Jak jsem (ne)projel Rumunsko

Pátek 30.5.

Dnes mám v plánu legendární Transfargaš. Navigace mi ukazuje 275 km na dnešek,tak to bude pohoda. Proto vyjíždím až kolem deváté,neboť mi to zabere necelých šest hodin. Prší,ale déšť jsem nikdy na motorce neřešil a neřeším ho ani teď. Při odjezdu mi domácí říká,že se není úplně jistá,zda tam nebude sníh…

Za cca 30 minut už najíždím ze severní strany a začínám stoupat. Zároveň začala mlha kdy viditelnost se pohybuje, mezi 20 – 50 metry. Takže na moc rychlou jízdu to není,spíše na pomalou. Opět jsem všude sám v těch lesích,ta mlha, no atmosféra jak v hororu. Po snad pěti kilometrech přijíždím ke značce zákaz vjezdu a nějakému nápisu v rumunštině. Hned se mi vybavuje včerejšek,tak ani dlouho neváhám a jedu zpět. Když jsem sjel dolů,tak plánuji co teď a pohled do mapy mi říká,že pokud to projedu z jihu tak někde ve dvou třetinách se můžu stočit vlevo a pak už směr ubytování. Říkám si, vždyť vím jak to tady chodí,sníh bude na vrcholu,ale tam nebudu já,takže vše, ok. Mezitím se ke mně blíží dvě GS jejichž majitelům ukazuji, že to nejde projet,ale jedou dál. Jelikož mi upravená trasa ukazuje 366 km,tak nejvyšší čas abych vyrazil, ať to postíhám.

Jedu tedy na město Fagaraš, kde na konci u Lidlu dávám krátkou pauzu a jak tak stojím, koho nevidím. Dvě GS, které jsem dnes už jednou viděl. Já vám to kluci naznačoval, že to nepůjde. Sedám na motorku a jedu za nimi,ať se alespoň chvilku z někým svezu. Dlouho nám to nevydrželo, neboť já po cca 20 km odbočuji na jih a oni pokračují na východ.
Od města Moieciu, přichází série nádherných, ale opravdu nádherných zatáček snad v délce 50 km. Když jsem na začátku tohoto úseku si jen odskočil, tak slyším hluk motorek a kolem mě, projíždí peleton cca 12 GS všech provedení a všichni Angličani. Ta ihned nasedám dojíždím je předjel poslední dva a stal se součástí tohoto vláčku. Dochází mi, jaká je to pohoda když někdo před váma jede a vy nemusíte být až v takovém střehu, jak když jede člověk sám. Celé to končí.když vedoucí jezdec odbočuje na odpočívadlo,tak si máváme a já opět sám se pomalu blížím z jihu na Transfargaš. Asi třikrát si vším cedule se jménem této cesty vyobrazeným zákazem vjezdu a nápisem 104 km. To mě jen utvrzuje v tom, že to bude ok.

Za posledníma vesničkami za městem Corbeni dávám krátkou pauzu, hluboce se nadechuji a startuji na tu legendu! Po chvilce jsem u přehrady a pak to začíná! Neskutečná,ale neskutečná série nekončících zatáček. Je to něco, co jsem ještě nezažil. Hlavou mi běží všechny ty GG,Passa Stelvia a jiné co jsem projel, že v porovnání s tímto, je to nic. Po cca 40 km této neskutečné cesty musím zastavit, neboť jsem fyzicky celkem dost vyčerpán,protože je to fakt náročné. Kromě jednoho koně co stál uprostřed cesty jsem za celou dobu nikoho nepotkal. Říkám si,že teď pojedu chvilku výletně,neboť v takovém tempu,to nejde jet. Nu což, svítí sluníčko,takže pohoda.

Aniž bych to tušil,tak snad o deset zatáček dále končí les a teď to vidím před sebou. Tu velkou horu,na kterou se mám šplhat. Prudce se mění počasí, začíná silně foukat,do toho silný boční déšť a já v zájmu bezpečnosti se plazím max. na dvojku pořád nahoru. Teploměr mi ukazuje 4. stupně a já přemýšlím zda už nepojedu i po ledu a když vidím, že půlka cesty je už zasypaná sněhem blíží se 18.hodin, už je skoro tma, jak je zataženo, já úplně sám v těch horách,kdy kromě toho koně jsem nikoho nepotkal vjíždím pod takový ten betonový tunel proti sněhu a kamení tam rozbaluji mapu a vím, že to nedám. Mám strašně divný pocit, možná i strach (spíš ano) z toho co vidím a nikde nikdo.

 

Otáčím to, nechci zažít co včera a přesně definuji ten pocit co mám. Dnes by jsi už neměl takové štěstí jak včera. Doslova krokem sjíždím a v hlavě si říkám jak to bylo ve škole s první pomocí v případě šoku? Ticho (to teda mám) a aha, teplo. Zapínám vyhřívání rukojetí na červenou (kterou jsem nikdy nepoužil) a během chvíle se snad i do stejné barvy nažhaví rukojeti a mě je tak dobře, funguje to!
Když zastavuji na tom místě kde jsem stál směrem nahoru,tak dávám navigaci pokyn,že chci na ubytování a ouha! Pokud nechci přes hory,tak 195 km a návrat 21,50. Jen dvě věci mi při ježdění vadí. Tma a silný vítr. První zažiji určitě a druhé mám už snad za sebou. V tom u mě zastavují dva motorkáři s tím jaké to je tam nahoře a já jim říkám, že ani nevím, že je to stejně uzavřené. Nevěřícně na mě zírají s tím, že se přes tu horu musí dostat na svoje ubytování. Mezitím přijíždí ještě jejich třetí kolega na HD  a ten mě má také za lháře, evidentně mi nevěří, ale to neřeším, neboť bude večer a já se musím dostat, alespoň z těch hor. Proto jedu největší palbu svého života (kůň stojí nehybně kde stál!)  a jednom místě ABS má tolik práce, neboť proti mě se ženo stádo snad dvěstě ovcí v tom nějací oslíci to vše pod dohledem čtyř psů, kteří drží stádu tvar a za malou chvilku jsem i já součástí stáda které mě doslova obtéká, jak voda a když vidím baču s jeho velkou dřevěnou sukovicí,nemůžu se zbavit dojmu, že minimálně za to jak jsem znervozněl jeho stádo, tak okusím tvrdost jeho hole. No nestalo se, já nasazuji znova to zběsilé tempo a světe div se, jen si říkám, ať už ty zatáčky skončí. Mezitím mě dohání pořádný déšť tím pádem i dřívější tma a já pak v kolonách kamionů,kdy ty které jedou do protivky na mě valí z kaluží a děr, všechnu vodu co na cestě je. Opět v duchu vzpomínám na to, když jsem u jednoho výrobce v Tlumačově kupoval své oblečení a prodavačka mi říkala.ano je to nejdražší bunda a kalhoty,ale nebudete potřebovat nepromok,to nic nepustí. A po dnešním strašně náročném vodním testu vím,že nelhala.
Ve 21,30 jsem „doma“ ! Domácí na mě čekají z večeří. Hned jak mě vidí hlásí že polévka bude ohřátá během pěti minut a hlavní jídlo tak o deset minut déle. Opět jako vždy neskutečná porce a hlavně, neskutečně dobré. Piji hrušku, pivo a je mi zas dobře. A taky vím, že je dobře, že zítra odjíždím. Stálo mě to snad všechnu sílu (nelituji toho) a zážitků,tak těch mám možná víc, než někdo za týden.
Ještě snad na vysvětlenou, všechny své zahraniční cesty podnikám tímto stylem. V republice nejezdím a takto,jedu 4 – 5 x za sezonu.

Najeto 590 km (a v sedle stráveno skoro 11. hodin)

Sobota 31.5.

Probouzím se s první myšlenkou, že syn má dnes narozeniny a já mu slíbil, že to večer oslavíme. V 7,30 si dávám poslední skvělou snídani a jako zlatou tečku za ní tu neskutečnou borůvkovou marmeládu, kdy domací chodí v létě je sbírat do hor a pak z toho vyrobí takovou dobrotu. Chválím marmeládu paní domácí, platím loučím se a jsem na měko, neboť tak dobře mi u nikoho na mých cestách ještě nebylo.
Venku ani neprší, ale zrovna padají provazy deště, je tma jak kdyby den neměl ani nikdy začít já startuji pan domácí mi otvírá vrata a zahlížím paní domu jak ke mně běží s tím, že tu mám něco domů. Ano, tu skvělou jejich marmeládu. Dávám ji do kufru a teď už definitivně odjíždím.
Je 18,15 vítá mě doma rozzářené slunce na nebi. Ano má radost, že jsem zase doma a já si uvědomuji, že ten neskutečný déšť v Rumunsku byli jeho slzy, že ho opouštím. Ale neplač Rumunsko, já se vrátím. Víš, ještě tam u vás mám nějakou nedodělanou práci.


Najeto 938 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE