DRUM BUN aneb Jak mi nemok letos nezmok

  Po několikerém projetí Rakouska, Slovinska, Itálie, části Německa a Švýcarska jsme překonali obavy a argumenty těch, kteří se ještě z posledních sil bránili a začali jsme konečně plánovat cestu do Rumunska. Přečetli jsme různé cestopisy, vyslechli protichůdné názory na Rumunsko od těch, kteří tam nebyli a také příběhy těch, kteří tam už byli. Kamarádi, kteří navštívili Rumunsko před pár lety i „Lubošáci“, kteří letos vyrazili na motovýlet už v červnu, vesměs shodně tvrdili, že se není čeho obávat (viz „Reportáž psaná na nádrži“). Jelikož červíček pochybností přece jen trochu zahlodal, tak jsme pro jistotu motorky pojistili proti odcizení a snažili se dopředu zajistit ubytování i s možností kontrolovaného parkování motorek.
  Letos jsme se od „Lubošáků“ trhli a my „Pepiňáci“ jsme, na návrh Igora „Yettiho“, vyrazili na cestu až v září. A dobře jsme udělali!

Sobota 3. 9. 2016 – 1. den

  Po měsících domluv, dohadů, příprav a změn v plánech konečně vyrážíme. Scuk máme na pumpě Shell ve Slavkově u Brna, dáváme „plnou“ ještě za kačky a jedeme na východ. Další zastávka je na Slovensku kousek za Turčianskými Teplicemi na křižovatce silnic č. 65 a č. 14 u benzinky. Dotankujem a už to začíná! Krásně se vlnící silnice č. 14 se vine sedlem Malý Šturec (890 m.n.m.) a připomíná nám naše „Buchláky“. Po „čtrnáctce“ přijíždíme do Banské Bystrice a od ní pokračujeme pod Tatrami po Route 66 SK. Tato silnice nedělá svému jménu ostudu, je po ní opravdu krásné svezení. Na Route 66 SK určitě nesmíte vynechat návštěvu a jídlo v restauraci SALMO v obci Bujakovo (Brezno). Rozhodně nesmíte dát na první dojem! To, co zvenku vypadá jako zaplivaná „Štyrka“, do které chodí bóveráci na pivo, je uvnitř nečekaně prostorná, ale zároveň útulná restaurace ve stylu koliby a navíc s výbornou kuchyní. A až budete uvnitř, tak si ji celou projděte – budete se divit! Posilněni výbornými haluškami s brynzou a oškvarkami pokračujeme po 66 k technické zajímavosti. V obci Telgárt je tzv. „Telgártská smyčka“, což je železniční (doslova) uzel. Chvíli jsme počkali, pofotili a dočkali se. V 15:24 přijel vlak a po nastoupení cestujících zmizel v tunelu v kopci nad Telgártem, aby se o pár minut později a několik desítek metrů výš nad námi opět z kopce vynořil a „o patro výš“ pokračoval po viaduktu dál do svého cíle. O kousek dál je ze silnice 66 vidět ještě další technická lahůdka – „Chmarošský Viadukt“ – kamenný železniční most, postavený do oblouku. Kousek od něj je pod silnicí 66 pramen řeky Hron, ke kterému se dá zajet.
  Sotva v dáli ztichl hluk vlaku, ozval se nám Oťas, poslední člen výpravy, s tím, že čeká o pár kiláků dál a má pro nás překvapení. Čekal na odbočce z Route 66 SK směrem na Dobšinou na silnici č. 67 a překvápko to bylo. Opravdu nádherných 90 kiláků krásnou krajinou a to vše po perfektním asfaltu. Takže jsme si udělali kolečko krásným údolím kolem Stratené a Dobšiné a v obci Gemerská Poloma doleva po 533 na Hnilec. Dále odbočíme z 533 na 535 (směr Stratená, Hlinky) a opět po 67 se vracíme na 66 na místě, kde jsme ji zhruba před hodinou opustili. Pokračujeme po ní dáĺ k našemu prvnímu noclehu v obci Hrabušice.

1.den ujeto 489 km (včetně 90 km údolím Dobšiné)

Neděle 4. 9. 2016 – 2. den

  Ráno vyrážíme konečně směr Romania. Čím víc na východ Slovenska, tím víc romských osad. Před Spišským Štvrtkom je dokonce nová osada, kterou sousední obec pro místní Romy vybudovala ze zrušených prasečáků. Zajímavé využití nepoužívaných bývalých chlévů. Překvapivě to tam vypadá podstatně líp, než v těch osadách, které si Romové budovali sami vlastním přičiněním.
  Ještě na chvilku zastavíme pod monumentálním Spišským hradem a už to hrneme na jihovýchod. Cesta Slovenskem je dobrá, celkem pestrá, ale po překročení hranic s Maďarskem příšerná nuda. Jedeš po rovině a furt rovně a jediné zpestření, které dokážou Maďaři vymyslet, je to, že na nové silnici s dokonalým asfaltem, která vede furt rovně, omezí rychlost na 40 km/h a to v úseku několik desítek kilometrů. Nejhorší bylo, že na začátku toho úseku s omezenou rychlostí na nás nějaký dobrák, jedoucí v protisměru, zablikal dálkovými a my, jak blbci, jeli těch 30 kiláků maximálně padesátkou a modlili se, aby tady někde už konečně ti poliši měřili. A prd… Děs, běs, bída a utrpení. Pokud není Maďarsko cílem vaší cesty, tak si pro „průlet“ kupte 10-tidenní dálniční vinětu, která pro moto stojí cca 130 korun. Stojí to za to! V Maďarsku trochu pobloudíme, ale vše vylepší Hálaszlé v jedné místní hospodě.
  Po překročení dalších hranic, tentokrát rumunských, děláme další fatální chybu. Po natankování kousek za celnicí jedeme do Satu Mare hledat (podle navigace) bankomat. Celé Satu Mare je složeno z jednosměrek a tak trvá dost dlouho, než se dostaneme do centra a ještě dýl, než se dostaneme z něj. A tak se stalo, že jsme návštěvou centra ztratili půldruhé hodiny a do hor kolem ukrajinských hranic vjíždíme až za tmy a se sevřenými zadky projíždíme vracečky, posázené kravinci. Ještě za světla jsme potkávali ve vesnicích celá stáda krav, vracejících se samostatně, hrdě středem vozovky, z pastvy domů. Majitel čekal před barákem, otevřel branku a Stračena zajela do boxu. Dále nás ve vesnicích od Satu Mare nahoru upoutalo velké množství novostaveb několikapatrových vil, které často stály hned vedle původního stavení – dřevěné roubenky. Takovýchto staveb jsme nakonec viděli po celém Rumunsku, ale hlavně tady na severu, velkou spoustu a v různém stupni nedostavěnosti. Jak došly prachy, tak se přestalo stavět. A tak jsou některé vily hotové, zdobené sochami lvů a podobnými, do očí bijícími, nesmysly a další jsou ve fázi hrubé stavby anebo se v přízemí už bydlí a patra jsou „průhledná“ jak paneláky v Chánově – bez oken a příček. Za tmy projíždíme také vesnici Sapanta, kde chceme navštívit místní atrakci „Veselý hřbitov“. Takže až ráno. Dnes nocujeme ještě o 20 km dál v Sighetu Murmatei. Na místě jsme ve 21 hodin místního času – v Rumunsku je o hodinu víc.
2.den ujeto 497 km

Pondělí 5. 9. 2016 – 3. den

  Po snídani balíme a vracíme se do Sapanty. Když už jsme ujeli takovou štreku, tak přeci nevynecháme takovou světovou raritu, jako je „Veselý hřbitov“ uprostřed vesnice. Hřbitov je opravdu veselý, plný turistů, obklopený stánky s různými upomínkovými nesmysly. Taky nakupuji ;o) S Oťasem jsme pak popojeli pár set metrů za vesnici a navštívili jsme hřbitov, který je opravdový a používaný. Taky jsou tu vyřezávané a malované dřevěné náhrobky, ale kromě nás dvou ani živáčka. Mimo těch barevných dřevěných náhrobků jsou zde i další díla lidové tvořivosti. Některé kříže jsou posvařované z lešenářských trubek, jiné jsou odlitky z betonu. Vše je tu tak přirozené a opravdové, takové jako je tu život. Na tomhle zastrčeném hřbitově jsme dokonce objevili hrob samotného hraběte Drákuly a to i s ním. Byl už sice trochu nazelenalý, ale při jeho věku je to pochopitelné. Samozřejmě jsme jej nebudili, jen jsme jej pro vás potichu vyfotili (viz fotky v galerii).

  Takže znovu přes Sighetu Murmatei, kde musíme bezpodmínečně najít bankomat s logem ERSTE Bank, neboť Igor „Yetti“ je zásadový a nedá vydělat žádné jiné bance kromě té své. Poté, co jsme bankomat našli a přitom jsme obklíčili plně obsazené policejní auto (ti se asi divili) pokračujeme dál horami za dalšími cíly. Jedeme napřed po 18 a pak dál po 186. Ve všech vesnicích, kterými projíždíme, jsou před domy krásné vyřezávané brány. Na konci obce Barsana je klášterní komplex Manastirea Barsana, který stojí za prohlídku. Nebojte se a vjeďte bez obav dovnitř vstupní bránou až na horní parkoviště přímo před areál. Všechny budovy jsou tu postaveny převážně ze dřeva a jsou perfektně udržovány, včetně nádherné květinové zahrady a jezírka, do kterého turisté hází pro štěstí peníze. Dno jezírka je poseté mincemi a na hladině plavou rumunské bankovky nižších hodnot. Je to zajímavý pohled na bankovky, plovoucí v jezírku – rumunské bankovky jsou totiž vyrobené z plastu, a tudíž jsou takřka nezničitelné a nepotopitelné. Myslím, že to není vůbec špatný nápad. Po prohlídce pokračujeme po 186 až do obce Bogdan Voda, odtud doleva spojkou č. 188 opět na 18 a po ní na Statinuea Borsa.

Po pár dalších kilometrech zastavujeme u kláštera Prislop ve stejnojmenném horském průsmyku. Z reproduktorů na kostele se line zpěv duchovních písní a místo má opravdu magickou atmosféru.

Po krátkém kochání pokračujeme po 18 dál. Silnice je čím dál, tím horší. Záplata střídá záplatu anebo pro změnu díru. Čekám, kdy mi z motorky něco upadne. Po pár desítkách kilometrů konečně 18 končí a najíždíme na novou silnici č.17/E58. Podle navigace máme jet sice doprava, ale jelikož vím, že doleva je nádherná, široká silnice s božími zatáčkami (projel jsem si to ještě doma v Googlu ;o), tak neodoláme a jedeme se po ní jen tak pár kiláků proletět tam a zase zpátky. No a teď zpátky na zem a po 17/E58 už podle navigace na Vatra Dornei a dál po 17B směr jezero Bicaz, u kterého máme další nocleh. Přijíždíme opět za tmy, takže spoléhám pouze na navigaci a souřadnice penzionu v ní zadané. Penzion Ambiance v Piatra Neamt jsme chvilku hledali, ale našli. Ubytovali jsme se, domluvili s domácími čas snídaně a šli na pivo naproti do hotelu Moldova. Dáme každý s bídou dva škopky a jsme odejiti. Prý řvem jak Turci a hosté hotelu si stěžují. Takže jdeme taky spát, teda aspoň někteří.
Začínáme si všímat dalších místních zajímavostí. V těchto končinách je za prvé velké množství aut s pravostranným řízením, za druhé nadprůměrný výskyt krásných holek – štíhlé, dobře vyvinuté s hustými, dlouhými vlasy. Radost pohledět. Takové ty moravské a české buchty - tlustoprdky nejsou vůbec vidět. No a za třetí – čím větší borec, tím delší anténa na autě. Že by si tím ti kluci rumunský něco kompenzovali???
3.den ujeto 390 km

Úterý 6. 9. 2016 – 4.den

  Ráno je pro tři večerní pijany poměrně chmurné. Nejen, že jim není nejlíp a jsou ještě nalití jak pupeny zjara, ale navíc ještě dostanou ode mě (zdarma) protialkoholickou přednášku. Když ale zjistí, že se v devět prostě jede a kdo ne, tak po vystřízlivění jede na své triko, tak vyměknou a jedou taky. Vracíme se kousek zpátky do Bicazu a potom po 12C míříme na Cheile Bicazului – soutěsku „Ďáblův chřtán“. Je to nádherný přírodní útvar – pěkná silnice se kroutí podél potoka a je z obou stran sevřená skalami. Připadáme si tady opravdu jako v Ďáblově tlamě. Viděli a projeli jsme v Evropě už dost skalních útvarů, ale tento by v žebříčcích sahal hodně vysoko. Někteří z nás neodolali a dali si TO ještě jednou dolu a nahoru. Super projížďka, super pohledy.

Po krátké zastávce a vstřebání zážitku pokračujeme po 12C kolem jezera Lacul Rosu a dál po velice pěkné silnici nahoru, dolů, doleva, doprava – prostě žádná nuda – žádné Maďarsko. Od jezera Lacul Rosu stoupáme k průsmyku Pasul Pangarati. Opět se s Oťasem trhnem a jedeme si zazávodit. Jeden místní kolík s nadupanou té-dé-íčkovou Oktávkou ne a ne uhnout a začal závodit s náma. SAMOZŘEJMĚ jsme jej v jedné zatáčce (a samozřejmě „přes plnou“, jinak to nejde) předjeli a mažeme dál. Rumun se nás drží „jak hovno košule“ a tak to kalíme serpentinami do kopce, co to dá. Nahoře v sedle zvolníme a se stíhačem se loučíme zdviženou rukou a zatroubením na klakson. Rumuni jsou přátelský a vstřícný, ale zároveň taky velice soutěživý národ. Tatík s rodinkou na výletě, pokud nespěchá (a že tady nikdo nespěchá) klidně uhne k pravému pankejtu a blinkrem dá vědět, že můžeš. Ale na druhou stranu narazíš na borce (ale klidně i maminu s nákupem) a ten (ta) ti to nedá zadarmo a jede jak Fitipaldi. Rychle, ale férově.
  Nahoře v sedle se chvilku kocháme výhledy a v tom vyleze z lesa hladová fena nějaké ovčácké rasy s vytahanými cecíky. Asi má někde štěňata. Je mi jí líto a tak do ní postupně naházím půl pecnu chleba, který jsem měl mít k večeři. Padá to do ní jak do studny. Spousta potulných, hladových psů – to je další fenomén Rumunska. Psi jsou přitom většinou ušlechtilých ras, jen jsou bezprizorní, hladoví a zanedbaní. Na takové psy jsme narazili ještě x-krát, ale nikdy nebyli zlí. Naopak, za kousek „žvance“ byli nesmírně vděční.
  Od městečka Gheorgheni pokračujeme po krásné, široké a mírně zvlněné silnici č. 13B pár desítek nádherných kiláků až do Praidu. Zase jsme se s Oťasem trhli a … Nezablbnout a nezazávodit si na takové krásné silnici by byl neodpustitelný hřích proti motorkářskému desateru! V Praidu dáváme ve stínu na parkovišti Igorovo kafe a pak pokračujeme pěkně spořádaně po 13A a dál po 13 do města Sighisoara – údajného rodiště hraběte Vláda Drákuly. Po příjezdu do Sighisoary se snažíme dostat nějak do historického centra města, ale nedaří se. Do centra starého města jsme našli jediný vjezd u záchytného parkoviště, kde je „Zákaz vjezdu“ a hlídač. Tak si uděláme kolečko a hledáme, kde nechal Drákula díru, kudy by se dalo do centra vniknout. Skončili jsme bez úspěchu zase na parkovišti u vjezdu. Většina skupiny už toho má dost a chce raději do Lídlu, tak se s Oťasem opět trháme. Vzpomněl jsem si na jméno jednoho penzionu, v historickém centru (Casa Lia), kde jsme plánovali nocleh, a povídám tomu hlídači u vjezdu, že máme v Casa Lia zabukované ubytování. Zasalutoval a prý „Oukej“. Tak mažeme po žulových kostkách vzhůru do historického centra. Zaparkovali jsme přímo na náměstí a celé centrum prolezli. Sighisoara je krásné středověké město (teda aspoň to historické centrum), kde to přitom žije. Žádný skanzen, žádný Disneyland, žádné zákazy, vše se dá osahat, všude se dá vlézt. Všechno je tu, jako ostatně v celém Rumunsku, tak nějak opravdové a přirozené, domy i lidé. Když nám prolézáním všech koutů centra vytrávilo, tak jsme zasedli v zahrádce restaurace na náměstí a dáváme si nějakou místní specialitu – PUI A LA BUNICA CUMAMALIGUTA. Bylo to „jiné“ a výborné.

Po jídle vyrážíme za kamarády na místo našeho dalšího noclehu – do městečka Rasineri. Navigace a v ní bydlící zlomyslný skřet Garmin si z nás zase udělali prču a táhli nás místo po hlavní hroznými dírami. Dědiny jak z padesátých let u nás v pohraničí a v každé z nich asi tak 90% romského obyvatelstva. Možná jsem oběť předsudků, ale přesto jsem byl rád, že se nám nic nepolámalo a nemuseli jsme tady ani zastavit. I když kdo ví, možná by to byla zase další zajímavá zkušenost.
  Ostatní kluci, kteří mezitím navštívili pár obchodů, jeli po původní trase, po krásné silnici č. 14 na Medias a Sibiu. No a my s Oťasem prdelemi po 106 (a o 106). Ale zase to bylo něco jiného, co bychom jinak neviděli. Je docela zajímavé, že ačkoli jela každá parta jinudy a po cestě měli různé zastávky, tak jsme se sjeli na stejné silnici kousek před Rasineri ve stejný čas a společně pak dojeli do místa našeho dalšího ubytování. V Rasineri jsme trochu pobloudili, než jsme ubytování našli a pak ještě než jsme našli naše dva ztracené synky Zolu a Frantu, kteří se nám ztratili ve změti uliček. Ale konec dobrý, všechno dobré. Pan domácí nás přivítal domácí pálenkou. Začíná se nám tady líbit.
4.den ujeto 317 km

Středa 7. 9. 2016 – 5.den

  Ráno se scházíme v přízemí na snídani a nevěříme svým očím. Tolik jídla, až zrak přechází – malinké domácí klobásky, karbanátečky, uzeniny, domácí sýry, jogurty, káva, čaj, mléko, zelenina, ovoce. No prostě, co hrdlo ráčí a ještě něco navíc. Zola jenom sedí, nevěřícně kroutí hlavou a povídá, že dnes nikam nejedeme, přece to tady nenecháme. Jídla je tolik, že to opravdu nikdy nejsme schopni sníst. A že jsme se snažili!!!
  Původně jsme měli na dnešek naplánováno asi 450 km. Z Rasineri přes Sibiu, zdolat Transfagaraš a přes Curtea de Arges směr Bran (Drákulův hrad), Brašov a potom druhou stranou zpátky. Ale nakonec Disneyland v Branu, kde stejně Drakula nikdy nebyl, vypouštíme. Radši dáme Transfagaraš tam a zpět a navštívíme (jen ti nejodvážnější) zříceninu hradu Catetea Poenari, kde prý Drakula nějaký čas pobyl. Transfagaraš je opět super horská silnice s nádhernými výhledy. Opět nám přeje počasí. Dobrý asfalt, super točky, výhledy a kochačky – co si přát víc. U přehrady Lacul Vidraru si dáváme krátkou foto a kafe pauzu. Všude kolem nádherná příroda a výhledy na přehradu a na obrovskou nerezovou sochu na kopci nad hrází. Socha představuje asi nějakého energetického boha, třímajícího v rukou blesky. Na přehradě je hydroelektrárna, tak asi proto. Po DN7C (což je oficiální označení této horské silnice) pokračujeme ještě pár kiláků dál pod „ten pravý“ Drakulův hrad Catetea Poenari. Ke zřícenině vede lesem chodník s asi tisícem schodů. Jen ti nejzocelenější z nás v sobě našli odvahu a vůli vydat se nahoru – Honza a Franta.

Při zpáteční cestě zjišťujeme, že z druhé strany vypadá Transfagaraš zase trochu jinak a opravdu stojí za to si jej projet v obou směrech. Jiné nájezdy do zatáček, jiné výhledy do kraje. A člověk uvidí i to, čeho si při té první cestě nevšiml. Při zpáteční cestě to Oťas letos poprvé položí (teda aspoň poprvé v Rumunsku). Zastavím na kochačku, Oťas za mnou. Kouknu do špíglu a … Sakra, asi se mi pootočil špígl nebo co. Oťasovu mášu vidím ve vodorovné poloze. Ne, špígl je v cajku, to jen Oťas si letos poprvé „ustlal“. Naštěstí to „obsral“ jen konec páčky přední brzdy. Takže Oťas se jen otřepal (jako vždy) a jedeme dál. Ještě krátká zastávka u vodopádu „o patro výš“ a potom až na nejvyšším místě TF, odkud je i nejvyšší počet fotek návštěvníků Tranfagaraše. Celé údolí, které známe i z Top Gearu, je odtud jako na dlani.

  Po návratu do Rasineri si ještě projíždím poměrně rozlehlé městečko s pozůstatky tramvajové městské dopravy, která sem vedla ze sousedního Sibiu. Koleje zarostlé trávou a křovím, před domy na hlavní ulici na kolejích zaparkovaná auta a dvě zapomenuté tramvaje na konečné zastávce. Stojí tam tak, jak z nich řidič po směně před pár lety vystoupil a dozvěděl se, že už nemá do práce chodit, neboť se doprava ruší. Smutný to pohled pro oči dopraváka.
5.den ujeto cca 300 km

Čtvrtek 8. 9. 2016 - 6.den

  Včera jsme se namlsali na Transfagaraši, tak dnes pokračujeme další lahůdkou. Čeká nás Transalpina (neboli DN67C). Z Rasineri chceme jet zkratkou po okresce na vesnici Dobra, která už leží na Transalpině. Pár kilometrů před Dobrou je na silnici zákaz vjezdu a protijedoucí řidiči nám sdělují, že to tudy není průjezdné ani pro motorky. Tak sklopíme uši a jedeme zpátky a na TA jedeme oklikou přes Sebes.

  Transalpina je opět nádherná horská silnice, ale je krásná trochu jinak než Transfagaraš. Transfagaraš je drsňák, samá skála, samé kamení. Zato Transalpina je tajemná kráska s hladkou pletí, silnice s novým anebo aspoň zánovním asfaltem se vine lesy a pak pláněmi s širokými rozhledy. Také Transalpinu stojí za to projet oběma směry a tu exotickou krásku si prohlédnout ze všech stran. Zhruba v polovině, ještě než začne „ta pravá“ Transalpina, je osada Obarsia Lotrului, kde se kříží DN67C (Transalpina) se silnicí č. 7A, vedoucí z Bezoi do Petrosani. Silnice 7A vede krásnou krajinou, ale je to opravdu tankodrom. Zkusili jsme si kousek a naznali jsme, že nám to za ty nervy nestojí. Ještě kousek před Obarsia Lotrului je pár set metrů dlouhý, celkem nepochopitelný, úsek silnice DN67C, který jakoby sem nepatřil. Jedete X kilometrů po krásném asfaltu a najednou, bez varování, asfalt končí a následuje cca 200 metrů šotoliny a štěrku. Prostě to vypadá, že tady udělali soudruzi chybu a na silnici, kterou dělali asi ze dvou stran, se prostě netrefili. A protože nechtěli mít ty silnice dvě, tak to propojili provizorně štěrkovou spojkou. Hned za  Obarsia Lotrului je ještě jedna taková endurovložka a už je to tady – super asfalt, super zatáčky, super výhledy – prostě Transalpina v celé své kráse. Nahoře, na nejvyšším místě Transalpiny je holá pláň s krásným výhledem na všechny světové strany a s tržištěm se spoustou stánků s občerstvením a suvenýry. Pokračujeme dál, až do Ranca a pak ještě kousek pod kopec, kde obracíme a jedeme opět po Transalpině na Sebes a do Rasineri. Pokud pojedete Transalpinu ze Sebes dolů (od severu na jih) a potom zpět, tak si to sjeďte až do Novaci. Stojí to za to! V Novaci se dá i natankovat.
6.den ujeto 404 km

Pátek 9. 9. 2016 – 7.den

  Sedmý den výletu a třetí noc v Rasineri. Ráno, po opět bohaté snídani, se srdečně loučíme s domácími, vyměníme si dárky a jedeme zase „o dům dál“. Dnes budeme spát v hotelu Roman na Strada Romana v Baile Herkulane (Herkulových Lázních). Domlouváme si trasu, ale nakonec vítězí Transalpina. Takže opět Sebes, Obarsia Lotrului, Transalpina, Ranca, a pak Novaci, Targa Jiu a po 67D až do Baile Herkulane. Původně jsme chtěli jet od Obarsia Lotrului po 7A na Petrosani a odtud po 66A na Cerna Sat a do B.H., ale naštěstí jsme si to včas rozmysleli. Honza se trhnul, že to zkusí po té 7A do Petrosani a dál. Na své rozmazlované Hondičce CBF 600 jel poprvé v životě (a nejspíš taky naposled) několik desítek kilometrů enduro i s mokrou vložkou – jednou dokonce brodil. Silnice 66A mezi Petrosani a Cerna Sat sice v mapách je, ale ve skutečnosti není!?! Kousek od Cerna Sat jsme chtěli navštívit přírodní zajímavost – kaňon Cheile Corcoaia, ale už jsme nestíhali. Takže snad někdy příště.
  Cestou do B.H. před obcí Francesti vidíme u cesty krásný, malý a starý dřevěný kostelík. Zastavujeme a jdeme se podívat zblízka. Nikde žádný zákaz, tak jsme to prolezli. Dovnitř se nedá, což je pochopitelné, ale nahoru do věžičky se dá a tak se tam podíváme. Pak se ještě před kostelíkem vyfotíme s místní krasavicí a pokračujeme dál. Za světla přijíždíme do městečka Baile Herkulane. Ještě před městem parkuje na silnici spousta aut a prochází se tu hodně lidí jen v plavkách anebo županech. Pod silnicí jsou kolem potoka (nebo snad říčky) nadělané takové betonové nebo kamenné bazénky, napájené termálními prameny, a v nich se místní rochní – mají termální lázně zadara. Projíždíme městem, ve kterém právě probíhají nějaké slavnosti a velký jarmark. Škoda, že přijíždíme tak pozdě a jen na jednu noc. Je velká škoda využít toto zajímavé místo jen jako nocleh a tranzit. Příště minimálně na dvě noci a alespoň ten jeden den strávit v Baile Herkulane a jeho krásném okolí. Nocleh máme zamluvený v hotelu Roman, což je takový betonový, socialistický hnus, který se snaží tvářit jako hotel světové úrovně. Přímo před vchodem do hotelu je velký kulatý kanálový dekl, který je špatně usazený a tak každé auto, které přes něj přejede, spustí ránu jako kladivem do kolejnice. V hotelu to evidentně nikomu nevadí. V celém Rumunsku, anebo aspoň v té části, kterou jsme letos projeli, jsme potkávali jen lidi příjemné, vstřícné, pracovité a dobrosrdečné. Kromě osazenstva hotelu Roman. Všichni jeho zaměstnanci, počínaje paní Důležitou v recepci a konče pinglem v jídelně, jsou permanentně nasraní. Asi proto, že musí pracovat v takové hrůze. Restaurace a jídelna jsou hógo fógo, jak z ruského filmu ze sedmdesátých let. Samé sklo, lustry, svícny, na stěnách tapety, židle potažené brokátem a v televizi na zdi hudební pořad s nějakou místní folklórní umělkyní. Zato na pokojích děs běs – např. vylomený zámek dveří pokoje, světlo v předsíni bez krytu, olupující se omítka v pokoji, olezlé zrcadlo a obkladačky v koupelně, špína a rezavé rámy oken atd. atd. Sice jsme trochu tušili, do čeho jdeme a šli jsme sem schválně, ale skutečnost předčila všechna naše očekávání. Jediné plus, termální koupele přímo na hotelu a v ceně ubytování, jsme bohužel nevyužili.
  Takže jsme se stihli pouze ubytovat a po sprše zajít do hotelového baru na pivo. Odtud nás ve 22 hodin vyhnali, že zavírají. A to byl pátek.
7.den ujeto 345 km

Sobota 10. 9. 2016 – 8.den

  Ráno při snídani se opět dělíme. Když jsme tak dole a kousek od srbských hranic, tak mě napadlo, že bychom mohli jet směrem k domovu kolem Dunaje, ale po druhém břehu – Srbskem. Všichni, až na Oťase, který je pro každou kravinu, chtějí jet Rumunskem, protože srbští celníci jsou „prý“ hrozný kurvy. „Za prvé musíš mít pas, na občanku tě tam nepustí, a když ti něco najdou (a vždycky něco najdou), tak ti zabaví doklady a nevrátí je, dokud nedostanou nějaký úplatek. A policajti, ti jsou ještě horší! Klidně tě, když nedáš bakšiš, na pár dní zavřou“. Takže to je pro nás s Oťasem jasný signál, kudy jedeme. No, přinejhorším si o pár dní srbského vězení prodloužíme dovolenou. Za ten adrenalin to stojí, ne? Loučíme se s kamarády, asi se už nikdy neuvidíme. Stěží zadržují slzy, když vidí, co nás čeká a do čeho se řítíme. Ale nám dvěma není rady a tudíž ani pomoci.
  Ještě v B. H. natankujeme „plnou“ a vzhůru za dobrodružstvím. Jedeme směr Orsova a pak po levém břehu Dunaje až po hráz na Dunaji, tzv. „Železná vrata“. Po hrázi se dá přejet do Srbska. Takže zhluboka nadechnout a jdeme na to. Rumunští celníci jsou stejní jako ti na hranicích s Maďarskem. Neslaní, nemastní. Zkontrolují doklady – občanku a techniček, problémy nedělají. Za pět minut jedeme na druhý břeh. Tož a fčíl sa ukáže, zač je v Srbsku perník! Srbští celníci jsou stejně „srdeční“ jako ti rumunští. Zkontrolují občanku (stačí jim) a techničák. Na rozdíl od Rumunů, kteří nás lustrovali každého asi 5 minut, tak Srbové jsou důkladnější – trvá jim to asi 7 minut. No a už jsme v Serbii. Na svahu nad celnicí nás vítá obrovský státní znak a nápis TITO. Psi jsou na této straně Dunaje stejně leniví jako na té rumunské. Tak tady taky chcípl pes.
  Jedeme proti proudu Dunaje po jeho pravém (srbském) břehu. Dobrá silnice s minimálním provozem. Srbskem jsme ujeli asi 300 km a za celou cestu jsme potkali 4 (slovy čtyři!) motorkáře. Mopedisty nepočítám. Nejspíš je to tím, že „srbští celníci a policajti jsou hrozný kurvy …“ atd., atd. Po celé trase jsme nepotkali jediného policajta, na rozdíl od Rumunska, kde byli na každém kroku (ale neříkám, že je to špatně). Jízda kolem Dunaje je super – silnice s dobrým povrchem, vlnící se pěknou krajinou. Sem tam tunel, skála, výhledy na Dunaj a na lodě na něm. Před obcí Šumarak jsme zastavili na bufet v restauraci „Peščarin raj“ před obcí Šumarak. První, na co se ptáme, je to, jestli můžem platit eurama, protože ty jejich čmrdlíky nemáme. Servírka na to: “Nema problema“. Tak si dáváme nějakou místní srbskou čorbu, kafe, limču a pečivo. Dáme si pěkně do nosu, a že budu platit. Servírka donese účet a cifru přepočítá na eura. Máme za to všechno za oba dohromady platit 8 éček. Hrábnu do kešeně s cizí valutou, vytáhnu „desítku“ a povídám světácky: „Das ist Oukej“. Servírka děkuje se slzami v očích a v předklonu odcouvá až do kuchyně. Než jsme vše dopili, tak byla zpátky a tváří se podstatně jinak. Pokora je pryč a z očí jí lítají blesky. Nerozumím, vo co go, ale pochopím, že se jí něco velmi nelíbí. Docvakne mi to, když mi ukáže, čím jsem jí tak velkoryse zaplatil. Strčil jsem jí totiž 10 Lei, což je asi 60 kaček. Tak jsem se omluvil, dal ji desetieurovku a radši už vypadnem. Pokračujeme dál Srbskem k rumunské hranici. Poté, co jsme se odpoutali od Dunaje, tak jsme toho zajímavého už moc neviděli. Města a vesnice nic moc, fabriky a cementárny.
  Poslední srbské překvapení nás čekalo na hranicích. Srbská celnice je zavřená, nikde ani noha. No tak jsme popojeli na rumunskou celnici, tady to trvalo zase tak 5 minut a už jsme znovu v Rumunsku. Kousek za celnicí je v křoví odstavených několik aut. Některé se značkami, jiné bez – auta jsou asi zabavená na hranici. A stojí tam už dlouho. Ve vegetaci už skoro nejsou vidět. V Srbsku jsme se trochu zdrželi, takže voláme klukům do Maďarska, že holt nepřijedem a ubytujeme se někde po trase. Takže mažeme dál, co nejblíž k domovu. Prolítneme Temešvár a asi 6 km před Aradem to přišlo – Oťasův druhý pád. Projíždíme x-tým kruháčem, já první, Oťas za mnou. Najednou za mnou rachot, jako když zkrachuje železářství. Napřed mi prolítlo hlavou, že spadlo z nějakého náklaďáku nějaké železo, ale při pohledu do zrcátka vidím Oťase opět ve vodorovné poloze. Otočím a kruháč dám ještě jednou, abych se dostal zpátky na místo činu. Oťas, naštěstí v kůži, se jenom sklouzl a už byl opět na nohou. Mašina ve škarpě! Při vší smůle obrovská klika. Kdyby mašina popojela ještě půl metru, tak by místo v hliněném příkopu skončila v metr hlubokém betonovém korytu. Teď visí 20 cm nad tím korytem a metr pod úrovní silnice. Jak ji dostat ven?! Okamžitě zastavuje několik aut a všichni nabízejí pomoc. Doktora, servis atd. Naštěstí potřebujeme jen vytáhnout Oťasovu Sůzu ze škarpy. Dva chlapi nám pomohli a tak jsme to ve čtyřech zvládli. Sůza nastartovala, škody spíš kosmetické než tragické. Kluci rumunský se ještě ujišťují, že je vše OK a znovu nabízejí pomoc. Děkujeme a jsme rádi, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Jdeme se podívat, na čem to vlastně Oťasovi ustřelilo. Napřed jsme si mysleli, že je tam vysypaný nějaký divný písek, ale nakonec zjišťujeme, že je to „Babiška“ – semena řepky olejné. Tu při průjezdu kruháčem utrousil nejspíš nějaký místní „jézéďák“ a ostatní účastníci silničního provozu z těch semen pěkně „vylisovali“ olej přímo na novou silnici. Klouzalo to jak na ledě. Divili jsme se, že tam ještě nikdo nezahučel před náma. No holt vždycky je někdo první. Já jsem sebou neflákl nejspíš proto, že na svém Stromkovi sedím víc „na zadku“ a tak mi trochu odlehčené přední kolo v zatáčce neustřelilo. Oťas na své „silničce“ sedí víc na řídítkách a váhu tak má víc vepředu. No, člověk se furt učí. Začíná se šeřit, nocleh v nedohlednu, tak se valíme dál. Už za úplné tmy přejíždíme rumunsko-maďarské hranice a hledáme nocleh. Na druhý pokus nacházíme azyl v chatce v kempu Thermál Camping & Hotel Gyula. Shodíme bágly a jdeme na pivo s prdelatou a velice sympatickou paní recepční a barmankou v jedné osobě. Dáme si pár dobrých místních piv Soproni a jdeme na kutě.
8.den ujeto 526 km

Neděle 11. 9. 2016 – 9.den

  Ráno vstáváme v šest (vlastně v pět, už nejsme v Rumunsku) a za půl hoďky vyrážíme. Čeká nás cca 600 km a Oťase ještě o něco víc. Cesta Maďarskem – NUDA, NUDA, NUDA. Není o čem psát. Jedeme mimo dálnice, ale na začátku Budapešti už toho mám plné zuby. U pumpy dáme kafe, bagetu, plnou a kupuji na půl dne desetidenní vinětu na dálnici. S Oťasem se loučíme a jedeme k domovu každý po své trase. Najíždím na dálnici a sjedu z ní až u Podivína. Pár kiláků před domovem ještě krátká zastávka u Panenky Marie Boleradické, které tradičně poděkuji za dobrou cestu a šťastný návrat a dám jí jako oběť pár mincí ze světa. Ve tři odpoledne jsem doma.
9.den ujeto 570 km

Poznatky z cesty

Pokud není Maďarsko cílem vaší cesty, tak si kupte dálniční vinětu a jen ho prolítněte nejrychlejší cestou. Dálniční viněta na 10 dní stála na pumpě 1470 forintů (132 korun).
Zahoďte předsudky a jeďte do Rumunska. Je to krásná země s nádhernou přírodou a příjemnými, vstřícnými a pracovitými lidmi.
Tolik krásných holek na čtvereční kilometr jsem jinde neviděl.
Spousta hladových, smutných, ale hodných a za kus žvance vděčných potulných psů.
Na silnicích ve vesnicích, ale i mimo ně, nebezpečí smyku na kravincích.
Kromě potulných psů je možné narazit (a to doslova) i na krávy nebo koně, kteří se samostatně potulují po silnici.
Spousta hladových, smutných, ale pracujících cikánů, kteří se (mimo město) živí sběrem a prodejem lesních plodin – hub, brusinek, jahod a borůvek.
Spousta aut s pravostranným řízením
Spousta aut se superdlouhou anténou. Čím delší anténa, tím větší frajer.
Nikdo nás neokradl, nezabil ani neznásilnil. Motorky stály x-krát přes noc venku a NIC.
Rumuni vám v nouzi vždy a rádi pomůžou anebo aspoň poradí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE