Rodinná dovolená aneb křížem krážem po Balkáně

Sedím sám ve vlaku do Košic a jedu na rodinnou dovolenou. Nezní to sice moc logicky, ale už je to tak. Letos mi bylo 50 a rozhodl jsem se udělat pár změn. Po letech strávených s rodinkou na pláži jsem si řekl dost a vymyslel následující plán. Holky, myšleno manželka s dcerou, vyšlu letecky do Řecka a já za nimi „dopředu“ vyrazím na motorce.

Kapitoly článku

Přípravy na cestu

Koupil jsem letenku a vzápětí novou motorku. V těch 50  mě napadlo, že bych se mohl konečně v tom věku začít také věnovat offroadu, abych náhodou o něco nepřišel. Nadělil jsem si tedy k narozeninám enduro kurz, který jsem omarodil, a skončil posléze na kortikoidech. V ten víkend totiž byla hrozná zima a v kombinaci s mým pocením následkem prostocviků na motorce z toho vyšla neschopnost. Hned po vyléčení jsem pořídil motorku a začal pilovat endurové dovednosti. Zpočátku šlo vše v pořádku do chvíle, než jsem si zapomněl vypnout kontrolu trakce a jal se vyjíždět kopec v bývalém dole. Motorka ztratila rychlost, já z ní víceméně v poklidu vystoupil, a motorka se poroučela k zemi. Dostat ji dolu z kopce byl úkol hodný Arnolda Schwarzeneggera, zvláště když v okolí nebyla ani noha. Nakonec jsem ji dolu dostal a od té doby ji říkám Dr. Jelkyl a Mr. Hyde neboť z jedné strany stále září novotou a z druhé je orvaná jako švestka.

Tím bych asi ukončil popis období přípravy na cestu. K vlastnímu plánu cesty přes úctyhodných 12 států bych vypíchl plánované zlaté hřeby cesty. Slovensko cesta autovlakem do Košic a na internetu tolik probíraná problematika uchycení motorky ke kostře vagonu, Rumunsko Maramures, Bukovina, Bicaz, Červené jezero, Clarksonem tolik opěvovaný Transfaragas, zlatý hřeb cesty do Řecka v podobě dobrodružného výjezdu na horskou přehradu Kalin dam v Bulharsku, do Melniku pro víno, Řecko uvidím na místě, tam jsou vždy offroady, jezdil jsem je tam na skútru, Makedonie Golemo jezero, Albánie Skageruv stůl, pohřebiště lokomotiv nebo cesta SH71, Černá Hora Park Prokletie, Durmitor a zlatý hřeb cesty zpátky offroad u Sarajeva a Travniku.

Realita

Autovlak Praha - Košice

Poslední dny před odjezdem jsem kupodivu začal být nervózní, že jedu sám. Utěšoval  jsem se, že ve vlaku pojedou i jiní motorkáři mířící na sever Rumunska a navěsím se na ně. Ve vlaku se mnou jel pouze jeden motorkář na supersportu, který se vracel domu na Slovensko. Alespoň mi poradil, jak se do vlaku odbavit, což v propozicích nebylo, jak přikurtovat motorku, a ve vlaku jsme otočili pivo. Jinak stačí dvě kurty cca 4m, pokud máte enduro s padacím rámem.

Rumunsko

V Košicích chcalo a po pár metrech jsem šel do nepromoku, ve kterém jsem zůstal asi 70km, potom ho na chvíli svlékl, abych ho posléze zase oblékl, a svlékl ho až ve 3 odpoledne v Maramureši. Serval jsem ho s velkou radostí před jednou pitoreskní hospodou, že se rovnou při té příležitosti najím. Bohužel mi číšnice oznámila, že do práce nedorazil kuchař a já hladový uháněl dál. Zastavil jsem se asi v půl páté v Sapantě na Veselém hřbitově, udělal pár fotek a vybral jednu z místních restaurací, kde jsem si dal čorbu, na kterou jsem se tak těšil. V hospodě při pohledu na hodinky jsem si uvědomil, že je v Rumunsku o hodinu více a musel zkrátit denní nájezd. Skončil jsem těsně před průsmykem Prislop v penzionu, kde se o mě perfektně postarali, uložili, nasytili a napájeli za srandovní peníze. Mělo to jedinou chybu, že jsem při posledním sraní nechal na hajzlu dioptrické brýle na čtení, což mi potom dost ztěžovalo práci s mobilem, který jsem od té doby horkotěžko používal jen na hrubou navigaci a focení. Od té doby jsem byl zkrátka, jak v minulosti, jen se svými myšlenkami. Zvyklý od nás, že brýle na čtení mají na každém rohu, jsem myslel, že brýle koupím v prvním DMku. Tak to ovšem není v Rumunsku ani Bulharsku a brýle jsem uzemnil až v optice v Řecku.

Druhý den začala asi nejhezčí část cesty tam. Vyjel jsem na průsmyk Prislop, kde na rozdíl od Transfaragaše nebyla ani noha a ještě si tam prubnul offroad kolem vysokohorských pastvin. Potom jsem sjel do parádního údolí alpského střihu, kde ovšem na rozdíl od Rakouska jsem potkal za asi 50km pouze dva motorkáře! Následoval super objezd jezera Bicaz, kde opravovali asi na 20 místech silnici způsobem, že ji úplně odstranili, a já se bavil předjížděním aut v offroadu. Následovaly soutěsky Bicaz, které pro mě byly spíše zklamáním. Ne že by nebyly krásné, ale turistů bylo tolik, že nešlo mezi nimi zastavit, natož pořídit nějaké solidní foto. Ujížděl jsem tedy dál k Červenému jezeru, kde se situace opakovala a já valil bez zastavení vstříc dalšímu dobrodružství. Zjistil jsem potom, že Rumuni milují laculi (jezera), kde se hromadně zdržují, a tudíž ode mne žádné foto z rumunských jezer nečekejte. Ten den jsem ještě stihnul pěkný offroadek na šotolině po horských pastvinách, který jsem vybral nazdařbůh cestou. Večer jsem uzemnil ubytování přes Booking.com blízko Transfargaše, které ovšem nešlo najít bez navigace, ani s ní. Nakonec, když jsem asi po páté objížděl kolem bloku, vyšla z jednoho domu, který rozhodně nevypadal jako z fotky na netu, paní a otevřela mi bránu. Při placení pouze cash z ručky do ručky jsem se dovtípil, že madam neměla označený penzion z daňových důvodů (kdepak na ní s EET). Nicméně servis včetně snídaně byl kvalitní a ještě jsem si mohl ve dvoře v pohodě namazat řetěz. 

Další den ráno cestou na Transfaragaš jsem hledal bezvýsledně v pangejtu medvěda, kterého mi ukazovala na mobilu partička motorkářů z Čech. Zdálo se mi podezřelé, že má obojek a usoudil jsem, že bude asi domácí a nejspíš i na stejném místě. Medvěda jsem sice neviděl, ale moji domněnku mi potvrdili pro změnu bulharští motorkáři, kteří mi jako raritu ukazovali fotku medvěda v tom samém pangejtu. Pikantní na tom celém je fakt, že obě národnosti motorkářů shodně nepokrytě tvrdily, že šlo o divokého medvěda, ačkoliv fotka byla focena z několika metrů. Jen idiot by fotil nejnebezpečnější šelmu na světě z několika metrů :). Ohledně Transfaragaše nemá smysl se moc rozepisovat. Nepřišel mi o nic významnější než většina švýcarských průsmyků. Nahoře byla příslibem tolik na motorkářích zmiňována klobása, nicméně bylo tam víc lidi než na Stelviu, když tam loni probíhal závod evropských traktorů, čili jako sraček, dost možná ještě víc. Profrčel jsem vrchol stejně jako Bicaz, minul jsem i přehradu na jezeru ze stejných důvodů a zakotvil u jednoho krámku pod horami a v klídku si tam vypil s místní omladinou na silničkách Monstra. Cesta na bulharskou hranici jedním slovem rovina, takže co psát. Na hranicích jsem si vzpomněl na Pitomia Okamuru, který nám slibuje úžasný život, až nás jako praotec Čech vyvede z EU. Řeknu vám, že jsem si už pohybu mimo Schengen docela odvykl a zvykat by se mi znovu moc nechtělo. Překonat Dunaj, což v Bratislavě zabere asi minutu, za dvě hodiny, přičemž trajekt jel i s naložením  20min, mě připadá dost. Holt kontrola na hranicích musí proběhnout, to se nedá nic dělat 

Bulharsko

Zdržení na hranici nabouralo můj cestovní itinerář a místo v Sofii jsem přespal v půvabném  městečku Vraca. Půvabné na něm bylo to, že leželo v kopci pod horami a směs socialistického realismu s jižanskou architekturou. Jinak ale parádní hotel za 500kč a super večeře s hudbou v centru. Bohužel předpověď na další den takřka vylučovala vysokohorskou turistiku a vrchol cesty do Řecka v podobě výjezdu na Kalin dam byl ohrožen. Ráno pod mrakem, ale nepršelo, takže jsem začal doufat. To mi vydrželo asi 10 minut, než jsem vlezl na dalších 100km do nepromoku. Ten jsem sundal až za Sofií, kterou jsem naštěstí objel po okruhu.  Z dálky vypadala jako větší Jižní město v Praze. Pod Kalin damem jsem rozhodl, že výjezd nemá cenu a za výrazného deště vyrazil za náhradním programem v podobě klášteru Rila. Musím říct, že náplast to nebyla slabá a vynahradil jsem si tak u časových důvodů vynechánou sixteenskou kapli východu v podobě klášteru Voronet. Rilský klášter měl též bohatě malované vnější stěny, na které by se dalo vydržet koukat hodiny. Následně jsem se ještě stavil v Melniku, nejslavnější toť vinařské oblasti v Bulharsku, abych tam koupil dvě lahve bílého na večerní oslavu završení poloviny cesty. Pak už jen dálnice skoro až k hotelu v Nea Kallikrateia v Řecku, kde na mě čekali dcera s manželkou. Jaké to bylo krásné přivítání. 

Na závěr cesty tam mi nedá lehce porovnat Rumunsko a Bulharsko. Rumunsko je země čápů, koňských povozů, divokých psů a nekonečně dlouhých vesnic. Připadal jsem si tam jak v Jizerkách. Naštěstí nikdo nedodržuje rychlost ve vesnici, tak to naštěstí odsejpá. Jinak se ale dá říct, že se Rumuni snaží budovat jak silnice, tak udržovat své domy. To se ovšem nedá říct o Bulharech, silnice vyjma dálnice zarostlé, vesnice tragické. V Bulharsku se pravděpodobně postaví barák a od té doby se čeká, až spadne bez nijakých oprav. Zkratka obyčejná bulharská vesnice vypadá zpustošená jak po válce. Za to se ale Bulhaři umí bavit. Hospody jsou plné, alkohol teče. Mimochodem nejlepší pivo na Balkáně měli v Rumunsku, dalo by se říct, že je chuťově nejpodobnější našemu. Jinak všude mýdlová voda jako v EU. 

Řecko

Z devítidenního pobytu v Řecku jsem jezdil 5 dní. Jezdil jsem zpravidla od 11 do 15hod, abych si ještě užil s rodinkou u moře. Časová dotace tedy omezovala moje teritorium na Centrální (řeckou) Makedonii, což se ovšem ukázalo jako perfektní volba. Jeden den jsem jezdil pobřeží, ale to mě moc nebavilo, neb tam byl prázdninový provoz. Ovšem hory v centrální Makedonii to je jiná písnička. Ačkoliv v Řecku je tisíce skútrů a motorek, jezdí zpravidla jen ve městech, od kavárny ke kavárně a do práce. Mimo město se odváží málokdo. Čili jednodušeji řečeno, měl jsem hory jen sám pro sebe. Nekecám. Zatím v žádné zemi jsem nezažil, abych v kopcích potkal za 4 dny 2 motorkáře. Takové teritorium dát Čechům, tak z něj v mžiku udělají druhou Dubou. Vůbec nejlepší zážitek přišel poslední den, kdy jsem objevil na jednom kopci úplnou jezdeckou nirvánu s exkluzivním povrchem (kam se hrabe Transfaragaš). Jinak samozřejmě skoro každý den jsem narazil na nějaké šotolinky. Nutno dodat, že se psy je na tom Řecko ještě hůř, než tolik zmiňované Rumunsko. Jeden den se na mě rozeběhl dav cca 20 divokých psů a musel jsem přidat plnej knedlík, abych unikl jejich krvežíznivým otvírajícím se tlamám. Také jsem byl často nucen kličkovat mezi kravami, což bylo nepříjemné, zvláště pak, když se ve stádu vyskytovala telata s matkami ochranitelkami. Jinak ubytování paráda, majitelka hotelu mi dovolila dávat stroj do garáže a jídlo v Řecku tradičně skvělé. Po pravdě řečeno po týdnu už jsem měl toho greek salátu dost a musel jsem se nacpat hamburgery a vaflemi se zmrzlinou. Jedinou kaňkou na pobytu v Řecku byla návštěva Soluně, kdy jsem pro obveselení dcery půjčil přes aplikaci elektrokoloběžku, která mi potom odečetla z účtu za 15min jízdu 20euro. Já nadával jako špaček ještě půl dne a manželka nevycházela z údivu, jak jsem mohl použít v aplikaci číslo své kreditky já, zapřísáhlý odpůrce bankovnictví v telefonu a plateb přes telefon. Holt jak jsem starej, tak jsem blbej. 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (22x):
Motokatalog.cz


TOPlist