Dácií na modelech motocyklů aneb Rumunsko 2012

Teplý podzim roku 2011, sedíme v Bolehošti a usmíváme se tomu, co právě předestřel Zdenda. Do Rumunska? Na opicích? ... pobavené úsměvy.

Zní to až neuvěřitelně, neuběhl ani rok a já balím do kufrů na své stařičké Hondě poslední nezbytnosti pro cestu do RUMUNSKA. Je pozdní večer 29. srpen a moje vyzbrojená motorka je připravená k časně rannímu odjezdu.
Ráno se startuji morbidně silným čajem, usedám do sedla a na navigaci ťukám Vaškovu žebráckou adresu. Je pár minut před šestou a slunce se líně škrábe na obzor, za který mířím. Po pár kilometrech si uvědomuji, že je mi hrozná zima, ale zmáčknu se, protože jsem už v Rokycanech a do Žebráka to mám pár kilometrů. Obleču se až u Vaška.
Cestovatelská averze mojí motorky se opět projevuje. Motor v kopcích cuká a nechce se nechat vytáčet. Tentokrát mě to ale již nepřekvapí, neboť vím co to je a jak to vyřešit. Tuningový vzduchový superfiltr letí do kufru, kde zůstane skoro celou cestu. Bez něj si motorka jenom chrochtá a předvádí neuvěřitelné výkony.
Zastavuji před Vaškovým domem, ten na mě čeká již plně vyzbrojen a připraven k odjezdu. Oblékám si nepromoky, protože v těch je teplo. Po rozloučení s vaškovou paní se řadím za zcestovalejšího vůdce skupiny Západní frakce opičího gangu a vyrážíme. Slunce nám svítí přímo do obličeje a naznačuje nám, že míříme správným směrem – na východ.
První zastávka je v Dobříši na náměstí, kde dolévám benzín. Za Dobříší ještě technická přestávka pro jezdce a pokračujeme v jízdě ospalým Středočeským krajem. Přejíždíme vodní nádrž Slapy a po pár kilometrech jsme v Benešově, kde stavíme na benzínce. Protáhnout tělo, ukojit primární pudy a pokračujeme souběžně s nejfrekventovanější českou panelkou, kterou záhy podjíždíme směrem na Havlíčkův Brod. Odtud po hlavních silnicích směrem na Žďár nad Sázavou. Mezi Kunštátem a Prostějovem se v provinčním hostinci stavujeme na pozdně odpolední oběd. Není to sice žádný epikurejský zážitek, ale ty nás, popravdě řečeno, teprve čekají.
Na zlaté Hané jde teplota poměrně razantně nahoru, pečeme se při poskakování na semaforech v Prostějově, lízneme Přerov a přes Valašské Meziříčí se blížíme k nejmladší části naší státní hranice. V Rožnově tankujeme „levný“ český benzín a Vašek volá našemu předsedovi Ivanovi, aby ho informoval, že naše skupina překračuje státní hranici a odteď každé naše konání bude mít důsledky mezinárodního charakteru. Na benzínce u stolečku sedí příslušníci bezpečnostních složek, lidově řečeno chlupatý, a přes svůj nezvladatelný smích, který vyvolávají naše stroje se nemohou věnovat činnosti, kterou dosud vyvíjeli – totiž popíjení kávy.
Hranici Slovenské republiky pokořujeme přechodem Velké Karlovice – Makov. Z Beskyd padáme dolů k Váhu a z Bytče pokračujeme na Žilinu. V Žilině překáží na sjezdu z dálnice zácpa, proplétáme se kolonou a v poměrně hustém provozu, kdy nás řidiči ne vždy zcela ohleduplně předjíždějí jak se dá, pokračujeme na Ružomberok a cíl naší dnešní cesty, tatranskou metropoli Poprad.
Na hranicích Tatranského národního parku zastavujeme, Vašek přidává vrstvu oblečení a já ho upozorňuji, že mu nesvítí zadní světlo. Jsme již téměř u cíle a naší dvoučlennou kolonu uzavírám já, takže nemá smysl to nyní řešit. Tmu, která přišla nečekaně rychle, jen pár set metrů před naší odbočkou proříznou modré a červené záblesky – zastavuje nás slovenská Polícia. Upozorňují Václava, že mu nesvítí světlo, ten jim tvrdí, že o tom neví a že mu to muselo prasknout teď, při kontrole před jízdou bylo vše v pořádku. Já radši mlčím, protože bych se svou vrozenou pravdomluvností musel přiznat, že jsem mu to říkal. Vašek obratně přechází do protiútoku a ptá se na cestu. Oficíři když zjistí odkud přijíždíme a že jsme už skoro v cíli nad nesvítícím světlem mávnou rukou a přejí nám šťastnou cestu. Odbočujeme do Staré Lesné, kde Vašek chvíli hledá a nakonec i najde privát, ve které již byl ubytovaný. Motorky parkujeme bezpečně na dvoře. Vaříme něco amarounů k večeři, uléháme do manželského lože a celkem vyčerpaní 13 hodinovou jízdou usínáme.

Dřív než se probouzím, kdesi na západě se vydává na cestu druhá část naší skupiny. Dále tedy slovy našeho velectěného předsedy o jejich cestě do místa našeho setkání.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ve čtvrtek 31. srpna je vše připraveno, moje a Zámkova Gorilla stojí v Bolehošti naleštěné a natankované stejně jako doprovodné Combo a jeho řidič Tomáš. Drákula jela už ráno do Ostravy, kde spí u přátel Zdendy a Gabči, zítra se mají s velkým Zdendou na dospělých motorkách přesunou do Revúce, kde je domluvený nocleh u kamaráda Janka Maukše.
V pátek ráno v 7.00 vyráží z Bolehoště 2 Gorilly a Combo, jedeme v nepromokách ale podle předpověďi a příchodu deště v noci očekávám, že počasí se zlepší někde u Brna. Dojíždíme do Svitav, kde máme rande se Zdendou – iniciátorem akce. Po kávě a cigárku jedeme dál a jak se blížíme k Brnu, opravdu přestává pršet. Průjezd Brnem je jako obvykle opruz, naštěstí rychlý, ještě chvíli trpíme na dálnici a skoro za slunečního svitu dorážíme do Slavkova, kde už čeká Martin alias MAP, který se sem včera přesunul ze Sušice. Dále tedy pokračujeme 4 Gorilly a auto.
Svlékáme nepromoky, ve Starém Hrozenkově zase káva a nákup dálniční známky pro Combo. Překračujeme hranice a jedeme směr Trenčín, Bánovce, Prievidza, Nitrianské Pravno a doprava na Turčianské Teplice. Před nimi míjí Zdenda, který jede v čele podle papírové mapy na řídítkách, odbočku, ale když za sebou nikoho nevidí, vrací se a pokračujeme správně. Následují proslulé harmanecké zatáčky a Banská Bystrica, opět kafe a cigáro, využíváme nového obchvatu, míjíme město a frčíme na Brezno. Bez zastávky pokračujeme už krásnou kopcovitou krajinou na Tisovec, Muráň a Revúcu, kde Zdenda již neomylně zastavuje u outdoorového a motokrámku Janka Maukše. Vzápětí doráží Janko, otevírá vrata a na dvoře vidíme Bavoráky Drákuly a velkého Zdendy, vaškovu Gorillu a originál DAXe Ondry alias FiffiQa. Majitelé šli nakoupit ale vzápětí přicházejí s plnými taškami zásob na večerní grilování, vítáme se a v družné debatě začínáme jíst a pít. Jsme skoro všichni, zítra nebo pozítří se připojí jen Tatíkovci, kteří jsou už kdesi v Maďarsku… 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Můj den byl o něco méně náročný, protože nám s Vaškem chybělo do Revúce jenom 80 kilometrů.
Spím dlouho, což Vašek moc neoceňuje, protože se už od časného rána nudí, čekaje až se konečně proberu. To se mi daří někdy kolem deváté a před desátou vyrážíme dál. Je nádherně jasno a slunce svítí na vrcholy Vysokých Tater. Míříme do Slovenského ráje. Máme čas, etapa je krátká tak se různě motáme a užíváme si Slovensko. Dnešním cílem je město Revúca, konkrétně obchod Janka Maukše, který nás bude dnes večer hostit. Je teprve ke druhé hodině, když dorážíme do Revúce. Janko nás tedy naviguje kus nad město do odpočinkové zóny. Máchám si nohy v potoce a podřimuju, čas nerušeně ubíhá a za chvíli opět sjíždíme do údolí. U Janka na dvoře již stojí Bavorský předvoj, tedy Drákula se svým Rkem a její kamarád ostravak Zdenda (pro jednodušší orientaci ve Zdendech mu říkejme velký) s GSem. Jdeme nakoupit do Lídlu něco na večerní grilování a když se vracíme zpět, je tu už i celá opičí banda. Ivan se Zámkem, Martin řečený MAP a vedoucí výpravy Zdenda. Přendaváme většinu bagáže do doprovodného auta, jehož řízení se ujal Zámčusův synovec Tomáš.
Večer grilujeme, obdivujeme Jankovy terénní motocykly, pijeme a debatujeme až je čas jít na kutě, protože zítra zase brzo vstáváme, abychom mohli vyrazit směrem do Maďarské kukuřice.