sumoto_leden



Hodní, zlí a oškliví v Rumunsku.

Záznam našeho moto kroužku, kterak se proplétal Karpaty, od severu na jih a zpět.

Kapitoly článku

Záznam průjezdu Rumunskými Karpaty – 03.08. až 12.08.2022.

Na úvod psaného „záznamu“ z naší moto-dovolené musím konstatovat, že komu se nechce číst a raději poslouchá hudbu a kouká na pohyblivé obrázky, může použít toto video:

https://www.youtube.com/watch?v=Tbv4GedsJI0

Letní plány, se jako u většiny ostatních výletníků, rodí už v zimě. Ne jinak tomu je i v našem moto-kroužku. Po červencovém Slovinsku, které jsme absolvovali v první týden letních prázdnin, kdy je díky dvěma státním svátkům příhodné vzít si dovolenou, tu teď máme plánované srpnové Rumunsko. Už nákup lístků na autovlak je adrenalin. Martýrium nákupu jsem popisoval ve článku už loni, kdy jsme s manželkami použili stejný spoj a věřte mi, nic se nezměnilo. Ale co, teď po dvou měsících v srpnu, už si na ty nervy u pokladny z května, ani nevzpomenu.

03. srpen 2022, středa.

V úmorném středečním vedru máme sraz na benzínce v Černicích. Tentokrát je odjezd plánován na 16 h. Přijíždím v limitu, v 15:52h a na benzínce už čeká Mára a tentokrát je ready i Pavlák. Býval by to stíhal i Poube, jenže nechal doma na stole telefon, a tak to otáčí, vrací se a rázem je z něj účastník, který nestíhá. Cestu do Prahy na autovlak volíme severozápadní trasou, protože loni nám díky zácpě na Jiráskovo mostě, málem ujel vlak. Takže tunel Blanka nám tentokrát byl ku prospěchu. K autovlaku přijíždíme poloprázdnou Prahou s velkou časovou rezervou, což je na středeční odpoledne dost nezvyklé. Po vyplnění všech nutných formulářů najíždíme na přepravní vagón a přivazujeme motorky. Vedro je opravdu zničující a docela bychom ocenili, kdyby u nákladové rampy byla možnost alespoň opláchnout si ruce. Přeci jen ty špinavé kurty, špinavá motorka, špinavý auto-vagón… bohužel, tento standard si do Česka ještě cestu nenašel. Tak nezbývá než čekat hodinu a půl, na příjezd vlakové soupravy a použít až koupelnu v lůžkovém voze. V nedaleké Bile ještě prozíravě kupujeme zásoby do vlaku. Určitě přijdou vhod. Co se jízdy vlakem týče, nic extra se o tom vyprávět nedá, jen musím v té souvislosti zmínit příhodu, kdy si Poube vzal do vlaku pouze lístek na motorku a palubní lístek s potvrzením o zaplacení lůžka, nechal v kufru motorky. Naštěstí byl průvodčí nadmíru inteligentní člověk, viděl že jeho lístek je v číselné řadě mezi těmi našimi zbývajícími, a tak se Poubeho deportace z lůžkového oddělení nekonala.

04. srpen 2022, čtvrtek.

V 8:50h vykládáme motorky z autovlaku, ladíme detaily cesty a vyrážíme. Je až úsměvné, kolik času jsme dříve strávili párováním komunikátorů, ale od té doby, co používáme U-com16 už je všechno otázkou jediného tlačítka – zapnutí funkce Mesh. Letos nemáme pevný plán, kam přesně jet. Jediné co víme je, že bychom se chtěli držet vně Karpat a projet si je skrz na skrz. Na severu naskočit, projet je skrz směr jih, jak jen to až půjde, pak se dostat k Brašovu. Tam přes Trans Fagarash přejet ze severu na jih, dojet si na jih Alpiny a tu přejet z jihu na sever. Teď, první den, plánujeme zakončit naši cestu někde na severu, v okolí Baia Mare. Z Košic se vymotáme během pár minut a po okresních cestičkách míříme jihovýchodním směrem k Slovensko, Maďarským hranicím. Po úzkých, rovných, nezáživných a poměrně rozbitých Maďarských cestách se poblíž severní hraniční čáry s Ukrajinou, přesouváme k Rumunsku. Tankováni za zvýhodněné ceny, lze pouze s Maďarskou občankou, a tak si o levné ceně benzínu, můžeme nechat jen zdát. Fronta na Maďarsko, Rumunském hraničním přechodu dává jasný signál, že tady končí Shengen. Desítky aut s Moldavskými SPZ vytváří poměrně kvalitní špunt v dopravě. V zájmu přežití (a je tomu opravdu tak) předbíháme frontu aut. V kostce, odbavit jednoho motorkáře i s kontrolou dokladů, zabere celníkovi 30 vteřin, zatím co kontrola osádky vozu je dlouhá i přes 7 minut. Ten rozdíl je gigantický. Po úspěšném procpání se skrze hraniční přechod, projíždíme Satu Mare. Plánujeme zastavit až v Baia Mare a vybrat hotovost z bankomatu, což se nám díky Poubeho Revolt kartě, daří napoprvé. Jako cílovou destinaci volíme ubytování v údolí Valea Negra, nad přehradou, severně od Baia Mare. Náhoda tomu chtěla, že si po naplánované trase užíváme fantastické zatáčky na Pasul Gutai. Něco jako Červenohorské sedlo, ale krát tři sta… No prostě paráda. Člověk vždycky ocení zábavu, obzvlášť na konci nudného přesunu. Všechno je vylepšeno o fakt, že na vrcholu je funkční restaurace. Chlazené nápoje a teplé jídlo vždycky vykouzlí úsměv na tváři. 

Chvíle odpočinku končí a mě se nějak nepozdává údaj z navigace. K cíli to máme necelých 33 km, ale čas hlásí víc než hodinu. To nevěstí nic dobrého. Ačkoliv jsem se letos chtěl vyhnout jakémukoli offroad dobrodružství, poctivě koukám na mapu, kde by měly být vyznačeny pouze pevné cesty, prostě v Rumunsku stále platí staré pravidlo… „Nehledej offroad, on si tě sám najde!“ To se potvrdilo i nyní, když těsně po odbočení z hlavního tahu mizí asfaltová cesta a ujetá šotolina se nepravidelně střídá s kamenitou a lesní cestou. Vracet se ale nemá cenu, a tak pohodovým tempem na kdy dvojka střídá trojku a hned zase naopak, ukrajujeme ze zbývajících kilometrů. Zbyla už jen krásná krajina Rumunského severu, hezké počasí a naděje, že ubytování bude funkční. Tak dneska máme štěstí, jako prase. Nejen že majitel kempu Casa Hoban – má čtyři poslední místa k ubytování, ale týpek je navíc i pivař, má čerstvě naraženo a pivo je studené a pitné. Jupííí, večer tak končí přesně podle našich představ.

05. srpen 2022, pátek.

Den začíná tak jako skončil – naprosto krásně. Ke snídani máme míchaná vajíčka, slaninu a chleba. K tomu dobrou kávu. Na základě včerejší zkušenosti, dnes vybírám trasu kolem přehrady, kde je opravdu asfaltový povrch (ověřeno od místních). Sice nás to zavede opět do Baia Mare, ale jako bonus, nás znova čeká výjezd na Pasul Gutai. Posouváme se severem Rumunska a u odbočky v obci Cavnic dáváme pauzu na cígo. Kličkujeme cestičkami místního bezvýznamu, užíváme si nefalšovaného Rumunského venkova, té úžasné architektury starých stavení, no a pomalu začíná být odpoledne. V obci Botiza zastavujeme u restaurace Primăria Botiza. Bohužel zde nevaří, a tak si objednáváme pouze nealko a kávu. Poube už má „opravdový“ hlad, a tak vyhlašuje soutěž v hledání restaurace, kde vaří. 

Po zhruba 45 km jsme zase zpátky na hlavní trase a v menším městečku Moisei Poube nalézá restauraci / bar. Nabídka Miči s hranolky vypadá na obrázcích velice lákavě, a tak je rozhodnuto. Prvotní nadšení se ale později změní na bolebřich. Jenže to v tuhle chvíli ještě netušíme. Že něco není úplně v pořádku si začínáme uvědomovat až u kláštera na pasul Prislop. Křeče v žaludcích jsou spontánní a postihují nás střídavě všechny. Z pasul Prislop klesáme novou cestou do údolí a po 25 minutách nacházíme stejný penzion, ve kterém jsme byli ubytovaní už v roce 2016, když jsme tudy projížděli. Penzion tehdy vedl Německý šedesátník a jeho zhruba čtyřicetiletá, Rumunská žena. Máme kliku i dnes. Místo pro nás má i nyní, a tak neváháme, a jdeme se ubytovat. V teplém slunečním odpoledni klábosíme s majitelem. Mimoděk mu sdělujeme informaci o našem získaném bolebřichu z průmyslového Miči a během chvíle nás spolehlivě léčí panákem šnapsu. Zajímavé, tyhle ty homeopatika opravdu fungují a nám se během chvíle, udělalo dobře. Využíváme téhle změny a okamžitě objednáváme ciorbu. Nová a mladá pomocnice v kuchyni, tak má alespoň co dělat. Majitel je hovorný čím dál víc a když zjišťuje, že jsme zde byli ubytovaní už před léty, přidává historku ze života, o jeho dnes již bývalé choti. „Odešla… odešla a po dvou měsících přišla s tím, že by chtěla zpátky…“ „Kdyby mi odešla s cigánem, byl bych nasraný, to jo, ale asi bych ji vzal zpátky.“ „Jenže ona, ona odešla s policajtem… a to nikdy.“ No, k tomu není moc co dodat, a tak jen společně zakloníme hlavy a otevřenými ústy necháme klesnout do našich žaludků, další pár deci homeopatik značky Dr. Schnaps.

06. srpen 2022, sobota.

„Sobota, sobota, hloupý kdo se nemotá.“ Jenže tohle se nás bude týkat až večer, prozatím jsme na pohodu a svěží. Sluníčko rozehnalo ranní mlhu, a i když je sedlo na motorce ještě místy orosené, kapky vody už s ním pomalu ale jistě, prohrávají svůj boj. Dnes bychom chtěli dojet někam na jih. Tedy na jih uvnitř Karpat. Jenže… bylo nám včera doporučeno zajímavé moto-muzeum socialistických strojů. Je to sice kapku z trasy, a najedeme si o cca 150 km navíc, jenže my nemáme plán, a tak se nám to právě docela hodí. K Expo Moto Bucovina je to přes dvě docela pěkná horská sedla. První je pasul Trei Movile, kde děláme první dnešní zastávku na cígo cestou „tam“. Tím druhým je pasul Palma, za kterým už se rozprostírá rovinatá oblast směrem k Ukrajinským a Moldavským hranicím. Přijíždíme k prosklené hale u městečka Horodnic de Jos a nestačíme valit bulvy. Expo Moto Bucovina je pravým sběratelským skvostem. Od prvních BMW adventure motorek s lodičkou z roku 1939, přes několik unikátních Anglických strojů, přes spousty Japonců, až po téměř všechny skvosty socialismu z NDR, ČSSR atd. Skvělá zábava tak na dvě hodiny. 

Je něco málo před polednem, a my se vydáváme přes obě horská sedla zpátky, na naši původní trasu. Na pasul Palma zjišťujeme, že zdejší možnosti kvalitního stravování jsou téměř nulové, a tak pořizujeme alespoň nějaké fotky. Vhodné místo k obědu nacházíme až téměř na počátku dnešní trasy, v honosně vypadajícím pensionu Dor de Munte. Ciorba vita je opět úžasná a svět je zase v pořádku. Náš dnešní směr na jih nás vede kolem panorama Pietrele Doamnei a zalesněnými vrcholky až k přehradě Bicaz. Na přítoku přehrady je dlouhý most, pod kterým bývá za normálního stavu vodní hladina přehrady. Teď je tu jen zelený travní porost a voda v nedohlednu. Přehrada má o třetinu vody méně, něž v jiných letech a břeh v dolní části u hráze je nižší tak o patnáct výškových metrů. Pokračujeme podél řeky Bicaz, až ke stejnojmenným skalním soutěskám. Překrásné výletní místo, které Rumuni evidentně milují. Dechberoucí, do výšky čnící se skalní útvary, které mačkají divokou říčku mezi své stěny. Bohužel, jen ta atmosféra Matějské pouti. Stánkařský rej evokující trpaslíkové farmy na Folmavě, to všechno dost shazuje. Projíždíme loudavou rychlostí v pomalu plazící se koloně aut a po několika marných pokusech najít ubytko je zcela jasné, že zdejší destinace je plně obsazena. Přepočítáváme trasu, a jako novou destinaci pro ubytování volíme město Georgeni, které je cca 50 km po trase. Štěstí se k nám tentokrát otáčí čelem. Ještě než sjedeme z hor, nacházíme nádherný penzion Anita Vendégház. Ubytování v dřevěné chatě, která má veškeré moderní vymoženosti – teplá sprcha a splachovací WC západoevropského stylu. Hned vedlejší stavba je parádní restaurace, kde zavírací hodina koresponduje přesně s naší představou.

07. srpen, 2022, neděle.

Pension Anita Vendégház – snídaně formou švédských stolů. Mára jim snědl úplně všechno. Vajíčka, párky, salámy, sýry, sladký croissant, sladkou buchtu a na závěr tlačenku. Do krásného nedělního rána vyjíždíme zpět k soutěskám, míjíme zaplněné stanové tábořiště v přímém sousedství skal, a ještě jednou máme možnost kochat se krásou zdejší přírody. 

Ve vsi Bicaz-Chei odbočujeme z hlavní silnice DN12C na malinkou vedlejší silničku 127A, vedoucí k vesnici Dămuc. Tato první dnešní odbočka z hlavní trasy nám poskytuje i první dnešní neplánovaný ofík. Tvrdý, šotolinový podklad je naprosto v pohodě sjízdný, jen ti kteří jedou na pozici dva, tři a čtyři (v pořadí), doslova žerou prach. Pořadí se často mění, a tak nadáváme úplně všichni. Na konci poměrně krátkého šotolinového úseku jsme zaprášení a myslíme si, že tímto pro dnešek ofík končí. Óóó… jak jsme se mýlili a nevážili si tvrdého a relativně rovného podkladu. Ale to předbíhám. Přes vesnici Lunca de Sus po silnici DN12A míříme k většímu městečku této Maďarské enklávy v Rumunsku – Miercurea Ciuc. Tady nás zaujal název místního restaurantu „Gambrinus“. Ne, není to podnik propagující český pivovar v Rumunsku, ale útulná restaurace, kde obsluha v krásných lidových krojích (kupodivu jen mladé, pohledné dívky) roznáší výbornou hovězí „leves“ – tedy polévku. Ano, tady to prostě není ciorba, ale leves. Bystrý čtenář jistě pochopil, že zdejší masová hovězí polévka se zeleninou = hlavní jídlo. V téměř pravé poledne odjíždíme z Miercurea Ciuc, a přes Târgu Secuiesc (DN2D) po státní silnici až k vesnici Coza, kde odbočujeme na úzkou asfaltovou stezku DJ205D (námi pracovně přejmenovanou na Ceaușescovu stezku), kde máme pauzu na cígo a focení. No a od té chvíle šla pohoda do kopru. Tahle úzká cesta, o kterou jsem měl největší obavy, aby zase nebyl nějaký ofíkový průšvih, byla v pohodě, ale v místě Nereju Mic – kde jsme se měli napojit na státní silnici DN2M přišel šok. Místo asfaltové pohody nás Nereju Mic až do Neculele, čekalo bahnité peklíčko. Kdo někdy tahal hrocha (GS), nebo jinou velkou motorku na silničních gumách mazlavým bahnem, ví o čem mluvím. Osobně už to nechci nikdy zažít. Není to zábava a takhle si dovolenou rozhodně nepředstavuju 😊 V první vesnici za odpolední bahenní taškařicí si dáváme v magazínu u cesty zaslouženou odměnu – chlazený nápoj. Sjíždíme z hor podél prapodivných „Indických“ osad, a nějak nám v těchto končinách nepřipadá vhodné hledat ubytko. Po cestě DN2N přijíždíme k městu Focşani, kde už je to totální a nekonečná placka a po E85 svištíme do velkoměsta Buzău. Po průjezdu městem otáčíme náš směr zpět do hor a po DN10 se vracíme z placky ke vzdáleným vrcholkům Karpat. Ubytování nalézáme v pozdních večerních hodinách v penzionu Valea Lupului. Paní recepční nevládne jinou řečí než rumunštinou, přesto jsme schopni domluvit ubytování, večeři a přístup do lednice s lahvovým pivem. Paráda.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (15x):
Motokatalog.cz


TOPlist