Cesta za řeckým sluncem

PONDĚLÍ 28.7.2008 DOBRODRUŽSTVÍ V MYKÉNÁCH

Ráno, jak bylo naším zvykem, jsme si šli zaplavat do moře. Tady už ale byly jen oblázkové pláže. Byli jsme tu sami. Pak jsem vzala ešusy a protože tu měli místnost asi s osmi elektrickými vařiči, začala jsem připravovat teplý pokrm, něco mezi snídaní a obědem. Posilnili jsme se na cestu a vyrazili směrem do historického města Naplio. Naplio se pyšní třemi pevnostmi, z toho jedna je na malinkém ostrůvku kousek od přístavu a člověk se tam dostane jen po vodě. Zaparkovali jsme hned u přístavu, kde kotvili nákladní lodě i plachetnice, které jsme si pak šli prohlédnout a patřičně ohodnotit.

Pak jsme se šli courat městem. Na každém rohu nás lákali do restaurací na jejich vybrané speciality, okukovali jsme výlohy a nakonec jsme skončili na malém náměstíčku na lavičce s nanukem v ruce. Nad městem se tyčily dva hrady, z toho jeden byl součástí města. Byl o něco níže a tak jsme se vydali ho více poznat. Na šplhání do velkých krpálů bylo příliš velké horko. Nahoře ale z hradu nic moc nezbylo, zajímavé byly ze zdola jen ty hradby. Ale hezký byl alespoň výhled na přístav a na hrad na ostrůvku. Sáhla jsem si tady na jeden zajímavej obrovitej kaktus. Byl nějaký zákeřný a napíchali se mi do prstu drobounké jedličky, které nebylo možné prstem uchopit, natož vyndat. V dálce jsme viděli kupící se bouřkové mraky, které se valili na nás. Na stín i déšť jsem se docela těšila, ale jen aby nás něco nepotkalo při jízdě. Pomalu jsme se vrátili zpátky ke strojům a udělali pár póz před foťákem. Pak jsme zas kopli do pedálů a frčeli směrem na Mykény. A mračna se stále blížila.
Projížděli jsme Argosem, když začalo kapat a prudce se ochladilo až na 28 °C. :-) Vždy, když jsem byla v Řecku a zažila jsem bouřku, byla pořádná. Průměrně tu totiž prší jeden den v měsíci, a tak se to pak musí dostatečně vyřádit. Měla jsem proto obavy, aby nás něco podobnýho nechytlo. Do Mykén to ale už byl jen kousíček. Naštěstí se nám podařilo dešti ujet (pokud tedy někde nějaký byl), dojeli jsme do Mykén a vjeli hned do prvního kempu. Ten se nám zdál podivný, a tak jsme popojeli kousek dál a narazili na druhý, který nesl název Mykény. Byl to snad ten nejmenší kempík, který jsem kdy viděla a ve kterém téměř nic nebylo. Jen sociálka a asi jen osm míst na stanování nebo parkování. Nebyl tu skoro nikdo, až na jednoho hosta, nějakého bludného Holanďana. Ihned vyběhl takový stařík a vítal nás. Bylo na něm vidět, že má radost. Asi tu moc velký kšeft nemá. Nabídl jen 15 E a my jsme se rozhodli zůstat, abychom mu nezkazili radost. Kolíky ke stanu tu bylo docela problematický dostat do země. Poslali k nám tedy asi tříletou holčičku s kladivem. Tak už jsme konečně měli přístřešek a mašiny pod střechou, ale déšť nikde. V břichách nám kručelo a tak jsme se šli podívat, co pěkného mají v městečku. Byla to spíš jen jedna hlavní ulice a nic víc. Usedli jsme na terasu jedné taverny, ale jelikož bylo teprve kolem páté odpoledne a Řekové v tuhle dobu nejedí, žádná obsluha se neobjevila. Taky jsme tu byli sami. Ale cedule hlásila, že mají otevřeno. Tak nevím, jak se to tu dělá. Opustili jsme tedy tavernu a šli přes ulici si koupit alespoň jejich chleba, co vypadá jako naše trochu širší veka. Paní na pokladně chyběli prsty a přesto bravurně ťukala do tlačítek. Párkrát jsme kousli do tohodle chlebového zázraku a vrátili se zpátky do kempu. Tam jsme si vzali jen Spirita, oba na něj nasedli a bez helem hurá za historií. Zbytky starých Mikén byly jen 2 km daleko. Zastavili jsme se na poloprázdném parkovišti, kde jsem si ještě stačila koupit něco na utištění hladu. Vstupné bylo 6 Euro na osobu a platilo v prostoru Mykénských hradeb, do nedalekého Muzea a do Áterovi pokladnice, ve které jsme nakonec ani nebyli.
Už bylo moc hodin. Zavírali v půl osmý, tak jsme měli na prohlídku asi jen hodinu a půl. Díky bouřce, která vlastně ani nebyla (možná to spadlo jen někde v horách), bylo na chození po památkách příjemně. A i lidí tu bylo málo. Prošli jsme známou lví bránou a prohlídli si zbytky staveb. Většinou se jednalo už jen o základy obytných domů, chrámů a i hrobek. Když jsme došli na opačný konec bývalého hradu, objevili jsme zbytek stavby, do které se dalo vstoupit a jakmile člověk sešel 3 schůdky, našel kamenné schody vedoucí dolů, kamsi do tmy. Byla tam jen taková páska, aby se tam nechodilo. A ta nebránila k tomu, abychom to neprozkoumali. A zrovna nikde nikdo. Honza našel v kapse čelovku.
Opatrně jsme sestupovali dolů do tmy tmoucí. Schody pak uhýbali do prava a stále dolů. Přemýšlela jsem, kam asi tyhle schody vedli před třemi tisíci lety př. N.l., když po nich místní obyvatelé sestupovali. Náhle chodba končila a dál to nevedlo. Vypnuli jsme baterku. Byla tu tma, že by se dala krájet a ticho jako v hrobě. Honza má tmu i ticho rád. Já bych v tomhle nemohla být. Byl to nepříjemný pocit. Najednou jsme ze shora uslyšeli divný zvuk. Jakoby ťapkání po schodech dolů, které mířilo k nám. Jako nějaký kamínek nebo myš...Přibližovalo se to k nám a pak to utichlo. Měla jsme docela strach. Ještě že jsem tu nebyla sama. Po chvíli jsme se vraceli nahoru a Honza začal vydávat sípavé zvuky a dupal, asi pro případ zastrašení. Kdyby zrovna někdo stál nahoře, tak asi bude tuhej hrůzou. Vyšli jsme konečně na světlo denní a nikde ani noha a ani na schodech jsme nic zvláštního neviděli. Toť záhada.
Pak jsme se šli podívat do muzea, co tam mají za poklady. Muzeum jsme spíše jen tak proběhli, času už bylo málo. Při cestě k východu jsme pak ještě pod hradem narazili na dvě veliké kupolovité hrobky, které byly zakopané ve svahu. Jedna měla ještě zachovalou kupoli a obě byly vysoké kolem deseti, možná více metrů. Tyhle hrobky byly poslední na naší prohlídce v Mykénách. Za chvíli měli zavírat a tak jsme nastartovali Spritita a vrátili se zpátky do městečka. Zajeli jsme rovnou do taverny, ve které jsme už předtím marně čekali na obsluhu. Tentokrát byl ale číšník připraven a ochotně nás odvedl ke stolu. Jídelní lístek byl naštěstí vícejazyčný, ale stejně jsme mnoha názvům nerozuměli. Objednali jsme si to, co vypadalo hezky napsaný a čekali, co to bude. Stejně většinou jsou v těch jídelních lístkách ve všech restauracích stejná jídla, takže deset dní musíš vybírat tak z pěti jídel. Jen ty přímořské restaurace tam mívají navíc pár potvor. V téhle restauraci mi výjimečně přišlo, že v nabídce je trochu víc jídel. Ale když jsem okusila to, co bylo na talíři, nic moc. Byly to takové plněné válečky z těsta, polité bílou omáčkou, která byla divně kyselá.
Pomalu se stmívalo a ulice se naplnila čilým ruchem. Nevybouření puberťáci jezdili na skůtrech po zadním a závodili mezi sebou, děti se zase projížděli po silnici na kole a koloběžkách. Občas projelo nějaké auto a troubilo na známé, občas někdo na někoho pokřikoval a staří dědové seděli v kavárně pod stromy a veškerý mumraj pozorovali s fajfkou v puse. Abysme tedy trochu přispěli k tomuto divadlu, skočili jsme oba na mašinu, zatůrovali a odpálili to směrem do kempu až se za námi zaprášilo. Kemp byl sice asi jen 200 m daleko, ale přece nepůjdu pěšky. Jen ať si poslechnou, jak zní pořádná mašina. Po setmění jsme se šli ještě krátce projít, sedli si na schod u nějakého krámu a pozorovali místní hlučnou mládež. V kempu jsme si pak ke stanu přistrčili židličky, od Holanďana vypůjčili vývrtku a popíjeli jsme červené víno a křoupali brambůrky. A spát.

ÚTERÝ 29.7.2008 JAK JSME MÁLEM UZAPEKLI MAŠINY

Probouzíme se do pěkného rána, rozbalujeme snídani – salámek, řecký chlebík a sýr. Vůně přivábila kočku, ale ne jen tak ňákou kočku. Tahle kočka byla snad ta nejhnusnější, kterou jsem kdy a kde viděla. Vychrtlá, propadlý, oči, vystouplý lícní kosti a barvu měla jako hyena. Honza by si ji prý vzal, už jen proto, že by jí nikdo nechtěl. Tak aspoň dostala kousek šlupky od salámu a sýr, co nám upadl na zem. Pak jsme zas zabalili naše bydlení, koukli do mapy a hurá na Korint. Cestou jsme museli ještě tankovat a pak jsme najeli na dálnici. Vypadalo to, že tenhle úsek se neplatí. Po několika km jsme sjeli, očekávajíce blízkost průplavu, ale protože nám to připadalo moc brzy, tak jsme se na ni vrátili. Pořád jsme čekali sjezd na Korint. Jedeme, jedeme...a pořád nic. Najednou jsme Korintský průplav přejeli. Tak a kudy zpátky? Dojeli jsme k turniketům na dálnici směřující na Athény.
No ale přece nebudeme platit za dálnici, po které nechceme jet?! To bude drahý. Rozhlíželi jsme se, kudy bysme se mohli protáhnout a vrátit se. Ale silnice byla několika proudová a bylo by to dost krkolomný. Ani žádný boční výjezd tu není. Za turnikety jsme uviděli místní policemeny a tak nás nenapadlo nic lepšího, než se jít zeptat. Řekli nám, že máme prakticky dvě možnosti. Buďto zaplatíme dálniční poplatek dvě a půl Eura na osobu a za cca 8 km sjedeme a po vedlejší silnici dojedeme na průplav anebo přes všechny pruhy to můžeme střihnout do opačnýho směru, ale to že nás bude stát 700 Euro. Vtipálkové. Chtě nechtě jsme volili variantu á a ušetřený čas jízdou po dálnici jsme promrhali touhle přiblblou zajížďkou. Konečně přijíždíme k mostu vedoucí přes průplav a parkujem. Ale kde je Honza? Za chvíli ho vidím, jak se motá mezi auty. Mávám na něj. Přijíždí a oznamuje, že právě ztratil naše mapy, které mu cestou kamsi odlétly. Za chvíli budeme ale stejně potřebovat mapu střední části Řecka a tak kupujeme novou. Procházíme se pak po mostě, fotíme a pliveme na lodi pod náma.


Na začátku mostu jsme museli zaplatit mýtné cca 2 eura a mohli jsme vyrazit. Jela jsem pomalinku. Za mnou Honza si dal na krk foťák a za jízdy se snažil udělat pár fotek. Docela se mu povedli.
V Patrasu byla dopravní zácpa, ale s mašinama jsme tady neměli problém. Všichni automaticky uhýbali, abychom je mohli předjet. Přijeli jsme ještě na benzínku, abychom tu naplnili nádrže za benzín, který už v Itálii nebo u nás tak levný nebude. Opět jsme byli na stejné Shelce, jako ihned první večer, kdy jsme připluli do přístavu. Vzali jsme plné a vyrazili do přístavu. Jedeme po hlavní a z vedlejší silnice vidíme kamion, který stojí na stopce a řidič se rozhlíží, jestli může jet. Kamioňák se podíval na Honzu, který jel přede mnou a rozjel se. Po těch dvou týdnech nás to ani nepřekvapilo. Prostě jsme ho mohli objet, to on věděl a tak nám tam vjel. Už jsme ani netroubili.
Přijeli jsme do přístavu, zastavili u budovy na check in a vešli dovnitř. Okýnko společnosti Anek Lines bylo ještě zavřený. Šli jsme se tedy ještě projít ven a pozorovali jsme čilý ruch při vykládání lodí a západ slunce za obzor. Vrátili jsme se zpátky, a to už u okna byla docela velká fronta a za přepážkou jen jeden člověk. Tak jsme si to teda odstáli a odbavili se. Opět jsme na mašiny dostali cedulky, tentokrát s nápisem Venice. V areálu byl free shop, který jsme důkladně prošmejdili a nakoupili láhvinky s alkoholem. Jen aby se nám to všechno vešlo do mašin. A pak nastalo naloďování. Po zkušenosti na cestě sem jsme už naštěstí věděli co nás čeká a věděli co a jak. Stáli tu dva trajekty, jeden od společnosti Minoan Lines, se kterou jsme prapůvodně měli plout, dokud nám nenapsali, že nemají místa, který byl velikánský. A vedle stál menší a na pohled starší trajekt společnosti Anek Lines, ten náš. No a my museli jet s Lefka Ori, což byl název téhle lodi. Vrtalo nám hlavou, proč má ta loď tak blbý název, podle čeho to může být.Opustili jsme řeckou půdu.
Nalodili jsme se v 22hod. Tentokrát to nebylo tak hrozný, protože už nebylo takové horko jako při cestě sem. Proběhlo to celkem v poklidu. Věci na palubu jsme měli už nachystaný, tak jsme pak popadli jen ten náš uzel s věcmi a šli nahoru. Bylo tu zatím málo lidí, většina jich přistoupí až v dalších přístavech na Korfu nebo v Igoumenitse. Vybrali jsme si místo tentokrát pod širým nebem, kam by na nás nemělo foukat. Mělo to jedinou nevýhodu a to, že tam občas odněkud vytékala voda a zatekla pod karimatky. Takže první noc jsme měli docela vlhko. Ale nebylo to tak hrozný. Přes den se dobře sušilo. Ten večer jsme si ještě za svitu hvězd otevřeli víno a k němu zobali kešu oříšky. Noc byla teplá a spalo se celkem dobře až na ty jejich neustálý hlášení v několika jazycích. Amplion byl zas nad naší hlavou. Ale aspoň nám pod hlavou neduněli motory.
Cesta probíhala klidně. Snažili jsme se načerpat dostatek sil na cestu z Benátek domů. Plavba trvala dvě noci a jeden den. Abychom zabili čas, jen jsme bloumali po lodi. Moc se toho tady dělat nedalo.

SOBOTA 2.8.2008 VYLODĚNÍ V BENÁTKÁCH A CESTA ALPAMI

Asi kolem půl sedmé ráno nás probudil hlásající amplion. Blížili jsme se k pevnině a zvali nás na snídani. Vstali jsme, opláchli ospalky, zabalili věci a vyhlíželi jsme připližující se benátský přístav.
Sobotní ráno v Benátkách se zdálo být tuze ospalé. Jen aktivní rybáři se už vraceli se svými úlovky a metaři zametali prázdné ulice. Pak jsme již dostali příkaz dostavit se ke svým strojům do podpalubí. Jelikož jsme nastupovali mezi prvními, museli jsme čekat, až se výjezd uvolní. Nakonec přišla řada i na nás. Bylo po osmé hodině ranní. Vyjeli jsme z lodi a zařadili se do kolony aut. Ale proč nejedou? Začali jsme je předjíždět (byla docela dlouhá) a na konci jsme zjistili, že všechny vozy kontroluje policie. Na nás zamávali, že klidně můžeme projet bez kontroly dál. Uf. Vyrazili jsme z přístavu a začali se proplétat dopravním ruchem směrem na dálnici. Na té jsme byli zhruba v devět. Měli jsme slušný čas. Bylo tu docela teplo, ale už jsme jeli ve svých kožených věcech a svetry byly připraveny na vrchu. Kdo ví, jak bude v Alpách.
Napálili jsme to po dálnici směrem na Belluno, jak nejrychleji to šlo, pak směrem na Cortinu. Kousek od Fadalta foukal takový silný vítr, že mi vlály tváře i když jsem jela jen 80. Rychleji to nešlo. Tady už se začínali tvořit kolony a teplota klesala. Obloha před námi nevěstila nic dobrého. Zastavili jsme u benzínky a začali na sebe navlékat další svršky. Nabalení jako pumpy jsme vyrazili. Dál začalo drobně pršet. Ujeli jsme tomu a po chvíli jsme přejížděli rakouskou hranici. Zastavili jsme ihned na první benzínce, na té samé co na cestě tam. Silnice byla mokrá a trochu mi to uklouzlo. Ale naštěstí se nestalo nic. Nabrali jsme plný nádrže, něco pojedli a pokračovali bez většího otálení dál přes Lienz do Zell am See. Tentokrát ale ne přes Grossglockner, ale placeným tunelem. Po cestě nás stihla velká průtrž mračen, ale fakt vydatná. Chtěla jsem se někam schovat dokud to nepřejde, ale Honza chtěl jet. Byla to naštěstí jen přeháňka a ujeli jsme tomu. Ale i když jsem měla naipregnováno co se dalo, stejně to místama nepomohlo. Mezi druhou a třetí hodinou jsme už byli kousek za Zell am See a tady jsme si vyhlédli restauraci, kde jsme okusili trochu z rakouské kuchyně.Stejně už jsme mněli celý těla zdřevěnělý. Přemýšleli jsme, kam až asi dojedem, a kde budeme spát. Nějaké peníze ještě zbyli, takže bychom si mohli dovolit spát někde v Německu v penzionu.
Pokračovali jsme dál na Salzburg. Kousek před ním jsme museli zastavit na kávičku, protože únava z ujetých km pomalu přicházela. Bylo po kolem půl sedmé večerní. Ještě pár hodin vydrží světlo. Pojedeme až do tmy? Vyrazili jsme dál a každou chvíli zastavovali na protažení. Zadky jsme měli naklepané jako řízky a nohy a záda ztuhlý.
Pomalu se začalo stmívat. Chtěla jsem to už vzdát a někde se zabydlet, ale na druhou stranu jsme byli od ČR už jen asi 150 km daleko. To už dojedeme říkal Honza. Pak padla tma úplná a já měla z jízdy docela strach. Jela jsem jako svázáná a zrychlila jsem jen když mě dojelo auto a já lépe viděla na silnici. Zastavili jsme ještě na večeři v Mekáči, cestou jsme nic lepšího neviděli. Protáhli jsme se a posilnili. Zavolali jsme Liborovi do Klenčí pod Čerchovem a domluvili jsme si spaní. Zlatej Libor. Kdyby někdo nevěděl, o koho se jedná, tak je to jeden Katolickej farář co taky jezdí na mašině :-) Noční Folmava nás přivítala čevenými lucerničkami.Byli jsme doma.
Do vrat fary jsme vjeli o půlnoci.Libor už na nás čekal a chechtal se, jaký jsme zbědovaný.
Za celý den jsme z Benátek urazili kolem 650 km. S čoprama. To je náš rekord. A tolik už nikdy víc......
Padli jsme do spacáků jak podťatý a usnuly hlubokým spánkem.

NEDĚLE 3.8.2008 všude dobře DOMA NEJLÍP

V neděli už nás čekalo jen 65 km domů.Ráno jsme šli do kostela v Klenčí. Potom jsme si dali oběd v hospodě kde nám 400kč za jídlo a pití pro dva připadalo jako lidovka. Trochu jsme opucovali stroje a vyrazili přes Plzeň do Třemošné. V jednu jsme přijely na dvůr a chcípli motory. Nastalo ticho, cesta skončila. Počítadlo ukazovalo Total Trip 2988 km. Teď můžeme poděkovat Bohu. Tuto šesnáctidenní cestu naše stroje zvládly na jedničku a my vlastně taky. Náš sen se stal skutečností. A tento cestopis je možnost jak se o něj podělit.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE