesnicích se žije stále hojně tím starým vesnickým životem. Mezi postaršími, často barevnými domky různých stavů se producírují babičky v šátcích a zástěrách, koňské povozy, pastevci ovcí, krav. Všude pobíhají potulní psi. Pro mnoho posedávajících obyvatel před svými příbytky sledujících "ruch" ulice jsem bez pochyby tou největší denní událostí. Často na mě sami první mávají. K večeru dojíždím do kempu a ubytovávám se na dvě noci v hezké dřevěné chatce za 50 lei/noc. Krásně upravený kemp má veškeré moderní sociální zázemí co potřebuju a ještě mnohem navíc. Poklidnou atmosféru tu ruší jen občasné bučení krav od vedle. Po ubytování vyrážím na průzkum vesnice a hned u brány kempu si nacházím kamaráda. Nebo spíš on mě, by se dalo říci. Milý německý ovčák mi dělá společnost toulkami vesnicí pěknou dobu. V obchůdku na náměstí si kupuju jídlo. Oproti chemické dovážené zelenině a ovoci v ČR vítaná změna. Tady je cítit ta správná vůně a chuť. Za setmění dorážím zpět do kempu a jdu spát, ať jsem fit na zítřejší výpravu.

3. den - středa 26.6.2019, Cisnadioara - Transfagarasan - Cisnadioara

najeto 394 km

Dnešní výjezd má jediný cíl - Transfagarasan. Povědomí o více jak 90 km dlouhé, táhnoucí se silnici DN7C přes pohoří Fagaraš má snad každý návštěvník této země. Na navigaci volím město Pitesti, které leží kousek za koncem trasy. Důvěřujíc elektronickému pomocníkovi nezkontroluju detaily cesty. Samozřejmě, že na hlavní křižovatce jedu opačným směrem. Po chvilce v protisměru potkávám nastrojeného, běžícího si osamoceného koně. Ochránci zvířat musí mít z Rumunska velkou radost. Jejich volnost je opravdu příkladná. Po kvalitní, zakroucené silnici sjjíždím postupně z kopce dolů. Panoramata hor s údolím a říčkou jsou tu parádní. Po sjetí do údolí se začne cesta stávat nudnější a rozbitější. S podezřením při zastávce opravdu přicházím na to, že jedu špatně. Nevracím se už a pokračuju oklikou dál. Nakonec přijedu do vesnice Bascov, kde jsem se chtěl původně otáčet a jet zpět.  Teď odtud pro mě DN7C z jižní strany začíná. Po chvíli se konečně silnice začíná kroutit a jsou k vidění první horské scenérie. Auto tudy projede jen jednou za čas, jinak je tu prázdno. Na divočení to tu moc není. Místy je cesta slušně rozbitá, ale vůbec mi to nevadí. Je alespoň dost času na kochání se. Párkrát se zastavím na pořízení fotky, poté na dýl stavím až na přehradě Vidraru. Přehrada byla dostavena v roce 1965. Její hráz je 166 m vysoká a 307 m dlouhá. Pár km před Vidraru se nachází zřícenina hradu Poenari, který stojí jistě za zmínku. Ten obýval legendární hrabě Vlad Drákula alias Napichovač. Chcete-li se tam dostat, budete muset vystoupat 1480 schodů. Já si alespoň pro tentokrát v hicu, co byl, výšlap odpustil. Po zastávce u přehrady dojedu na vrchol k nejdelšímu z pěti tunelů na Transfagarašanu. Tunel Balea má 884 m a propojuje jižní stranu Fagaraše se severní. Do konce června prý bývá uzavřený, což i teď je. Na motorce však lze projet dveřmi zavřených vrat. Vevnitř téměř nic nevidím (světla jsem měl opravdu rozsvícená). Ve zdraví dokážu tunelem projet.         

Tak a jsme na severní části. Tady začínají ty parádní scenérie ostrých vrcholků hor se změtěmi zatáček klikatících se pod nimi. Opravdu působivé místo. Rozbité už to tu moc není, ale často frézovaný, ne příliš kvalitní asfalt větším sportovním radovánkám nepřeje. Alespoň si tak užívám výhledů do okolí a každou chvíli někde stavím a cvakám foťákem, jak japonský turista. V poslední, cca 20 km dlouhé, části už je silnice v pěkném stavu, tak je na čase konečně sjet ty pos.r pruhy z pneumatik. Tady mě to tak baví, že se z Cartisoary, kde DN7C končí vracím zpět si tuhle část ještě jednou projet. Při druhém sjezdu dolů dojíždím partu motorkářů z Polska. Jeden z nich akorát předjíždí své kámoše a jede celkem rychle a čistě, chvíli ho následuju. Po chvíli mě pouští před sebe, ať převezmu tempo. Postupně si na zánovních Dunlopech dovoluju víc. Kolega je stále za mnou. Od pneumatik jde dobrá odezva, tak ještě zrychluju. Kolikrát mi už mozek říká, že jsem až příliš rychlý na vjezdu a brzdím skoro okruhově až k vrcholu zatáčky, abych zůstal ve svém pruhu. To už čekám nějaké smýkání či tendenci k většímu rovnání motorky v zatáčce, ale nic takového se neděje (dnešní cestovně-sportovní pneu jsou prostě skvělý). Koukám, že už jsem se moto-kolegovi vzdálil, tak zvolňuju. Společně dojedeme do Cartisoary, kde stavíme. Po sundání helmy mi ukazuje jak mu buší srdce a tlemíme se jak smyslů zbavený, cože jsme to tam předváděli. Češtino-polštino-angličtinou si povídáme. Celé to prý jeli podruhé. Za čtvrt hodiny už nás dojedou jeho kamarádi. Poté se navracím do kempu a až pozdně večer se vyhladovělý dokopu jít pro něco k snědku. V obchůdku na náměstí mi mladá Rumunka zavírá těsně před ksichtem a nějaká řeč s ní ani přes můj zoufalý výraz není. Za setmění tedy jen v tričku a kraťasech vyrážím do pár km vzdáleného Sibiu. V restauracích mi už nikde vařit nehodlají, tak se vydávám na benzínku do centra města. V poměrně hustém provozu se cítím bez kombinézy poněkud zranitelněji. Jedu padesátkou a tak jsem pro všechny brzdou provozu a zběsile mě předjíždějí. K cíli se nakonec dostanu, kupuju tři hnusné bagety, zmrzku a jsem spokojen, že dnes hladem nezemřu. 

       

4. den - čtvrtek 27.6.2019, Cisnadioara - Transalpina - camp Vidru

najeto 274 km

Dopoledne se v kempu loučím s paní majitelkou, za přihlížení ostatních kempařů sbírám své rozházené trenýrky z cesty, které jsem tu nechtěně odházel při včerejším výletu do města, když jsem je zapomněl po přeprání sundat z motorky. Teď už se vydávám směr Sebes, kde ze severu začíná další, nejen motorkáři známá silnice Transalpina. Celou cestu se jede po celkem pěkném asfaltu, v okolí trasy je místy také na co koukat. Od sebesu najíždím na onu opěvovanou silnici. Transalpina DN67C vede pohořím Parang v jižních Karpatech a má být celkem 148 km dlouhá s nejvyšším bodem cesty ve 2145 m n. m., což je ještě o více jak 100 m výše, než na Transfagarašanu. Od začátku se silnice pěkně kroutí, přes přilehlou bujnou vegetaci není do zatáček často moc vidět, tak to na rychlejší povození příliš vhodné není. Po pár kilometrech mi najednou při poměrně malém náklonu ujíždí v levé zatáčce zadek a kloužu se smykem směr svodidlo. Zareju nohu do země a těsně před svodidlem se mi podaří motorku srovnat. Zastavuju a kontroluju pro jistotu tlak pneu a její vizuální stránku. Vše je v pořádku. Nejspíš jsem jen najel na nějakou nečistotu, tak jedu dál. Později se začne cesta dost zhoršovat. Kolem té střední části Alpiny je to tu vhodnější pro enduro, nežli na supersport. Hustě zalesněná oblast občas odkryje jezero, říčku. Co se týče přírody je se zkrátka po čem dívat. 

Podstatně se situace co se kvality asfaltu týče mění cca 15 km před vískou Obarsia Lotrului, kde začíná tmavý asfalt a od téhle chvíle je silnice perfektní. V samém rozvášnění projíždím zrovna z kopce rychlou táhlou zatáčku a najednou spatřuju zradu. On tu není asfalt! Na zhruba stometrovém úseku je tu jen rozbitá šotolina. Z poměrně vysoké rychlosti stačím zbrzdit před tímhle překvápkem tak na padesátikilometrovou rychlost. Chvíli v tom poskakuju, než jen motorem a zadní brzdou zpomalím na adekvátní rychlost. Po téhle enduro vložce navazuje opět asfalt a to přijíždím do Obarsia Lotrului, kde se hodlám ubytovat ve zdejším kempu. Po vjezdu dovnitř si tu akorát polští motorkáři staví stany. S mladým hochem na kterého jsem odkázán není moc řeč. Anglicky neumí ani trochu, já zas ani trochu rumunsky. Snažím se mu všemožně vysvětlit, že k Polákům nepatřím, neplatím tedy za ně nic a pouze sám pro sebe chci stan místo původně prozkoumávané chatky, na kterou jsem se díval. Nerozumí ani náznakům,  nejsem schopen se s ním domluvit. Poté, co někam beze slov odbíhá, to vzdávám a jedu se projet dál. 

Na T-křižovatce odbočuju směr Brezoi. Tuhle trasu mi doporučil kamarád Vašek, co tu už byl. Po chvíli začíná být cesta tak rozmlácená, že to chci otočit. Dávám tomu ještě šanci, přichází relativně pěkný asfalt. Trochu to rozjíždím a v tom se zjevuje několik obřích kráterů vedle sebe. Do jednoho z nich nemilosrdně posílám svého nebohého závoďáčka. Kdyby motorka mohla, umlátí mě za to na místě. Venca měl pravdu, v okolí jde o nejkrásnější cestu, ale pro krosku. Dokodrcám se ke konci jezera Vidra, kde cedule slibuje ubytování po výjezdu do kopce. Stoupám tedy po rozmlácené bezasfaltce asi kilometr. Stojí tu několik opuštěných, vybydlených budov a vedle od nich tři domy. Než se tu stačím rozkoukat přichází ke mě plynule anglicky mluvící pán a po chvíli se domlouváme na ubytování v pokoji apartmánu za 60 lei/noc. S odloženou bagáží z motorky se vydávám zpět na DN67C si ji projet trochu dál. V temném lese mě zmate odbočka na lesní cestu. V nájezdu na ni už jsem si stačil povšimnout jiného, než asfaltového povrchu a tak tam najedu alespoň srovnaný. Za poskakování na ní za chvíli bez upadnutí zastavuju. Dále už dojedu bez vedlejších odskočení na místo vysoko poležené v horách, kde je to samá ostrá serpentina s pohledem na vesnici Ranca. Tady se zastavuju a užívám si výhledu na okolí. Za nedlouho se začíná stmívat, obloha se zatahovat a vypadá to na pěknou bouřku, tak jedu zpět. Za Obarsia Lotrului se zastavuju v restauraci na něco k snědku. Restaurace je až na dva místní domorodce prázdná. Od pozdravení se s nimi na mě jeden začne mluvit a od té chvíle se ho již nezbavím. Po objednání si smaženého sýru s hranolkami za 22 lei si ke mě lehce společensky unavený chlapík s lahváčem v ruce přisedá. Pořád mi něco vypráví a směje se u toho. Zkouším s ním mluvit mou chatrnou angličtinou, ale nechytá se. On mi teda něco pořád vykládá rumunsky, já jemu česky. Plodný rozhovor prokládáme nejrůznější gestikulací. Postupně si u  něj získávám takovou důvěru, že mi ukazuje jakýsi služební průkaz a za pomoci posunkové řeči mě ujišťuje, že kdokoli by si tady na mě dovolil, tak ho dotluče. Po jídle se u motorky rozloučíme a já už za silného větru a začínajícího deště jedu na základnu. Ke konci cesty je přes silnici spadlý strom, ale je zaklíněný o jiný tak, že ho na těsno dokážu podjet. Brzo je dnešní výlet u konce a stál vážně za to. Sraďouše prověřil jak na kvalitních cestách, tak i po rozmlácených asfaltkách i bezasfaltkách a zatím odolal. 

5. den - pátek 28.6.2019 - camp Vidru - Petrosani - Transalpina - Polovragi

najeto 178 km

Po snídani a rozloučení se s mým ubytovatelem akorát vím, že dnes si chci doprojet zbytek Transalpiny a dál se uvidí. Ke konci včerejší cesty mi začalo blikat hladové oko, tak musím na nejbližší benzínku. Při zkoumání mapy vidím, že nejblížší by se měla nacházet v Petrosani. Ta je vzdálená asi 45 km odtud. Škoda, více by se mi hodila v Novaci, kde Transalpina končí. Není o mnoho dál a měl bych to bez zajížďky. Venca mi ještě potvrzuje, že v Novaci benzina skutečně neni, ať jedu do toho Petrosani. Za Obarsia Lotrului tedy neodbočuju dál na Alpinu, ale jedu rovně do onoho města. Jen trochu si zajedu, však se za chvíli vrátím říkám si. Po hlavním tahu značeném žlutou barvou se pojede jistě dobře. Po chvilce jízdy se najednou ztrácí asfalt a přede mnou se otevírá rozbitá, šotolinová cesta. Většinu této trasy popojíždím na první rychlostní stupeň za neustále sepnutého ventilátoru motoru. Jen při delších sjezdech, které přichází v závěru cesty  vypínám motor a brzdím jen zadní brzdou. Občas potkávám i náznaky asfaltu, ale hned jsou zase pryč. Těch 30 km jedu s krátkými přestávkami přes hodinu a půl. Tak tady Sůza dostala taky slušně zabrat. Já už každopádně vím, že tudy se zpět nevrátím. Po příjezdu do Petrosani zastavuju na place u hlavní silnice a hned se u mě objevuje nějaká starší ženská. Mává mi údajnýma fotkama svých děcek před ksichtem a vyzývá mě k odevzdání ji nějakých peněz. Sorry bábo, sám mám málo a pokračuju dál. Po dotankování a nákupu jídla v Penny se vydávám tentokrát už na asfaltovou zajížďku směr Novaci. Později přijíždím do města a co to nevidím, tu je benzínka. Ke konci dokonce druhá. Celá ta terénní vložka se zajetím nebyla nutná. Venca mi později přiznává, že už si pak vzpomněl, že tam benzina vlastně byla. Kousek nad Novaci se cesta postupně klikatí a otevírají se ty krásné, horské scenérie. Dojedu zhruba do místa, kde jsem skončil včera. Parkuju, kochám se a fotím. Poté pokračuju s několika zastávkami zpět až do bodu, kde začal kvalitní asfalt. Jedna z nich přichází neplánovaně. To si takto sportovněji užívám sérii utažených zatáček, za podřazení z pískotem zadní pneu najíždím do jedné z nich a ejhle, překvapení. Několik oslů v ní stojí po celé šíři. Stačím před nimi v pohodě zastavit. Po chvíli sem po silnici přichází ještě krávy. Oslíci poznali sympaťáka, tak se se mnou přichází seznámit. Uděláme si pár fotek do alba a jedu dál. K některým úsekům se vracím a projíždím si je několikrát.

 

Večer si tu na nejvýše postaveném tržišti v horách kupuju  nějaké sladké dobroty a pak už mířím směr Novaci. Ve městě se rozhoduju, že dnes poprvé přenocuju někde na divoko. Asi 20 km odtud se nachází přírodní rezervace Cheile Oltetului, tak proč to nezakempit někde v jejím okolí. Po dojezdu na místo zjišťuju, že můj superbajk bude zase trpět. Po cestě v krásné přírodě míjím rozdvojená skaliska, úzký, hluboký kaňon řeky Oltet a jeskyni Polovragi. Pár set metrů nad ní to otáčím. Tohle nedám, ostré šutráky jsou celkem proti. Slunko pomalu zapadá, jsem rozhodlý sjet někam při první další odbočce z asfaltky. Za koncem vesnice Polovragi vidím sjezd na cestu. Jedu tam. Po vjetí na ní se po chvíli proklínám. Sjezd dolů po ní připomíná náročnou motokrosovou trať. S velkým vypětím fyzických sil se nakonec dokloužu a doskáču do údolí řeky Oltet. Uklízím se mezi keře, kde stavím těsně před setměním stan. Konečně pořádná divočina. Mám tu výhled na dvojskálu, kolem strmé kopce a křišťálově čistou řeku, v které před ulehnutím přepírám propocené hadry i sebe.                                                                                                         

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (38x):


TOPlist