portugalsko_raceczech



White Arrow Tour 2020

1812km a 5 dní, kdy jsem žil.

Kapitoly článku

Úvodem

Každej rok to bylo stejný... Já a kámoš v podnapilým stavu, většinou ve slabý chvilce uprostřed noci někde v baru nebo na grilovačce a naše oblíbená věta "Příští rok vyrazíme kámo." 

Nebylo to jiný ani letos. Začal sem pročítat cestopisy a dostal chuť něco zažít, nějaký dobrodružství, abych měl zase chvíli z čeho žít. Všechno mě tak nějak sralo, v garáži nová vysněná motorka a stejně takovej ten divnej pocit že mi ve 24 letech život protejká mezi prsty a já nevím, co s tím. 

Ne, nebudu na nikoho čekat ani nikomu psát, prostě to naplánuju a pojedu. A tak jsem po večerech seděl tiše u počítače, pročítal další cestopisy a dával dokupy plán cesty po těch nejlepších silnicích v Rakousku. Cíl byl jasnej, léta jsem koukal na videa a fotky z Grosslockneru, četl desítky článků o tom, že to za to stojí a další desítky že existují lepší silnice a zadarmo. Nezbývalo nic jinýho, než se přesvědčit sám...

A tak pomalu začínala White Arrow Tour 2020, výlet snů na vysněný motorce, která není uplně cestovní...

Den 1. 

Úterý 11.8.2020

Ležím v posteli, převaluju se a tak nějak vím, že dneska je ten den, kdy jedu konečně do prdele. Hurá. Za papírovou stěnou našeho bytu řve děcko od sousedů a z další strany štěká pes. Jestli dnes neodjedu, asi mi mrdne. Balím brašnu a jedu ji přidělat na motorku, ještě dofouknout pneu a dotankovat plnou. Po třičtvrtě roce zjišťuju, že mám pod sedlem USB napájecí zásuvku, paráda, nemusím řešit powerbanku. Potom ještě rychlej oběd a hlavně se nezapomenout pojistit, náhoda je blbec. Ve 12:00 sedím v garáži na motorce a přichází nemilé zjištění, nevejdu se s batohem, kterej naráží do brašny. Přítelkyně na mě kouká a kroutí hlavou jakože to asi nedám. Jinej batoh stejně nemám a nic nevyřeším, popruhama si ho nastavím co nejvejš a musí to bejt dobrý. Poslední pusa a "hlavně se nezabij", "jeď opatrně", "dávej vědět". Než vyjedu z garáže, vytrhávám si kabel ze zásuvky pod sedlem od druhýho telefonu, kterej mi za pomoci quadlocku slouží jako navigace. Kabel je krátkej a jakmile hnu s řidítkama, vytrhne se. Je asi 50 tisíc stupňů a nemám sílu sundávat sedlo a řešit kabel, takže ho jen složim a sedám si na něj. Ujedu dalších pět metrů a mapy.cz neukazují vůbec nic. Ještěj sem ani nevyjel z garáže. Začíná mi bejt fakt vedro, ale už potřebuju jet, z Hradce na Pardubice a Chrudim to stejně znám po paměti, tak pak někde zastavím a navigaci pořešim. Vyjíždím z garáže a na chodníku na mě někdo mává. Jo, přesně ten kamarád, se kterým jsme si každej rok říkali, jak společně vyrazíme. Dle úsměvu na jeho tváři je vidět, že mi to přeje a má radost i za mě. Směju se do helmy, mávám zpátky a uháním po hlavní na Pardubice. Předjíždí mě velkej Versys a malej Scrambler, oba dva evidentně jedou taky někam na trip, třeba se ještě někde potkáme... U Chrudimi zastavuju a koukám na navigaci, furt nic neukazuje. Po chvilce přijdu na to, že nemám povolený polohový služby pro aplikaci mapy.cz, jedním kliknutím opraveno a frčím dál. Jedu na Seč, Chotěboř až do Havlíčkova Brodu, většinou zapadlé silnice ale s dobrým asfaltem. Za Havlbrodem začíná lehce poprchávat, ale jedu dál, přece si na sebe nebudu hned první den nepromok. Během pár minut chčije. Zastavuju a oblíkám si nepromok. Jedu po státovce za kamionem kterej mi prská vodu do xichtu a nemůžu ho za boha předjet, po chvilce odbočuju do nějakejch prdelí, co jsem si naplánoval. Černovice - Mlýny - Tučapy, najednou slunce, krásnej asfalt a rychlý protahováky až do Soběslavi. Tam na pumpě tankuju, sundávám nepromok a dávám si párek. Koukám na Vitpilena a říkám si, že jsem debil, když sem ho leštil jak blázen a pak zmoknu po sto kilácích. Během chvilky jedu okolo Temelína, nikdy jsem tu nebyl, tak si prohlížím chladící věže z blízka a dělám pár fotek. Chvilku bloudím kvůli uzavírce na Vodňany, ale silnice tu jsou pěkný, tak mi to ani nevadí. Přijíždím do Netolic a měl by tu být pěkný úsek až někam ke Krumlovu. A ono to fakt tak je, dobrej povrch, téměř nulovej provoz, jen občas menší vesnice. Trvá to celkem dlouho a docela si to užívám. V Krumlově tankuju, ale krom tuny turistů tady nic neshledávám, takže jedu směr Lipno, kde budu nocovat. Cestou z Krumlova se mě chytá nějakej týpek na cesťáku, ale když mám na budíku 180km/h a on okolo mě prolítne jakoby nic, je mi jasný, že můj jednoválec tady žádný zázraky nezmůže, zvolňuju tempo a v klidu přijížídím do Kovářova u Lipna k penzionu Axiom, kde budu dneska spát. Parkuju motorku a jdu se ubytovat, nocleh za 450,-Kč na noc se snídaní, malej pokoj se sprchou a hajzlem,  nic víc není potřeba. Čistím plexi u helmy, lehce otírám bundu a boty. Jdu pojíst něco k večeři, mají tu skvělý domácí pivo Bajer. Po jídle se jdu podívat kousek k vodě, dávám si cigaretu, přemýšlím a koukám... Jsem tu sice sám, ale jsem rád že jsem vyrazil. Jdu spát asi o půlnoci, vedle v pokoji brečí dítě, stěny tady jsou asi ještě víc papírový, než u nás v bytě. Najeto 340km.

 

Den 2.

Středa 12.8.2020

Budím se okolo sedmý ráno a následuje ranní trojboj - hajzl, sprcha, snídaně. Dávám si párky, který neviděli maso ani z vlaku, ale co chceš za pár stovek na noc, zbytek nakonec není tak špatnej. Lehce před devátou ráno už sedím na Vitpilenu a uháním na hranice. Cestou koukám přes stromy na Lipno, je tu pěkná cesta a dá se jet rychle, tak toho využívám. Pár kilometrů před hranicema je to v lese samej pojebanej free shop, kadeřník a beautiful nails. Uprostřed lesa, kroutím hlavou a nechápu. Rychlá fotka před hranicema, mávnu na policajta, kterej postává okolo buňky a jsem v Rakousku. Následujou pěkný výhledy, ale nezastavuju a jedu dál na Linz, ke kterýmu to je ještě pár kilometrů. Cesta utíká rychle, sem tam někoho předjedu, ale žádný bláznění a spíš pohodový tempo. Přijíždím do Linzu a začínám pomalu tušit průser. Abych nemusel jet pár kilometrů po dálnici a kupovat si dálniční známku, motám se přes centrum. Tohle byla jedna z největších kokotin, co jsem na tomhle tripu udělal. Nejsou tady žádný pruhy, nemám absolutně žádný tušení, kam kdo jede. Snažím se proplejtat mezi autama, ale je tu tak "zasráno" že se skoro nehejbu. Začíná být vedro a motorka začíná vařit. Poskakuju v koloně když v tom mám přední tlumiče na doraz a brzdim očima. Auto předemnou to na poslední chvíli zašláplo a já nedával pozor. Začínám mít chuť se tady na všechno vysrat a jít přes debilní Linz pěšky. Dostávám se pryč a jedu přes krásnej most, pod kterým protéká Dunaj. Nádhera. Možná bych si to i vyfotil, ale je obrovský horko a já musim jet. Pokračuju na Wels, a dochází mi benzín. První tankování v Rakousku. Přejedu asi pět benzínek než se rozhodnu, na který natankuju. U šestý zastavuju. Strkám pistol do hrdla a nic. "Tak co je, k..va?!" Aha, jsem na samoobslužný a všechno je tu německy... Rád bych ještě podotkl, že německy umím akorát guláš a moje angličtina je velice, ale velice žalostná. Ale musím se vschopit a nějak si poradit, vkládám kartu do terminálu a ten mi ukazuje 250 euro a nějaký povídání. No tak to asi nic, vytahuju kartu a jedu dál. Sláva, za pár minut benzínka s lidskou obsluhou! Bezmála dvě hodiny jízdy a já ujel jen 100 kilometrů. Tankuju, parkuju, nabíjím navigační telefon. Ačkoliv neměcky neumím, dostávám při placení bídu za to, že nemám roušku. "Ajm sori" a všimnu si, že u pumpy je wapka. Přece nepojedu jak prase, házím tam 3 eura a doufám, že to bude stačit. Sprchuju motorku přes 5 minut a pořád 1 euro zbývá. Místní počty mi úplně nejdou, takže to nechávám bejt a jedu dál. Za pár minut už se mi otevírá nádhernej výhled na jezero Traunsee, zastavuju až dál a dělám fotku, je tu dost lidí, rychle pryč. Chytám se nějakýho týpka na GSu a jedeme spolu až k Postalmstrasse.

Ještě před budkou, kde se platí 6 euro za přejezd zastavuju a koukám na řeku s peřejemi. Jdu se trochu opláchnout, je tu cítit ten horskej nádech, čistá voda, moc se mi to líbí. Postalmstrasse perfektní, téměř bez provozu, rozhodně za ty peníze stojí a na oplátku nabídne krásnou přírodu a výhledy. Na konci zastavuji a fotím, je půl druhý a začínám mít hlad. Kousek je Hallstatt, kterej mě odrazuje, měl sem dva dny starou informaci, že to tam je všude narvaný a nedá se tam nikde zastavit. Riskuju a těch pár kilometrů navíc mě nezabije. Dámy a pánové, největší pi..vina dne. Cesta k Hallstattu pěkná, ale to je tak všechno. Přijíždím tunelem a všechny parkingy full, vidím rozumnou pizzerku, takže ještě vymyslet kam zaparkovat. Chodníky tady jsou tak úzký a lidí tu je tolik že to nepřipadá v úvahu. Parkuju u nějakýho rádoby autobusáku pod stromem. Přiběhne paní od security že "no no no no no parking for moto only at gas station". Snažím se jí vysvětlit že je to tam taky plný ale umí anglicky stejně dobře jako já, takže to vzdávám a objíždím ještě asi čtyřikrát městečko. Mezitím se míjím s nějakým Italem na GS, kterej taky nemá kde zastavit. Nakonec zastavujem vedle sebe a snažím se mu říct, že to tady nemá cenu, používám k tomu slova jako jsou "fuck hallstat, fucking parking, everything is full because people and photos." Směje se a říká že to ještě zkusí někam dát. Já jedu z tohodle cirkusu pryč, malý městečko u jezera kam si jezděj zamilovaný páry dělat fotky. Vařej se ve mě sračky a už mě tu nikdo nikdy neuvidí. Stále to ale nevyřešilo můj hlad. Cestou na Abtenau začíná lehce poprchávat, ale o pár kilometrů dál už je to v pohodě, takže nepromok netřeba. Jsou tři hodiny a já už začínám mít vážně vyhládlo. V Abtenau zastavuju na malým náměstí a dávám oběd v místním hotelu, cena normální, jídlo a pivo dobrý. Po pozdním obědě ještě tankuju plnou u místní benzínky abych dojel zbýlých cca 120km v kuse. Pár minut od Abtenau začíná pršet, schovávám se pod mostem s cyklistou ze Slovinska, kecáme ale omlouvám se mu že neumím tak dobře, je docela chápavej tak neklade těžký otázky. Za pár minut je po všem a vyrážím, 100m od naší schovky pod mostem je semafor. Svítí červená a stojím jako třetí, před semaforem není místo tak se ani nesnažím posunout dopředu. Slovinec na kole okolo mě prosviští a vlítne tam na červenou. První auto troubí, chvíli zmatkuje, zapíná výstražný a vydává se za ním. V klidu počkám na zelenou a když projíždím zužením, asi v půlce si to borci vyříkávaj, první auto byl totiž dohled od stavby, která tam probíhala. Jedu si dál svoje pohodový tempo směr Bischofshofen, zdravím ostatní motorkáře a řikám si, že tady nepotkávám snad jinou motorku než je BMW GS a nebo KTM Duke. Popojíždím přes Bischofshofen hodně pomalu, koukám po domech, obchodech a motorkách v protisměru. A přesně v tuhle chvíli proti mě jede týpek na Vitpilenu. To snad není možný. Oba dva máme otevřený plexi, koukáme si do očí a máváme na sebe jak smyslů zbavený. Ten vzájemnej úsměv budu mít v paměti ještě hodně dlouho. Otáčíme se za sebou a máváme si ještě jednou, ale nikdo z nás nezastavuje. Tohle byl můj první Vitpilen, kterýho jsem potkal za celou dobu co jezdím. A soudě podle výrazu týpka, jeho asi taky. Ještě se směju do helmy a jedu na Dienten am Hochkonig, krásná silnice v blízkosti hor, ale přišla mi dost vytížená. Nepředjíždím, protože budu parkrát zastavovat a fotit.

V Dienten sjíždím na silnici L216 která vede přes vesničku Schattberg a Hauserberg až ke křižovatce k silnici 311. Zatáčky všeho druhu podél řeky. Na jedné straně svodidla, na druhé skály. Tohle je prostě masakr, hrozně se mi to líbí, takže to dole otáčím a dávám si to ještě jednou ale v rychlejším tempu, až si říkám, že to je dost hrana a měl bych se klidnit. Odbočuju na Zell Am See, nudná cesta, na stovce se jede sedmdesát a nedá se předjet, je podvečer a začínají mi docházet síly. Lehce po šestý večer jsem v Niedernsillu, malá vesnička 10km od Zell Am See, která je zároveň dobrým výchozím bodem pro ranní Grosslockner. Jsem ubytovaný v penzionu Gassner, na parkovišti plno aut s českou RZ. Penzion totiž spravuje p. Romana, takže nemusím šprechtit a bavím se česky. Dostávám nápad, že si odepnu brašnu a pojedu na Grosslockner ještě teď, což mi paní domácí rozmlouvá, za dvě hodiny zapadá slunce a to je hodně málo času. Dávám na ní a zjišťuju info, kde se tady najíst. Jsou tu jenom dvě restaurace, takže není moc na výběr. Ubytování celkem slušný, rekonstrukci by to asi chtělo, ale na přespání fajn. Dávám sprchu a jdu do restaurace, která je blíž. Tam mě fakujou že pouze pro hotelové hosty. Jdu přes celou vesnici zkusit tu druhou. Mají sice plno, ale jeden malej stůl uvnitř se najde. Dávám si pivo a nějakej steak, obsluha pohledná a milá, dávám vědět domů a kamarádům. Cestou na penzion kouřím, poslouchám hudbu a směju se... Jsem sám uprostřed Rakouska, užívám si výhled ze sedla svý vysněný motorky a jsem šťastnej... Před spaním přemýšlím že jestli bude hnusně, prostě se na Grosslockner vykašlu a přijde na řadu záložní plán Solkpass. Usínám a moje hlava furt krájí jednu zatáčku za druhou. Najeto cca 390km.

Den 3.

Čtvrtek 13.8.2020

Je to tady, Den D. Budík zvoní v 6 ráno, musím pro něj dojít až ke dveřím od pokoje, protože jediná zástrčka je právě tam. Na chvíli se ještě svalim do peřin, ale na telefonu už ladím webkameru z Grosslockneru. Vypadá to slibně, začínám se pousmívat že snad budu mít i štěstí. Večer jsem si dohodl dřívější snídani, takže v 6:45 už dávám kafe a bábovku. Paní domácí mi na malý televizi ladí Grosslockner TV a říká, že počasí vypadá dobře. Prý stačí když budu okolo osmý před mýtnou bránou v Ferleiten. Moc ji nevěřím a bojím se, že tam bude v tuhle dobu už narváno. Po sedmý hodině odjíždím, do Zell Am See docela zacpáno od místních, beru to po čáře a dělám rychlou zastávku na tankování. Uvědomuju si, že nahoře bude asi zima. Moje oblečení na tomhle výletu odpovídá stylu motorky, takže fakt nemám žádnou bundu s termovložkou ani vysoký cestovní boty, ale k tomu se ještě dostanu. Naštěstí nejsem zase uplnej debil, takže si pod moto rukavice dávám takový ty černý, latexový, co nosej tatéři. Pod bundu fleecovou mikinu a jedu na Ferleiten. Ve vesničkách se držím místních, na padesátce jedou i kilo dvacet, proč ne. Silnice je tady dost opravovaná, po celý šíři jsou "hadi", tak radši zvolňuju. Přijíždím k mýtný bráně, zastavuju daleko před ní a dělám pár fotek, krásná příroda. Je 7:45 a skoro nikdo tu není, nevidím žádnou motorku ani auto, jen pár cyklistů. Paní domácí měla asi pravdu. U závory platím 28 euro, v koutku duše doufám, že to za to bude stát. Kousek od závory přidělávám kameru na helmu, zaklapnu hledí, zařadím za jedna a vyrážím. Předemnou nikdo. V duchu si říkám, že nepojedu žádnou raketu, přece jen to tu může bejt vlhký a asfalt bude studenej. Je to tady. Přichází prvních pár vraceček, ty střídají další a další zatáčky s nádhernym výhledem zasněžených vrcholků hor. Řvu do helmy že tohle je kurva to, proč jsem sem jel a směju se. Podél silnice jsou desítky možností na zastavení a cvaknutí pár fotek. No, možná potom, ale teď jsem v takový euforii, že mě to vůbec nezajimá. Jen koukám na budík, kostičky na otáčkoměru stoupají, ukazatel kvaltu zná jen čísla 2,3,4 a občas blikne červená dioda omezovače. Je mi ale jasný, že nic netrvá věčně a blížím se nahoru. Nevím co tady mají za časový pásmo, ale je to nekonečný. Hrozně moc si to užívám. Přijíždím k hornímu parkovišti a jedu rovnou až na Edelweispitze po kostkách. Tak jsem tady. Jsou tu tři slovenští bratia na moto a pár aut. Procházím se a koukám. To, co jsem znal léta jen z videí a fotek je teď tady předemnou. Chvilku tu pobudu, je před půl devátou, tak posílám fotku kámošovi do práce, abych ho trochu naštval... Dělám fotku i na kameru a jedu z Edelweispitze dolů, parkrát fotím na místech který se mi cestou nahoru líbily. Dole to otáčím a dávám Husce bídu zase až nahoru k parkovišti. Tohle ještě jednou opakuju i s kamerou.

Pokračuju dál, chvíli z kopce, chvíli do kopce a potom tunelem. Dělám další fotky, a jsem trochu zmatenej. Kde je ta velká budova s výhledem na samotnej Grosslockner? Študuju mapu a musím jet ještě dál, objíždím malej kruháč směr vyhlídka Kaiser Franz Joska Hohe. Silnice opět bezvadná, rychlý překlápěčky a je pěkně vidět na ledovec. Jedu sám, nikde nikdo. Ještě jeden tunel a jsem tu. Na venkovním parkovišti pro motorky je skoro prázdno, ale blbě se podívám a vjíždím do parkovacího domu. No co, parkuju a jdu se podívat. Pěkný. Ale možná se mi víc líbí ta silnice sem a Edelweispitze, než tahle vyhlídka. Chvíli koukám a procházím se, nakonec ještě fotím na kameru a jedu z vyhlídky zpět po Gletscherstrasse až k zatáčce, kde je vyhlídka a restaurace Schoneck, zastavuju. Tenhle kousek cesty mě tak baví, že to dávám parkrát tam a zpátky. Na vyhlídce si sundávám batoh, dávám pití a uklízím kameru. Začíná tady už pomalu houstnout provoz a to je teprve před desátou. Chvíli sedím a koukám na ostatní motorky co jedou směrem k vyhlídce, ale mám před sebou dneska ještě kus cesty, takže zpátky ke strojům a pomaličku opouštím Grosslockner Hochalpenstrasse. Pro mě asi nejlepší a nejsilnější zážitek. Nekonečno zatáček, příroda... Pokud si člověk přivstane, skvěle si tu zajezdí.

Ujedu pár kilometrů od vyhlídky a zjišťuju že nemám batoh, ve kterým jsou obě kamery, náhradní klíče od motorky a další věci. Okamžitě to otáčím, jedu trochu jako dement, ale fakt se modlím, ať tam ten batoh je. Uf, dobrý, naštěstí tam moc lidí nezastavovalo, takže jen sbírám batoh a už to valím dolů na Winklern, společnost mi dělají dva rakušáci, jeden na Dukovi 790 a druhej na starší R1. Ještě před Winklernem vidím na rovince zahozený BMW GS s totálně ohnutejma vidlema, týpek co na tom jel jen potrhaný hadry, řeší to s policajtama a kouří. V protisměru stojí provoz, protože každej plechovkář si může vykroutit krk, aby viděl, co se stalo. Borec s Dukem a R1 se odpojují a já jedu dál. Silnice B106 od Winklernu na Mollbrucke. Hypnotizuju navigaci a ukazuje mi cíl už ve dvě odpoledne, což mi připadá trochu brzo, ale říkám si proč ne, ráno jsem si zajezdil tak to bude dneska takový volnější a dám si voraz. Jenže silnice se táhne, i když jedu furt svižněji, vůbec to neutíká. Za Mollbrucke stavím na větší benzínce, tankuju a řeším co dál, původní plán je směr St. Michael im Lungau, Spielberg a přes Leoben a Kapfenberg do Kindbergu, kde je cíl pro dnešní den. Nakonec tenhle plán ruším a chci jet na Solkpass, je to trochu zajížďka, ale chci ho vidět. Díky tomuhle rozhodnutí objevuju krásný silnice, který vedou podél dálnice A10, projíždím pěkný zatáčky i klidný pasáže v lesích. Blížím se k Solkpass, ale začínám bejt trochu ztracenej, když v tom se objeví borci na Dukovi a R1. Nechávám se "obložit" a držím se za nima. Evidentně tu nejsou po prvé, takže mě vyvedou až na vrchol Solkpass. Je tu nádherně, silnice slušná, nic se neplatí. Je tu nějaká kaple, ale na tyhle věci moc nejsem, takže jen parkrát zastavím a pokračuju dál.

Ani ne za 20 minut pod Solkpassem začíná celkem slušně pršet. Schovávám se v autobusový budce a čekám. Nepřestává. Oblíkám nepromok a vím, že tohle stejně nepřejde a já musím jet. Cestou potkávám další a další motorkáře poschovávaný v zastávkách nebo pod stromy, Takže teď musím směr Liezen, jsou dvě hodiny a já začínám mít opět hlad a ještě se mi vybíjí navigace, bohužel jsem doma zapomněl nabíječku na powerbanky a obě dvě jsou vybitý. Přijíždím do Liezenu a vidím McDonald. Tomuhle sem se chtěl fakt vyhnout, ale budou tam mít zástrčku a tu já fakt potřebuju. Už neprší, ale v dálce od Kapfenbergu jdou fakt hnusný mraky a je mi jasný že tam je hell. Nabíjím aspoň pár procent a dávám si "oběd". Rovnou se strojím do nepromoku, protože je mi jasný, že bude pršet. Posledních 100km do cíle. To jsem ještě netušil, že to bude těch nejdelších 100km, jaký jsem kdy jel. Kousek za Liezenem začíná pršet a foukat vítr. Jedu pořád podél dálnice A9, jsou asi tři hodiny odpoledne, ale tma je jak v devět večer.  Prší fakt hodně ale zatím to zvládám dobře. Silnice je najednou hodně prázdná, potkám jen jednou za pár kilometrů auto nebo motorku, připadá mi to tady jak v Rusku a začíná mi docházet benzín. Po pár kilometrech tankuju benzín v nějaký prdeli za neuvěřitelnejch 1,71 euro. Je mi to jedno, v těch super kotníkovejch botech od Alpinestars mám totální rybník že se mi směje i týpek z pumpy. Pokračuju dál, už neprší ale chčije. Začíná mi být smutno a jsem bez chuti, chci už bejt na penzionu. Vybíjí se mi navigace. Zajíždím si o pár kilometrů a nemám tušení kam jet. Zastavuju na další pumpě pod střechou a snažím se zorientovat. Jasně, doprava, doleva, rovně pořád po vedlejší. Zapomenu odbočit a najíždím na dálnici, není cesty zpět. Chčije i na mě víc než dost a k tomu bouřka, blesky lítají kousek ode mě, viditelnost nulová. Tak jo, dneska zemřu v Rakousku, na dálnici a v tomhle počasí, protože buď mě někdo smete nebo do mě uhodí blesk. Mám fakt strach, na nejbližším exitu sjíždím a v dálce vidím wapku, no nádhera. Schovávám se pod ní a rozdejchávám tenhle super dálniční zážitek. Studuju mapy na telefonu kudy jet dál, jsem asi 20km od cíle. První kruháč doprava a druhej doleva. Jedu. Najednou sem na nějakým náměstí. Jsem zoufalej. Pomocí značek se vracím tam kam potřebuju. Mezi těma dvouma kruháčema byl totiž ještě jeden, kterýho sem si nevšiml. Zbylých 20km zastavuju průběžně každý tři minuty někde pod střechou a kontroluju jestli jedu správně. Nakonec přijíždím do Kindbergu, z něho to je ještě 5km lesem nahoru do míst, kde končí silnice. Je šest večer a já vidím penzion. Parkuju motorku pod přístřeškem a jdu se ubytovat. Vylejvám vodu z těch super nízkejch urban bot, a ždímu rukavice. Všechny věci v brašně jsou mokrý, některý víc, některý míň. Jedinej batoh, kterej není voděodolnej a stál tři stovky je v pohodě, v něm je všechno suchý. Nechápu. Suším vše co jde, k večeři si dávám tři zasloužený piva a šnycl. Večer na pokoji trávím fénováním bot. Nemám ani sílu kouřit, takže jen přemýšlím jestli napíšu domů verzi že jsem trochu zmokl, nebo že jsem se málem zabil na dálnici. Jsem šťastnej že jsem si splnil svůj malej sen a byl na Grosslockneru. V posteli už přemýšlím, jak vyrazím příští rok zase a bude z toho taková tradice... Jen bych nemusel příště tolik zmoknout, ale všechno nemůže bejt furt zalitý sluncem, ani Rakousko...
Najeto cca 450km.

Den 4.

Pátek 14.8.2020

V noci si dávám dva ibalginy, polejvá mě horko a přijde mi, že jsem vypil už všechnu vodu která tady včera napršela. Ráno to není o moc lepší, k snídani si dávám kafe a džus, nemám vůbec chuť jíst. Předpověď na dnešní den nevypadá úplně dobře, venku sice neprší ale je hodně zataženo. Dnešní plán je sjet z Kindbergu na Guswerk, tam odbočit na Wildalpen a přes Lunz Am See do Mariazell. Potom přes nějaký vesničky až k Vídni a do Bratislavy, kde si po pár dnech konečně s někym pokecám. V brašně nacházím pytle do odpadkovýho koše, který jsem si sebou vzal a právě nastal jejich čas. Oblečení uschlo, ale pro případ že bych dneska znova zmokl, dávám do ho pytlů a potom do brašny. Rukavice a boty mám totálně nadojený. Naštěstí mám druhý, jsem docela rád, že jsem si je vzal. Nandávám si vysoký fusekle, nohy strkám do odpadkovýho pytle a potom do bot, celý to stáhnu všem dobře známou textilní lepící páskou a jsem dobrej. Jak říká táta, můžeš bejt úplně blbej, ale musíš si umět poradit. Bohužel to nic nemění na tom, že se vůbec necejtim dobře, vše mám sbaleno ale ležím do poslední chvíle na pokoji. Zvažuju zda nejet domů, ale je to přes 400km.

Nakonec upravuju plán, pneumatiky jsou stejně smetený, takže pojedu po dálnici do Vídně a tam se rozhodnu, co a jak dál. Dávám vědět domů, že nejsem moc oukej a je dost možný, že přijedu. Máma plaší že mám určitě koronu a hlavně ať se dostanu do česka :-D Po desátý odjíždím od penzionu dolů do města, když mám otevřený plexi a fouká na mě vítr, je mi dobře. Zastavuju u benzínky a chci si koupit dálničku. Jo, tu dálničku, kterou jsem si první den koupit nechtěl. Benzínka mimo provoz. Tohle byl asi zásadní moment, protože na dalším kruháči nenajíždím na dálnici, ale jedu směr Guswerk, Mariazell, přece nepojedu jak posera domů, když už tady jsem. Upravuju už upravenej plán a bez navigace pokračuju jen podle značek. Jsou tu pěkný cesty, jedu okolo nějaký sýpky až k Seewiesen, krásný vracečky, ale přijde mi, že se na tý motorce tak divně motám. Míjím odbočku na Wildalpen, snad někdy příště. Pokračuju na Mariazell, tankuju a přemýšlím, furt nevím zda jet domů nebo do Bratislavy. Jako rozhodující bod si dávám městečko Traisen. Jedu dál přes Halltal na Lilienfield až do Traisen. Zastavuju a snažím se rozhodnout, řeším pro a proti. Domů to je přes 350km, do Bratislavy 150km. V Bratislavě jsem slíbil pivo a posezení pár lidem z moto komunity, známe se přes Instagram, ale nikdy jsme se neviděli. Nechci zklamat, když se to plánovalo tak dlouho a všichni si udělali čas. Řeším i ubytko, protože jsem v Bratislavě nic nebookoval. Sedím na zastávce a furt nevím. Píšu několik zpráv, telefonuju a daří se přes Lenku, se kterou jsem se nikdy neviděl zařídit ubytko v hotelu, ve kterým pracuje. Tak jo, jedu. Ještě rychlá zastávka pro dálniční známku a pak na Vídeň po dálnici. Vitpilen trpí, hrozně fouká a já začínám usínat, je mi sice líp než ráno, ale žádná hitparáda. Mezi třetí a čtvrtou hodinou příjždím do ucpaný Bratislavy, filtruju to po čáře, řidiči tu s tím jsou úplně v klidu a uhejbají. Dojíždím do hotelu, kterej je kousek od letiště. Parkuju v garážích a jdu se ubytovat. Netušil jsem, že to je čtyřhvězdička. Postel krásně "dva dvacet" dlouhá, vyklimatizováno. Píšu všem že jsem na místě, ale musím se prospat. Nakonec trávím fajn večer ve společnosti Slováků v místní hospodě, řešíme sociální sítě, komunitu, motorky, zážitky... Chlastáme pozdě do noci, dávám před hotelem ještě cigaretu a je mi jasný, že tenhle trip se pomalu blíží ke svému konci. 
Najeto cca 300km.

Den 5.

Sobota 15.8.2020

Poslední den, za okny se honí bouřkový mraky, vstávám okolo osmý a rovnou balím věci. Úplnou náhodou přicházím na to, že jsem se v den odjezdu zapomněl pojistit, no co už, zařizuju pojistku aspoň na dnešek pro klid duše. Snídaně tady odpovídá těm ****, ale furt se necejtim dobře. Na snídani za mnou příjíždí Lenka, bydlí kousek od hotelu a tak snídáme společně. Vznáším dotaz zda by mi mohla půjčit mazání na řetěz. "Nieje problem." Pohostinnost slováků mě stále nepřestává udivovat. Ubytko je prý vyřízené a nemám se o nic starat, jen nechat kartu od pokoje na recepci. Jdu připnout věci na motorku a vyrážím od hotelu s Lenkou k jejímu domu. Mažu řetěz, u toho si ještě povídáme ale musím jet. Nevím jak se odvděčit, takže několikrát děkuju a loučíme se. Jsem rozhodlej že pojedu po dálnici do Brna a pak klasicky přes Svitavy do Hradce. Cesta na dálnici moc neubíhá, před Brnem lehce sprchne ale už mě to ani nějak nevzrušuje. Přijíždím do Brna a všude ucpáno, 3 pruhy se štosujou do jednoho odbočováku, opět kličkuju mezi autama naprosto bez problému. Byla nějaká nehoda a všichni místo toho aby jeli, tak čuměli, proto ucpáno. Za Brnem začíná zase kapat a já vidím odbočku na Masarykův okruh, chvilku zvažuju zda se jen tak nejet podívat na "céčko" ale kašlu na to. Místo toho zastavuju na pumpě a dávám si pauzu. Chvíli jsem na telefonu a další zastávku budu dělat až u Litomyšle. Vyjedu z benzínky a začne pršet, oblíct nepromok, neoblíct nepromok? Už na to prdim, jsem maličko mokrej ale ani mi to nevadí. Přijíždím k Litomyšli a zastavuju na oblíbený Benzině, tankuju a potom si lehám do trávy. Koukám na motorku a přehrávám si celej tenhle trip v hlavě... Nechce se mi domů, tak si jdu dát ještě kafe a zase koukám na Vitpilena, když v tu chvíli přijížděj dvě endurka. To snad není možný. Bratránek s kámošem. Že jeli ve čtvrtek na Slovensko jsem věděl, dokonce jsme si i napsali, ale že se budou vracet domů o den dřív a potkáme se u Litomyšle, to jsem fakt nečekal. Chvíli si vyprávíme co kdo zažil a potom vyrážíme společně k domovu. Tak takovýhle zakončení nemohlo být lepší, užíváme si pár společnejch kilometrů, navzájem se doprovázíme. U Holic se odpojují na Pardubice a jedou se ještě někam vykoupat, mě chybí jen pár kilometrů domů. Přijíždím do Hradce, mám husí kůži, slzu v oku, směju se do helmy a bouchám do nádrže. Tak já to dal, ty vole...
Najeto cca 330km.

Závěr

Většina z Vás už má Rakousko projetý skrz na skrz milionkrát, ale pro mě to bylo něco úplně novýho. Jasně, dá se to všechno objet i se stanem a konzervama, ale já chtěl hlavně jezdit a užívat si to bez větších starostí. Zažil sem slunce, skvělý zatáčky, nádherný výhledy, déšť, bouřku, zoufalství a spoustu dalšího. Nepotřeboval sem ani žádný gore-tex rukavice a boty, nebo bundu s termovložkou, stačily jen igelitový pytle, rukavice a páska. Tohle všechno na motorce, která není cestovní, ale někdo prostě rád cestuje na motorce, kterou miluje. White Arrow Tour byl jeden z nejlepších a nejsilnějších zážitků, za to skoro čtvrtstoletí, co jsem tady na tom světě a já si to moc užil...

 A tak jsem byl na chvíli zase šťastnej, já, můj vysněnej Vitpilen, 1812 kilometrů a 5 dní. 

                                                    1812 kilometrů a 5 dní, kdy jsem žil.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (34x):
Motokatalog.cz


TOPlist