Dácií na modelech motocyklů aneb Rumunsko 2012

Ráno zase vstáváme smrtelně brzo (vše před desátou je pro mně smrtelné) a jdeme na snídani. K snídani je omeleta a čaj či káva, za těch 5lei to rozhodně stojí. Balíme a vyrážíme. Já, Zdenda a Vašek jedeme ještě vybrat do bankomatu a určujeme treffpunkt na benzínce v Resitě. Překvapivě tam přijíždíme jako první a dlouho čekáme na zbytek výpravy. Když dorazí, zjistíme, že MAPovi prasklo spojkové lanko a místní motorkář, který nám minulý večer pomohl sehnat ubytování a ráno nás přijel vyprovodit, ho ochotně vzal do tamějšího moto-servisu, kde mu lanko opravili. MAP i Tomáš mají z návštěvy svérázného servisu nezapomenutelný zážitek, ale oprava vydržela až domů a vydrží zřejmě ještě dlouho.

Konečně zatáčky! Stoupáme do Národního parku Semenic a klopíme zatáčky nahoru a dolů. U hornického města Anina zastavujeme a vaříme oběd. Zašustí rozličné pytlíky a zavoní jídla vyrobená z větší části průmyslem chemickým než potravinářským. Zatáčky pokračují, projíždíme krajem, kde se čas zastavil. Kolem domů, které vypadají jako rozbombardované a kolem nemocnice, či ozdravovny usazené uprostřed nejhlubší pustiny - zřejmě strategické místo. Opouštíme tuto motorkám příznivou oblast a klesáme do města Oravita. Jedeme podél srbské hranice a v jedné malé vsi se zájmem pozorujeme pompézní pohřeb, kterého se účastní asi 150 lidí. Při hranicích Srbska překonáváme malé pohoří za nímž se rozprostírá výhled na obrovský Dunaj. Přes tyhle malé kopce vedou hezké zatáčky, ale silnice je panelová a vcelku příšerná, takže požitky nejsou až takové. Sjíždíme k Dunaji a kopírujeme jeho břeh až do obce Coronini, kde odbočujeme do kopců v nichž je ukrytá jedna z českých vesnic, ta nejznámější, Svatá Helena. Do Heleny vede úplně nová asfaltka. Zřejmě jakási nepatrná záplata na duši za to, že kolem vsi stojí desítky větrných elektráren, které ničí zdejší jedinou devizu - krásnou přírodu.
Naši kolonu vede Ivan neomylně k místní hospodě, objednává pivo pro všechny. Tady se ukazuje, že je to skutečně kus Česka v Rumunsku. Hospodský (a i všichni ostatní) mluví perfektně česky, platí se tu korunami, všechny nápisy jsou v češtině. Našinec který bloudí už delší dobu po Rumunsku, kde je nemožné se domluvit, musí být z toho faktu nadšený.


V zápětí přijíždí poslední část naší výpravy. Tatík na své Gorille a Lubo na Vlaďky monkyně. Ta bohužel před Rumunskou anabází zvládla pouze základní lekce jízdy na opici a proto jí bylo svěřeno řízení dvoustopého Fusiona. Nutno podotknout, že v řízení automobilu se zlepšila, byť ne zcela ochotně a dobrovolně, na nejvyšší možný level.
Ve svaté Heleně je naše skupina šílených trávníkářů tedy kompletní a to v následujícím složení: Zámčus na GS Adventure Gorille (s praským ráfkem); Ivan na GS Adventure Gorče (zatím ještě se zdravým ráfkem); Vašek na nejčistší Gorille na světě; Fifík na ratbiku DAX von Schrottburg; Martin na pracovní přerostlé Gorille; Zdenda na svém čínském sráči (takto svou motorku pokřtil sám); Tatík na vytuněné Gorille a Lubo na její menší sestřičce Opičce. Doprovod tvoří Combo s řidičem Tomášem, zvaným Fumatul; Ford Fusion Off-road edition za volantem střídavě s Vlaďkou a její dcerou Zuzkou. Samostanou jednotku tvoří naši bavorští bezúdržboví jezdci Drákula na Rku a Zdenda na GSku.

Po pár pivech se jedem ubytovat, bydlíme u paní Marjánky Tismanaru. Kluci začínají s pravidelným každovečerním servisem. Já jako vždy sedím opodál a nedělám nic. Ventily, řetězy, olej – já to moc neřeším. Vyjetý olej nakonec dostává pan domácí a je za něj moc rád – údajně do motorové pily. Jsme voláni k večeři, na stole zatím stojí jen panáky s aperitivem. Vzápětí už se na stůl nese výborná polévka a hody se rozjíždějí. Následuje mleté maso zabalené v kvašeném zelném listu, všichni se cpeme, abychom záhy zjistili, že to ještě zdaleka není všechno. Další chod je hora kuřecího masa a hora bramborové kaše. Vzduchem létají knoflíky od kalhot a všichni hlásí úplné přežrání. Do toho se na stole objevují rohlíčky plněné marmeládou, kterých i přes to přežrání ztrestáme asi půlku. S funěním parních lokomotiv se vlečem do hospody. Drákula nás ještě vede na prohlídku typického Helenského statku, ke staré známé Stefanii Táborské alias Štefi, kde nakupuje kozí sýr a všichni dostáváme ochutnávku. Jako bonus musí každý dát velkého panáka pálenky. Přes hospodu, kde se zdržíme jen pár hodin jdeme na kutě. Chytil se nás RUP (rumunský univerzální pes), se kterým si všichni hrajeme.

Ráno se všichni neochotně hrabou z pelechů. Utrpení nám kompenzuje výborná a bohatá snídaně. Dochází na placení. 350 korun za ten pětihvězdičkový servis? Pro nás středoevropany příjemná suma. Než vyrážíme, kluci ještě opravují domácímu křovinořez. Drákula rve RUPa z hospody do comba, že ho vezme domů. Vyrážíme a zastavujeme ještě před domem kde jsou ubytovaní Tatíkovci. Pavlík vylézá ospalý ze vrat a pronáší něco o tom, že tedy půjde vzbudit zbytek rodiny. Moravákům to holt zase trvá déle než nám normálním smrtelníkům tak jedem k motorkářsky nejprofláklejšímu místu v Heleně.

Fotíme se u cedule Sfinta Elena. RUP si asi uvědomuje, co se s ním děje a bere dráhu zpátky do vesnice. Ještě skupinové panoramatické foto s Dunajem a razíme. Kopírujeme Rumunsko-srbskou hranici tvořenou tímto evropským veletokem. Je tu velká koncentrace celníků – Politia de Frotiera, kteří brání hranice EU před nechtěnými imigranty. Je to směšné, když v tu samou chvíli přistávají v Itálii dvě nebo tři lodě plné černochů nebo arabů a bruselští multikulti pitomci je nadšeně vítají.

V silnici se objevují stále větší a větší díry, až už zbývají jenom díry a žádná silnice. Po šotolině jedeme poměrně dlouho, pak se co chvíli objevují kousky asfaltu – stejně rychle však i mizí. Stavíme u Statuia de Decebal, monumentální busty posledního krále Dácie vytesané ve skále. V tomto místě Dunaj, jinde i přes kilometr široký, protéká pouze několik set metrů širokou průrvou, síla vody je tu obrovská. Skupinové foto, kafíčko, svačinka, dolití benzínu a cváláme dál. Ve městě Orsova se napojujeme na rychlostní silnici číslo 6. Stavíme u obrovské dunajské přehrady Portile de Fier (Železná Vrata), která je současně přechodem do Srbska a zdymadlem pro nákladní lodě. Chceme se tu fotit, ale okamžitě po nás jde ozbrojený celník a i když nevládne žádnou známou řečí, celkem jasně naznačuje, ať táhneme.

V Drobetě se loučíme s Dunajem, jehož vody míří na jihovýchod, aby se po tisíci kilometrů setkaly s vodami Černého moře. Naše kola míří na severovýchod, krajina nic moc, města kterými projíždíme jsou ušmudlaná a šedivá. Dělá se příšerné vedro a co chvíli silnice mizí, tady je to horší o to, že před námi často jedou i náklaďáky. Časem se stav silnic stabilizuje, je to celkem obstojná asfaltka a tak ženeme stádo opic přes suché rumunské nížiny. Kolem silnice se objevují různé rafinerie, rozapadající se továrny nebo cikánská ležení. Předjíždíme koňské povozy, rumuni nám mávají a tak cesta ubíhá. Trochu bloudíme ve městě Targa-Jiu, ale rychle se zase orientujeme a pokračujeme správným směrem. Ve městech se vyskytuje dost kruhových objezdů, což je adrenalinová záležitost. V Rumunsku na nich platí normálně přednost zprava, ale nikdo nedodržuje ani to ani normální smysl provozu po kruháku. Není výjimkou, že na dvouproudovém objezdu začne auto z vnitřku vyjíždět, zatímco auto jedoucí po obvodu pokračuje. Troubí se a brzdí, ale jinak si z toho nikdo těžkou hlavu nedělá.

Před námi se začínají zvedat první vrcholky pohoří Capatanii. Dojíždíme do podhorského městečka Novaci, kde začíná úplně nová, vrcholová silnice 67C. Ve své podstatě je to silnice vlastně dost zbytečná, nespojuje žádné významné body, je to spíš turistická atrakce. Jenomže tahle atrakce je naprosto skvělá. Kousek za městem bouchají saze Zdendovi, bere za plyn a už odřezává jednu zatáčku za druhou. Já se snažím, ale moje motorka není tak mrštná, abych s ním mohl soupeřit. Tohoto úkolu se zhostil Zámčus, který podlehl kouzlu vrchařské prémie. Cestou nás zpomalují jenom krávy a osli, kteří se procházejí po silnici v těch nejméně očekávaných místech. První zastávka je pod vysílačem, kde je velké parkoviště. Z tohoto místa začíná silnice po hřebenech s dechberoucími výhledy, trošku znervózňuje jenom fakt, že tu ještě nejsou svodidla a kde končí silnice často začíná asi dva kilometry hluboká strž. Při cestě do kopce, když přijde zatáčka, často vidíte jenom asfalt a za ním nic, to je trošku nepříjemné. Stoupáme pořád výš a zastavujeme na nejvyšším místě silnice, kde je malé komerční středisko. Můžete si tu koupit rozličné lapače prachu, ale taky něco k jídlu. To nás baví víc než suvenýry a zase začíná obžerstvení. Zdenda zkouší terénní ambice svojí Gorilly a vypadá to, že by to i šlo. Stačí jenom nemít pud sebezáchovy.


Válíme se v trávě, ale v horách je celkem zima. Sedláme stroje a začínáme klesat. Stejně perfektní zatáčky jako vedly nahoru vedou i dolů. V jednom místě stojí v zatáčce oslíci, tak si s nimi chvíli hrajeme a pokračujeme. Náš dnešní cíl už je jenom kousek. Projíždíme údolím, kde v lesích táboří davy profesionálních houbařů a za chvíli jsme v Pionýráku.

Vlastně se to tu jmenuje Obârşia Lotrului, je to bývalý pionýrský tábor, proto ten název. Jakožto známý anglista jsem vyslán domluvit ubytování. S tou angličtinou to není tak slavné, ale to ani u místní obsluhy. Nakonec se domlouváme a cena za ubytování je jenom 5eur na osobu (10€ za chatku). Jdeme se ubytovat do chatek, které vypadají lépe zevnitř, než z venku. Hned se nás ujímá místní dělík, který je tu také ubytovaný. Bohužel umí asi jenom deset anglických slovíček, ale dokázal s nimi vykouzlit asi půlhodinovou debatu. Konečně přišla řada i na mě se servisem, je třeba vyměnit olej. Olej mění i Vašek a MAP. Někteří se odebírají do hospody na smažák, který se tu ale dělá z kaškavalu. Připojuji se na pivo a u baru kupuji chleba a žebrám vodu do petky, obsluha mluví jenom rumunsky, tak je to vcelku sranda.
Večer děláme požár. Popíjíme různé druhy kořalek, kterými jsou vyzbrojeni hlavně moravští účastníci zájezdu. Zámčus vytahuje hrůzostrašnou věc zvanou huj-huj. Jde o dřívko se zářezy, na jehož konci je na hřebíku vrtulka. Přejížděním po zubech se má vyvolat řízené tlumení podélných kmitů a donutit vrtulku točit se chtěným směrem. Nikomu kromě opilého Zámčuse a dříve zasvěcených to nejde. Nejvíc to chytlo Tomáše, který se při roztáčení vrtule skoro zbláznil. S ujištěním, že zítra můžeme spát jak dlouho chceme, protože máme před sebou nejkratší etapu, se rozcházíme do chatek.

Ráno to tak ovšem příliš nevypadá. Nejdřív se nám do chatky, kde se se Zdendou pokoušíme spát, dobývá Drákula. Tu ignorujeme a spíme dál, za pár hodin přichází Tomáš se slovy, že všichni jsou už připravení k odjezdu. Tak nevím, vždyť ještě není ani jedenáct hodin. Vstáváme, vaříme a Vašek nám vypráví, jak chtěl ráno dolít do motorky olej. Příliš se mu to nedařilo, protože ráno mrzlo a olej vůbec netekl. Musel ho tam skoro naházet lžičkou.
Při odjezdu projíždí někteří brodem, jenom pár z nás se z iracionálních obav o čistotu motorky k tomu neodhodlalo.
Vydáváme se opačným směrem, než je dnes náš cíl. Čeká nás jen asi 100 kilometrů a tak se jedeme podívat na přehradu Vidra. Chvíli trvá, než najdeme přístup dolů k vodě. Přejeli jsme ho a kousek se vracíme, ale je tam. Na cestě je nasypaná hromada hlíny, aby se tam nedalo vjet. Několik zvědavců jí objíždí lesem a přijíždíme k vodě. Přehrada je hodně vyschlá a tak jezdíme po vzniklých písečných dunách. Ten kdo zastaví, zahrabe zadní kolo do písku, nakonec se na největší dunu dostanou všichni kdo se odvážili jet dolů. Přehrada je nádherná, na koupel je už trochu pozdě, tak děláme alespoň fotky. Vyjíždíme nahoru k silnici, kde nás čeká zbytek tlupy. Dokouřit, nasedat a odjezd. Stoupáme do hor, míjíme Pionýrák i odbočku na 67C. Asfalt mizí a začíná šotolina, zaválcovaná sice, ale od pohledu již hodně dávno. Přehupujem se přes sedlo rozdělující správní oblasti Valcea a Hunedoara a začínáme padat z pohoří Capatanii ku městu Petrosani. Cesta padá údolím malé říčky, sympaticky se klikatí, zakusuje se do skalnatých břehů. Rychlý předvoj (já a Zdenda) spolu s boxerskou dvojkou (Drákula a velký Zdenda) si dávají pauzu na svačinku. Ostatní mezitím s pečlivostí výrobců lodí v láhvi aranžují své stroje v korytě potoka o pár kilometrů zpět a fotí, aby mohli doma tvrdit, že takovým terénem jsme jeli minimálně deset kilometrů.

V Petrosani míjíme velké železárny a ocelárny a po hlavní míříme do města Hateg. Je velké vedro, tak jedeme rychle – kvůli chlazení sebe i našich vraníků zavřených v hliníku. V Hategu odbočujeme směrem do pohoří Retezat, na jehož vrcholcích podle pověsti stojí pravý tajemný hrad v Karpatech. Ten nevidíme, zato vidíme, jak se nějaký rumunský soudruh snaží vybrzdit Vaška. Škoda, že nezastavil, mohli jsme mu internacionální znakovou řečí vysvětlit jak se jezdí. Zastavujeme na parkovišti před koloseem, hned vedle stojí antické fórum – dojeli jsme k římským vykopávkám Ulpia Traiana v Sarmizegetuse. Nikomu se nechce v tom příšerném vedru a v motorkářských hadrech na prohlídku, za kterou se navíc platí. Jedeme se tedy nejdřív ubytovat, což řeší současně oba problémy. Bydlíme u Dani, respektive v Pensiunea Agroturistica Ulpia Traiana u Dani a Florina Delinescu, kde nám to domluvil Ivan. Je nás sice trochu moc, ale mladí si staví stan a ostatních 11 lidí se do tří dvoulůžáků bez problému vejde.

Dani přináší kartón piv která rychle mizí. Konečně jsme se trochu uvolnili po jízdě a většina z nás se vydává na vykopávky. Penzion svou velkou zahradou s vykopávkami přímo sousedí, tak jdeme zadní brankou – samo, že zadarmo. Opičákům se nejvíc líbí koloseum, kde přicházejí nápady na různé šílenosti. Po návratu z vykopávek jsme zvaní na večeři, která je v ceně ubytování. Rozjíždíme se tuicou, výbornými sirupy z domácích surovin k tomu piva kolik kdo vypije. Zeleninový vývar, kousky čuníka s brambory a jako zákusek langoš plněný sýrem – všechno naprosto delikatesní záležitost a vše samozřejmě z domácích surovin. Pamatujete jak se vlk přežral Karkulky, babičky a bábovky a ležel před chaloupkou? Před naší chaloupkou leží takových vlků víc a vyjí až uši zaléhají.
Zcela a totálně přežraní a přepití se postupně už za tmy odebíráme spát.

Ráno u snídaně je toho jídla snad ještě víc. Všichni se cpem, ale stejně toho na stole spousta zbyla. Za tenhle úžasný servis platíme směšných 45lei, loučíme se a vyrážíme na další etapu naší anabáze.
Vracíme se kousek zpátky do Hategu, cestou nás zdrží obrovský trh. Všude se poflakujou krávy, ovce, osli a Rumuni. Každý něco prodává nebo kupuje. Pomalu projíždíme zasekanou silnicí, každý diriguje provoz po svém. Jediní kdo nemají vliv vůbec na nic jsou místní policisti, které všichni ignorují. V Hategu hledáme ten správný výjezd. Nechceme na hlavní a hned za městem se nám to vyplácí. Zatáčky nahoru a dolů a žádný provoz.
V Hunedoaře se smějeme cikánským domům, které jsou vyzdobené jako jejich maringotky. Směr už od rána sever, zanedlouho západ - začínáme se pomaličku zase vracet domů, ale snažíme se na to nemyslet.
Projíždíme Devu, Brad, občas benzínka, občas pauza na cigárko, rovný silnice, zajímavýho nic moc – jenom to Rumunsko, ale to se snad ani nedá popsat. Pomalounku polehounku se silnice nesměle začíná zdvíhat, občas se objeví i zatáčka. Párkrát přehoupneme pomocí několika zatáček kopec, dva. Teprve když před Campeni odbočujeme na západ, vidíme na obzoru něco, co slibuje hodně zábavy. Před námi se začíná zvedat další část Východních Karpat – pohoří Apuseni. A taky jo, přijíždíme do městečka Horea a odbočujeme na silnici se signaturou 1R. Začínáme ostře stoupat, kvalita silnice začíná ostře klesat. Postupně se vozovka zužuje, ale pořád to je asfalt. Nevydrží to dlouho, silnice se rozšiřuje, ale asfalt je pryč. Před námi je šotolina, děravá jak hlava dědy Mrazíka. Díry jsou ale vidět a dá se celkem vyhýbat. Domluva je, že zastavíme v sedle na kopci odkud cesta klesá. Ivan tvrdí, že to poznáme podle veliký dřevěný brány. Tak valíme a hledáme bránu. Ta se ani po dvou kilometrech co klesáme neobjeví, tak otáčíme a čekáme v místě, kde to vypadá jako vrchol. Doráží zbytek i s Ivanem, známým českým znalcem vyřezávaných bran. Po chvíli bránu skutečně najdeme – leží v kopřivách u cesty, rozložená na prkýnka. Když už tu stojíme, dáváme pauzu na oběd. Kolem jezdí Rumuni jako by tu byla rychlostní silnice. Dostaví se i polodivocí koně, kteří se tu volně pasou. Očichají motorky a když je vytroubí náklaďák, utečou.


Pouštíme se dolů z kopce, silnice je o něco lepší – pořád šotolina, ale méně děr. Potkáváme ještě stádo krav a všude spoustu koní. V místě kde vede tenhle typ povrchu na obě strany nejdál se staví nová sjezdovka. Kdo si chce zalyžovat, musí vyrazit už v listopadu. Stavíme v Poiana Horea, rázovitá horská osada. Všude ale nákladní auta plná dřeva. Drancování téhle krásné země jde chlapcům rozhodně od ruky. Pokračujeme dolů až k přehradě Fantanele, zase začíná asfaltka. Závodím s Bavorákama, ale na rovinkách mi ujíždějí. Zvlášť Drákula, řečená Fitipaldi. Dál je hezká silnice, tak trochu závodíme všichni. Zdendové si v zatáčkách šlapou na paty, až to kardanisty přestane bavit a berou nám na rovince dráhu.
Dojíždíme do Huedinu. Jsme zase na rumunské placce. Děvčata vybírají výpalné na večerní gábl. Dáváme každý deset plastových penízků. Po hlavní bereme směr západ po silnici číslo 1. Z hlavní odbočujeme do Lunca Visagului, kde nás čeká další domluvené ubytování „u Řeka“. Pokoje čisté a dokonce teče teplá voda. Na dvoře zase probíhá pravidelný servis, jenom já sedím opodál a zase nedělám nic. Ženy se ujímají nakoupené hromady jídla a vyrábí z něho luxusní večeři. Domácí ještě přidává teplý hrášek v nálevu a už zase začíná naše pravidelné večerní obžerství.

Ráno jsme voláni k snídani. Tou je to, co se večer nesnědlo. Vašek, který nám večer oznámil, že se trhá, aby mohl ještě trávit čas u příbuzných v Tatranském podhůří je připraven k odjezdu. Nakonec se mu i přes drobné nedorozumění daří zaplatit za nocleh, startuje stroj, mává a odjíždí v dál. Jeho škoda, připravil se o to nejlepší. I když mám takový pocit, že by nás za to co přijde proklel.
Zjevuje se „Řek“, majitel penzionu. Ivan se Zámčusem se neodhodlali a penzion nekoupili, škoda. Byl totiž na prodej. Balíme, startujeme, odjíždíme. Kus zpátky na hlavní a z hlavní na Rachitele. Minulého dne nebyl mobilní signál, teď pípají mobily a vyřizujou se důležité hovory. Kdo netelefonuje, dává si kafe a mudruje. Kam dál? V krátkodobém horizontu je to jasné, jedem se podívat na Rachitele Valul Miresei – úchvatný vodopád, ke kterému vede ještě úchvatnější cesta. Kameny jako dětské hlavy, díry jak v naší státní pokladně, ale stojí to za to. U vodopádu je dětský den a přes údolí lítají malý svišťové,.. na laně. U mapy probíhá bouřlivá debata. Řidička červeného auta odmítá pokračovat vzhůru směr Padiš. Majitel červeného auta přesvědčuje, že když už jsme tady a je tak krásně sucho, tak tam musíme dojet. Vypadá to, že se skupina rozpadne, ale nakonec se přeci jen vydáváme nahoru následujíc značku Padiš 23km a pořád jsme všichni. Hodně pomohlo to, že Zámčus to tu zná a ví, že silnice se bude čím dál jenom zlepšovat. Ve světle budoucích událostí nelze toto tvrzení označit za zcela pravdivé.
Stoupání začíná krásnou šotolinou, je tu čerstvě připravený podklad pro asfaltku. Že je sucho se přesvědčujeme často – pokaždé co nás někdo předjede. Písek nechutná nic moc a i mezi sebou dodržujeme půlkilometrové rozestupy. Když dojedete auto s mixem, stojí to za to. Nahoře v sedle Prislop kvůli prachu probíhá výměna a olejování vzduchových filtrů. Nikdo z nás ještě nepotřebuje nový výbrus, který by mračna prachu zajistila hravě. Pamatujete co jsem psal na začátku? Už od Rokycan jedu bez filtru - tak teď už zase chvíli ne.
Valíme dál, pořád po uválcované šotolině. Na silnici se intenzivně pracuje a je jasné, že příští rok už tady bude nová asfaltka. Všichni z těch, kdo sem jezdili v minulých letech endurovat na bavorácích zamačkávají slzu v oku. Nicméně asi 15 kilometrů před Padišem je cesta ještě netknutá. Zužuje se do hustého smrkového lesa a není tu ani stopa po jakékoli úpravě. Na nejistých křižovatkách se ptáme lesních dělníku kudy tudy na Padiš. Nikdo nás neposlal špatně


Začíná to být skutečná zábava, šutry, písek, vyjeté koleje. Jedeme dvacet a přesto jsme víc ve vzduchu než v kontaktu s vozovkou (dá-li se tomu tak říkat). Přichází i brod a překážky na silnici, co chvíli se objeví náklaďák se dřevem. Motorku postavíš do malin, ale co naše auta? Později budeme za tento fakt nazváni nejrůznějšími jmény. Co teprve když to bylo aktuální? Když to začíná být nejzábavnější a cesta pokračuje přes velké balvany, tak dojíždíme na Padiš, kde přesně v sedle všechno zábavné končí a začíná zcela nová a zcela nudná asfaltka. Až tam někdo pojede příští rok a budeme mu vyprávět, jaký to tam bylo krásný, nepochopí. Stojíme se Zdendou na kopci a čekáme na ostatní. První se z oblaku prachu zjeví bavoráci. Drákula s úsměvem od ucha k uchu se chválí, jak to na Rku pěkně projela. Velkej Zdenda na GSu asi změnu povrchu ani nepocítil. Pak je dlouhá mezera, než se objeví zbytek opičáků. Chybí ale Tatíkova klika. Tatík dorazí za chvíli s tím, že osádka červeného auta stávkuje. Nakonec obrací a vyráží na diplomatickou misi s cílem vysvětlit, že už jsou to jenom 3 kilometry k asfaltu. Přijíždí Tomáš s kombem a Zdenda odjíždí krosit s opicí k vrcholu Padiše. Vrcholové foto, mazlení s rumunský maxirupem Fíkem a bezmotorově sjíždíme po asfaltce o kus níž do Pensiunea Turistica Padiš. Exotickou atmosféru kazí jenom to, že v hospodě u pensionu sedí asi 10 lidí a všichni jsou to češi. Objednáváme od bábušky tři chatky po 20 leiích za kus (člověka) a konečně přijíždí i červený offroadový Fusion z kterého na nás Vlaďka dští oheň a síru. Dožaduje se nového červeného auta, ale Zámčus jí uklidňuje slovy, že zítra už je to dolů jenom po asfaltce. I o pravdivosti tohoto výroku by se dalo v budoucnu celkem pochybovat.
Poleháváme před chatkami, pijeme pivo a hodnotíme cestu. Jedno pivo (moje) nešikovně postavené v trávě teče předsedovi do kalhot. Překvapen svojí nenadálou inkontinencí mlčí, až si toho všimne a začne mě jebat. Teskním nad vylitým pivem a zase je veselo.
Je čas k jídlu. Někteří odcházejí na místní specialitu řečenou myši (mleté maso ve formě šišek a k tomu opečené brambory), zbytek vaří silné pytlíkové vývary, případně si na chleba roztírá namleté pařáty a zobáky. Nakonec se všichni scházíme v hospodě a chlastáme tuicu. Vzhledem k tomu, že to tady točí do decáků, tak většině stačí jedna a jsme smontovaní. Někteří únavou padnou před chatkou do trávy a jsou na místě prkený. Zdenda bere motorku a jede zase krosit. Co chvíli je slyšet vrčení z  jiné části okolních lesů. Když se vrátí, má bahno i na zubech a v kufrech směs jídla a nářadí. Večer v restauračním zařízení zapřádáme hovor se zbylými Čechy. Jsou to horští turisté z Brna a chlastají podobným tempem jako my. Vyptáváme se, co nás zítra čeká a údajně je to úplná pohodička. Zámčus cpe svou motorku do chatky, takže je rozhodnuto, že dveře přes noc zůstanou otevřené. Čtyři chlapi a motorka plná benzínu, to bysme se do rána udusili. V noci do dveří nahlíží vlkodlak, místní obří pes. Probírá se Zdenda a svým dechem, mohutně prosyceným kořalkou, psa vyhání.

Ráno se probouzíme do ukrutné zimy. Jsou tak 4 stupně a sluníčko ještě nikde. Roztápíme vařiče, které vyrobí alespoň nějaké teplo a hlavně ohřejou vodu na čaj, který přes plecháček pěkně hřeje ruce. Pomalu balíme a najíždíme před pension, kde bude skupinové foto. Nutíme bábušku, aby se vyfotila s námi a protože tam chceme být všichni, snažíme se aby nás jeden místní vyfotil. Ten to nechápe a cpe se k nám, aby byl na fotce taky.

Dnes opustíme Rumunsko, zatím se nikdo nedojímá, ale cítíme to všichni. Nový asfalt pokračuje několik kilometrů dolů. Je příšerná zima, mrznou mi ruce. Asfalt končí a začíná uválcovaný podklad pro budoucí silnici. Všude dělnící, kteří postávají kolem ohnišť a tlemí se na nás. Dolů se točí příjemné zatáčky a než se nadějeme, jsem dole v údolí. Odtud ještě kus po šíleně rozmlácené cestě, která navazuje na asfaltku.
Čekáme u hlavní, až se naštosujeme všichni. Máme po včerejší i dnešní etapě obalené řetězy pískem. Někteří chtějí čistit a dotahovat, ale většina rozhoduje, že na to bude čas u nejbližšího supermarketu. Cesta po hlavní není až tak záživná, většinou rovinka. Pohoří Apuseni nám nenávratně mizí za zády a skrývá se do ranního mlžného oparu. První dnešní zastávka je ve městě Beius u Lídlu. Nebo to bylo Penny? Nevím, každopádně jeden z evropských unifikovaných hnusů to byl. Nakupujeme svačiny, čistíme a mažeme řetězy, kontrolujeme stav motocyklu před jízdou. Dnes máme před sebou zase dlouhou etapu až do Revúce. Opouštíme Beius směrem severozápadním, tento směr dnes budeme sledovat celý den. Rovinky, nic moc silnice, jenom ta země je krásná. Nechce se nám odtud.
Zřejmě je třeba prostavět do konce roku hodně německých peněz a tak pořád někde stojíme na semaforech. K tomu žluté cedule na nás všude křičí, že život je prioritní a nemáme se chovat na silnici jako prasata.
Před námi se zjevuje ošklivé šedivé město Oradea. Jsme chytřejší než před týdnem a tak se nám povede se napojit na obchvat, takže tím nemusíme projíždět. Ještě projet průmyslovou zónou, být svědky precizního manévru místního blba na kruháči (opět vyjížděl z vnitřního pruhu přes vnější a to i když v tom vnějším jel tirák a hodlal pokračovat po objezdu) a jsme v hraniční zóně. Zastavujeme na benzínce, tankujeme levnější rumunský benzín a utrácíme poslední plastové penízky. Když už to musí skončit, tak se domů docela těšíme. Někteří na rodinu, někteří na sprchu a někteří na to, že budou moct spát třeba do jedenácti. Loučíme se se skupinou Tatíkovců, kteří se kousek za hranicemi odpojují, aby mohli nadcházející víkend strávit v maďarských termálech.
Přijíždíme na hranice, na rumunské straně nikdo nic nekontroluje. Zdenda čumí do mapy a přehlédne obrubník. Ukazuje se, že opice má vlohy nejen na cestování a kros, ale taky na trial. Maďaři kontrolují pasy, ale nijak extra to neprožívají. Smějou se nám jako malí kluci. Vstupujeme do Schengenského prostoru a jsem zase o kus blíž k domovu. Na maďarské straně je silnice o dost lepší a my zase bereme za plyn a s šoupátkem až pod bradou ubíráme až někde před Debrecenem.
Trošku se motáme, ale nakonec se společným úsilím vymotáme správně. Potřebujeme jet směrem na Miskolc, ale taková cedule tu nikde není. Nakonec Zdenda zjistí, že na Miskolc se dostane člověk tak, že sleduje název jakési prdele před Miskolcem, na kterou museli udělat extra širokou ceduli. Nakonec jsme ale do Miskolce dojeli a slunce se začalo pomalu, ale s jistotou přesouvat blíž a blíž západnímu horizontu. Z Miskolce je to už jenom asi dvě zastávky autobusem na slovenské hranice.
Hraniční přechod Bánréve – Kráľ je zcela opuštěný. Za ním nás vítá republika, kterou už dobře známe. No, kdyby nic, tak alespoň pivo se tady řekne pivo. Přijíždíme k Tornaľe, kde zastavujeme na benzínce. Zdenda nám oznamuje, že už to dneska chce stáhnout celý. Je asi šest hodin večer a jsme teprve na východním Slovensku, takže to bude do Žamberka ještě pár kilometrů. Taky bych už nejradši byl doma, ale mám to ještě o 400km dál, takže to nepřipadá v úvahu. Zdenda si bere nejnutnější věci z komba, loučí se s námi a vyráží západním směrem na Rimavskou Sobotu. My ostatní jedeme na sever. Ani ne za hodinu zastavujeme opět před obchodem Janka Maukše, kde už na nás čeká Drákula s velkým Zdendou.
Zámčus si všímá, že na Ivanově Gorče ráfek taky prasknul. Muselo se to stát někde kousek odtud, protože díra ještě není tak velká. Navíc duše zůstala vcelku, takže Ivan dojel aniž by si něčeho všimnul. Jet se s tím ale rozhodně nedá, takže motorka jde na špalky a naučenými pohyby jde zadní kolo dolů. Štěstí v neštěstí je, že Zámčus měl defekt na druhé půlce děleného disku a tak se ze dvou prasklých dá složit jeden použitelný. Sice je z jedné strany modrý a z druhé stříbrný, ale dojede-li to až do Bolehošti, dá se nad tímto estetickým detailem mávnout rukou. Večer zase hubneme u grilování a pití piva, kecáme a pomlouváme ty, kteří už se od skupiny oddělili. Jdeme spát brzo. Zítra každého z nás čeká jinak dlouhá etapa, podle toho kde bydlí. Nejdelší cesta čeká na mně, do Plzně je to z Revúce asi 700km.