sumoto_listopad



Expedice Transylvania 2019, aneb jak (ne)prožít dovolenou v sedle Jawy.

Otec a syn opět po roce vyrážejí. Tentokrát do lesů v Rumunsku.

Kapitoly článku

Zcela netradičně vkládám vysvětlivky hned na počátek textu:

- slovo „expedice“ je v nadpisu proto, že většina čtenářů zdejších cestopisů ho naprosto nesnáší;
- fotky jídla jsou zařazeny do tohoto textu proto, aby čtenáři dostali zlost, že nebyli pozváni k tabuli;
- slovo „Jawa“ jsem použil schválně, protože jsem byl poučen, že bez něj cesťák není cesťákem;
- tento cesťák byl sepsán nikoli proto, abych někomu přibližoval nové a nepoznané kraje, nýbrž výlučně za účelem mé zábavy, protože si rád dělám srandu ze sebe i ze všech okolo;
- fotky byly zcela náhodně a neorganizovaně pořízeny tím nejblbějším a nejhnusnějším telefonem, jaký existuje. Důvod se čtenář dozví v samém závěru. Kdo na to nemá nervy, ať si rovnou naroluje konec;
- jména rumunských lokalit píšu v české transkripci, páč to tu nikdo z vás nedělá.

Výběr destinace

Jen co se letopočet překulil na cifru končící devítkou, můj potomek, přezdívaný Pinocchio, začal opět u sálajících kamen v dílně řešit, jak se jet na motorce někam zahřát. Proč zrovna Pinocchio, to se žádostivý čtenář dozví třeba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pinocchio. Proč zrovna „jak“ a nikoli „kam“, čtenář pochopí, když do této rovnice dosadí skutečnost, že Pinocchio prostě ještě nemá řidičák, protože dělat noty na křápa, který dokáže jet s vypětím sil pětačtyřicet, je příliš hluboko pod jeho úroveň osobní, příliš vysoko nad jeho úroveň ekonomickou a letopočet v jeho rodném čísle mu ještě neumožnil udělat papíry aspoň na stodvácu.

Nicméně další výpravu jsme si slíbili již loni, bezprostředně po Beskydském masakru (naštěstí bez motorové pily) zde.

Nu a já chtěl synkovi dokázat, že slovo dělá chlapa.

Když jsem byl po třech týdnech dostatečně znaven šílenými návrhy Pinocchia, což byly variace na téma loňského bloudění moravskými hvozdy, vytáhl jsem z rukávu trumfové eso, které mne mělo katapultovat v mých představách a synových očích minimálně na piedestal nehynoucí slávy srovnatelné s kultem osobnosti nejmíň Stalina. Anebo radši Fidela Castra, na Kubě je tepleji.    

„Pojedem do zahraničí. Nehodlám se tady po republice motat, jak nemocný osel,“ pravil jsem tónem znuděného světáka, který byl úplně všude už dvakrát, a kde ještě nějakým záhadným omylem nebyl, tam se právě chystá.

„Hodíme motky na vozík, všechny věci na táboření naložíme do kombíka a odjedeme na týden do rumunských hor.“

S těmito slovy jsem s hranou nedbalostí hodil z kapsy na ponk arch papíru s mapou severozápadu Rumunska a namalovanou trasou našeho prázdninového putování.

„Čeká nás Transylvánie!“

 

Synek na přechodnou dobu oněměl, protože tak zásadní popření mých představ a názorů na jedině správný, a tudíž jediný možný průběh naší motorkářské expedice nečekal ani v tom nejdivočejším snu.

Za deset minut jsem oněměl já. Po cvičném pokusu o usednutí do sedla své černé krásky jsem zjistil, že technický stav mé tělesné schránky rozhodně nesplňuje předpoklady k týdennímu rajtování po rumunských necestách na motorce, protože jsem v sedle trpěl jak zvíře mnohem dříve, než jsem se stačil rozpomenout, jak se vlastně na rodinném klenotu řadí jednička.

Výběr mužstva

Jelikož se technický stav mé tělesné schránky s ubíhajícími týdny vůbec nelepšil, přišla ke cti záložní varianta, což bylo povolání náhradníka na mé místo vrchního velitele dálkové expedice.

Po dvou měsících náročného třídění a pečlivého výběru uchazečů o tento post jsme zjistili, že ze všech možností a eventualit nám reálně zbyl pouze švára Jára, kterého fakt nemusím už jen proto, že vůbec nečte server Motorkáři.CZ a nevede se mnou učené debaty o škodlivém vlivu používání chytrých telefonů a satelitních navigací na mozkové závity jejich uživatelů.

S Járou prostě nikdy nikdo nepočítal ani na dovoz chleba z místní sámošky a do výběru byl původně zařazen jenom proto, že mu v garáži stojí motocykl značky Jawa. Nakonec jsem tedy se skřípajícími zuby dal souhlas a Pinocchio jej seznámil s našimi plány. Švára Jára hlasitě zajásal, neb žádný živý organizmus v Evropě neprojevuje tolik životního elánu a entuziazmu jako on, když se naskytne možnost prchnout mimo území spadající do perimetru jeho manželky.

Jára ovšem kategoricky odmítl mou neúčast na výpravě, protože v jeho lebce se usídlila představa, že právě on je zrozen k vedení celé výpravy v počtu jednoho Pinocchia, zatímco já budu dělat technickou uzávěru expediční kolony. Což mělo v jeho představách znamenat, že budu takticky ze zadních pozic sbírat mrtvé a raněné, provádět za jízdy generální opravy jeho závodního stroje, vařit kávy a guláše, látat fusky a prát trencle, jakož i podávat vychlazené láhve s pivem, pokud možno již otevřené.

Výběr strojů

Další pohroma se na mne přiřítila při výběru strojů k této náročné „mision impossible“.

Pinocchio šel jako jedině správný syn svého otce na krev a rozhodl se jako jedině správný český motorkář vyrazit do světa na Jawě 125/355, zvané Rosnička, která právě dospěla do parlamentem schváleného důchodového věku třiašedesáti let a šesti měsíců.

 

Se mnou to bylo podstatně horší. Těžce jsem rozdýchával, že má „Týnecká Lejdy in blek“ bude letos rezavět v garáži a já se budu mlátit za volantem Ceausescovy pomsty, takřka bezedného, avšak nevýslovně nepohodlného rumunského kombíka v holobytu, neboli bez jakékoli výbavy a kultury.

Švára Jára ovšem celý expediční projekt zcela zabil prohlášením, že pojede na svém hnusném čínském skútru značky „Nou Nejm“, páč jeho třiapůla se nachází už čtvrtý rok ve stádiu dokončování renovace. Pinocchio do mne musel hučet celý týden, abych akci přece jen neodvolával, protože chlapi prý drží slovo a zejména on bude potřebovat nějakého příručního génia k opakovanému kříšení své stařičké kývačky.

Zvažoval jsem možnost nějaké rychlé a hlavně bezbolestné transplantace genitálií, abych již nebyl mužem a nemusel držet dané slovo, ale na netu jsem zjistil, že na předělávku z chlapa na ženskou by mé skrovné úspory nestačily.

Nakonec jsme se domluvili tak, že švára Jára už tentokrát doopravdy na svou motku „naběhne“ a renovaci dotáhne do finále před naším odjezdem. Pokud by se na něčem zasekl, jednoduše nám zavolá a my mu se vším pomůžeme.

První den

Odjezd! Konečně!!!

Všichni to znáte. Termín odjezdu se blíží, vy zuřivě vzpomínáte, na co všechno jste zapomněli, kontrolujete technický stav ocelových ořů, prohrabujete se zásobami jídla a pití, přepočítáváte počty svršků a spoďárů, přerovnáváte nářadí, třídíte dokola náhradní díly, marně dumáte, kam nenápadně nacpat náhradní motor značky Jawa, nemůžete samou nervozitou spát, budíte se, potíte se, drbete se, žena má rýpavé poznámky, v práci vám nadávají, že jste totální mimoň. Vše skončí, když nadejde den „D“.

Den „D“ nadešel, časové znamení v rádiu oznámilo pátou hodinu ranní a my číhali na přílet šváry Járy. Pinocchio z nudy pořád dokola leštil vyrezlé chromy výfuků své stodvacky, já po padesáté kontroloval funkci světel na přívěsu a švára nikde. Po půlhodině čekání jsme to psychicky nezvládli a frkli do jámy lvové, tedy k baráku, v němž drží nepřetržitou bojovou hlídku švagrová. Ta naštěstí ještě neopustila týlový zákop, totiž postel. Na zápraží nás přivítaly jen tři kočky a Jára v trenkách. Olizoval marmeládu z housky a chtěl po nás, abychom zkusili najít jeho peklostroj. Trochu jsme se podivili, že má náladu se zabývat nějakou pitomou bojovou hrou, ale vzhledem ke stále ještě časné hodině (půl šesté ráno) jsme se švárou příliš nediskutovali. Zašli jsme rovnou do jeho garáže. V místě, kde stál předloni švárův motovrak, jsme našli – zcela nečekaně - švárův motovrak. Oproti dřívějšku byl ovšem vytuněný několika kily pavučin a prachu navíc. Nehnul na něm ani prstem. Opět…

 

Začal jsem zvažovat emigraci na některý z tichomořských atolů...

Za čtvrt hodiny se dostavil švára s marmeládou po celé hubě a hrdě nám sdělil, že se rozhodl svou tříkuli nechat doma a jet přece jen na skútru, protože zpojízdnit tenhle vrak by dalo moc práce.

Po půlhodinové domovní prohlídce jsme skútr našli ve skladišti vyřazené techniky, tedy původně v zahradním altánu.

 

Po další půlhodině se nám ho podařilo vyrvat ven a naložit. Uvažoval jsem, zda si nemám zavolat ještě z českého signálu rychlovku a nechat se odvézt do nějakého bezpečného blázince. Aspoň tak na pět let…     

Po slabší hodince práce v naší garáži, kde jsme se pokoušeli výměnou svíčky a akumulátoru probudit k životu Járův samohyb, který jsem překřtil na Rejžák, jsme vyrazili směrem k Drákulovu panství.

Cesta do motorkářského ráje

Během cesty napříč Slovačí a Paprikovým královstvím se nestalo vůbec nic, protože trasu znám zpaměti ze služebních cest. Pinocchio usnul už po sedmi kilometrech a mně se podařilo vypnout uši, takže neustálé repetění Járy mne příliš nerušilo. K zachování příměří na palubě mi totiž postačilo pokyvovat jakože uznale hlavou a vyluzovat všelijaké divné zvuky, které by Jára mohl eventuálně považovat za souhlas či překvapení.

Průlet přechodem Ártand – Borš byl hladký, až na krákorání jednoho rumunského poliše, který byl nezvratně přesvědčen, že z Rumunska chceme udělat smeťák a vezeme na černou skládku tři nepojízdné vraky. Tím nás všechny velice urazil – zejména mou Dacii Logan, důvěrně zvanou Fanouš. Všechny stroje sice vypadaly, jakoby absolvovaly svou první cestu kolem světa již v polovině minulého století, ale my si byli zcela jisti jejich kvalitami. Pan policista se zdekoval teprve po nastartování Pinocchiova dvoutaktního oře, který okamžitě zadýmoval celý kontrolní prostor hraničního přechodu, takže kdo mohl, ten zdrhal.

Z Oradey jsme pokračovali po DN 76 na Baia Felix a Štei, odkud jsme odbočili na cestu DN 75. Zde již švára s Pinocchiem neodolali, a i když jsme zdaleka nebyli na místě určení, sundali za obcí Bojca (Baita) motky z vozíku a drápali se do šestnáctikilometrového kopce serpentinami vzhůru. A když už se vyhrabali na kopec, ani je nenapadlo, že by mohli zastavit. Mazali jak splašení z kopce dolů do Kympeni (Campeni). Marně jsem blikal, marně jsem troubil, marně jsem nutil chudáčka zděšeného Fanouše, zmlsaného středoevropským asfaltem ke zběsilému tempu na rumunské roletě. Takže to dopadlo přesně, jak jsem tušil, to jest špatně. Na kraji Kympeni po nás vystartovali ze svého obvyklého číhacího místa poliši. Sebrali nám všechny doklady, uzamkli se do policejního brka a začali je študovat.

Přesně po osmi minutách přišel náčelník a pravil: „Frýdek Místek!“

Čuměli jsme na něj, jak tři čerstvě narozená telata. Z otevřených chlebáren nám odkapávaly sliny.

„Frýdek Místek,“ začal poliš po chvíli otravovat znova.

To už jsem nevydržel a přikročil k němu. Vydoloval jsem z prostoru nad svým krkem trosky znalostí rumunštiny a s pomocí rukou, nohou a občas i pusy jsem mu nenápadně sdělil, že kolonka, kterou nám předčítá z Járovy občanky, neobsahuje jméno a příjmení, nýbrž okres, v němž se narodil. Policajt se šel radit s kolegou a já polohlasem nadával klukům, jak si asi tak představují, že vybruslíme ze šlamastiky, že Pinocchio nemá řidičák, ani potřebné roky. Když jsem počtvrté vyjmenovával všechna sprostá slova, která znám, došel druhý rumunský poliš až k nám, podal mi kupku dokladů a řekl, ať jedem přes centrum pomalu, protože se tam koná klasický rumunský trh, což znamená množství lidí, aut, toulavých psů, dnes již nemnoho koňských povozů, kvanta plodin a předmětů místní produkce a prodejní pulty z mohutných fošen až do půli vozovky.

Polkl jsem, svalil se za Fanoušův volant a poodjel jsem půl kilometru na benzínku. Tam jsem prohlídl vrácené doklady a zjistil jsem, že Pinocchio má řidičák. Po sdělení, že mu nedám najíst, dokud neřekne, jak se k němu dorval, mne synek poučil, že vyrobit řidičák při dnešní dostupnosti potřebné techniky je práce tak na půl hodinky v počítačové učebně kterékoli základní školy. Svalil jsem se podruhé.

„Víš, jaký by to byl průser, kdyby je napadlo si ten řidičák prověřit?“ chroptěl jsem z posledních sil.

„A jak asi? Sám jsi říkal, že s českou databází propojení nejsou,“ hájil se synek. „A i kdyby mi doklady sebrali a poslali je do Čé eR, tak by se taky nic nestalo, páč ta občanka, kterou jsem mu podstrčil, je taky ze školy a data jsem samozřejmě změnil.“ 

Svalil jsem se potřetí. Poznatek, že Pinocchio je zkušený a úspěšný padělatel eurodokladů, se mnou normálně flákl o zem. Nepomohla ani Járova slova uznání za profesionálně odvedenou práci.

Motorky šly bez milosti na vozík a vyrazili jsme dál po cestě DN 75 do cíle naší cesty, do podhorské vsi Lazuri, kde jsem při poslední služební cestě zamluvil opravdu levné ubytko, a to rovná tři eura za jednu noc pro celou výpravu. No neber to.

Pointa celé naší expedice byla v tom, že za touto vsí končí veřejná komunikace a v celém horském masívu jménem Rošia Montana (Červená hora), který proslul nalezišti zlata už za dob vlády Říše Římské a v němž se dodnes doluje měděná ruda, je spousta slušných štěrkových silnic mezi jednotlivými nalezišti a důlními provozy. Nu a na ně je pro civily zákaz vjezdu a označení soukromého pozemku. Tudíž zde panuje relativní bezpečí před policajty a podobnými protivnými zjevy, kteří by mohli chtít znova vidět Pinocchiovu zdařilou grafickou variaci na téma český řidičák.

 

Dojeli jsme asi kilometr nad vesnici Lazuri, kde mělo být podle plánku ubytko. Asi tak půl hodiny jsme ho zoufale hledali a pak jsme se z důvodu naprosté tmy odebrali chrápat do kupy sena, vědecky zvaného oboroh.

Druhý den

Ubytování

Říká se, že ráno je moudřejší večera. A skutečně. Šváru Járu napadlo, co by nenapadlo nikoho jiného. Prodral se hustým třímetrovým pralesem, který rostl na nenápadné odbočce z cesty do lomu a po padesáti metrech se dostal k bejváku, který nás měl týden hostit. Zpočátku jsme si z něj dělali srandu, pak jsem po něm i plivnul. Jára ale bohužel jako bývalý skaut vystopoval náš nový tábor zcela správně.

 

Fotografie, kterou mi pan domácí poskytl se až na pár vzrostlých stromů a odpojenou elektriku shodovala s realitou. A já jsem pro změnu pochopil, proč stačilo pánovi, který dělal hlídače v dole, předem položit na stůl dvacet éček za náš týdenní pobyt. Pinocchio i Jára se podivovali, pročpak v takovém hezkém, byť zcela nezařízeném domku nikdo nebydlí. Já jsem neříkal nic, protože při odlehčování své tělesné schránky od přebytečných tekutin jsem zjistil, že čůrám docela malý kousek od našeho bejváku na chcíplého jezevce.

Po lehké snídani chlapi vyrazili na strojích do hor a já se začal zabydlovat. Nejdřív jsem zašel vynadat chlapovi, který mi tuhle tu chajdu pronajal, tudíž jsem pěškobusem mazal ke vstupní bráně do areálu dolu. Chlapa jsem samozřejmě nenašel, zato mi jeho pracovní kolega řekl, že chalupa je opravdu od příbuzných jeho spolupracovníka, ale že všichni odjeli pracovat někam do Francie a že jejich domky jsou prázdné a pracovní místa neobsazená, takže sice nadávám hezky, ale zcela nesprávnému člověku. Další chuťovka byla, když mi dotyčný sdělil, že pro pitnou vodu budu muset jezdit 6 km dolů do vesnice. Ihned jsem porozuměl zcepenělému jezevci za barákem.

Kulturní vložka   

Jelikož jsem kromě jiných skvělých vlastností nadán univerzální potřebou zdarma poučovat a vzdělávat všechny okolo, rozhodl jsem se, že letošní motočundr využiji k ukázkám svého hudebního umění, jakož i ke vtipné a veselé výuce přípravy lahodných tradičních jídel slezské kuchyně. Za tímto účelem jsem do Fanouše propašoval své hudební nástroje - zobcovou flétnu, foukací harmoniku a kytaru, dále zpěvníčky s trampskými písněmi a starobylý tlustý sešit s ručně zaznamenanými recepty na výrobu všelikých laskomin. Dodnes nechápu trapnou narážku šváry Járy, že se po prvním večeru přestal divit, proč vychcípala všecka zvířata v okolí. Neomluvil se mi ani po zkonzumování výrobku hodného michelinské hvězdy, originální rumunské čorby uvařené v kotlíku na otevřeném ohni.

 

Naopak mne po příjezdu domů pomlouval mezi sousedy, že museli s Pinocchiem jezdit do vesnice platit zeleninu, kterou jsem tam údajně chodil pravidelně krást. Přitom to není žádná pravda, neboť jsem si bral zeleninu pouze ze zahrádek okolo domu našich domácích, kteří zbaběle prchli z Rumunska na prohnilý západ za ještě větším luxusem a blahobytem.

Jára se vůbec snažil kazit atmosféru našich pohodových večerů, protože nechtěl v rámci mé výuky zdarma ani škrábat brambory a krájet zeleninu na příští den, ani zpívat staré a osvědčené tábornické hity minulého tisíciletí, jako například „Temně hučí Niagara“ a „Kopni do tý bedny“. Naše spory nabyly dokonce takových rozměrů, že nahlas uvažoval o cestě domů po vlastní ose. Z toho důvodu jsem na něj nastražil past. Když večer nastartoval svůj spacák, odplížil jsem se mezi doposud živé jezevce a povolil jsem mu ventilek na předním kole.

Třetí den

Přezouvací koncert

K mému údivu ráno nereklamoval defekt on, nýbrž Pinocchio. Asi jsem ho povolil málo. Ten ventilek. Jelikož jsem měl ten den vařit pouze lečo, s chutí jsem naložil synovu Rosničku na vozík, po návštěvě zahrádky pana domácího jsem zajel do spřátelené dílny v lomu a tam jsem se pustil do opravy za hlasitého poučování přihlížejících, jak správně sundávat a nandávat plášť na ráfek, aby se neprocvakla duše, zatímco Jára musel pod mým dozorem krájet v rohu dílny papriky a rajčata. On ovšem zejména držkoval nad kvalitou ostří mého tábornického nože domácí výroby až do doby, než si málem uřízl dva prsty naráz. Tato nehoda tak nabourala mou velmi křehkou psychickou rovnováhu, že jsem zcela novou duši bezpečně procvakl hned na první pokus a musel jsem kolo znova rozebrat a vyrobenou díru zalepit.

 

Bezcharakterní Jára se smál, jak u silvestrovského pořadu a já se uklidňoval vybranými vulgarizmy v jazyce ruském, aby nikdo netušil, jaký jsem sprosťák. To už chtěl jet domů po ose i Pinocchio. Jelikož jsem měl v taškách už od časného rána čerstvou porci zeleninky z vesnických políček, řekl jsem jim velmi naštvaně, ať klidně jedou, že já si sním, co jsem si přivezl a pak budu možná přemýšlet o odjezdu. Chlapi se nabalili a vyrazili.

Záchranná akce

První volal o pomoc Pinocchio, protože řádně neodkoukal mé uzlovací umění na loňském tripu po Beskydech a bagáž mu na motorce vydržela akorát ke značce označující konec území velkolomu, což bylo podle navigace v jeho chytrofonu přesně osm set padesát tři metry. Švára Jára nečekal na nic a na nikoho, mazal domů. Odhodlání odjet domů samostatně mu vydrželo do města Baia de Arieš, v němž při tankování zjistil, že jede přesně na opačnou stranu. Asi po hodině zuřivého patlání přišel na to, že mu chytrý telefon vypočetl cestu domů přes Rusko a nechtěl si to nechat rozmluvit.

Když se Jára odhodlal vyrazit zpět bez mobilního rádce, přidal se k chytrofonu i Rejžák a za nic na světě nechtěl zpět do západní civilizace. Jelikož nepomohla ani Járova oblíbená metoda resuscitace dodávkou benzínu pod svíčku pomocí injekční stříkačky, vyrazil jsem s Fanoušem a Pinocchiem na pomoc. Rejžáka jsme přivázali na vozík a Jára nás pozval za naši obětavost na oběd do místní hospody. Po obědě pro změnu začal stávkovat Fanouš. Při pokusu o start nejdříve výhrůžně zacvakal relátkem a pak už ani nemeknul. Když jsem ze zoufalství zvedl kapotu, z motoru se vyvalil smrad jak z jezeďácké silážní jámy. Jára byl ihned na koni, páč jsem ho po celou dobu oběda tepal za nulovou přípravu stroje na náročnou expedici a on mi teď zpod baterky vytáhl kus plesnivého masa a fakt dost velkou kost, která smrděla jak bolavá noha. Z Fanoušova motorového prostoru si prostě nějaká kuna udělala špajz. V tu chvíli jsem pochopil Járovy neurvalé poznámky o mých fuseklích a Pinocchiovy narážky na čistotu interiéru Fanouše, který přirovnal k bezďáckému brlohu.

 Chtělo se mi usednout a dlouho plakat, ale chytrý Pinocchio si všimnul, že máme jaksi moc kulatý a moc horký akumulátor. Věrolomný švára Jára vzápětí oslavil další triumf, neb první na akumulátoru přečetl, že je stejně starý jako Fanouš, neboli odporoučel se do věčných lovišť po dvanácti letech věrné služby.

Veřejně potupen jsem sáhnul pro šrajtofli, abych zakoupil v nedalekém servisu novou baterku, načež jsem zjistil, že zůstala při překotném výjezdu kdesi na pralesní samotě ve velkolomu. Jára tleskal a nadšeně křepčil ruský lidový tanec zvaný kazačok. Já jsem se – psychicky zcela zničen - zaobíral myšlenkou na prodej ledviny nebo jiného párového orgánu, když tu přikvačil Pinocchio s jinou baterií a během pěti minut Fanouše zpojízdnil. Na Járovy blbé otázky nereagoval a odpověděl mu až po zabublání motoru, abych jej při vyměňování baterky nerušil svým kázáním o morálce. Když se Fanoušova kola roztočila, hrdě nám sdělil, že baterku prostě čmajznul z nedaleko odstavené Dacie. Ihned jsem zastavil. Chtěl jsem z kufru vytáhnout tažné lano a uvázat na něm dvě smyčky na oběšení. Jednu pro mladého recidivistu Pinocchia a druhou pro sebe, jakožto totálně selhavšího rodiče. V rozrušení jsem ovšem zalomil v zámku pátých dveří klíček, jak jsem s ním neurvale točil na opačnou stranu. Zločinec Jára se mi posmíval, že mám mít ve Fanoušovi centrál. Smál se přesně do okamžiku, v němž zjistil, že se zlomeným klíčem Fanouš prostě fungovat nebude.   

Po půlhodině systematického vyjmenovávání všech sprostých slov v jazyce polském, která znám, jsem Pinocchia navedl, jak vyrvat z Fanoušova volantu spínací skříňku, přečůrat imobilizér a nastartovat. Gauner Jára se mi posmíval, že nemám u sebe kromě peněženky ani brejle nablízko, tudíž mohu pouze mlít pantem – podle jeho mínění blbě. Machroval, že kdyby si mým nožem málem neušmiknul dva prsty, tak by nám teprve ukázal. Pracovní konverzaci otce a syna systematicky narušoval trapnými větami, jako např.: „Když tě všechno zradilo, vem si větší kladivo,“ nebo „Když to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou“, a tak všelijak podobně. Posléze uraženě zmlknul po mé větě, že je velká škoda, že si neuřízl něco většího, třeba jazyk, anebo rovnou celou hlavu.

Fanouš ovšem přece jen na rozdíl od Rejžáka zařehtal a my odjeli do pronajaté haciendy. Tam jsem podrobil Rejžáka přísné kontrole, ale přišel jsem pouze na to, že nejen motocykly značky Jawa žijí svým vlastním životem. Když jsem se zcela vyčerpán a demoralizován vrátil do příbytku, seznal jsem, že zbývající členové naší expedice usnuli i bez večeře a kulturní vložky.

Čtvrtý den

Rejžákovo zmrtvýchvstání

Z blaženého bezvědomí mne čtvrtého dne kupodivu nevytrhla obvyklá bolest zad, nýbrž úděsný kravál. Vyskočil jsem a cestou k oknu jsem si vzpomněl, že jsem úplně zapomněl kulhat. Mrknu ven, a co tam nevidím. Pinocchio tam trénoval s Rejžákem smyky. Járu naštěstí tůrování jeho rudého krasavce nevzbudilo, tudíž jsem vycválal ven a serval nezbedného synáčka z čínské kozy se slovy, že dozajista nemá vyčištěné zuby. Na to mi synek odvětil, že skútřík chytil „sám od sebe“. Po jednom výchovném pohlavku přiznal, že se s ním pustil z kopce dolů a milý rákosník zabral  po šesti kilometrech těsně před dojezdem k hlavní silnici.

Zcela ohromen, ochromen a neschopen jakékoli výchovné akce jsem se štrachal chystat snídani a zabalit na odjezd. Protivný Jára, který se mezitím bohužel rovněž probral, mne ovšem málem shodil se schodů, jak pádil zkontrolovat svého malého komunistu, jestli na něm Pinocchio neodřel drahocenný lak. Pak zkušeně zakroutil plynovou rukojetí takovým způsobem, že motor málem vypochodoval ze svého plastového domečku a ryčel u toho jak stádo pomalu vražděných divokých sviní. Na to prohlásil, že Rejžák i on jsou připraveni ke startu i bez snídaně, která se stejně nedá vůbec žrát, poněvadž podávám málo tatarky, ještě míň salámu a vůbec žádnou hořčici a kečup (chtěl jsem servírovat ovesnou kaši s krájenými švestkami a lískovými oříšky, maštěnou domácím máslem a slazenou pravým medem). A ponoukal Pinocchia, ať si pohne. Po včerejším odjížděcím extempore ti dva ani nevzdechli.

Jen co usedl zvířený prach po jejich závodním startu, dovolil jsem si umýt nádobí a pustit se do přípravy oběda, skládající se z vyplenění všech jedlých zbytků ze zahrádky poblíž domku našich domácích v Lazuri a nákupu jakéhosi podivného masa od jejich souseda, který mne tam přistihl hned při první loupeži, chci říct  sklizni. Doufal jsem, že není z dalšího chcíplého jezevce.

Anabáze s nepromoky

Když jsem ukončil další ze série chemických pokusů, jejichž výsledkem měl být teoreticky jedlý oběd, zatáhlo se a začalo pršet. Utěšoval jsem se, že jsem do obou Šemíků dodal nepromokavé overaly a že chlapi snad příliš nenavlhnou.

Nenavlhli. Ovšem ihned po příjezdu mi namísto díků oba vynadali, protože si umazali značková trička s obrázky, kus za pětikilo, kterými se bez mého vědomí vybavili na expedici. Na mou poznámku, že značková trička si na motočundr obleče pouze idiot a já že se oblékám výhradně do triček za dvacet ká čé ze sekáčového výprodeje, reagovali nevkusnými poznámkami o mém vkusu.

 

Sebral jsem nepromoky a zamatlaná trika a jal se pátrat po příčině nasejřenosti obou pilotů. Jednorázové nepromoky jsem coby rozený šetřílek sebral v práci z popelnice, kam je házejí řidiči a automechanici po umytí špinavých aut. Jelikož je oblékají na špinavé montérky, overaly jsou většinou zamazány vazelínou a olejem i uvnitř. Chlapy jsem upozorňoval, že overaly je potřeba obrátit naruby a vyčistit, ale kdo by se takovými maličkostmi zabýval, zvlášť když je vytrubuje do světa jenom úplně trapný fotr (jenom úplně blbý švagr).

Proto jsem popadl čisté hadry, litrovou flašku odmašťovače, kterou jsem si rovněž zapůjčil coby droboučký benefit od zaměstnavatele, a zapracoval na tom, aby špinavé fleky z triček zmizely. Dílo se zdařilo. S mastnými fleky ovšem zmizely i značky a obrázky. Když to po zkonzumování oběda uviděl Jára, málem ho trefil šlak. Jen lapal po dechu a do omrzení omílal zaklínací formuli „pětikilo v hajzlu“. Marně jsem mu domlouval, že ta trika asi tak moc kvalitní nebyla, když stačilo pár docela maličkých kapiček firemního jedu k jejich naprostému vybílení. Naproti tomu stoik Pinocchio uchopil takto upravený oděv, dlóóóůůůze a výýýznamně se na mne podíval a šel s ním mlčky omýt svou štětkolakovou stodvácu z nejhoršího bláta.

Když nám slehlo po stylovém obědě, na nějž padly tři řádky brambor z rumunského políčka, dali jsme kafčo a přátelsky jsme se shodli na skutečnosti, že vypršela doba, kterou jsme schopni sdílet totožný prostor ve stejném čase, a je nezbytně nutné vyrazit domů. Sbalili jsme se – někteří z nás tento týden už potřetí – a přichystali jsme se na časný ranní odjezd.

 Pátý den

Návrat

Ráno jsme vyrazili klasicky o páté. Pinocchio sice zaujal ve spacáku pózu zcepenělého jezevce a nechtěl vylézt za nic na světě, ale když Jára nakopl před barákem jeho Jawku, v tu ránu vystřelil z pelechu jak ruská raketa při obraně Kremlu.

Chlapi si zase chtěli projet průsmyk, ale asi dvacet kiláků za Kympeni na začátku stoupání začalo pršet, takže na mé provokační kecy o posezení v suchu a teple Fanoušovy smraduprosté kabiny reagovali shodně – vznešeným mlčením. Průjezd přes rumunsko - maďarské hranice proběhl v klidu, až na blbce Járu, který hned za čárou začal prudit s tričkem, když viděl stánky s oblečením pochybného původu. Nakonec jsem zastavil a počkal, aby si mohl koupit náhradu za zničenou strakatinu. Hned se do toho navlíkl a začal se kasat, jaký je borec. To mu vydrželo až do oběda. Při návratu k autu z motorestu Eva ve slovenské obci Figa jsem ho upozornil, že má barevná záda. Nejdřív se mi vychechtal, pak mi vynadal, nakonec si tričko svlékl a zjistil, že jeho pot efektivně i efektně rozpustil barvy na triku, kteréžto mu stékaly po břiše i po zádech rovnou do trenek a dál už je to sprosté. Milý švára Jára se tedy mrknul do trenclí, potom „sa ale fčilek bohovsky nasral“ a mrštil tričko do místního potůčku. Za tričkem následoval i nepromok. Přitom vůbec neřešil, že není jeho, nýbrž Pinocchiův a v jeho kapse je digi foťák za pět litrů, který jsem pořídil, abych měl pro cesťák „fotky na úrovni“. Už jsem pro něj ani nešel…

… a namísto brodění a lovení v nepříliš voňavé mokřině jsem stáhl z přívěsu důchodkyni Rosničku a těch zbývajících dvě stě šedesát kilometrů jsem dojel na ní. A nevadil mi ani upatlaný nepromok, ve kterém jsem jel většinu zbývající cesty…

Těšte se, už zbývá jen konečné resumé, neboli závěrečné zhodnocení a z něj vyplývající „poučení z krizového vývoje“ (starší z čtenářů vědí, která bije, ti mladší si to vygůglujou).

Závěr

Tak tedy, co nám dal zážitek z této expedice. Zjistil jsem, že:

- Pinocchio, jak praví klasik, roste pro šibenici;
- já jsem zcela neschopný fotr, jehož vliv na výchovu dítěte se limitně blíží nule;
- chci-li se zbavit jakéhokoli předmětu, musím jej přemístit do kruhu o poloměru pěti metrů, v jehož středu se nachází švára Jára;
- čínské skůtry jsou generálně vzato stejně záludné bestie, jako motocykly Jawa, k jejichž provozování je potřeba absolvovat rychlokurz astrologie a následně důsledně hlídat konjunkci Jupitera s Marsem;
- opět jsem totálně vybuchl jako skvělý znalec dvoutaktní techniky a mistrovský opravář klasických strojů. Nikoli proto, že bych byl nějaký neumětel, nýbrž proto, že Pinocchiův zelený kafemlejnek se neráčil posr…, … ééé… pokazit ani jednou za celou expedici;
- příště pojedem zase a je jedno, kam to bude, ovšem za dvou podmínek:

1/ Pinocchio nebude dřepět v base za provozování manufaktury na výrobu amerických dolarů;

2/ švára Jára bude tou dobou škodit minimálně někde na Kamčatce, či Čukotce, nejlépe pak v Ohňové zemi, páč ta je od nás nejdál.

 

Amen.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (20x):


TOPlist