Hodní, zlí a oškliví v Rumunsku.

08. srpen 2022 pondělí.

Ke snídani není nic, a tak objednáváme alespoň ranní kávu. To ze všeho nejvíc vyhovuje Poubemu, který po probuzení nic než kávu a cígo nedokáže zpracovat – bývaly dny, kdy po probuzení potřeboval energeťák a Brufen, ale to už se tu dlouho nestalo. Dnes nás čeká jeden ze dvou „zlatých hřebů“ našeho zájezdu – Transfagarasan. Ačkoliv se nám více líbí Alpina, Transfagarasan má svoje kouzlo, a ten kdo tvrdí že ne, tak kecá. Projíždíme kolem přehrady Siriu, a od jihovýchodu se blížíme k Brašovu. Snídáme v magazínu u cesty za přehradou a je nám fajn. Bez větších obtíží míjíme Brašov po obchvatu a po DN1 se blížíme k městu Fagaraš. 

To je ucpané až hanba, a tak to musíme v pomalé koloně protrpět skrz centrum, kolem ortodoxní pravoslavné baziliky svatého Jana Křtitele. Hustou dopravou se prokousáváme až k čerpací stanici na křižovatce s legendární silnicí DN7C – Transfagarasan. Ta je naopak oproti státovce poloprázdná. Hlavně se sem nesmí jezdit o víkendu, to je tu provoz opravdu na Chocholouška. Z údolí míříme k horám a už z dálky je zřejmé, že dneska zmokneme. Nu což, vždycky nemůže být posvícení. Přijíždíme k dolní stanici lanovky a pod hotelem se ládujeme skvělým langošem. Obloha je zatažená, ale zatím neprší. Cígo, pití a jedeme. V zatáčkách „nad hotelem“ ještě Mára požaduje extra focení a k tomuto účelu nachází úžasnou plošinu. Pár fotek a stoupáme k vrcholu. Tam nás přivítají první kapky deště, společně s mumrajem lidí. Ani jedno nemáme rádi, a tak tunelem projíždíme na druhou stranu a zastavujeme na focení až tam. Transfagarasan z jihu má moje sympatie. V TopGearu uchcávali ze severní strany, ale mi osobně se jižní strana, včetně kličkování kolem přehrady Vidraru, líbí mnohem víc. Jen škoda, že ten úsek letos jedeme v dešti. To už taková zábava není. A tak nestavíme ani na hrázi u sochy elektřiny, ani u Drákuly, ale až úplně dole před Curtea de Argeş, kde už neprší. Promoklí, zvlhlí a v dost nekomfortním stavu, hledáme nejbližší ubytko na naší trase. Nacházíme tak kemp Dragoske, který je na trase z Curtea de Argeş, do Novaci. Dnes nás všechny doběhla únava. Ten déšť tomu samozřejmě dost napomohl, a tak se večer zmůžeme jen na večeři a pár symbolických piv, a nezvykle brzo jdeme všichni spát.

09. srpen 2022, úterý.

Ke snídani je opečený toust, máslo, sýr, salám. Těsně před startem dnešní etapy probíráme možnost dnešního dne. Ve hře je varianta zůstat na Alpině dva, nebo tři dny a celou si ji několikrát projet, ve všech směrech. Kontrola předpovědi počasí trhá náš plán na cucky. Na vrcholcích Karpat má vytrvale pršet ještě další tři dny. Abychom zachránili z našeho výletu co možná nejvíce, plánujeme přesun na sever Rumunska, do národního parku Apuseni. Tedy nejdříve se překutálíme z jihu Alpiny na sever a pak budeme pokračovat někam k městu Beius. Teď v úterý dopoledne míříme přes průmyslové město Râmnicu Vâlcea směrem k Novaci, což je jižní brána Alpiny. Cestou dáváme pauzu a nealko nápoj v motorestu 3AXE, ve vesničce Milostea. Tankujeme v Pociovaliştea, a přes Novaci vjíždíme na bezesporu nejdelší a nejhezčí vrcholový přejezd přes Karpatské hřebeny – Transalpinu. 

Jízda po Alpině za krásného počasí, to je prostě výhra. A i když se nám to už několikrát povedlo, letos nemáme štěstí. To je nám při pohledu na oblohu a směr kam míříme, úplně jasné. Aspoň že úvodních pár kilometrů ke stánkům na prvním hřebenu si můžeme užít. Pak přichází prudký pokles teploty, kompletní ztráta viditelnosti, a nakonec i očekávaný déšť. Orientace je možná jen díky výraznému žlutému značení na asfaltu, a o nějakém požitku z jízdy nemůže být ani řeč. Motáme se na asfaltu jak vítr v bedně, legendární občerstvení na křižovatce v Obârşia Lotrului, vprostřed Alpiny necháváme bez povšimnutí a nestavíme ani u přehrady Oasa. K občerstvení využíváme až hotelový restaurant Popasul Regelui, v horní části přehrady Bistra. Ani ciorba a chvíle odpočinku, však nepřináší tolik potřebnou úlevu a dobrou náladu. Prostě to počasí nám to dneska kazí úplně stejně, jako včera. Teprve až na samotném konci Alpiny ve vsi Petreşti, je dešti definitivní konec. Svlékáme nepromoky a jdeme se ubytovat do pensionu ADR, přímo u cesty. Večer pizza a nějaký ten drink, při sledování postupového zápasu Českého týmu do ligy mistrů.

10. srpen 2022, středa.

Ráno opouštíme Petreşti a míříme přes Sebeş a Alba Iulia na sever. Každým kilometrem severně, se počasí rapidně zlepšuje, a někde na úrovní města Abrud, je už zase excelentní léto. Modrá obloha bez mráčku, teplo a suchý asfalt. Kolem cest je spousta piknikových lavic, a tak na jednom takovém místě dáváme pauzu a svačíme. Přes Albac, který je jižní příjezdová brána do Apuseni se vydáváme stoupající silnicí k horskému středisku Vârtop. Teplo, pohoda, krása okolí a bláznivý řidič nákladního vozu. Na vrcholu sedla Vârtop dojíždíme návěs se sklápěčkou. V tu chvíli v řidiči nákladního vozu vzplane oheň závodníka a svoji kůži evidentně nechce dát lacino. Žene svůj šestnácti tunový supersport z kopce dolů takovým tempem, že je pro něj obtížné držet se ve svém pruhu. Osobní auto jedoucí před náklaďákem to vzdává, a zdeptaný šofér osobáku který chce přežít, prchá na odpočívadlo mimo asfalt. Nezbývá nám než taky zastavit a dělat jakoby nic, nebo se ho v klikatých cestách pokusit předjet. Nikdy jsem si ani nepomyslel, že se budu chlubit tím, že jsem předjel náklaďák 😊 Postupně se nám toho Fitipaldiho daří předjet a zbytek cesty do města Beiuş, už probíhá v klidu. V Beiuşu pod slunečníkem restaurace cucáme nealko rádler a volíme ubytování v blízké vesničce Remetea, v rodinném kempu Turul. Dřevěné chatičky a klidná atmosféra, jsou naprostou oázou klidu. Společná večeře v kotlíku – špagety, klobása, sýr, pár lahví vína a trochu piva. Večer osvěží příjezd autobusu Maďarských věřících, převážně ženy 70+, no a bylo to spitze – wunderbar.

11. srpen 2022, čtvrtek.

Okruh okolo NP Apuseni. V pozdním čtvrtečním dopoledni, po vydatné snídani, vyrážíme na dnešní výlet okolo Apuseni. Částečně kopírujeme naší včerejší trasu a před stoupáním do sedla Vârtop, stavíme v maličké místní kavárně na Colu a kávu. Dnes nás tu neohrožuje žádný šílený řidič náklaďáku, a tak to vypadá na parádní svezení. Kličkujeme cestou, která se úžasně vlní jako nekonečný had a naše dnešní cílová zastávka je v obci Beliş, nad stejnojmennou přehradou. Obědváme ve stylové restauraci La Bunicu, kousek za vsí. Klasika posledních dní ciorba a taky pizza, kterou sdílíme napůl. Pak jedeme uzounkou cestičkou v lese, kde Pavlák kupuje od místních včelařů sklenici medu a vyjíždíme z lesa u nádherné vyhlídky nad přehradou. Holý pahorek s jedním stromem, ze kterého je nádherný výhled na přehradu a okolní kopečky. Ve městečku Huedin, se napojujeme na státní silnici E60 a držíme se na ní až do vsi Bucea. Tam odbočujeme na úzkou asfaltku DJ108J a přes Remeţi, jedeme k přehradě Lesu. Asfalt se tady blyští novotou, a ještě loni tu byla jen uválcovaná šotolina. Teď už tu z toho nezpevněného povrchu zbývá sotva 100 metrů. Cesta pokračuje až do města Beius, ze kterého to je do kempu už jen 9 km. Přijíždíme v podvečer a v tichém kempu večeříme zhruba stejné menu, jako včera. Pomalu všem dochází, že už se neomylně blíží konec dovolené, a tak v podvečer začíná lehká příprava na zítřejší přesun.

12. srpen 2022, pátek.

Vstáváme před sedmou na pohodu a svěží, a už před osmou vyrážíme. Míříme na Oradeu a těsně před ní přichází dětská navigační chyba. Místo abych věřil sám sobě a použil obchvat, nechám se zatáhnout digitální sviní přímo do centra v páteční ranní špičce. Kolektiv mě velice chválí, čehož si samozřejmě vážím. Když už se to takhle z kraje dne pokazilo, nemá smysl hledat nějaké kličky a vracet se, a proto míříme na dálniční nájezd A3, severně nad Oradeou. U hranic pak kupujeme Maďarskou dálniční známku pro motorky a zapínáme autopilota. Uvidíme, jak nám to bude odsýpat, a podle toho zvolíme dnešní poslední ubytko. Užitečná taktika dálkových jezdců (2 h jízdy, 0,5 h pauza) přináší nečekané ovoce. Svištíme dálnicí kolem Debrecínu a Budapešti se vyhýbáme stejně, jako prezidentský speciál Brnu. Když se na Slovensko České hranici domlouváme na jídlo, volíme blízkou Břeclav a místním steak house Codys máme zasloužený odpočinek (14:45 – 15:54).  Co teď? Je 16 h, před námi dvě varianty. Hledat ubytování, anebo dát posledních 340 kilometrů a spát ve vlastní posteli. Jednomyslně schvalujeme variantu číslo dvě a stejnou technikou 2/0,5 pokračujeme dál. Za celou cestu po Maďarské a Slovenské dálnici nemáme sebemenší problém, je ale zajímavé, že čím blíže jsme Brnu, tím agresivita řidičů narůstá. Nájezd na D1 v Brně, už je z kategorie „boj o holý život“ a než se vymotáme z permanentní kolony k Ostravačicím, přibude mi zase pár šedin. Páteční králové levého pruhu, jsou rovnoměrně rozmístění po celé délce D1, a tak už ani nemá smysl nadávat. Prostě je plynule předjíždíme po Anglicku. V 19 h fotíme v Černicích poslední snímek do společného alba. Těch dnešních 1034 km nám trochu poznamenalo sedací partie, ale dalo se to zvládnout. Loučíme se, a všichni už se těšíme, na tu další moto dovolenou 2023.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE