Cesta na Korfu aneb 9 států za 15 dní

Cesta probíhala hladce až do Budapešti. Chtěli jsme se vyhnout středu města a zvolili jsme cestu po obchvatu. Cestu nám však zkomplikovalo několik dopravních nehod a práce silničářů. Nejprve jsme stáli v nekonečných kolonách, které se téměř nehýbaly. Když se Jirkovi začala přehřívat motorka, přejeli jsme všichni do betonového koryta, které vedlo podél dálnice, a celou kolonu jsme tudy objeli. Když koryto skončilo, pokračovali jsme odstavným pruhem. Pak jsme bez větších problémů dorazili až na rumunské hranice, kde probíhala první pasová kontrola. Kus za hranicemi jsme chtěli navštívit směnárnu. Po zastavení se k nám seběhli místní veksláci, kteří nás obklopili. Neměli jsme odvahu se vzdálit od motorek, a tak jsme si vyměnili u nich. Jejich ženy se nám mezitím snažily umýt motorky, místo toho však pouze nadělaly čmouhy na plexisklu. Bohužel se nedaly odehnat. V následující vesnici probíhala bezpečnostní akce místní policie. Ti si nás vyfotili a dali nám spoustu materiálů psaných v rumunštině – prý pro naši bezpečnost. V Aradu jsme sehnali ubytování v penzionu s parkováním ve dvoře za 50 RON/osobu/noc.

Cílem dne byla jeskyně Scarisoara a přeprava do Avrigu. Ráno jsme vyjeli směrem na Oradeu. Projížděli jsme vesnicemi, ve kterých jsme potkávali stáda ovcí, koz, krav a koní zapřažených v povozech, nebo se volně pasoucích. Jak jsme se blížili k pohoří Apuseni, obloha se postupně zatahovala. Po 130 km jsme navlíkali nemoky. Jak jsme stoupali, lilo čím dál tím víc. Projeli jsme vesnicí Beius a ve vesnici Garda de Sus jsme odbočili na Scarisoaru. Na rozcestí jsme se vydali po nové betonové silnici. Ta vedla úzkou soutěskou podél potoka.

Po několika kilometrech se postupně proměnila ve staveniště a pak v rozbahněnou cestu. Já jsem musela slézt z motorky a šla jsem podél kluků pěšky. Jirkovi mezitím spadla motorka do bahna, ale bez větších problémů ji odsud sám vytáhl. I tato bahnitá cesta však skončila na louce mezi salašemi. Dál jsme jet nemohli, a tak jsme se vydali zpátky.

Cestou zpět jsme potkávali pěší turisty. My jsme se vrátili na rozcestí a vydali se druhou cestou. Na jejím konci nám však opilý místní pán vysvětloval, že máme motorky nechat u něj a jít dál 3 km pěšky. Jelikož nám navigace ukazovala, že jsme v cíli a my nevěděli kudy se vydat, rozhodli jsme se ledovou jeskyni vynechat. Vydali jsme se na Sibiu. Cestou nás zdržela objížďka kolem Alba Julana (?). Před Sibiu vyrostl nový okruh na Bukurešť, po kterém jsme se dostali do Bradu, kde jsme se ubytovali v již vyzkoušeném penzionu. Počasí se naštěstí umoudřilo, přestalo pršet a vypadalo to, že další den bude krásně.

Ráno jsme si připlatili ještě jednu noc v tom samém penzionu a vydali se na Fagaraš. Vjížděli jsme ze 660 m. n. m. a při 18 °C.

Na vrcholu jsme prošli stánky s jídlem, u kterých jsme dostali ochutnat místní klobásy a sýry. Zdenek s Jirkou nakoupili klobásy a čerstvý chléb, my bochník sýra a místní specialitu – ovčí sýr v jedlové kůře.

Dolů k přehradě jsme jeli asi 20 km po prašné a bahnité cestě. U jezera jsme se naobědvali a pokračovali až k železnému pánovi. Odtud jsme pokračovali k jednomu zDrákulových hradů. Hrad jsme bez problémů našli, ale cesta k němu vedla pouze po schodech. Svlékli jsme ze sebe, co se dalo (co se vešlo do kufrů) a vyrazili jsme. Jirka odpadl hned na 1. lavičce. Nechali jsme mu tam na hlídání bundy a tankvaky a pokračovali dál bez něho. Před hradem jsme každý zaplatili vstupné 5 lei. Prošli jsme popraviště a celý hrad, udělali pár fotek a vydali se zpátky dolů. Cestou zpět jsem napočítala 1142 schodů.

Po krátkém odpočinku jsme vyjeli na zpáteční cestu – tentokrát jsme objeli přehradu z druhé strany. Tam sice vedla asfaltka, ale zezačátku dost rozbitá a místy vyfrézovaná, aniž by někde bylo upozornění. Vyjeli jsme si Fagaraš z druhé strany a zastavili pod vrcholem udělat nějaké fotky.

Mezitím přihnali pastevci dvě stáda ovcí, které přeháněli přes silnici. K nim se přidali i místní oslíci, a společně zablokovali silnici, takže bylo co pozorovat. Celý den bylo teplo a svítilo slunce. Po projetí tunelu jsme se vynořili v mrakách. Teplota prudce klesla na 8 °C, místy pršelo a viditelnost byla téměř nulová. Cestou do penzionu nám došel benzín a tak poprvé za dovolenou došlo na tankování z kanystru. Na první benzině jsme všechno doplnili a nakoupili piva. Večer jsme popíjeli a ochutnávali místní speciality.

Ráno jsme opustili penzion a vyrazili směrem na Bulharsko. V 10 hodin začíná být nesnesitelné horko a my se svlíkáme na první pumpě. Po včerejším natankování nám vynechává motorka a my nevíme, jestli vůbec dojedeme. Chvílemi se rozsvěcuje i kontrolka motoru. Cestou potkáváme pána s hadrovou panenkou, které nás všechny postupně ukazuje. Před hranicemi s Bulharskem stály podél silnic cikáni s melouny na vozech i na kopicích ve stokách. V Craiově kupujeme klobásy a chléb s tím, že si je u známých na zahradě opečeme. Odpoledne přijíždíme do Bechetu, kde přes hodinu čekáme na slunci na přívoz.

Je nám takové horko, že začínáme přemýšlet, že vyjedeme brzy ráno a slibujeme si, že opravdu nepojedeme v noci. Na bulharské straně Dunaje na nás čeká domluvený doprovod (známí známých od Jirky). Slíbená zahrada se změnila na místní pumpu a hotel. Demokraticky jsme se rozhodli (Jirka zásadně proti), že si jenom odpočineme a pojedeme přes noc až na Korfu, celkem asi 800 km. S místními průvodci jsme popili a opekli klobásy a ve 22.19 jsme se rozloučili a vyrazili. Cestou do Sofie jsme mysleli, že je bouřka, ale Jirka se na dlouhých rovinách tak nudil, že nás za jízdy fotil.

Před Sofií se ochladilo na 8 °C a tak jsme na sebe v 1 hodinu ráno navlekli všechno, co jsme měli po ruce (my jsme při té příležitosti zjistili, že nám v kufru praskla plechovka piva) a ve 2 hodiny jsme Sofii opouštěli. Za Sofií se nám náhle ztratil Jirka, který jel za námi. Zastavili jsme a čekali a mezitím se nám ztratil z dohledu i Zdenek, který jel jako první. Po nekonečně dlouhé době nás Jirka dojel. Při poslední zastávce jsme nezamkli zadní kufr a Jirka zastavoval pro spacák, který nám cestou vypadl. Cestou stála na každém rohu místní policie. Před 3. hodinou Zdenek zastavil na pumpě, aby si umyl plexisklo, ale než se vrátil, měli jsme rozbalené ležení. Kluci okamžitě usnuli, ale já nadopovaná energetickými nápoji, bohužel ne. Byla jsem šťastná, když se vzbudil Zed, pak Petr a když už jsme byli po snídani, tak konečně i Jirka.

Vyjížděli jsme za svítání, cca kolem páté hodiny ráno. Jak jsme nasedli na motorku, okamžitě jsem usnula. Kluci to vzdali a budili mě pouze o přestávkách. Zastavili jsme v motorestu na oběd – měli tam ale pouze bagety. Petr, který tudy projížděl i vloni si však pamatoval, že za pár kilometrů (nakonec 150) je výborná hospoda. Asi 30 km před Igoumenitsou jí opravdu našel. Chtěli jsme si všichni objednat tonic, ale pán měl bohužel jenom jeden, tak jsme dostali vodu. Oběd se nakonec stejně nekonal, protože nám měl jet za hodinu trajekt.

Do přístavu jsme přijeli v 14.20, ale trajekt jel už v 14.30 a byl plný. Museli jsme počkat na další, který jel v 16 hodin. Dali jsme si pivo, svlékli se do kraťasů a já volala mamce, ať nás čekají (přijeli jsme o 4 dny dřív, než bylo v plánu). Na Korfu nás čekala mamka s manželem, kteří tu byli už 14 dní a zajistili nám zde ubytování. Přivítali jsme se, osvěžili se v moři, povečeřeli výborné stifado a začali konzumovat velké množství alkoholu na oslavu zdárného příjezdu.