Offroadové babí léto v Transylvanii

Vesnice v Maramureši (8.9.)

Opouštíme Baiu Mare a kolem přehrady začínáme stoupat. Jsem uvnitř napjatý jak struna. Jaké to bude, až najedeme do offu? Jak se s tím popasuju? Co když to nebudu dávat? Do háje, kdy už to začne?

Cesta se zvedá, přibývají serpentýny a ubývá aut. Pak najednou podle GPS bychom měli opustit asfalt. Vidíme pouze náznak cesty, tak snad to bude ONO. Pomalu jdeme do toho. Po chvíli si podle mapy ověřujeme, že jsme správně, a tak už jsme se tomu začali naplno oddávat a učit v tom vůbec jezdit. Štěrk, kameny a prach. První kilometry jsme jeli jak posmoleni, ale nám se to začalo líbit – moc líbit. Nicméně po poměrně krátké době nás zastavily balvany. Podle navi jsme byli jednoznačně na trase, která pokračovala skrze ten zával. Na to, abychom se otočili, bylo mooooc brzo a my mooooc nadrženi. Takže ochotni vymyslet a spáchat cokoli, jenom ať můžeme pokračovat. Asi by se dalo odbočit vlevo a nějak se někdy někde možná napojit zpět. Ale to se nám zatím nechtělo. Prostě jsme se chtěli držet trasy. Takže průzkum terénu a návrh řešení. Mezi balvany a strmým sešupem do říčky byl méně strmý úzký pruh, přes který by se při troše snahy daly motorky přetlačit. Vytahujeme lano, které jsme vezli pro případ nouze a uvázali ho za padací rám. První část sešupu stačilo motorku držet na brzdě a pomalu ji pouštět dopředu. Potom Tonda bere lano a já startuju a dávám za jedna. Pomalu se spojkou a přední brzdou postupujeme po kouskách nahoru. Tonda to jistí lanem, jsme mokří jak myši, ruce už necítím, ale moje motorka je na druhé straně. Uff, radost. Teď ještě Tondovu GS. Já jdu k lanu a Tonda ke své lásce. Už to máme nacvičené, takže za chvíli jsme ještě více mokří, Tonda už také necítí ruce, ale naše koně stojí vedle sebe a my se radujeme.

Frčíme dále, za chvíli vjíždíme do lomu a stoupáme serpentýnami… k závoře. Do háje, do háje, do.... Nadáváme, ale co už. Musíme motorky protáhnout pod závorou, jiná cesta není. Začneme s moji Hondicí. Trochu boje, ale šlo to. Slyšíme nějaké vzrušené volání, koukáme po hlase, dole je budka a z ní k nám běží chlapík. Čekáme zdupec, že tu nemáme co dělat, ale omyl. Pán k nám běží, aby nám odemknul závoru a pozdravil nás. Jsme v Rumunsku, začínám si zvykat.
No, kousek nad závorou se napojovala ta objízdná cesta. Nevím, jak to udělali chlapi, když tu trasu tvořili. Asi to tenkrát bylo bez překážek. Každopádně doporučujeme to objet vrchem. Ta dřina za to nestála.
Hodiny přibývají, my jedeme, ale už se díváme po vhodném plácku pro náš první rumunský bivak. Rychle stavíme stany a vaříme. Kousek od nás teče řeka, takže konečně dojde i na hygienu. Na závěr dne ztrestáme láhev ukrajinského vína a kecáme. A pak už konečně spacák.

(9.9.)

Ráno jak z obrázku, svítí slunce. Spali jsme kousek od panelovky, a tak se za chvíli zdravíme se dvěma motorkáři, jedou kolem. Slyšíme zvonky a štěkot psů, za chvíli je tady pastevec i se stádem, žene ovce přes brod na druhou stranu. Psi se oddělují a vracejí se k nám. Přijdou docela blízko, ale jenom civí.
Po chvíli toho nechají a vracejí se k ovcím. Kromě jednoho, ten nás stále pozorně zkoumá – asi čeká, co z nás vyleze. My se tváříme jako by tam nebyl. Nakonec to vzdá i on a mizí – lustrace ukončena. Chystáme si jídlo a přitom rozvěšujeme a rozkládáme mokré věci k vysušení. Trochu to zdržuje, ale večer polezeme do suchého a to stojí za to.

Vyjeli jsme, panelovka za chvíli přešla v šotolinu a zhruba po třiceti minutách jsme vjeli do vesnice. Poprvé se setkáváme s vyřezávanými branami. Takže zastavujeme a fotíme. Tyto brány nás pak budou průběžně provázet celý den.

Snažíme se striktně držet trasy podle průvodce. Sice se kvůli tomu občas musíme vracet a hledat tu správnou cestu, ale na druhou stranu si díky tomu užíváme dostatek šotolin. Ještě stále nám je to vzácné.
Příjíždíme ke značce, která vypadá jako naše označení pro jednosměrku a tedy pro nás zákaz vjezdu. Jsou tam ještě nějaké doplňující informace v rumunštině. Tušíme, že tam píšou, že tam nemáme jezdit. Ale my tam musíme :-). Chvíli spekulujeme, ale jsme zajedno – jedeme. Po chvíli nás zastaví dělník, který pracuje na této cestě. Ukazuje rukama a říká „Closed“. Ptám se ho, jestli umí anglicky. Odpovídá, že little. To je lepší než vůbec. Ptám se, jestli je ta cesta opravdu neprůjezdná jako třeba nějaký výkop, anebo se dá, ale s obtížemi. Rozuměl mému slovu offroad a říká offroad ano. Tak jsme vyrazili po šotolině dál. Odměnou nám byly nádherné výhledy. Říkali jsme si, že jsme asi jedni z posledních, kdo jel tudy takhle hezky a máme takový ten správný pocit, že jsme s tím vykývali. Najednou přešla šotolina v nový povrch, my jsme zastavili na focení a vidíme, že jsme kousek nad vesnicí.

Projeli jsme takovým esíčkem a před námi se objevily první domy. Jenomže se také objevil finišer, který stál na té naši cestě s novým asfaltem. U finišeru stála parta rumunských dělníků. Když nás uviděli přijíždět z vrchu, nejdříve na nás koukali jak na zjevení a pak se ozval zoufalý křik. Ruce měli nad hlavou jako by se dělo něco hodně špatného. Tak jsem zastavil a vedle mne Tonda. Otočil jsem se dozadu. Za námi se táhly dvě brázdy s hlubokou orbou, kterou vytvořily naše Mitasky M09 v dakarské verzi. Ani netuším, kdy přešel ten nový starý asfalt do nového čerstvého. Říkám asfalt, ale jak mne Tonda poučil, byl to asfaltobeton. No, každopádně jsem věděl, že to je průšvih.
Jenom jsem hlesnul: “Ty vole Tondo, oni nás tady vykostí – zaživa“. Tak jsme tam stáli jako školáčci. Nahodil jsem ten nejzoufalejší výraz, jakého jsem byl schopen a čekal, co bude. Opět štěstí, že jsme
v Rumunsku. Chlapi se začali usmívat a ukazovali nám, ať ty naše stroje přetlačíme příkopem kolem finišeru. Šel jsem na řadu jako první. Když viděli, že to sám nemám šanci zvládnout, ještě mi pomáhali. Zvrchu tomu sekundoval řidič finišeru, který měl zřejmě zahraniční zkušenosti, protože v jednom okamžiku, kdy se motorka málem v příkopu převrátila, řekl “Kurva“.
Nemusím zdůrazňovat, že se sešla část vesnice jako obecenstvo a řekl bych, že byli vděčni za vytržení z té denní monotónnosti.
Při odjezdu nás zastavil jeden mladší týpek v modré košili a modrých kalhotách. Asi to byl policajt, ale zřejmě měl po službě. Každopádně chtěl zahájit „výslech“. Bylo evidentní, o čem se chce bavit, ale tentokrát to ani s angličtinou nezkouším. Pouze ukazuji posunkem, že jsem zkroušený a že mu nerozumím ani slovo. Po chvíli to vzdal a my konečně mohli vypadnout.
Přiznám se, že jsem se pak ještě dlouho v přilbě smál jak dement. Pořád jsem viděl ty brázdy za námi. Já vím, že to je špatně a taky jsem se styděl. Ale stejně jsem se dementně smál

Musíme vyměnit peníze, jsme v městečku Viseu de Sus. Vlezu do lékárny, doufám, že se tady domluvím anglicky. Zatímco já se snažím získat informace kde vyměnit eura za lei, navazuje Tonda
u motorek čilý kontakt s místním domorodcem. Tedy spíše místní domorodec, nalitý jak slíva, se snaží lámanou rumunštinou navázat kontakt s Tondou. Naštěstí jsem za chvíli zpět a můžeme popojet. Míříme o pár bloků dále k bance Transylvania, kde bez problémů vše vyřídíme. Zpátky k motorkám už jdeme vybaveni obnosem zajišťujícím náš pobyt tedy tankování benzínu a dokupování zásob v horských vesničkách. Musím znovu nastavit navigaci pro další cestu, během té doby k nám přibude tak dvanáctiletý klučina. Bystrý a zvědavý. Spustil rumunsky, já na něj česky, že mu nerozumím. On si ale chce povídat. Tak se ptám na angličtinu, on mi odpovídá, že ano. Tak mi něco o sobě pověz a on zase rumunsky. Ukazuje na nádrž a na tachometr. Tak píšu na zaprášenou nádrž číslo 400. On pokyvuje hlavou a ukáže palcem, že Ok :-). A tak tam s námi stál a povídal si asi deset minut. Pak přišla klíčová otázka – známé gesto a money. Zavrtím hlavou, ale on se usměje. Při odjezdu si plácnem a říkáme Čau.

V Borse máme poslední příležitost natankovat před nájezdem do offroadu. Doplníme vodu a dáme kafe. Cítíme se tu dobře, ale musíme pokračovat. Opouštíme město a stoupáme k horám. Asi to nebude úplně jednoduché. Navi ukazuje dvacet kilometrů a hodinu do cíle etapy.
Zadarmo to nebylo. Z těch konečných dvaceti tří kilometrů bylo zhruba deset kilometrů neustále do kopce po celkem velkých kamenech, přes které občas tekla voda. Věděli jsme, že ve výjezdech nesmíme zastavit. Nejtěžší úsek měl zhruba tři sta metrů. Na jeho konci jsem šusplechem najel na velký kámen, který jsem tak nějak přehlédl a ten mne poslal mimo cestu dolů do potoka. Hodinu jsme tahali motorku zpět na cestu. Nemít lano, tak jsme nevyjeli. Pokračovali jsme ve stoupání, ale únava už byla znatelná a navíc se už zešeřilo. V jednom místě to položil i Tonda. Na nejvyšší bod dne – do sedla ve výšce 1480 m jsme dojeli prakticky za tmy. Docela tam foukalo. Krátká porada a rychlá shoda, že to ještě potáhneme dále, tedy spíše níže. Nicméně za chvíli jsme to zabalili. Už to nebylo bezpečné.
Vyjeli jsme na plácek mimo stezku a rychle postavili stany. Stejně tak rychle jsme navařili a zmizeli do spacáků.

Hřebeny v Bukovině (10.9.)

Začal pěkný den. Tonda ještě spal, tak jsem něco nafotil a natočil a zalezl zpět do stanu, abych dopsal deník.
Z vrchu z kopce k nám slézaly krávy, kousek od nás tekl potok. Za chvíli dorazil pasák se stádem ovcí a psi. Nejvyšší čas odsud vypadnout.

Začala nám nádherná offroadová směna. Sjížděli jsme zpod sedla po erozí rozbité stezce, přibývaly průjezdy velkými hlubokými loužemi - občas do 30 cm hloubka. Ale jak jsme si začínali zvykat, stoupala i naše drzost a rychlost. Jeli jsme po hliněné lesní cestě a jelo se mi opravdu dobře, tak jsem se zapomněl. Protože v offroadu mám sklopená zrcátka, zjistil jsem až se zpožděním, že jedu sám. Chvíli jsem čekal, potom jsem se otočil a jel zpět, něco se asi stalo.
Tonda zachytil kufrem o padlý strom vedle cesty, kufr odletěl, Tonda i s moto letěl na druhou stranu
a tam se vyválel. Tak jsme nahodili kufr a frčeli dále. Až doma pro neustávající bolest zjistil, že má zlomena tří žebra, z toho jedno pro jistotu dvakrát.
Proti nám se objevilo policejní auto a osádka nás stavěla. Policajti uměli anglicky a hned se do nás pustili. Co tady děláme, odkud jsme, kde jsme spali. Já jsem pro jistotu hned začal obranným útokem.

„Jedeme offroadové trasy podle oficiálního průvodce napsaného v Rumunsku, vydaného mimo jiné
i v Česku. Spali jsme pod stanem, protože to není zakázané a budeme tady takhle cestovat ještě dva týdny“.

Policajti nás uklidnili, že jsou pohraniční policie, takže je zajímaly pouze cestovní formality – ještě pořád jsme byli v blízkosti ukrajinské hranice. Takže nakonec bylo vše ok.
Pak padla poslední otázka “ A co Maramureš, líbí se vám?“ „Si, vole :-)“ (*Děkuji Vandráci).
 

Máme před sebou první dnešní výjezd do sedla. Zužitkujeme své čerstvě nabyté zkušenosti
z předchozího dne, takže bez problémů nabíráme výšku. Šotolina, zavinuté vracečky, do kopce. Občas se musíme vrátit kvůli chybě v navigování. Vyjeli jsme z lesa a otevřely se nám krásné výhledy. Nahoře jsou dělníci – lesníci, pastevci a jejich psi. Dva z nich se za mnou pustí. Jedu a nedbám, co jiného taky můžu dělat. Doufám, že pouze štěkají a nechají toho. Vyprovodili mne až téměř do sedla. Za mnou jede Tonda, ten už je bez problémů. Cesta se narovnala, dále jedeme po vrstevnici anebo klesáme. Dojela nás skupina Němců. Chvíli jedeme s nimi, držíme tempo. Vjeli jsme do malé vesničky a tam se dělíme. My se snažíme vesničky projíždět krokem. Oblaka prachu, rachot a rychlost určitě místním radost nedělá.

Takhle to bylo celý den. Dlouhé přejezdy, výjezdy a sjezdy po šotolinách. Často v lese, několikrát se přejíždělo přes sedla. Motorky byly pokryté směsí prachu a bláta. Prakticky celý den ve stoje.

Někdy během odpoledne při tankování na nás přišel kávový absťák. Pro jistotu jsme si dali každý dvě porce. Seděli jsme na chodníku před benzinkou, popíjeli kávu, přikusovali jsme slané crackery, skoro domácí atmosféra. Tonda rozdychávál zážitek s automatem na kávu a jeho páničkem (pumpařem).
Při výběru kávy ukázal pumpaři papírovou bankovku a naznačil prstama drobné. Chlap kývl hlavou, tak tam Tonda bankovku nasoukal. Kávu sice dostal, ale výdavek se nekonal. Par ran do automatu a nakonec zvědavý pohled na pumpaře. Ten se ksichtil a řekl Oukej Normal.

Věděl jsem, že se budeme pohybovat v oblasti, kde se vyrábí černá keramika. Další dvě takové dílny jsou v Mexiku a Severní Americe. Tak jsem si „naplánoval“, že když to vyjde, rád bych se do té dílny podíval.
Díky Tondovu bystrému oku jsme se tam nakonec dostali. Sice už tam nebyl mistr, ale i tak jsme si vše prolezli a viděli i spoustu finálních produktů. Mám na podobné věci slabost a tak kupuji černý džbánek. Jenom netuším, v jakém stavu ho asi dovezu domů, když celý výlet je teprve před námi. Vzhledem k tomu, že už je podvečer, chceme ještě doplnit zásobu vody. Paní ale neumí anglicky. Sice si umím říct rumunsky o pitnou vodu, ale raději využívám služeb mladé a pěkné jeptišky, která plynule převádí angličtinu do rumunštiny a naopak.

Nakonec nás čekal ještě jeden celkem prudký výjezd po šotolině, pak jsme sjeli mimo cestu a mohli stavět stany. Po dnešku jsme celkem grogy, ale ještě jsme zvládli servis řetězů, pak teprve vaříme
a únavou padám(e) na karimatky. Poslední, co se mi mihne hlavou je, že už se musím někde umýt.

Pohoří StaniSoarei_Masivu Ceahlau_Bicazska soutěska (11.9.)

Budíme se do chladného rána. Spali jsme v sedle, ale jak jsme později zjistili, kousek od vesnice.
Je tady krásně, ale co nemůžeme zkousnout, je hrozný binec kolem. To už není o penězích nebo možnostech, ale o lidech. Mám Rumunsko rád, ale uklidit by si mohli. Když už jsme tady …
Ranní kosa ustupuje, se stoupajícím slunkem se otepluje. Využívám chvilky klidu a ohřívám si v ešusu zhruba půl litru vody. Díky žínce, která zabere v hygieně opravdu minimum místa, se nakonec celý umyju teplou vodou.

Po projetí vesnice začaly první ranní šotolinky, většinou jsme jeli mezi lány kukuřice. Tak si tak jedeme a vesele si po ránu prášíme a najednou bez varování je před náma velký zhruba desetimetrový brod. Regulérní malá řeka. Ani nemáme moc času na přemýšlení. Tak jsme v těsném závěsu oba dva do toho vjeli. Voda mi šplouchla přes plexi na budíky, ale jinak nic. Vlastně jsem ani neměl čas přemýšlet co a jak dělat. Při výjezdu mi trochu hráblo zadní kolo, ale stačilo přidat na plynu a byl jsem na suchu. A mám za sebou svůj první opravdový brod :-).
Uháníme po nové cestě krásným údolím a zvolna stoupáme. Z ničeho nic při nájezdu na most končí asfalt, začíná šotolina a velký skok – klepnu hrazdou padáku o přední blatník. To je odplata za to, že jsme jeli tak rychle. Jedeme lesem, s výškou roste i sklon a přibývají kameny, ale stále to je hravé. Střídají se dlouhé úseky s výhledy do údolí a ostré vracečky mezi stromy. Moc se ale rozhlížet nemůžeme, cesta je samý šutr a prach a stále do kopce. Co dodat, dušička se mi tetelí blahem. Výjezd se zdá bez konce, ale nakonec se objeví dřevěný kostelík a vrcholový kříž. Rozhodli jsme se tady trochu orazit.

Tak jsme tam něco málo nafotili. Zastavili jsme u malé chaty, o které jsme si mysleli, že je možná určená pro veřejnost. Než jsme stačili něco vymyslet, přišel chlapík v montérkách, pozdravil a něco se ptal rumunsky. Odpověděl jsem mu rumunsky na pozdrav a pak jsem se zeptal na angličtinu. Cosi málo uměl a tak jsme se dali do řeči. Jmenoval se Ion. Během doby, kdy jsme courali po vrcholu a fotili, se šel podívat na naše stroje, takže věděl, že jsme z Česka. Ptal se, jestli máme hlad a jestli si dáme něco k jídlu. Třeba vejce.
Uááá, změna v jídelníčku. Hned jsme přikývli, že ano. Za chvíli nám na ohni dělali na pánvi přírodní steak a „volské voko“.

Mezitím jsme se bavili s Ionem. Pracovali tady na vrcholu na stavbě dřevěného kostela. Ukázal nám na velké kusy betonu ležící vedle chaty. Byly to zbytky vojenského bunkru ze druhé světové války. Ptal jsem se jak a čím byl zničen. Původně rumunský bunkr zabrali Němci a při ústupu ho zevnitř zničili explozí.

Za chvíli se servírovaly dobroty. Opečené maso, vejce, sýr, spousta zeleniny a čerstvý chleba. Jak málo stačí k radosti …
Jenom jsme zasedli ke stolu, přišel pes. Černý chundeláč, neomylně vycítil slabší povahu, sednul mi
k noze a upřeně na mne koukal tím nejblbějším psím pohledem, kterému se nedá odolat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to je naše první maso po mnoha dnech, ale moc mi nechtěl rozumět. Jak říkal Tonda, asi jsem to měl zkusit rumunsky. No, tak jsem se s ním začal dělit.

Než jsme se zvedli k odchodu, chtěli jsme se za pohoštění vyrovnat. Nachystali jsme si peníze na zaplacení, ale chlapi o tom nechtěli ani slyšet. Jsme v Rumunsku, zvykejme si.

Sjezd z vrcholu dolů nebyl úplně ízy, ale byl pěkný. Dotankovali jsme benzín a pokračovali k přehradě směrem na Bicaz. Přišel další velmi zajímavý výjezd a také změna povrchu. Začalo výrazně hlinité podloží s bahnitými úseky a kolejemi. Stále se máme co učit…
Následoval nekonečný offroadový orgasmus. Minimálně dvacetikilometrový úsek šotolinou po vrstevnici, plno zatáček a postupný sjezd k přehradě. Kolena už bolely jak čert, ale jeli jsme jak pily.
Při vjezdu do města Bicaz opět dotankujeme, hlavně kofein. Trochu musíme odpočinout, máme v sobě zhruba sto sedmdesát kilometrů a ještě není konec dne.
Před námi je mimo jiné průjezd soutěskou, kterou znám pouze z cestopisů. Jsem zvědavý. Trochu mám obavu, jestli to nebude tak trochu Disneyland. Naštěstí už je dost pozdě, takže když jsme vjeli do soutěsky, byly tam už pouze zavřené krámky a nikde ani noha. V rámci možností si tedy užíváme průjezd mezi skalami a, jak jinak, stoupáme.

Máme tady nástup do posledního výjezdu a čas neúprosně kvapí. Jedeme bez problémů, ale hodin už je požehnaně. Po vjetí do cílové vesničky jsme ještě stačili dokoupit piva. Pak už sedla tma. Snažili jsme se najít místo pro stany, ale neúspěšně. Nechtěli jsme zbytečně jezdit mezi barákama, bylo už hodně hodin a nás bylo dost slyšet. Takže nakonec jsme zvolili nájezd do další etapy s tím, že opustíme vesnici, vystoupáme do hor a najdeme plácek na spaní.

Zhruba po pěti kilometrech nám skončila šichta. Těšili jsme se, až postavíme stany a uvaříme, jak si dáme to pivo. Byla už celkem kosa, tak jsme plechovky strčili k motoru, ať se nám pivka ohřejí. Během vaření registrujeme daleko vysoko štěkot psů. Nejdříve jsme si mysleli, že to je někde na farmě nebo u stáda, ale pak jsme zjistili, že se přibližují. Později už nebylo pochyb. Oni o nás věděli a šli po nás. Stačili jsme posbírat věci, schovat se do stanů a psi dorazili. Vrčeli, štěkali, běhali mezi stany, ale neútočili. Trvalo to poměrně dlouho, než opět zmizeli. Měl jsem neskutečný hlad, ale nestihnul jsem svoje jídlo dovařit. Bylo kolem půlnoci a já znovu startoval vařič, abych si své těstoviny alespoň ohřál. Spíše jsem je připálil, protože voda byla dávno vsáknutá, ale byly alespoň teplé. Tak jsem snědl, co se dalo a bez piva jsem šel spát.

Sikulsko_pohoří Nemira (12.9.)

Začal nám další pěkný den. Po mírně vzrušeném večeru se psy teprve ráno dopisuju deník. Kousek pod námi protéká říčka, takže to máme i s praním prádla a celkovou hygienickou očistou. Dneska dočerpávám benzín do Primusu, to znamená benzin z motorky dostat do nádobky od vařiče. Musím si cucnout z nádrže a pak už to jede samo, ale je to hnus, velebnosti.

Během snídaně jedou kolem nás dva Poláci na Africe a KTMce. Zastavují a tak dáváme pokec. Jedou rumunský TET. A my jsme se se svou trasou v podstatě na TET napojili taky. Je to příjemné splknutí, dlouho jsme se už nebavili o ježdění na motorce, zejména v offu. Nepůsobili jako zelenáči. Mimo jiné nám řekli, že jejich denní dávka se pohybuje kolem dvě stě padesáti kilometrů. Trochu jsem začal korigovat naši představu denního nájezdu.

Nicméně před námi je možná nejtěžší etapa. Mám respekt z každého dne, ale teď jsem napjatý.
A cítíme už únavu. Začátek je už standard – šotolina a štěrk. Koukám občas kolem a vidím celkem prudké nájezdy na boční cesty. A převážně hliněný podklad s hlubokými kolejemi. No, jsem rád, že tam nemusíme. Celkem nenáročným terénem jsme dojeli k asfaltu a následoval dlouhý průjezd údolím.

Cesta se začíná zvedat a mění se i terén. Pak už není čas nad čímkoli dumat. Jedeme chvílema po břehu řeky – momentálně bez vody, občas korytem. Spousta šutrů, stále musíme dávat pozor a hlavně jet a nezastavit. Řeka nebo její koryto po čase mizne, ale kameny zůstávají. Přibývá hliněné podloží, kaluže a díry. A cesta se strmě zvedá. Stoupáme do sedla. Nahoře jsem propocený, ale spokojeně si zařvu.

Říkám si, že to byla makačka, ale den ještě zdaleka nekončí. Chvíli dáváme pauzu, sníme energetickou tyčku a něco nafotíme.

Vyjíždíme na nejvyšší bod dnešní etapy. Jsme ve výšce 1400 m a pokračujeme po hřebenu. Sjíždíme z vrcholu po zhruba deseticentimetrových volných kamenech. Tady jsem tak trochu více bojoval. Bylo to docela z kopce, snažil jsem se to celé jet pěkně ve stupačkách, ale v takovém kamenolomu to ještě neumím. Kameny mi pod kolama ujíždí, a když jsem musel rychle zastavit, nedošlápl jsem do pevného a položil jsem to. Tonda je větší, takže dosáhne celkem v pohodě na zem a jede na večerníčka. Zkouším to také, ale opět padám. Tohle se ještě několikrát zopakovalo. Byl jsem už vyšťavený a také už trochu pochodovaly nervy. Po dalším pádu musíme narovnat ohlou páku zadní brzdy a boj může pokračovat. Naštěstí se to za chvíli srovnalo a větší kameny zmizely. Jsem tak trochu „rozstřelený“. Musím jet, abych se co nejrychleji dostal do latě. Ale přes to všechno to je paráda. Spíše neskutečný zážitek. Jedeme hřebenovku, místy pouze náznak stezky v trávě. Tohle znám velmi dobře ze svých bikerských vyjížděk na kole po Beskydech, ale na motorce to je poprvé v životě a nevím, jestli se to ještě někdy zopakuje. Takhle nějak vypadá nirvána.

Co ale víme je, že bychom tady nechtěli být za mokra. To by byl rumunský masakr v bahně. I tak je to náročné – díry, prohlubně, kořeny, občas přejezdy mezi stromy.
Jedeme bez brýlí, v jednom místě po prudším výjezdu najednou vlétnu do roje nějakých much. Mám je v očích, ale nemůžu si uvolnit ruce. Když konečně zastavím, abych protřel podrážděné oči, ztrácím balanc a zase ležím. No co už…

Čas kvapí, ale kilometry přibývají pomalu. A tak pokračujeme. Občas zastávka na rychlou fotku a zase pryč. Jsme bez vody na vaření, tak tu nechceme zatmět. Ne úplně jednoduchým sjezdem jsme se dostali do malé vesnice a hned to taháme dále. Nedoplnili jsme vodu a to se později ukázalo jako docela chyba. Následoval neskutečně dlouhý přejezd údolím po štěrkovém povrchu. Prakticky stále jedeme v prachu. Dojeli jsme postupně dva náklaďáky. Pokaždé nastala bílá tma. Opravdu není nic vidět. Nezbývá než zariskovat a předjet zleva. Přitom doufat, že v protisměru nic nepojede. Oči plné prachu, tak rychle rozmrkat ať se vyslzí. Musíme mezi sebou držet celkem velké rozestupy.
Je tady další výjezd. Hlína, díry, kaluže, bahno. A uzká cesta. V jedné zatáčce nejdříve registruju mezi stromy světla auta. Zaklapnu plyn, pak se ozve zvuk jak z lodní trouby, to na sebe upozornil řidič. Je to tak úzké, že se normálně vedle sebe nevlezeme. Jsem narvaný k okraji na nějakých kamenech, mezi mnou a tahačem jsou snad milimetry. Jsem vykloněný doprava a držím to na noze – jenom nespadnout. Tonda za mnou něco volá něco ve smyslu „Posuň se“. Moc nerozumím, ale stejně není kam. Když mám pocit, že už je náklaďák mimo mne, srovnám se, popojedu a jedu. Nevidím dozadu, zrcátka mám sklopené, drtím, drtím. Pak zjišťuju, že jsem sám. Chvíli čekám, pak se otáčím a jedu na pomoc.
Za chvíli potkám Tondu. Na nějakém šutru to u toho tahače položil a nemohl motorku zvednout. Mrzí mne to, připadám si jako blbec. Snažíme se si vzájemně pomáhat a já takhle odjedu. A tak když to jde, se začínám více otáčet dozadu. Je to problém, ono je co hlídat před sebou.

Kolem půl sedmé se rozhodujeme zabivakovat. Rozhodující faktory jsou únava a pěkné místo. Jsme bez pitné vody, ale teče tu řeka. Já mám benziňák vařič a tím pádem dostatek paliva, a tak převařím vodu pro oba dva. Za chvilku je tma. Dnešní večerní program se podobá jiným dnům jako vejce vejci – servis řetězu, navařit, hygiena a jdeme spát. Nejdříve ale vyžáhnu dvě piva – to první zasyčelo, fakt. Ještě teď navečer kolem projely kolem dvě endura. Jo, a je dost chladno

(13.9.)

Po klidné studené noci přišlo studené ráno. Ale jak se slunko dralo výše, bylo hned veseleji. Teda ne, že by bylo smutno, to ne. Ale bylo tepleji a to se počítá. Postupně jsme přesouvali všechny věci za slunkem a sušili jsme, co to šlo. Stany, ale hlavně vyprané prádlo. Za jízdy se sušit kvůli prachu nedá.

Hned zkraje další etapy začaly pískové pasáže. Jsem opravdu rád, že jsme to včera večer utnuli. Při tom stupni únavy by to bylo opravdu náročné. Povrch tvoří směs super jemného prachu a písku ve vrstvě kolem deseti centimetrů. Takový rumunský feš-feš.

Na tomto podloží jsme jeli prakticky celý den. V jednom místě byly otisky velkých tlap. Říkám si, že to může být blbá kombinace - v tomhle písku se honit se psy. Nemám představu, jak by na případný pád ty štěkající krávy reagovaly. Nicméně při přejezdu jedné planiny se najednou štěkající monstra objevily. Klasika – přiběhli odněkud z boku, smečka se rozdělila a šli po mně z obou stran. Pod kolama ten píp písek. Soustředím se na jízdu a ignoruji je. Je to boj, ale ustál jsem to …
Během dne se to ještě zopakovalo, ale už jsem věděl jak na to. Je možné, že pro ty psy to je jenom hra, takové vytrženi z nudy. Že fakticky nic neudělají.

Prášíme o dušu, a tak se střídáme na čele. Jedeme nekonečné náhorní pláně. Je to nádherné, ale je to nekonečné – očima nebo spíše už celým tělem čekám na změnu.

Vjeli jsme do vesnice. Haleluja… Hned na kraji je malý krámek a venku sedí chlapi. „Buna ziua, apa potabila?“ (Dobrý den, pitná voda) „Da“ (Ano) a ukazují do krámku. Super. Vevnitř je příjemná prodavačka, která umí anglicky. Nejdříve se ale musíme alespoň trochu odprášit. Když jsme začali s očistou a zvedly se oblaka prachu, chlapi před obchůdkem se zcela nepokrytě chechtali. Při pohledu na naše koníky jim muselo být jasné, odkud jedeme.

Načerpali jsme vodu do všeho, co mělo nějaký uzávěr, dokoupili ovoce, zeleninu, taky pivo. Byl podvečer, tedy brzo to zalomit, tak jsme ještě rozjeli začátek další etapy, než najdeme příhodný plácek. První místo bylo opravdu excelentní, akorát že bylo vyschlé řečiště. Zkoušeli jsme to dále, ale když jsme viděli ten binec v řece, prchli jsme. Nakonec jsme to zapíchli na kraji lesa. Sice bez tekoucí vody, ale jinak taky super. A je tady signál, tak se dovoláme domů. Dneska mám skvělou večeři. Pro změnu opět těstoviny, ale tentokrát navíc se smaženou cibulí a paprikou. A pivo :-).

Vinařský region Karpatského oblouku_pohoří Baiului (14.9.)

Dnešní den začíná šílenými kohouty. Kolem šesté hodiny se ti blbci začali předhánět kdo déle
a hlasitěji. Spali jsme zřejmě nedaleko vesnice.
Na dnešní etapu jsme vyjížděli s pocitem, že nejtěžší už máme za sebou, před námi je kraj vína a jízda mezi vinicemi. To probuzení o něco později bylo dost drsné. Úzké a erozí rozbité polní cesty, spousty výmolů a písek, spousty písku. Když se sekneme a musíme se otočit, mám boj. Většinou to je uzounká cesta ve svahu, mimo stezku jsou hned křaky a díry. V písku to několikrát pokládám. V duchu se omlouvám za svůj výrok o lehkosti dnešního dne.

Po sérii dlouhých kamenitých výjezdů jsme se dostali na náhorní plošinu. Nad hlavami nám houstnou tmavé mraky a to není dobré. V průvodci varují - právě v této oblasti v případě bouřky hrozí vysoké nebezpečí zásahu bleskem, a proto doporučují v případě náznaku bouřky do oblasti vůbec nevjíždět. Musíme tedy rychle pryč, anebo alespoň sjet níže.

Najeli jsme do dalšího výjezdu. Stejný jako ty předchozí – prudký, dlouhý a spousta volných kamenů. Takových už bylo… Stojím ve stupačkách, nalehnutý na řídítka, vidím už koncovou hranu, najednou škub a letím k zemi. Motorka lehla na pravý bok jak mamut, já ještě stihnu odskočit, jednou se překulím a jsem na čtyřech asi dva metry od motorky. Myslel jsem si, že to mám pod kontrolou a houby. Nějaký šutr mi to nandal… Mám trochu hnutý pravý padák, ale to budu řešit až doma.

Opět jsme narazili na neprůjezdný úsek a musíme hledat variantu. Tentokrát nám překáží sesunutý svah. Chvíli hledáme, nakonec se kousek vrátíme a projedeme mezi stromama pod svahem.

Při výjezdu z lesa projíždíme smetištěm. Na jeho konci u stezky stála malá hezká cikánečka a mávala nám. Za chvíli jsme vjeli do regulérní cikánské vesnice. Domy slepené z bílých tvárnic, bez omítky. Žádné ploty kolem domů, pouze nějaké dřevěné kůly, na nich anebo mezi nimi pověšené různé harampádí a prádlo. Na cestě stojí v neckách stará cikánka v gumákách a šlape vodu – pračka. Vedle holka má na zemi rozdělanou nějakou látku a drhne ji kartáčem. Kolem pobíhají nahé malé děcka. Ulička se postupně zaplnila zvědavými místňáky, kteří postupně vylézají z domů. My projíždíme krokem, v žádném případě nemám chuť tady zastavovat. Na konci vesnice, při výjezdu, jsme potkali luxusní mercedes...
Jedeme kolem přehrady a stoupáme. Taháme to k noclehu. Projíždíme vesnicí a opět, tam, kde má být trasa, není nic. Totálně neprůjezdný úsek. Hledáme v mapě a za chvíli pokračujeme. Zastavili jsme v nějaké úzké uličce, nabrat sílu na dnešní poslední výjezd. Podle vrstevnic to bude asi pěkné maso. No, bylo.

Přijeli jsme ke křižovatce stezek. Tady se nám to líbilo, takže jsme se rozhodli zůstat na noc. Shodli jsme se, že ten výjezd byl opravdu náročný. Za chvíli přijelo auto, které jsme předjeli cestou nahoru. Chlapi vystoupili, tak jsme se dali do řeči. Jeden z nich má doma bavoráka GS, je místní, z městečka Busteni. Ptal se, co jsme jeli a kam jedeme. Pak z něho vypadlo, že nemá odvahu tady do toho terénu najet. Tak jsme na něho koukali „Místňák a nedává to“. Začínáme si se vážit :-).

Mimo jiné se bavíme o medvědech. V žádném případě nám nedoporučoval přespávat výše. Jsme
v oblasti, kde se medvědi vyskytují docela vydatně. Toto místo, kde jsme plánovali zůstat, by mohlo být ještě v pohodě. Ale doporučuje nám, abychom se řídili pravidlem stometrového trojúhelníku. Shodou okolností jsme se dneska o tom s Tondou bavili. Takže navečer jsme šli vařit nahoru do svahu zhruba těch sto metrů od stanu. A pro jistotu, aby o nás všichni věděli, jsme si osmažili na mase cibuli a zeleninu. Takže to muselo být cítit až někde na hřebenu. Než jsme šli spát, jsem ještě odnesl od stanů zhruba dalších sto metrů jiným směrem umyté nádobí, ve kterém se vařilo, včetně nějakého odpadu.
A nakonec jsem dal motorku co nejblíže stanu. Říkal jsem si, že třeba přes ten smrad, který z ní jde
a nám voní, mne zvíře neucítí. Prostě pro případ návštěvy z hor… Ale měl jsem tak trochu bobky. Pokud by se případný medvěd o tu motorku opřel, spadla by na stan a na mne. Pak už únava přehlušila tyto úvahy a byl klid.

V noci mne vzbudilo funění těsně vedle stanu. Bylo to něco velkého. Byl jsem napjatý jak struna. Pak se to opřelo o stan a já bouchl do stěny a zahučel jsem něco ve smyslu „Jdi do háje ..“ No, to byl věru inteligentní nápad. Ale ono  to polekaně odskočilo a kromě funění se ozval zvonec.

Uff, ty vole, kráva. Ještě mi ocasem šlehla do stanu a byl chvíli klid. Po nějaké době bylo slyšet rychlé škubání trávy a občasné odfrknutí. To mezi nás přišli koně. Pak už jsem spal až do rána.

(15.9.)

Vstávali jsme do mlhy. Než jsme vyjeli, vylezly okolní kopce a postupně i slunce.
Pokračujeme v rozjeté etapě. Hned zkraje nastupujeme do kamenitého výjezdu a hned je to dřina. Cesta se zvedá, nabíráme výšku. Serpentýnami stoupáme nahoru. Blbé je, že je hodně velkých kamenů a jsou volné. Takže neustále hlídat a hledat stopu. Různě se prolínají hluboké koleje, hlavně v zatáčkách. Je to opravdu únavné. V jedné chvíli si hlídám, kam to najet a stejně ztratím koncentraci a už vyjíždím bokem. Ustojím to, ale stojím jak trubka ve svahu, čumák motorky mimo směr jízdy. Začínám si připouštět, že tohle sousto je asi velké. Dívám se na výškoměr, před námi je ještě šet set výškových metrů na nejvyšší bod a zhruba dvacet tři kilometry, než budeme dole na druhé straně. Časově to odhadujeme na příjezd na vrchol kolem šestnácté hodiny. A potom sjezd minimálně stejným terénem. Už teď jsme řádně unaveni a za pár hodin to bude ještě horší. A za šera bychom se neměli na hřebenu zdržovat kvůli medvědům. Za ty dny už víme, že sjezdy jsou těžší. Z hor mám zkušenost myslet na pravidlo návratu, tedy nejít až za hranu a vždy si nechat nějakou rezervu. Necháme tedy motorky stát a pěšky jdeme prozkoumat zhruba kilometr další cesty. Obtížnost se ještě stupňovala, padá rozhodnutí couvnout.

Po asfaltu jsme podjeli hřeben a v Busteni jsme se opět napojili na trasu. Jako náplast na naši bolavou dušičku následovala kouzelná pasáž s nádhernými výhledy na okolní hory. Tak fotíme, fotíme a já vzpomínám. Kdysi moc dávno jsme tu byli v horách – Piatra Craului, Bucegi a Fagaraš.

Sjíždíme do Zarnesti krásným offroadem. Šotolina, koleje, ostré zatáčky, ale žádné záludnosti. Prostě radost. V Zarnesti doplníme stavy proviantu. A jdeme do reštiky na místní skvělou čorbu de burta (v podstatě rumunská dršťková polévka). Dneska stanujeme kousek za městem. Klasika – psi, večeře, pivo a spát.

Opevněné kostely Transylvanie (16.9.)

Bivakovali jsme u řeky, ale nad námi je městečko Zarnesti. Sice jsme spali kousek pod čističkou, ale nehodlali jsme nic riskovat. Takže ranní hygiena byla velice opatrná. Pouze žínkou omýt tělo, obličej
až jindy.

Vyrazili jsme, ještě se stavíme dotankovat. Dlouho jsme jeli pohodové úseky – asfalt a maximálně štěrk. Před námi se objevuje městečko a nad ním ční zbytky mohutné pevnosti. Pouze fotíme a jedeme dále. Máme v plánu zastavit až později ve vesnici Viscri u protestantského opevněného kostela, který má být velmi zachovalý a to včetně interiéru.

Zhruba hodinu jsme strávili prohlídkou. Mám rád kostely, tohle bylo sice trochu jiné kafe, ale dobré.
Čas pokročil, musíme dále.

Je tady první výjezd, dostáváme se na louky. Netrefili jsme správnou cestu, tak jsme to střihli zkratkou. Je to jednodušší, než se na těch uzkých rozbitých cestičkách otáčet a vracet. Přijeli jsme k velkému stádu ovcí. Je jasné, co bude následovat. Oddělila se skupina velkých psů a šli po nás. Teď je to ale trochu jiné. Jedeme pomalu a musíme projet v těsné blízkosti ovcí. Můžou to vnímat jako ohrožení stáda. Volíme naši osvědčenou taktiku „Nevidím, neslyším, jedu“ a zatím to je ok. Bohužel po chvíli jsme zjistili, že jsme opět mimo. Takže správná cesta vedla středem toho stáda a pak doprava. Otáčíme to, není čas na řeči. Psi i pasák nás nemají rádi. Psi jdou po nás a pasák to má na háku. My k nim jedeme ve výjezdu, no kombinace k pohledání. Tak valíme co to dá a úspěšně projíždíme.
Začínají nepříjemné sjezdy. Eroze, hluboké koleje, sklon a únava. Tedy nic nového, takže jedeme.
S podivem se mi to daří celé jet ve stupačkách, bez šlápnutí. Neustálý boj o stopu a balanc.
Tonda to přede mnou položil a já musím zastavit. Ten rozjezd je vždycky na prd. Co nejdříve získat rychlost a stabilitu. A hlavně se trefit do správné stopy.

A jak už to v Rumunsku chodí, po sjezdu následuje výjezd. Velice podobný tomu sjezdu. Během cesty nahoru to dvakrát položím. Díky únavě už toho mám plné brýle. Naštěstí je tu se mnou Tonda, dobrá duše. Velký a silný. Pomůže mi Hondici zvednout. Sám toho má také dost. Navíc má problém se žebrem. Ale taky bojuje.
Odjeli jsme na bivak. Je to pěkný plácek, schovaný v zeleni. Kousek od nás je kukuřičné pole. Viděli jsme, jak přijelo osobní auto, vyskákala parta cikánů, naškubala večeři a zmizeli. Když se setmělo, přišla nás zkontrolovat liška. Stála kousek od nás, ani náznak nějakého strachu. Buď byla drzá, nebo měla vzteklinu. Chvíli nás očumovala a pak zmizela.

Transfagarašan (17.9.)

Pošmourné ráno, je zataženo, občas ve vlnách drobně prší. Máme před sebou poslední offroadový den. Podle průvodce by to mělo být HUSTÉ. Uvidíme, budeme to řešit průběžně. Takže ohraná denní písnička – snídaně, balení, Tonda stáhnout bolavé žebra a jedeme.

V jedné vesnici opět zákaz vjezdu, offroad tam mění v onroad. Asfaltují a prý tak tři až čtyři hodiny neprůjezdno. My už zkušeně nediskutujeme s prvním valem. Pěšky jdeme zhodnotit situaci. Blbé je,
že tentokrát je tam příliš mnoho bossů. Asi ta vesnice čekala na asfaltku hodně dlouho. Po všech možných i nemožných návrzích řešení volíme vlastní variantu protáhnout se kolem nové cesty jak myšky.

Bohužel se mi opět ozval problém s motorkou. Několikrát předtím se párkrát objevil v náznaku, tentokrát ale je to naplno. Prostě jsem byl bez proudu. Kontrolky svítily, jakmile jsem brnknul na startér, nastala tma. A pak už ani kontrolky. Ani obraz ani zvuk. Rychle jsme se přemístili za opravenou část vozovky a začali jsme řešit poruchu. Baterka bylo celou dobu v pořádku, kontroluji všechny dostupné kontakty a kabely, vše vypadá ok. Odpojil jsem momentálně zbytečné spotřebiče – navigaci a nabíječku. Zkusmo zapnu klíčky a kontrolky svítily. Tak jsem cvrnknul na startér a motor naskočil jakoby nic. Jsme rádi, že pro tentokrát to dopadlo dobře, ale je nám jasné, že problém tam někde zůstal. Zvažujeme, jak dál.
Po zhruba dvaceti kilometrech nás čeká nájezd do posledního zřejmě těžkého offu, kde se často startuje a vypíná. A bude to vysoko a mimo lidi.
Zatím tedy jedeme podle plánu. Také pěkný offroad, šotoliny, koleje. Postupně ve mne zraje rozhodnutí mít tuto část jako rozlučku s offroadem a dojet to mimo ten těžký závěrečný úsek. Evidentně se mění počasí a uvíznout tam někde s nepojízdnou motorkou, by asi bylo blbé. Tondovi to je naprosto jasné, sám měl podobné řešení nachystané. Po dvanácti vydatných dnech nás to až tolik mrzet nemusí. Po pár kilometrech jsme se opět napojili na původní trasu a blížíme se k cíli nejen etapy.

Měli jsme v plánu, pokud to situace dovolí a bude síla, chuť a čas, že na závěr ještě projedeme dvě rumunské Transky. Transfagarašan a Transalpinu. Protože bylo relativně málo hodin a my byli prakticky na trase Transfagašanu, hned jsme najeli. Chvíli si zvykám na zvláštní pocit, že jedu v sedě, dokonce i v zatáčkách. No, stoupáme, rozhlížíme se, občas zastavíme, ale…

Prostě jsme byli dlouho v těch horách jinak, blíže, s jiným prožitkem. Tolik jsem toho o Transfagarašanu četl, ale momentálně nejsem z toho nijak uchvácen. Naštěstí jsme tu pozdě, takže tu není silný provoz a i stánky jsou většinou zavřené, sbalené. Pro průjezdu tunelem v nejvyšším bodě cesty dokoupíme nějaké maso, sýry a pivo, uděláme profláknutou fotku zavinuté cesty pod sebou a valíme dolů a hledáme místo na bivak.

Není to úplně až tak jednoduché, možnosti moc není. Pár pokusů zajet mimo cestu nebylo úspěšných. Nevzdáváme se a stále hledáme. Jedu pomalu a rozhlížím se po nějakém plácku. Najednou kousek vedle u cesty, nějakých pět metrů, registruju pohyb. Potom se na mne otočí hlava velkého medvěda a koukáme si do očí. Je to poprvé v životě a doufám, že na dlouho naposled. Nicméně hledím a zběsile ukazuji rukou Tondovi, který jede za mnou. Asi si myslel, že mu ukazuji plácek na spaní, ani se tam pořádně nepodíval. Když jsme pak později stáli a já se ptal, jestli viděl, ptal se, co měl vidět, že na spaní to nebylo. Po pravdě říkám, že to byl ten největší medvěd v mém životě, kterého jsem viděl volně venku. No, každopádně pro dnešní den mám jasno, určitě budu spát někde za plotem. Kousek pod přehradou Vidraru jsme narazili na kemp Dracula. Takže nakonec jsme měli i sprchu s teplou vodou.

Transalpina (18.9.)

Ráno bylo nevlídné. Bylo studeno, ale hlavně funěl opravdu silný vichr. Díky tomu, že tady byla velmi tvrdá zem a kolíky byly zaraženy spíše symbolicky, to občas bralo i stan. Při balení to bylo docela zábavné. Ještě jsem stihnul pokecat s klukem z Polska. Přijeli večer se svojí holkou na dvou bavorech a pokračovali do Bulharska. Nejdříve ale plánovali projet pohoří Nemira a Bukovinu. Tak jsem vylíčil naše poznatky. Probrali jsme naše zkušenosti z navigování v offroadu s Garminem a pak jsme vyrazili.

Přejezd mezi Transfagarašanem a Transalpinou byl trochu nudný, ale stálo to za to. Tak, jak mne Fagarašan neoslovil, Transalpina mne dostala na lopatky. Vrněli jsme blahem. Krásná, syrová, neskutečně dlouhá Transalpina. Navíc jsme tam byli prakticky sami.

Dnešní den bylo slunečné počasí, ale taky byla nahoře neskutečná zima. Dneska si Hondice udělala svůj výškový rekord – 2130 m. Teploměr hlásil pět stupňů. Zvyknutý z předešlých dnů, jsem byl oblečený velmi polehku a další vrstvu oblečení jsem měl někde ve vaku nebo brašně. Prostě jsem byl líný to hledat – na tu chvilku než přejedeme přes vršek. Chvilka to nebyla a vymrzl jsem tedy fest. Dokonce jsem si zatopil do heftů. Navíc byl silný nárazový vítr, který mi v serpentýnach celkem zásadně kecal do řízení.

Bohužel se opět ozvala moje závada a už jsem nenastartoval. Tentokrát jsme zúžili oblast hledání závady a nakonec jsme lokalizovali problém ve svorkovnici nad startovacím relé. Jeden kontakt měl na sobě oxidaci, zřejmě se tam nějak dostalo vlhko. V rámci možností jsme to očistili, spojili a nastartovali. Bingo. Nahodil jsem kryty, sbalil nářadí a zkusmo jsem to vypnul a nastartoval. A opět nic. Takže zpět odstrojit. Zjistili jsme, že stačí mikropohyb a přeruší se spojení v nějakém konektoru. Po dotlačení kontrolky naběhly. Tak jsme to nějak přifiksovali šedou páskou a já si slíbil alespoň chvíli myslet na to, abych přes rozbité úseky jel slušněji, třeba to pomůže. Ale přes to všechno, Transalpinu si rád zopakuji.

Dojeli jsme do Sebesu a ukončili den. Mimochodem, během posledních dvou dnů se babí léto změnilo v podzim.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE