Rumunskem sám na postarším supersportu silnicí i šotolinou.

6. den - sobota 29.6.2019 - Polovragi - Baile Herculane

najeto 202 km

Dopoledne mám vše sbaleno. Bača v kopci přes řeku sem akorát přišel pást ovce. Dávám si poslední osvěžení v říčce a chystám se k odjezdu. V tom přijíždí banda motokrosařů řádit po zdejších kopcích. Jak byl pro mě obtížný sjezd, výjezd je samozřejmě ještě o mnoho horší. Počkám až se motokrosaři přesunou na kopce vedle a jedu je napodobit. Několikrát se v prudkém srázu zahrabávám a couvám z něj dolů. Vše ustávám bez pádu a jediné řešení je to víc rozjet ze spodu. Roztahávám nebohého Srada na vyšší rychlost a nejhorší část kopce vyskáču za neustálého vrtění zadku se smýkáním předního kola.  Nespadli jsme, vyjeli jsme. Kdybyste hledali univerzální stroj do různých podmínek s GSX-Rem chybu neuděláte. 

Dnes jedu na západ přes Targu Jiu do kdysi vyhlášených římských lázní Baile Herculane. Lázeňské město leží pod skalními stěnami se zalesněnými kopci u začátku NP Domogled. Slovo kdysi je dnes aktuální. Historické budovy jsou v hrozném stavu. Termálních pramenů tu vyvěrá dost v lázních, tak i v okolním údolí řeky Cerne a nejteplejší z nich má údajně až 65 °C. Já se zastavuju u veřejných, dvou vybetonovaných bazénků okupených převážně místními domorodci. Bazénky jsou plné, tak se jdu zatím opláchnout do řeky pod nimi. Poté využívám příležitosti uvolnění jednoho místa a už si užívám mačkání se v teplé vodě s místními. Lze cítit výraznou siřičitou zapšklost vody. Nebo to jde snad z těch lidí? Nejvíce se mi zde líbila sprcha s horkou vodou pod bazény. No, tak tenhle zážitek mám za sebou a jedu hledat ubytování. Končím v nedalekém kempu u řeky, kde si za 15 lei/noc stavím stan a zbytek dne trávím zevlováním po okolí. 

7. den - neděle 30.6.2019 - Baile Herculane - Eibentál - Gerník

najeto 220 km

Dnes si chci projet Podunají a zakempit to v největší z dosud šesti fungujících, českých vesnicích, v Gerníku. Po cestě se zastavuju u epického díla, největší sochy vytesané do skály v Evropě. Výška sochy činí 55 m, leží nad zálivem Mraconia a představuje Decebala, posledního dáckého krále, který vládl v letech 87-106. Skupina 12 horolezců-sochařů dílo tvořila mezi lety 1994-2004.

Vyrážím dále, u vesnice Dubova se otevírá pohled na Cazanele Mari (Velké Kotle). Kotle jsou oblastí dunajské rokliny s nejmenší šířkou. Odbočkou do hor se po úzké, ale kvalitní cestě vydávám odsud do nejbližší české vesnice, Eibentálu. Přijíždím do vesnice, která má prý aktuálně 256 obyvatel. Vidím zájezdový autobus z ČR, všude auta s českou SPZ. Vypadá to, že tu turistika silně žije. Stavím v nedávno otevřené restauraci Beerhouse s pěkným venkovním posezením. Po pár dnech zase rozumím mluvenému slovu, příjemná změna. Objednávám si vepřový bok s bramborákem a po chvíli se mi už nese jedno z doporučených piv. Zanedlouho postupně přichází čeští turisté a jeden místní. K 67 letému Jožkovi si po chvíli přisedám, osobně se dozvídám o historii zdejších vesnic. Mladé lidi by prý spočítal na prstech jedné ruky. Už jsme tu zbyli jen my staří dědci a báby říká. Mladí se vrátili do Čech či jiných západních zemí dělat kariéru. On sám je od pětačtyřiceti v důchodu do kterého odešel po práci v nedalekém uhelném dole, který je od roku 2006 uzavřený. Pozdě odpoledne vesnici opouštím a vracím se zpět na hlavní silnici pokračujíc směr Gerník. Po odbočení z hlavní, celkem kvalitní podunajské silnice začíná opět tolik rumunsky typická vedlejší cesta, bohatá na pořádné díry. Přísahám, že už si nikdy nebudu stěžovat na kvalitu českých silnic. Za vesnicí Sichevita končí asfalt a navigace mi ukazuje přes 8 km do cíle. Najednou si přeju alespoň tu roztřískanou asfaltku. Někde v polovině cesty je povrch tak špatný, že to chci vzdát. Po takovém tankodromu s velkejma šutrama jsem tu ještě nejel. Necelých 9 km této cesty zdolávám asi po hodině a půl. Od poloviny Gerníku se napojuje pěkný asfalt. Dojedu před zdejší hospodu. Plzeňští motorkáři se od piva smějou a komentujou mou očividnou vyřízenost. Dozvídám se, že jsem si sem vybral tu nejhorší cestu stejně tak, jako oni. Jdu si pro pivo a jsem k nim pozván ke stolu. Prý se u jejich ubytovatelů uvolnil jeden pokoj. Po dopití mě berou k nim a třeba se domluvíme. Akorát je před dvacátou hodinou a připravuje se večeře. Domácí mi nejdříve nabídnou, ať s ostatními povečeřím a pak pořešíme ubytování. Souhlasím. U pekaře, jak se to zde jmenuje, majitelé provozují ubytování s polopenzí a přes den je možné si nakoupit v jejich obchůdku. Začíná hostina, naprosté gastronomické porno! Všechno je domácí, polévka, klobásy, steaky, sýry, zeleninové saláty a mnoho dalšího v ohromných porcích. Moc se mi to líbí, tady chci zůstat. Po skvělé večeři mi sympatická paní domácí ukazuje jediný volný jednolůžko co tu zbylo. Normálně slouží spíše jako skladiště To, že nejde otevírat jediné malé okénko, je tu pár pavouků a trochu zatuchlo, mi vůbec nevadí. Čerstvě povlečenou postel mám, přístup do umývárky se sprchou, která atypicky stříká do všech směrů, jen ne dolů také, za 400 Kč/den s polopenzí není co řešit. Po večeři, sprše a seznámení se s ostatními členy ubytovacího komplexu jdu s novými kamarády z Plzně na pivo. Vedle u domácích se začínají akorát rozehrávat libé tóny harmoniky a po chvíli už se zpívá má oblíbená lidová píseň Kač, kač, kač, kačena. S Plzeňáky trávíme čas v hospodě do její zavíračky.   

8. den - pondělí 1.7.2019 - Gerník - pokus o Cheile Nerei - Gerník

najeto 66 km

Ráno si prodlužuju pobyt o další noc. Dnes mám v plánu dojet poblíž nedaleké přírodní rezervace Cheile Nerei, odkud bych se rád vydal na pěší tůru např. k Drákulovu jezírku. Do Sasca Montany, kterou volím jako cílový bod mi to ukazuje přes 30 km. Podle enduristů odvedle a pana domácího by cesta měla být relativně v pohodě. Před odjezdem Plzeňáků na Transalpinu dostávám od Zděndy chemoprén, s kterým lepím téměř upadlé podrážky svých zánovních bot.                                                     

Za Gerníkem vjíždím na bezasfaltku, která je ze začátku opravdu o něco kvalitnější, než ta, co jsem "jel" včera. Mám za sebou přes 10 km a vzdávám to. Místy je to pro Gésixero velké utrpení. Nevzdávám to ale úplně a zkouším to vzít vzdálenějším obchvatem. Navigace později opět hlásí přes 20 km do cíle a cesta se mění v řádnou enduro trať. Nechci už víc motorku zbytečně mučit, přijímám prohru a vracím se zpět do Gerníku. Brzo odpoledne jsem zpět. Vydávám se alespoň na důkladnější průzkum celé vesnice. Večer jdeme se sousedy na pivo.

9. den - úterý 2.7.2019 - Gerník - Potoc - Slatina-Timis

najeto 291 km

Po skvělé snídani a rozloučení se se všemi vyrážím z Gerníku tou lepší cestou přes Novou Moldavu zpět na podunajskou hlavní silnici č.57. Dnes se chci zastavit hlavně u vodopádu Bigar. Po hlavní silnici cesta rychle ubíhá, najednou spatřuju odbočku na Sasca Montanu. Do třetice všeho dobrého se tedy pokusím dostat k rezervaci Cheile Nerei. Je to vedlejší, i když asfaltová cesta = bude jistě po chvíli nevyzpytatelně rozbitá. Skutečně, po pár kilometrech jízdy jsou tu hluboké díry v celé šíři, jedna vedle druhé. Opatrně mezi nimi kličkovat, byl bych tu ještě zítra. Volím řešení plný plyn. Dokud je cesta rovná, ukazuje se to jako nejlepší možné řešení. Ve sto osmdesáti a víc už se přes krátery ladně přenáším jako bych měl pohodlného cesťáka. Dojedu do vesnice Potoc, odkud by měla být jedna z nejlepších cest do rezervace k pár km vzdálenému jezírku Ochiului Beiului a nedalekým vodopádům. Je úmorné vedro a vidina několikakilometrové cesty pěšky k cíli mě nakonec odrazuje. Jen se tu najím a vracím se zpět na hlavní silnici směr Bigar. Při této cestě už bylo pro mého sporťáka za celou tu dobu otřesů až příliš a vylamuje se mi tu přístrojovka v uchycení. Pokračuju dále, po krátké zastávce u jezera Minis dojedu k bigarskému parkovišti, kde potkávám české motorkáře, se kterými se na nedaleký vodopád jdeme podívat.

Bigar je zařazený mezi osmi nejkrásnějšími vodopády světa. Leží na jihozápadu Rumunska v již zmíněném NP Cheile Nerei. Skalní útes po němž stéká říčka je po celý rok pokrytý mechem. Po shlédnutí vodopádu jdeme dál do přilehlého okolí Bigaru. Za 5 lei tak lze uvidět především říčku s menším vodopádem, malé jezírko a jeskyni. V té jsem měl na mále, když jsem já vocas přelezl ze zvědavosti za nízký řetízek pro podívání se dál. Pod ním jsem viděl jen černo, tak jsem se vrátil raději zpět. Po posvícení si baterkou jsem zjistil, že udělat pohyb o pár cm dál zřítil bych se do hluboké propasti. Přeci tam ten řetízek není jen na okrasu.

U parkoviště se vykoupu v řece a vydávám se zpět na sever do Transylvánie. Vzpomněl jsem si ještě na pár míst, která bych tam rád navštívil. Večer před setměním dojíždím 1 km za vesnici Slatina-Timis, kde si u řeky stavím stan. Kolem to trochu smrdí chemikáliema, místy jsou zde vybudované menší skládky. Naproti přes řeku na mě nějakou dobu štěká pes, co ve mě viděl hrozbu pro své stádo ovcí s pastevcem, co prošli. Aby toho nebylo málo, místní traktorista pár desítek metrů za mnou vytváří rozlehlý hluk do noci nahrnováním něakého bordelu k řece. Než postavím stan, jsem kompletně doštípaný od komárů. Skáču sebe a propocené hadry umýt do řeky a pak už se před létajícími bestiemi ukrývám do stanu.  

 10.den - středa 3.7.2019 - Slatina-Timis - Otelu Rosu - Hunedoara - Timisoara

najeto 337

    Netradíčně brzy ráno to balím. Dnes chci navštívit tunel lásky, hrad Hunedoaru a skončit v Temešváru. Pár desítek km a jsem za městem Caransebes, mezi kterým má až do Otelu Rosu vést úsek nepoužívané železnice zcela obklopené vegetací. Tomuto místu se říká tunel lásky. Před polovinou délky trasy vidím vjezd na polňačku, kam sjíždím a po pár stech metrech dojíždím k oné železnici. Železnice tu skutečně je, ovšem vegetační tunel nad ní jaksi není. Stromy i keře rostou hojně i v železnici. Celé okolí trati je prostě komplet zarostlé a tak o nějakém zeleném tunelu nad ní nemůže být řeč. Škoda, z obrázků to vypadalo tak pěkně. Dojet k železnici na jiném místě, zda-li by to bylo lepší už nezkouším a jedu dál do města Hunedoara podívat se na hrad. Na hlídaném parkovišti za 5 lei zanechávám kromě motorky u vrátného v boudě i komplet moto hadry. Po převlečení vyrážím k pár set metrů vzdálenému hradu. Hunedoara neboli Korvínův hrad z 15. století je považován za jeden z nejkrásnějších hradů na světě. S tím musím jen souhlasit. Prohlídka hradu stála 30 lei a vevnitř toho bylo dost na obdivování. Nejvíce si mé sympatie získala pěkná mučírna.

Po prohlídce hradu si dávám v sousedící restauraci pizzu a pak už vyrážím směr Timisoara. Pár desítek km od ní je na kruháči odbočka na ni uzavřená a tak musím vedlejší cestou. Silnice je i zde typicky děravá. Osvědčeně tedy zvyšuju rychlost blízko dvoustovky a ďoury tak krásně přefiltrovávám. Po překonání malého horizontu se mi najednou dole na T-křižovatce u začátku města zjevují dvě policejní auta. Jak jdu tvrdě na brzdy, vtom akorát pěkně vymetu velkou díru. Chvíli slyším nějaké chroupání od předku, které skončí pár desítek metrů před dojezdem k vražedně se tvářícímu policistovi. Polda mě nezastavuje, tak jedu dál. Na benzince si potvrzuju, co jsem si myslel. Vylomil se mi blatník. K bezprostřední blízkosti policajta už ho radši sbírat nejedu. Stejně bude nejspíš na maděru. V podvečer dojíždím do Temešváru a v Camping International si beru to nejdražší ubytování co jsem zatím měl. Pěkně vybavená chatka mě stála 130 lei/noc. Recepční mi ještě sděluje, že ve 22:00 se hlavní brána zavírá, že když přijedu z města pozdě mám smůlu. V kempu jsem téměř sám, jen v dáli vidím karavanisty. Po sprše jedu objevovat krásy centra města. Procházím si pěší zónu Piata unirii, kde upoutají budovy v barokním stylu a morový sloup. Poté se procházím městem k vítěznému náměstí (Piata Victorei), na němž se nachází pravoslavná katedrála, jedna z největších pých města. Za zmínku také stojí krásně upravené městské parky. Otestuju jídla ve dvou místních restauracích a do kempu stihnu dojet chvíli před zavřením. 

11. den - čtvrtek 4.7.2019 - Timisoara - termály Lipót (HU)

najeto 511 km

Opouštím Rumunsko a dávám se na zpáteční cestu. Odpoledne dojíždím do termálních lázní Lipót v Maďarsku vzdálených kousek od slovenských hranic. Za postavení stanu v přilehlém kempu a vstupu do areálu koupaliště platím později při odjezdu 7000 forintů / den. V kempu je slušně narváno, převážně tu jsou Češi. Zanedlouho po zabydlení jdu postupně objevovat zdejší vodní svět. Termální léčivé bazény o teplotě 36 - 38°C jsou tu dva. Jinak je v areálu několik dalších bazénů a různých atrakcí. Před zavíračkou, která je ve 20:00, to tu opouštím a zbytek večera trávím objevováním okolí.                                                                                                                                                                                                                                                                                               

12. den - pátek 5.7.2019 - Lipót - Kladno

najeto 446 km

Dopoledne se balím a přichází se mě zeptat pán, jestli tu budu mít volno. Celou noc s rodinou prý nemohli spát. O kus dál, kde stanují, mají za sousedy Arabáše, kteří se v noci modlili tak, že nemohli usnout. Během přestavování stanu si povídáme především s pána synkem. Má vytříbený smysl pro kvalitní motocykly. SRAD se mu líbí a zasypává mě jednou otázkou za druhou. Tátu zajímá, co bych dělal, kdyby se mi s motorkou něco vážnýho stalo, že mu přijde dost riskantní jet takovou dálku sám. Po chvíli mám vše zabaleno, tak se loučím a jedu směr domov.

Závěr

Po letech jsem se zase vydal na větší moto výlet, tentokrát poprvé sám. I přesto, že jsem s ostatními kamarády nesladil termín výletu, jsem byl pevně rozhodlý vyjet. Jet sám má své výhody i nevýhody, jako všechno. Vše proběhlo bez větších komplikací a věřím, že i s nimi bych si poradil. Motorka si odnesla pár šrámů a podvozek je zralý na generálku, ale za ty zážitky to stálo. Třeba to někoho z vás inspiruje k podobnému výjezdu. Já už hodlám takto vycestovávat pravidelně.           

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE