Rodinná dovolená aneb křížem krážem po Balkáně

Severní Makedonie

Po ranním jamu v Thessalonikách začala hustota dopravy klesat přímou úměrnou k blízkosti Severní Makedonie. Před hranicí jsem si začínal myslet, že do Makedonie jedu pravděpodobně jen já sám. Nakonec nás tam bylo na odbavení 5. Hned za hranicí se nacházel park Pelister s vysokohorským jezerem Golemo. Všude visely nápisy Národní park jako kráva. Pod tíhou cedulí a vzhledem k tomu, že Makedonci, co jsem zatím potkal, se netvářili zrovna přívětivě, jsem vyměkl a cestu offroadem k jezeru vzdal.  Nakonec jsem si celou záležitost racionalizoval myšlenkou, že nahoře stejně prší, což asi nebylo daleko od pravdy neb bylo hrozné vlhko a celé pohoří bylo v těžkých tmavých mracích. O co jsem přišel v parku Pelister, vrchovatě si vynahradil průjezdem průsmyku v Galičijských horách mezi Prespanským a Ohridským jezerem. Průsmyk jsem měl opět skoro sám pro sebe, a jako bonus jsem na jednom odstavném parkovišti viděl první auto s českou SPZ. Báječný přejezd končil vymetenou albánskou hranicí, kde jsem byl, jak jinak, zase sám. 

Albánie

Albánie na mě udělala velký dojem. Je to země plná krásných zelených hor vršících se jedna na druhou. Je to země, kde neznají pojem rovinka, myšleno rovná silnice. Stále jen točíte a točíte a točíte. Kousek za hranicí jsem měl naplánovanou návštěvu Skagerovy stolové hory a hřbitovu lokomotiv. Nic z toho jsem neviděl, ačkoliv jsem postupoval dle návodu jednoho borce na internetu. Střihl jsem si přitom offroad, který mě stál hodně sil, slz a potu, potom co cesta v nejblbější chvíli zmizela a já byl nucen se na značně nerovném pětníku otočit. Vyčerpán, myslel jsem si, že to jen doklepu cca 80km do hotelu v Tiraně. Za Elbassanem jsem si ale vzpomněl, jak jinak než na příspěvek z motorkářů, že nelze vynechat starou již nepoužívanou cestu Elbassan-Tirana, kterou nahradila dálnice. A dobře jsem udělal, připadal jsem si jako v nebi. Vyjedete nahoru a valíte si to sami po vrcholové silnici a hory máte z obou stran. To se jen tak nevidí. Prostě paráda, opět musím říct, kam se sere Transfaragaš. Pak už jen vytrpět večerní trafik v Tiraně, ubytovat se, natlačit šiškebab, dát si pivko s majitelem hotelu při italsko-německo-anglicko-ruční-nožní konverzaci a hajdy na kutě. V posteli jsem zjistil malou komplikaci v podobě opruzené prdele. Naštěstí jsem si přibalil kortikoidovou mast. Předsevzal jsem si další den více jezdit ve stoje i na silnicích, abych si v tom vedru zase nespařil prdel. 

 

 

Ráno jsem se horkotěžko vymotal z Tirany a mířil po jediné zacpané silnici plné policajtů do Škodry. Bohužel jiná přímá spojnice na sever není. Přetrpěl jsem jí tedy a odbočil na bájnou silnici SH20 do Černé Hory. Pověsti na motorkářích o ní nelhaly, je skvostná. Potkal jsem tam navíc první partičku motorkářů z ČR, prostě pohoda. 

Černá Hora

Hned za hranicí jsem odbočil do parku Prokletie na lehký offroadek k Oku Sarančete, což je taková modrá tůňka. Myslím, že to je dobrá alternativa pro přizdisráče jako jsem já, kteří mají strach nebo nemají dostatek času navštívit Téth, který je na opačné straně stejných hor v Albánii. Čili uvidíte stejnou krajinu, ovšem bez věže Kula, na kterou se můžete kouknout na fotkách v Google. Dál jsem to mazal přes Kolašin a Mojkovac do Žabljaku. Z  Mojkovace k mostu přes řeku Tara vede bezvadná silnice mezi soutěskami. Je to bomba, jen trošku pro otrlé. Najednou jsem nějak nemohl motorku klopit jako normálně. Respekt z hloubky pode mnou ze mě udělal strašpytla pohybujícího se výhradně u středové vodící čáry. V Žabljaku jsem se bál na hotelu svléknout kalhoty. Hle, mast a změna jízdního stylu pomohla, prdelku mám jak novorozenec po aplikovaném zásypu. Hned jsem to šel oslavit do horské hospůdky rizotem se třemi pivy s dvěma rakijemi. Hezky se tam při balkánské dechovce sedělo. 

Ráno jsem se kupodivu nemohl vymotat ze Žabljaku, ale nakonec se zadařilo a přede mnou se otevřela panoramatická cesta parkem Durmitor, která byla tak úžasná, jak již přede mnou všichni popsali. Jen nikomu asi nepřišel zajímavý basketbalový koš instalovaný přímo na silnici. Ten mě fakt dostal, zřejmě tam trénovali v mezičase mezi projíždějícím auty a motorkami nebo jen po sezóně. Ze sjezdu dolu k přehradě Piva jsem se necítil z těch hloubek pode mnou nijak extra bezpečně a modlil se, ať už jsem dole. Pak už jen hraniční přechod a obligátní nadávání na Okamuru při hodinovém čekání v té výhni na celní kontrolu. 

Bosna a Hercegovina

V Bosně nemají sice nic moc kvalitu silnic, ale za to takový příjemný poloměr zatáček. Dá se furt svižně valit dál, takže časovou ztrátu z celnice jsem statečně doháněl. Bohužel jsem u toho lehce promokl až na kůži. Navíc jako bonus jsem objevil cestu do olympijského střediska Bjelašnica, kterou mi navigace neuváděla a byla široká, perfektně točivá a zatraceně prázdná. Začínám si myslet, že jí stavěli snad je pro mě (a protekční olympioniky). Nad Bjelašnicou se smrákalo a blýskalo, tak jsem musel, ač nerad, skrečovat offroad výlet do vesnice Lukomir. Byl jsem ale šťasten, že se mi podařilo v rámci možností obrazit alespoň všechny atrakce chátrajícího olympijského parku a kdysi výstavní architektonickou perlu hotel Ingman. Byl to takový urbex exkurz. Možná se tady inspirovali zastupitelé Harrachova. Stále pršelo, tak sem se rozhodl změnit plán a vsadit vše na jednu kartu. Offroad výlet kolem městečka Travnik. Minul jsem tedy, ač nerad, tolik očekávané Sarajevo a do večera se dostal do Travniku, kde vyčkám do rána na vytoužený offroad. Taková jedna dnešní libůstka. Na telefonu jsem celý den připojen datově jen 3G, takže se nedalo knihovat na Booking.com. Musel jsem tedy do prvního motelu v Travniku na blind a hle, hezký pokojík za 20Eur se snídaní a TV s největším výběrem programů od začátku cesty. Oproti včerejšku jsem změnil stravovací schéma a místo malé večeře a popíjení to tentokrát byla velká večeře o dvou chodech bez alkoholu neb to byla muslimská hospoda. 

Ráno jsem se vzbudil do krásného rána do dne D. Přichází křest offroaďáka a absolvování trasy kolem Travniku dle věhlasného průvodce Bosenské šotoliny. Omrkl jsem v mezičase místní pevnost s mešitou a kulou a po té vyrazil do startovního bodu trasy ve vesnici Velká Bukovice. Chtělo se mi hrozně na velkou a lákala mě představa skrečování akce. Přece se při offroadu neposeru, mám jen jedny kalhoty. Z druhé strany papír sebou mám a na horách asi davy lidí nebudou, prostě si odskočím do křoví. Průvodce popisuje přibližně toto “když vydržíte desítky metrů nepříjemné kamenité cesty, budete dále odměněni parádní šotolinkou”. Z desítek metrů kamení bylo asi 300m butrů zvící hlavy telete a nebýt mé šikovné motorky, která za mě převzala v krizovém momentu řízení a nějak mě vyvezla sama nahoru autopilotem, asi doposud prosím místní, aby mě nějak dostali dolu. Ne vážně, kdybych se v tom prvním úseku zastavil, už tu motorku znovu nerozjedu. Každopádně jsem úplně zapomněl na potřebu sraní a veškeré bolístky zad. Abych řekl pravdu, ani dál to nebyla procházka růžovým sadem a ta slibovaná šotolinka byla v první polovině cesty spíš sporadicky. Už jsem ale aspoň měl řízení ve svých rukou. V sedle u pomníku jsem si ale připadal jako geroj, sice zpocenej jako kráva, ale geroj. Kolik lidí se dostane na motorce nad 2000m jinak než po asfaltu? Chvíle štěstí ale vystřídaly tíživé obavy. Co bude na druhé straně při sjezdu? To v průvodci nebylo. Naštěstí byl ke mě bůh milostiv. Sjezd dolů byla opravdu ta parádní šotolinka. Možná nápad pro vydavatele průvodce. Pro neumětely jako já navrhnout trasu z druhé strany nahoru k vysílačům a zpět. Bude to za poctivě 2G a všichni budou spokojeni. Nicméně tento výjezd považuji za zlatý hřeb celého putování, takže díky průvodce po Bosenskych šotolinách. Následovala cesta do Jajce, po výměně technického trička, které přes veškeré vymoženosti nestíhalo odvádět pot. V Jajcich mě jeden asi 15letej pinglík chtěl obrat. Objednal jsem si espresso a Colu. Boreček po mě chtěl 5 papírových eur ( v přepočtu to mělo být cca 2eur). To jsem ještě přešel, když nemám místní měnu, tak si holt připlatím. Dal jsem chlapci 5 eur, ať mi vrátí. Běhal po takovém náměstí a zpět mi přinesl bosenské marky. Řekl jsem mu, že nechci žádné marky, k čemu by mi byly. Rozčiloval se a povídal to všem místním. Nakonec se smilovala jedna dívka, vzala si ode mne 2 eura, hromádku peněz a dala mi 50 eur. Takže jsem ve finále platil jako místní. Užil jsem si ještě cestu do Banja Luky a poté tranzit na severozápad. Hodina na celnici v Gořišti (už nebudu mluvit o Okamurovi) a potom přesun po dálnici. Hranici mezi Chorvatskem a Slovinskem jsem celou 2hod frontu předjel, věšíc se na jednoho Slovince na cestovním skútru. Zakotvil jsem ve Ptuji 20km od Mariboru. Právě zde probíhal festival jídla, tak jsem v jednom stánku uzemnil parádní tortilu a nyní se napájím již druhým Staropramenem, prostě pohoda. 

Transit domů

Ráno jsem prostudoval všechny možné transitní trasy a počasí kolem nich. Nechtělo se mi jet jenom po dálnicích a líbilo by se mi ještě to naředit nějakou zábavou. Windy ukazovalo, že nad Mariazellem by nemělo pršet, tak jsem se rozhodl stavit se cestou v Mariazellu. Toto poutní místo jsem vždycky chtěl vidět, ale nějak mi to nikdy na cestách časově nezapadlo. Z domova to na otočku neudělám, to je tak pro Jihočechy nebo Jihomoraváky. Asi 50km nad Grazem jsem sjel na silnici B20 vedoucí do St. Poltenu a nemířil jsem určitě vedle. Více jak 100km parádních zatáček s minimálním provozem stálo opravdu za to. Půlhoďku jsem strávil v kostele a druhou v kavárně, popíjeje na rakouské poměry opravdu exklusivní espresso. Potom už jen zastávka v Třeboni v restauraci Šupinka na kapří hranolky, též exklusivní jako vždy, a rovnou domů. Krize se dostavila mezi Cholupickými tunely a vypadalo to, že domů nedojedu. Horko těžko jsem se oklepal, promnul a upravil rozostřené hledí a dorazil posledních 30km šťastně domů.   

Závěr

Co říct na závěr, byla to zatím asi nejlepší moje výprava na motorce. Balkán rozhodně doporučuji všem, včetně zapřisáhlých alpinistů, brousících silnice Západní Evropy. Nemohu hodnotit žádnou krizovou situaci neb se mi naštěstí nestalo nic se strojem ani mou maličkostí, takže těžko odhadovat kvalitu péče. Nicméně na normální bezproblémové ježdění se mi zdá Balkán mnohem přívětivější než Alpy. Ubytování na stejné úrovni, strava čerstvá chutná, silnice pokud jsou, tak rozhodně na lepší úrovni než v ČR, benzín stejně drahý jako u nás. A to vše sakumprásk za lidovou, třetinovou cenu než v Alpách. No nekupte to. Na Balkán se rozhodně se stanem tahat nemusíte. Nikdy jsem se cestou necítil nebezpečně a pokud ano, tak jedině svou vlastní blbostí, když jsem sám brousil offroad v místech, kde bych horko těžko v případě pádu hledal pomoc. Byla to i velká kulturní zkušenost a konečně jsem pochopil, proč se Balkánu říká vroucí kotlík Evropy. Jak mohl Tito tolik různých kultur a náboženství udržet pohromadě je mi velkou záhadou. Jízdou Balkánem Vám dojde, že my Češi jsme vlastně banda bezvěrců bez národní hrdosti, zaprodající duši za levné párky v akci dovezené z Polska. Na druhé straně je to vlastně “dobře” neb alespoň u nás nehrozí větší úspěch nějaké nacionální straně (Okamura nás prostě z EU nevyvede). Ohledně lidí, nejpříjemněji jsem se cítil tradičně v Řecku a nově v Albánii, tam je veselo. Albánie mi přišla tak trochu jako malá Itálie, včetně kávové kultury, kterou se mi zdá Albánci dotáhli ještě dál než Italové (asi proto, že nepijí alkohol). Ostatní národy mě přišly tak trochu zakaboněné jako jsme my Češi. Ačkoliv zemí s muslimským náboženstvím je v regionu víc a mešit je všude rozseto jak máku, jen Bosně jsem se cítil jako v Arábii. Ovšem ženy zahalené v burkách a za nimi kontrast v podobě krásné zelené vysokohorské krajiny (oproti arabské poušti) byl do očí bijící. Jízdně prostě nirvána, ale to už jsem popisoval. Příště si Balkán určitě zopakuji, jen bych se rád stavil v Kosovu a horské části Srbska, kde čekám jízdně podobnou pohodu jako v Albánii a Makedonii.  

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE