Cesta na Korfu aneb 9 států za 15 dní

Ráno u snídaně jsme na terase řešili, kdo už s kým na naší výpravě spal (ve stanu, v pokoji, v manželské posteli) – sousedi z toho byli mírně v šoku. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Petr se Zdenkem jeli na místní poušť. Já s Jirkou, mamkou a Pepou jsme mezitím objeli místní nákupní střediska. Nakoupili jsme vodu, piva a pár dalších věcí. Odpoledne jsme strávili válením na pláži. Večer probíhal v hospodě pod apartmánem seznamovací večírek. Já se Zedem jsme vydrželi i po zavírací době. Přestěhovali jsme se před hospodu společně se známým Albáncem, který mě hlídal, jeho bratrem a dvěma rumovými panenkami. Mamka, která ten večer dostala od delegáta přezdívku "matka pluku", pro nás byla kolem čtvrté ranní, ale my jsme zůstali a pili ještě dlouho poté.

Ráno jsme se probudili v dost podnapilém stavu. Mamka nám udělala smažená vejce, která jsme snědli. Zhodnotili jsme situaci a naplánovaný výlet jsme odložili na další den. Já se Zedem jsme šli pokračovat ve spánku. Jak jsme během dne střízlivěli, bylo nám čím dál tím víc špatně. Kolem třetí hodiny nám mamka se škodolibým úsměvem přinesla krupicovou kaši. Zdenek se ani neodvážil ochutnat, já jsem jí statečně snědla. Potom jsme se i přes náš odpor všichni vydali na pláž, kde jsme konečně vystřízlivěli. Cestou z pláže jsme natrhali rozmarýn, do kterého jsme naložili maso na grilování. Večer jsme rozpálili jednorázové grily a opekli maso. Moc jsme si všichni pochutnali. Toho večera se u nás nevypilo jediné pivo.

Dnešní výlet měl trvat pouze dopoledne. Po snídani jsme sbalili 2 lahve s vodou a v 8 hodin ráno jsme vyjeli. Jako první zastávka byl naplánovaný zámek Achillion. Když po nás chtěli zaplatit vstupné i za vstup do zahrady, na zámek jsme se vykašlali a pokračovali. Další zastávka byla v Kerkyře na místním letišti.

Tam jsme se zdrželi poměrně dlouhou dobu, neboť v sobotu létá na ostrov nejvíce letadel. Odtud jsme pokračovali na nejvyšší horu Pantokrátor. Vedení se ujal Zdenek s Garminem. Jeli jsme všude, jenom ne po asfaltu. Začalo to prašnou cestou, která se pozvolna změnila v kamenitou. Po celou dobu jsme projížděli spáleništěm a jediný, koho jsme potkávali, byli hasiči. Nakonec jsme se přeci jenom vyšplhali velkou oklikou až na vrchol. Po zaslouženém frappé jsme se přesunuli na Paleokastricu, kde jsme si prošli místní chrám a muzeum. Cestou nám došlo všechno pití a začínali jsme být lehce žízniví a uhřátí. Zpáteční cesta na Maltas byla zajímavá, navigace nás vedly úzkými cestami mimo hlavní. Odměnou za náročný den byla grilovaná chobotnice k večeři. Já jsem si bohužel z tohoto výletu přivezla kromě zážitků i úžeh.

Vstávali jsme ve 4.50, posnídali, dobalili poslední drobnosti a přesunuli se do Lefkimi na trajekt, který jel v 6.30. V 7.30 jsme byli v Igoumenitse, kde na nás v přístavu čekali Michálek s Michalkou. Dál jsme pokračovali společně. V Ioanině jsme sjeli z dálnice a vydali se směrem na Albánii.

Kolem poledne jsme dojeli k řece, u které jsme se naobědvali a osvěžili. Tam, kde podle Petra měly být jenom prašné cesty, probíhala v neděli výstavba nových silnic. Cestou do Durresu jsme potkávali vozidla domácí výroby a v Durresu nám chvílemi připadalo, že jsme dojeli do Indie. Mezi hotely jsme asi po hodině našli kemp, kde jsme se ubytovali. Ihned jsme se rozběhli k moři, ale když jsme ho uviděli a hlavně ucítili, vrátili jsme se do kempu, kde jsme si dali ledovou sprchu, pár drinků ze zásob a volně na kutě.

V půl jedenácté jsme vyjeli z kempu. Lehce jsme se zdrželi při průjezdu Durresem, na který hned navazovala Tirana, ale pak jsme najeli na rychlostní silnici, po které cesta utíkala. Cestou jsme viděli několik místních jatek a řeznictví – přístřešků s háky, pod kterými se poráželo a porcovalo ve 40 °C vedru. Na jedné benzině jsme si koupili místní pivo Tirana a Míšové se rozhodli, že pojedou nakupovat suvenýry do města, kde to bude určitě lacinější. Tak jsme se rozdělili – motorky pokračovali směrem na Ulcinj a Míšové jeli někam do města. Ubytovali jsme se v Safari kempu, kde bylo celkem ucházející moře, vykoupali se a poslali Míšům souřadnice, kde nás najdou. Ti přijeli asi o tři hodiny později – vaření a naštvaní, protože cestou museli tankovat a platit tunel, takže se jim výsledná cena suvenýrů vyšplhala několikanásobně výš, než kdyby je koupili na benzině, jako my. Večer jsme s Michalkou a Péťou chodili po pláži s detektorem a hledali mince. Nakonec jsme našli 3,3 eura, tašku hřebíků, lopatku, lžičku a spoustu dalších věcí. Než jsme se vrátili do kempu, Zed byl úplně na mol, nebyl schopný se ani s naší pomocí přemístit do stanu.

Ráno se k našemu velkému údivu Zed probral ve stanu, nikdo nechápe, jak se tam mohl sám dostat. Celý den jsme se koupali a odpočívali. Večer jsme jeli Vitem na výlet do Ulcinju, kde jsme si prošli staré město, nacpali se kebabem a jeli zpátky za Jirkou, který chudák čekal, že půjdeme na večeři. Cestou zpět jsme zůstali v zácpě, tak jsme vystoupili z auta a začali popíjet na obrubníku vedle auta. V kempu na nás čekal hladový Jirka, který nás tahal na večeři, kebab jsme se rozhodli zatajit. Po večeři nás čekal meloun napuštěný vodkou Rasputin, ze kterého se tentokrát opil Peťánek.

Směrem na Budvu byla silnice vedoucí po pobřeží ucpaná, za hodinu jízdy jsme ujeli asi 40 km. Odbočili jsme směrem na Podgoricu, objeli jsme Skadarské jezero a pokračovali do Mostaru. Cestou se ochladilo na příjemných 21 °C. Na hraničním přechodu Kohut, který leží v horách asi 1000 m. n m. jsme zažili nejpřísnější kontrolu za celou dovolenou. My jsme jeli jako první a paní po nás chtěla vyskládat kufry. Tak dlouho jsme dělali, že nerozumíme, až nás pustila bez prohlídky. Zdenek měl ještě větší problémy. Měl na zelené kartě špatně vytištěný datum (platnost od roku 2011 do roku 2010). Musel odstavit motorku a byl odveden. My jsme na něj čekali za přechodem na parkovišti a když dlouho nešel, dali jsme si zatím svačinu. Nakonec Zeda pustili, ale musel si zaplatit 30 euro za pojištění do Bosny na 3 dny. V Mostaru jsme hledali kemp, nakonec zvítězil až třetí za 5 euro na noc a v ceně bylo i zapůjčení lodí na místní řeku. Večer byl povedený, až na to, že nás trochu vyděsil neznámý výbuch za kopcem.

Já, Petr a Zdenek jsme se dopoledne jeli podívat do Mostaru. Sehnali jsme za 3 eura parkování v historickém centru na neomezenou dobu. Prošli jsme si historické centrum, nafotili most, koupili na trhu rakije a suvenýry a dali si v místní kavárně kafe s tonikem. Ve vystavovaných průvodcích jsme si našli další zájmové oblasti v okolí a rozhodli se, že se pojedeme podívat na vodopády Kravice. Byly asi 5 km od města Ljubuški a sloužili zároveň jako místní koupaliště. Cestou zpět se kluci chtěli podívat na zříceninu nad Ljubuškami, ale cesta byla tak kamenitá, že nešla k mojí velké radosti projet. Večer jsme byli ještě s Jirkou v Mostaru na večeři. Ochutnali jsme čevapčiči, pleskavicu a baklavu a můžeme všechno jen doporučit.

Ráno jsme se rozloučili s naším doprovodem – Michálkama, kteří jeli k moři a vyjeli jsme z Mostaru směrem na Sarajevo. Pak jsme se stočili na sever na Banja Luku. Cesta vedla kolem průzračných řek a přehrad a připomínala vyjížďku z Budějovic na Lipno, jenom s tím rozdílem, že trvala asi 200 km. Teplota se pohybovala v rozmezí příjemných 13 až 21 °C. Na hranicích s Chorvatskem jsme se zdrželi skoro půl hodiny. Hledali jsme místo, kde se naobědváme, ale první hospodu, ve které vařili jsme našli až v 15 hodin. Dali jsme si všichni pleskavici, protože všechno ostatní by podle paní domácí trvalo moc dlouho. Cesta Chorvatskem vedla malými vesničkami, z nichž byla většina rozstřílená ještě víc, než Mostar. Asi v 18 hodin jsme se konečně dostali do Maďarska. Cesta byla o poznání lepší, a tak jsme dojeli až na Balaton, čemuž už nikdo nevěřil. Ubytovali jsme se v kempu za 6 euro na noc na každého. Peťánek s Jirkou rozbalili ležení a já se Zedem jsme zatím jeli nakoupit do Tesca v Kecehetli. Koupili jsme klobásy, které jsme opekli na posledním jednorázovém grilu, vezeným speciálně pro tuto příležitost a dvě lahve vína, kterými jsme to zapili.