Začátečník na Großglockneru

Po pořízení moto jsem četl článek, kde tvrdili, že každý motorkář jej musí navštívit. Od té doby mám již druhou motorku a přečetl jsem spoustu cestopisů, které tuto myšlenku vyvrací. Leč semínko bylo zaseto, cesta naplánována a nyní je čas na bilanci.

Přípravy

Začátkem sezóny jsem na Kruťáckém srazu zjistil, že ač mám vyšší profil pro Savage schválen v TP, nepasuje úplně přesně (foto patří kolegovi, leč mé šroubky byly též pěkně vyhlazené a pneu lehce oštrejchaná). Zpět jsem dojel v nejpevnějším nastavením a doma jsem se dal do nápravy. Ta spočívala v narvání heveru mezi šrouby a jejich lehké roztažení. Operace se zdařila a já si dovolil ubrat z tvrdosti 5 na 4, což už by mělo být komfortní.

GG jsme plánovali ve dvou a dopředu jsme si ujasnili, co od cesty čekáme. Já, že se podíváme na GG a že neudělám zbytečnou díru do rodinného rozpočtu. Lapi, že si projede alespoň pár dálnic a že bude spát v pohodlí. Oba jsme pak chtěli, aby naše holky spaly pokud možno pod střechou a vzhledem k nulovým zkušenostem s bookingem jsme raději objednávali s předstihem. Nevím, jak to všichni hledáte, ale naklikat si kryté parkování se mi nepodařilo. Kontakty to chtělo sdílet též až po rezervaci, no, nakonec Lapi dle názvu našel přímo hotel a kontakt, kde nám potvrdili, že budou motorky spinkat pěkně pod střechou. Tak jsme vše skrz booking objednali (Penzion Eder - Saalbach Hinterglemm, 130+10€ na 2 noci pro 2).
Vše připraveno, teď už jen po práci dojet do ČB, kde již čekají děti s manželkou u babičky, a další den na jih!

Ujeto: 136km

Sölk pass

Ráno sraz u kamarádovy garáže, vše připravené, nabalené a dokonce vyrážíme na čas, takže v 8:59 už fotím zvedající se mlhu na Tank Onu v Dolním Dvořišti. Nádherný pohled a před námi již známá cesta z https://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/rakousko/dalnicni-test-cb-rossfeld-a-zpet-46086.html jen místo na Salzburg to vezmeme na A9 a na jih. Domluvili jsme si další bod, benzínka v Roßleithenu a vyrazili vstříc rakouským dálnicím.

Zde bych rád doplnil pár změn, které jsem od minulé dálniční výpravy udělal. Za prvé, výměna zadní pneu. Originál nebyl k sehnání (nebo za nereálné peníze s nejistou čekací dobou), naštěstí mám v TP povolen větší profil, což má za následek vyšší maximální rychlost (cca 4%), nedostatek výkonu tu rychlost udržet a tacháč již ukazuje přesnou rychlost. Inu ponechali jsme si smluvenou cestovní rychlost na 110 – 120km/h. Druhá změna je spjatá s kurzem „Učíme se přežít“ a nákupem integrální přilby (Cassida GT 2.0 s pinlockem, clonou a systémem EQRS). Díky tomu jsem si mohl dovolit sundání obřího plexi, které mi přišlo až moc komfortní a nehezké. Při standardních rychlostech (70 – 90km/h) je vše super a vykompenzoval se propad výkonu z větší pneu. V dešti je situace trošku jiná, nicméně déšť prý být nesmí (jak řekl kamarád).

Začátek pohoda, rychlost 90km/h, tunely a drobné odlišnosti ve zvuku. Zpočátku Cassida pískala, ale po zavření horního otvoru naprostá pohoda. Situace se malinko změnila po nájezdu na dálnici a zvýšení cestovní rychlosti nad 110km/h, to byl hukot. Teda spíš nápor vzduchu. Nemyslím to ale zle, za mě to bylo super. Ještě teď cejtím břišáky, to byl mazec. Pěkně jsem se zapřel do sedla, lehce předehnul a prdím si to vstříc k Alpám. Naprosto bombastickej pocit, kam se hrabe posilovna či půl-maraton (maraton jsem ještě nezkoušel). Nebudu nalhávat, v kolonách si člověk občas oddechl, ale na těch 100km paráda.

Do Roßleithenu jsem dojel s rohlíkem místo pusy a díky integrálce dokonce i bez much. Dalším posunem v komfortu byla textilní bunda koupená kousek od Chrudimi v motohadry.com. Stála asi polovinu co předchozí, kožená, ale má větrací otvory, 3 vrstvy a je fakt pohodlná. Vzhledem k tomu, že už nemusím balit žádný děvčata, je to pro mě win-win-win a nestydím se ani za vyteplené látkové rukavice. Doba a teplota však pokročila, dáváme řízky z domova a vyrážíme k přehradě Grossölk. Na ní je zajímavý systém podzemních kanálů, které svádí vodu z okolních hor a opět jí odvádí pryč. Nechápu, ale pozoruji s otevřenou pusou a přeji si, aby udělali den otevřených dveří. Protože podívat se do 5km dlouhého rovného tunelu pro vodu skrz horu, to by muselo bejt něco.

Pokračujeme dále, cesta se příjemně klikatí, příroda zelená a my projíždíme Sölk Pass, pomalu stoupáme a já zanechávám Lapiho kdesi v prachu. Nespěchám, užívám si vzduch i krásu okolních hor, to jen on se tak vleče… Čas od času zastavím na fotku a pokračuji. Spolu zastavujeme u vrcholu a já si říkám, jo, Alpy jsou fakt krásný a já jsem rád, že si sem můžu takhle zajet.
Domlouváme se na další zastávce (jak jinak než benzínka, akční rádius Rozárky je cca 150km a rezerva se indikuje zastaveným zadním kolem) a já opět zanechávám koráb kdesi v dálce a opatrně vyrážím na první klesání. Konečně taky používám brzdy, i když jen zřídka. Rozárky jeden masivní válec umí zrychlovat, ale hlavně i brzdit tak, že za běžného provozu je brzda jen na dobrždění. No, nebudu se tady rozepisovat o každé zatáčce, bylo jich mnoho a já užívám nejmenších Rakouských silniček. A dostalo se i na krávy na silnici :-).

Na benzínce čekám. Dlouho. I píšu a už se začínám obávat, jestli se Lapimu něco nestalo ale ne, jen ty pidi-cestičky tolik nemusí a také se cestou kochal. Naproti vykoupíme Billu o nějakej smradlavej sejra, chleba a jiné lahůdky a rovnou cestou do Hinterglemmu. Pomalu se šeří a v Zell am See nás překvapí fakt pěkně řešený podjezd města. Funguje to skvěle a po troše bloudění nalézáme i náš penzion. Ubytování pro motorky je opět velmi inteligentně řešeno mnohopatrovým parkovištěm v místním tunelu, vyšlo tuším na 10€ a bylo asi 50m od penzionu. K tomu vyřizuji Joker card se slevou na GG a jak se dozvídám i na lanovky ve městě zdarma a hurá na Billa-večeři.

Ujeto: 442km

Großglockner

A je to tady. Po perfektní 6-chodé snídani (slané, slané, slané, müsli, sladké + domácí koláč od majitelky) vyrážíme za cílem cesty. Jen ta předpověď hlásí, že si máme pospíšit, neboť odpoledne bude lejt a Shadow v dešti nejezdí (protože by ho pak někdo musel mejt). Já bych také nerad chytil bouřku nahoře a tak razíme co nejrychleji k mýtnicím. Joker card samozřejmě zůstaly na pokoji, ale jsme v Rakousku. Věří mi a mám to se slevou. Kamarád je líná huba a tak platí za plno. Následuje asi 10-minutová kontrola mapy, kudy že to pojedeme. Nervózně nechápu, trochu brblám, že už bych tedy jako jel, tak si Lapi nalepí nálepku, doprohlédne mapu a konečně začneme stoupat.

Jo, je to kýčové, je to 100x ohrané, ale, ty brďo, to je krása. Stoupání zesiluje, motor burácí, ach ten zvuk (Rozárka kdesi kdysi zahodila roušku z výfuku a já jí tam prostě nemůžu vrátit), všechno je perfektní, ani ten provoz není zatím tak zlý… ale jak můžete cítit, něco tady nehraje. A můj motor to není. V Sölk passu byla krásná atmosféra, vůně přírody, pohoda a klid. Tady je smrad spálenejch brzdovejch destiček.
Ale jako jo, pěkné to je, obzvláště vyjížďka na Edelweißspitze se mě líbila a bylo to uskutečnění mnoha-letého plánu. Rozšířil jsem si sbírku Alpských oražených mincí, nakoupil sviště pro děti, dokonce jsme vyčmuchali i něco přírodního (kompost) a podívali se na Zeller See z dálky. Kopečky taky pěkné, obzvláště vodopády, nicméně pocit jsem měl lepší na Sölk passu.

Pak jsme vyrazili ještě na Kaiser Franz-Josef-Höhe. Kde jsem opět zanechal Lapiho na pospas zatáčkám a naložil trochu Rozárce (v rámci zkušeností) a jo, ten úsměv není předstíranej. Na vyhlídce jsem ještě sehnal extra teplé ponožky pro drahou polovičku, obhlédli jsme živé sviště ale hlavně lanovku (když se nahnete, můžete pozorovat původní budíky i ovladače v řídicí kabině). Předpověď mě docela znervózňuje, dokonce se ukazují černé mraky, takže zavrhujeme cestu dolů a domlouváme se na volné cestě blíže k výjezdu a nasávání atmosféry cestou.

Jo, tady vejš to bylo dobré. Super je ten přechod od kamenité přírody k loukám, lesům a zpět. Vždy popojedu, udělám pár fotek, pak sedím a koukám do přírody. Občas se zařadím za zkušenější a užívám si fyzikálních jevů které žádná plechovka nedokáže nabídnout. Rózi se nezdá, se svýma 150kg a úzkýma stupačkama se ráda klopí, nové pneu drží, jak židovská víra a já se usmívám. Pak narážím na ovečky, dávám si jablko a sháním se po Lapim. Potkáváme nějaké traktory (ty jsou  tu snad každý den) a pomalu razíme domů. Na odpočívadle mi ještě Lapi nabízí výměnu moto, tak neodolám. Nasednu a div nespadnu. Fuj, to je těžké. Pak chvíli hledám stupačky (jak říkám, Rozárka není úplně chopper s předkopama) a opatrně vyjíždím vstříc první vracečce. Je to celé takové vratké a nestabilní, nebrzdí to, dělá si to co chce, začnu zatáčet, když tu najednou, co to je? Mě něco tlačí do paty, jo aha, to je asfalt?!? Vždyť jedu ještě skoro rovně. Lapi mě nechává v prachu a já doufám, že ještě Rozárku uvidím. A čím dřív, tím líp. Velmi pomalu a opatrně sjíždím níž a níž až k branám, kde konečně přesedám zpět. Omlouvám se Lapimu a chápu jeho výmluvy a extrémně pomalou jízdu v zatáčkách (ujel jsem mu i s ČZ 175/450). Shadow fakt není na zatáčení stavěná, navíc ta stabilita a posez… Každému co jeho jest.

Ujeto: 148km

Lanovky a domů

Ráno jsme opět vydatně posnídali, pohoršili se nad Rakušandou, co kradla jídlo do kabelky, pokecali s Čechama a hlavně, vytvořili plán cesty zpět. Variant bylo více, Německo a přes Šumavu domů, nebo ještě nějaké passy v Rakousku. Nakonec vyhrála varianta využít Joker pass a podívat se lanovkama nahoru, následně líznout Německo u Königssee a po dálnici domů.

Nelitujem, vyzkoušeli jsme obě dvě lanovky a za mě teda super počin. Obzvláště na kolaře jsou perfektně připravení a těším se, až caparti trošku dorostou. Obzvláště se zalíbením koukám na krásně klikatou cestu na protějším kopci, vede k nějaké přehradě. Rád bych zkusil, jestli je průjezdná, ale je pozdě a tak jedeme dolů a nach Germany. Cesta pěkně odsýpá, jen před Königssee jsou kolony a vesnice za vesnicí. Stojí to ale za to, jezero je neskutečně modré. Projdeme se po okolí, poslechnem si nějaké lidovky, vypijeme zásoby a přes Hallein na dálnici a domů. Měl jsem našlé ještě nějaké cestičky, ale cesta ve dvou je o kompromisech (a já už vím, proč se Lapi tak brání zatáčkám) a tak za to vezmem a stavíme jen na benzínkách.

Na jedné potkáváme sympaťáka na Suzuki Intruder 1800, vzadu pneu šířky mlýnského kola a na nosiči topůrko od sekyrky. Doma má fábii 1.2 HTP a já se nemůžu zbavit obrázku jak tenhle über drsňák přijede domu, sesedne z toho masivního stroje, nasouká se do Fábky a odchrchlá s rodinkou na nákup (nemyslím to zle, mám 1.2 Oktávku a mám jí rád).

Na druhé se fotím s kebabem, pro manželku, a dáváme se do řeči s chlapíkem na Ncčku. „ČR? Jo, to znám, tam jsem byl před 14 dny.“ Teď jede do Anglie, předtím byl v Bosně (či kde). Respekt. Pak už jen valíme do ČB, před Linzem projíždíme mrakem. V mžiku je zima, kapsy za jízdy fakt nezacpu a já vzpomínám na plexi. Na tyto situace se hodí. Naštěstí je to fakt jen mráček a rychle usycháme a já si zase užívám „posilovnu v ceně“. Bylo to cca 200km a myslím že akorát. Alespoň to nebyla taková nuda a měl jsem dobrej pocit, že jsem si zacvičil :-).

Večer jsme dorazili k babičce, já předal dárky a byl jsem přijat.

Ujeto: 368km

Úplně domů

Další den po obědě pak děti s manželkou naskákaly do auta a já vyrazil, vzhledem k času, za nimi.

Výlet byl super, GG zprvu trochu zklamání, které se ale postupně zlepšilo. Příště bych rád volil delší trasy a snad vyjde i více dní. Dálnice bez plexi jsou zábavnější ale čím méně, tím lépe. Zvláštní kapitolou jsou pak čerpací stanice, cena se tam opravdu pohybuje v rámci dne a tak když najdete levnou stanici a večer načerpáte za 1.73€/l, můžete se ráno divit, že chtějí 1.99€/l. My se zděsili, že Rusák něco odbouchl a raději cenu akceptovali, jenom abychom si o pár km dále mohli tlouct hlavamy u jiné stanice, která byla prve za 1.8€/l a dnes 1.76€/l. Prostě zmatek, ale v rámci velikosti nádrže člověk prostě vezme cokoliv. Drobným problémem se také ukázala nedostatečná rezerva na Revolut € účtu, neboť pumpa vždy rezervovala 50€.

Co se oblečení týče, spodní vrstva bylo funkční termoprádlo (merino z lidlu do zimy, jakýsi coolmax do tepla), na to obyč tričko, na vrch textilní bunda (druhá vrstva se hodila první dva vlhké dny, třetí vrstva zůstala doma a místo ní jsem přibalil externí svítivý nepromok. Nicméně na podzim/jaro se 3. vrstva, obzvláště bez plexi, hodí) a přes ní Hit-air vestu (Učíme se přežít). Bunda je nesrovnatelně komfortnější, než kožená, neboť má obří otevírací kapsy na prsou a milion dalších všude okolo. Do kapsy nůž (Učíme se přežít) a na krk funkční nákrčník a šátek.

Rád jsem připravený a tak jsem sebou táhl i poměrně dost nářadí (Rózi má 25 let), naštěstí krom oleje nebylo nic potřeba. I tak se vše vešlo do dvou brašen, každá velikosti tašky z Rohlíku, které tímto doporučuji všem, kdo nemají originální řešení na snadné vyjmutí jejich obsahu (tašek je dost, takže jsem je zdvojil a v pohodě unesly nářadí i oblečení).

Pitný režim zajišťovala 0.5l flaška na padákách a 2x2l od piva v brašnách. Ty se ukázaly jako lehce předimenzované :-). Snídaně v penzionu byly úžasné a vydaly za oběd, přes den jen bebe (neroztéká se) a k večeři chleba s nějakým sejrem.

Komunikace proběhla tentokrát na výbornou, už se nějaký ten čas známe a jasně jsme si definovali cíle. Na trase jsme se vždy domluvili na dalším bodě ale stejně jsme zpravidla jeli společně. Občas jsme se oddělili a vychutnávali nabízené slasti samostatně ale vždy jsme se zdárně shledali a večer probrali důležitá témata (jako co to tady smrdí a je ten sejra už zkaženej?).

Teď už jen připravit další cíl. Nějaké nápady by byly, ale vzhledem k tomu, že loni na podzim jsem plánoval Lvov, to raději nebudu ventilovat, aby mi plán „někdo“ zase nezhatil.

• Ujeto: 136km
• Ujeto celkem (GPS): 1230km
• Průměrná rychlost: 57,4km/h
• Max. rychlost: 121km/h
• Min. nadmořská výška: 205mnm
• Max nadmořská výška: 2569mnm
• Čas pohybu: 21h 24m
• Spotřebováno: 51.47l
• Ujeto (tacháč): 1216km
• Spotřeba: 4.23l/100km
• Ubytování: 1700kč
• Benzín: 2077kč
• Jídlo: 150kč (+ bebe a řízky z domova)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE