Varadero tour Nr.2 Alpy 2017

Den třetí, úterý 15.8.2017

Snídaně v Haus Kraft v 8.00

Po velmi příjemné noci příjemné vstávání a velmi příjemná snídaně (domácí marmelády, "voňavé" sýry)

Jídelna ve stylu selského obýváčku, v rohu rohové lavice štíhlé láhve naplněné domácími slivovičkami (od ovocného mixu, přes trnky, jablka, meruňky, až po jeřabiny (Vogelbeere), jeřabiny jednoznačně nejdražší -  0,35 l za 14 EUR).

Po snídani platíme, první pokus kartou se nezdařil, nakonec však ano.

Opět jsme natlačili vše do motokufrů (obtěžkáni nyní i dárky ve skle z Großglockneru).

Těsně před startem se ještě jednou ukázala paní majitelka, Melanie Kraft, aby nám ukázala kudy ke švýcarským hranicím...

Využili jsme toho, že tam byla a udělali s ní společnou fotku...měla radost a my také.

Švýcarská hranice přišla dřív, než jsme čekali.

Chtěli jsme natankovat ještě v Rakousku, ale nebyla šance.

Nezbylo než vzít benzín pak za švýcarské franky.

Cesta Švýcarskem začala průjezdem mezi štíty a poté se před námi ukázal drsnější kopce a hory, drsnější příroda, méně rakouských posekaných trávníků, zato více kamení a hlubokých údolí, kopců se sesuvy půdy...Po pár vesničkách (Martina, Scuol, Zerner, Susch) a průjezdu celnicí bez zájmu celníků jsme najeli na úžasnou serpentinovou silnici do Flüelapassu, tedy horského průsmyku Flüela. Z druhé strany nás čekal už Davos...

Cesta průsmykem byla takovým druhým Großglocknerem, akorát v rychlejším sledu.

První stoupání bylo prudší a tak brzo jsme měli pod sebou hluboká údolí, kam jsme nedohlédli na dno a kam se raději ani nedívat.......

I když se po cestě objevilo pár motorkářů, vše šlo jako po másle a za chvíli jsme zastavili na nejvyšším bodu průsmyku, na parkovišti. Zde mezi horami Schwarzhorn (3147 m) a Weisshorn (2653 m), stojí vedle malého mořského oka starý flüelský hospic.

26 km dlouhá, dobře postavená cesta průsmykem vede jedinečnou alpskou krajinou. Okolní příroda je divoká a syrová se spoustou balvanů a několika působivými vodopády.

Maximální stoupání silnice je 12%, výška průsmyku v nejvyšším bodě je 2 383 m n. m. Vozovka vedoucí Flüelským průsmykem existuje od roku 1867.

Zde jsme udělali neplánovaný odpočinek, stálo to za to - průzračně čistá voda v jezírkách, vysoké kamenné štíty kolem dokola, krásné počasí...

Po cca půlhodině pokračujeme a sjíždíme do Davosu.

Davos je město ve švýcarském kantonu Graubünden. Leží v údolí řeky Landwasser , v nadmořské výšce 1560 m. Je významným lyžařským a turistickým střediskem a klimatickými lázněmi (léčba tuberkulózy).

Míjíme tyrkysové jezero, vjíždíme do Davos Dorf. Hledáme Horlaubenstrasse a Hotel Sonnenberg, kde Marcela před 20 lety jako studentka 4 letní měsíce pracovala. Cesta se našla a po menším zaváhání jsme byli na místě, kde ovšem už hotel nestál. Nahradily ho 3 zcela nové budovy. V jednom z domů jsme se v kadeřnictví dozvěděli, že hotel byl před 4 roky zbourán a začala nová výstavba. To nikdo nečekal…

Pokračovali jsme do města, do Davos Platz, který plynule na Dorf navazuje. Obě místa byla plná čilého stavebního ruchu, spousta přestaveb, hotové staveniště. Přes jeřáby se jen těžko dohledávaly turistická lákadla - ozubená lanovka Schatzalp, nejvyšší vrchol v okolí Weissfluhgipfel (2843 m) nebo Jacobshorn, lázeňská promenáda, historické kostely.....

Na bezobslužné benzínce se po několika komplikacích s kreditkou (časový limit) podařilo zdárně natankovat a pokračovat dále, směrem na Klosters, podél pohádkově tyrkysového jezera Davosersee.

Nekupovali jsme dálniční známku, tudíž musíme po okreskách, což je docela zdlouhavé a později toho budeme litovat, protože nás tíží čas.

Během necelé hodinky jsme se ocitli ve vinařské oblasti Meinfeld, kde jsme udělali malou zastávku v lese, na okraji vojenského prostoru lichtenštejnského panství.

Před vstupem do lesa nás varovala cedule, že hrozí střelba.

I přesto si všichni bez problémů do lesa odskočili.  K zajímavostem lesa patřily určitě maličkaté bramboříky volně kvetoucí v trávě.

Poté jsme vjeli do lichtenštejnského knížectví, do města Vaduz.

Knížecí hrad nás lákal z výšky na malou obhlídku historického centra města, kterou jsme měli v plánu. Bohužel byl ve Vaduzu zrovna státní svátek. Centrum města bylo uzavřeno. Byli jsme nuceni uposlechnout policisty a zaparkovat v bezplatných podzemních garážích. Odtud jsme vyšli do centra. Byli jsme omráčeni množstvím pouličním stánků s jídlem, to nečekal nikdo.

 

Ptali jsme se po historickém centru města a bylo nám řečeno, že jsme přímo v něm... Byli jsme zklamaní. Kromě hradu, který se tyčil na skále nad námi (a kam vedla cesta z jiného směru), jsme tak objevili jen radnici a shlédli ženy v tamějších nádherných krojích. Teplota vzduchu mezitím nabrala nehorázný směr vzhůru a stoupala a stoupala a my se začali koupat ve vlastním potu. Bylo to dost nepříjemné. Dokoupili jsme rychle v obchůdku suvenýry, vytlačili památeční minci ve speciálním strojku a vláčeli se opět do podzemních garáží, kde jsme se snažili ze sebe sundat, co se dalo.

 

Po komplikacích s objížďkou Vaduzu jsme se vrátili do Švýcarska a po venkovských cestičkách pokračovali na severozápad, směr Appenzell a St. Gallen. V jedné obci nás blikl radar (cca 60km/h), zatím nic nepřišlo, tak snad to tak zůstane. I v menších městech jsme se tak trochu ztráceli...nicméně k Bodensee jsme se pomalu ale jistě blížili. Nebylo v plánu v Kostnici (Konstanz) zastavit, pouze projet historický střed města. Ucpané městečko nás do středu města sice pustilo, nicméně nic moc k vidění nebylo a před hraničním přechodem, který byl na netu a navigaci jako průjezdný, jsme objevili zákaz vjezdu. Byli jsme nuceni vyjet z města, hledat další celnici. Tápali jsme a motali se všelijak. Mezitím se dost setmělo, protože nás dohnaly bouřkové mraky. Slunce sice nesvítilo, ale bylo nehorázné dusno. Pořád jsme stáli někde v zácpě. Ventilátory nestíhaly chladit. Kolona navazovala jedna na druhou a ani zelená na semaforu s auty nepohnula. Sjeli jsme, abychom našli "rychlejší" či "plynulejší" provoz, ale to se nepovedlo. Opět kolony.

Jirkovi začala chcípat motorka, nechtěla naskočit z přehřátí. Byli jsme již lehce nervózní, protože jsme hodinu stáli stále u Konstanz a proti nám se hrnula voda z mraků, pásy vody se rychle blížily. Opět jsme sjeli a hledali útočiště v malé vesnici Allensbach. Zde jsme objevili útulnou restauraci, kde jsme se rozhodli přečkat nejhorší vodu. Mezitím se nám však ztratil Jirka s Martinou. Zřejmě neodbočili tak kde my a pokračovali rovně do zákazu vjezdu...což se nakonec potvrdilo...

Zatímco začalo pršet a my se schovali v malém pensionu a restauraci Haus Rose, Jirka s Martinou oblékli nepromoky a hledali nás v okolí. Nakonec se podařilo. A tak jsme již značně rozladěni zakotvili všichni u teplého jídla. Zapečené hovězí nudličky s bramborami a sýrem na pánvičce byly vynikající a trochu nás nakoply, abychom měli více energie na očekávanou dlouhou noční jízdu. Čekali nás minimálně 2-3 hodiny v sedle. Bylo 20 hod, když jsme nasedali na motorky. Předtím se volalo opět do hotelu, že budeme mít zpožděný příjezd. Pro Hotel Peterhof v Kemptenu to nebyl žádný problém, je to nonstop hotel. Ohlásili jsme příjezd kolem 23 hod.

Za chvilku byla tma.

Něco, co jsme nechtěli absolvovat.

Co nám dělalo radost, byly občas i suché cesty, ale vlhké (po dešti, po bouřce) převažovaly.

Ve tmě se jelo všelijak a z Bodamského jezera jsme viděli jen třpytící se vodní hladinu. Občas spadlo pár kapek, ale žádná hrůza.

Co bylo nepříjemné, byla noční obloha před námi... zatímco nad námi bylo relativně jasno (občas i hvězdy), před námi se blýskalo o 106...a my do toho museli jet, protože tam někde byl náš hotel, naše útočiště, naše postel...

Začalo víc pršet a rozhodnutí všech bylo jednotné - obléct si nepromokavé kombinézy. Na benzínce ARAL jsme je na sebe nasoukaly a pokračovali opět dál.

Projížděli jsme neustále rekreačními zónami Bodamského jezera, kde v obcích byla nařízena nejvyšší rychlost 30 km/hod !! Někde kvůli snížení hluku od 22 - 6 hod, někde trvale celý den. To bylo pro nás zabíjející...opět se nám tak prodloužila doba dojezdu do hotelu. Na těch 30-kách hojně radary.

Posledních 50 km jsme chtěli dát na jeden zátah, ať už to peklo skončí....nicméně jsme jeli už víc jak hodinu a únava se dostavovala ve velkém...

Proto jsme se rozhodli pro poslední odpočinkovou zastávku, cca 30 km před městem Kempten. Sjeli jsme na uzavřenou benzinku, a doslova spadli těžcí z mašin a své těžkotonážní nohy protáhly...Irča byla mokrá na zádech, stříkalo jí tam od zadního kola...ostatní byli out...vyčerpáním většina propukla v neskutečný smích, jací jsme blázni, jak se nám relativně i v těch těžkých nočních podmínkách daří a že to máme už za pár....

Po krátkém protažení jsme opět vyjeli a doufali, že budeme lijáku ušetřeni. Opak byl pravdou. Ve tmě nebylo dopředu nic vidět... a pak začal liják, jak má být. Vody nestále přibývalo, srážky zesilovaly, nárazy větru, téměř neviditelná silnice...naštěstí nebouřilo...ale bylo to dost výživný, posledních 15 km ve vodě a tmě....

Když jsme vjeli do Kempten (Německo), už jen poprchalo.

K hotelu jsme přijeli už trochu ofoukaní...takže jsme šli v relativně rozumném vzhledu vyzvednout klíče o půl 1 v noci na recepci (samozřejmě bez nepromoků na sobě).

Do hodiny jsme všichni ulehli ke spánku (cca 1.30).

Shrnutí dne: byla by to pohoda, nebýt kolon a bouřky. Příště neplánovat tak časově náročnou trasu a raději něco vynechat. Hlavně průjezdy velkými městy. Ale přežili jsme. Celkem najeto cca 420 km.

 

Den čtvrtý, středa 16.8.2017

Snídaně v 9.00

Ráno jsme vypadali a cítili se jako po flámu...červené unavené oči, nateklé obličeje, unavené tělo...

Naštěstí nám energii dodala skvělá business snídaně, extra bohatá na výběr jídel i nápojů...snídaně v ceně nebyla, takže jsme si připlatili......

Také polojasná obloha naznačovala, že nás aspoň dopoledne nebude provázet déšť.

V cca 10.30 jsme vyjeli směr Plansee, tedy opět směr Rakousko.

Cesta byla příjemná, rychlá.

Jezero Plansee, které leží u města Reutte, je druhým největším tyrolským jezerem s nejčistší vodou nejvyšší kvality (hloubka 76,5 m).

Plansee se nachází v nadmořské výšce 976 metrů n.m.. Kvůli nadmořské výšce je v jezeře málo živin a díky tomu je voda čistá a průzračná s viditelností až do hloubky 15 metrů.

Jezero nás svou čistou tyrkysovou až bleděmodrou barvou uchvátilo, je překrásné. Udivilo nás, že se na něm dají provozovat běžné vodní sporty, že není chráněné. Dokonce je u něho i kemp.

Po malé zastávce v přístavišti jsme jezero z části objeli a pokračovali směrem na Weilheim, přes Murnau.

Zastavili jsme se krátce v německé firmě Dr.Müller, kde Marcela pozdravila svou kolegyňku Susi. Ta pro nás připravila malý stolek s občerstvením.

Po půlhodince jsme pokračovali k dalšímu jezeru, vzdálenému cca 25 km, jménem Starnberger See. Je dost velké a říká se mu "koupací vana Bavorska".

U malé zátoky jsme zaparkovali motorky a sešli přímo k vodě. Bylo tam pár lidí, menší občerstvení, stín, výhled na vodu... Neodolali jsme a rozhodli se tam poobědvat. Obyčejný řízek ale dopadl všelijak a hranolky byly dooranžova přepaprikované. Byl to návrat o 20 let zpět, do doby po revoluci... Doufali jsme, že to naše žaludky ustojí... (naštěstí ustály). Po krátkém relaxu a čvachtání ve vodě jsme kolem jezera pokračovali dál směrem na Bad Tölz, Miesbach k dalšímu ubytování – Café Dörfl v Kiefersfelden, rodinný penzionek.

Po včerejší únavě jsme upřednostnili včasný dojezd do penzionu a odpočinek. Což se podařilo. Vítalo nás velmi klidné údolí mezi kopci. Naprosté ticho, louky, lesy, pouze 5 domů v širokém okolí... Idylka. Dostali jsme krásné selské pokojíčky ve starobylém duchu.

Na večeři jsme si mohli přát řízek nebo gulášovku. Řízek jsme odmítli, po špatné zkušenosti u Starnberger See, a dali si gulášovku. Byla vynikající. Zapili jsme opět pivem a poté, co jsme byli lehce vytlačeni z restaurace, že už chtějí majitelé jít taky spát, jsme i my šli do hajan.

Shrnutí dne: tentokráte pohodová jízda, parádní okolí, minimální provoz, najeto celkem cca 240 km.

 

Den pátý, čtvrtek 17.8.2017

Snídaně v 8.00, odjezd na Chiemsee a do Čech.

Spalo se krásně, tvrdě, až do rána, dokud vedle nenastartovaly zemědělské stroje na ranní šichtu....

Snídaně byla komfortní, k dispozici i volská oka, borůvky, jahody, losos... Vše v ceně. Obsluhovala nás  starší paní, zřejmě mamka někoho z manželského páru, který nás vítal... Odhadovali jsme jí věk na 90 let, přesto byla čilá, upravená, příjemná, sportovně oblečená...

V jídelně stála zajímavá stará harfa...podle všeho to mohla být harfa manžela této starší paní...

Po dobré snídani jsme dobalili kufry, chvíli obdivovali lamy a poté se rozloučili a odjeli směr Chiemsee.

Chiemsee nevypadalo z dálky nijak lákavě...o to víc jsme byli překvapeni, že jsme u něj strávili příjemné chvíle.

V městečku Prien am Chiemsee jsme zaparkovali na ulici ve stínu stromů, kousek od místní nové nemocnice. Všimli jsme si, že kolem ní vedl chodník s přístupem k vodě, což se potvrdilo. Ocitli jsme se na pozemku nemocnice, v parku veřejnosti přístupném, který se zužoval k jezeru a na něj volně navazovalo krásné dřevěné molo. Pacienti, návštěvy i zaměstnanci tam mohli kdykoliv relaxovat. Součástí bylo i přistávací místo pro vrtulník. Z mola pozorujeme pohyb plachetnic, vikingské lodi i dětský tábor s výukou plavby na malinkatých plachetnicích. Voda je příjemným osvěžením pro nohy...

Po cca hodince objíždíme jezero severozápadní cestou a děláme ještě 1 zastávku, u restaurace Malerwinkel za vesničkou Gollenshausen, taktéž u vody s dlouhým dřevěným molem...Nečekaně se dělají vlny...Létají vážky...Sbíráme miniulitky...

Pak směr sever přes Trostberg, Bad Füssing… Před městem Passau již hustější provoz a především nečekané zúžení na dálnici - imigrační kontrola (hlídka ve 2 lidech se samopalem). Passau projíždíme okrajově, ve městě přejíždíme přes Dunaj, vidíme obrovské parníky a nádhernou sochu mořské panny.

 

Kousek za Passau už vidíme v dálce naše šumavské kopečky. Hora Plechý s téměř holým vrcholem je rozpoznatelná z dálky. Opouštíme krásné cesty a s těžkým srdcem přijímáme kvalitu pohraničních silnic. Miniaturní hraniční přechod Schöneben / Zadní Zvonková uprostřed hustého lesa v nás vyvolal pocit, že jsme v zakázaném vojenském prostoru.

V Bližší Lhotě, kde je stanice přívozu přes vodní nádrž Lipno, jsme byli za chvilku.

V automatu jsme koupili lístek, za motorku a osoby, a čekali na loď. Během půlhodinky jsme stihli díky příchozímu cyklistovi naplánovat také příští zahraniční mototrip - doporučeno nám bylo Slovinsko, Itálie, Dolomity... Na loď jsme vjížděli jako první, my a naše motorky, bylo to fajn. Během pár minut jsme byli na druhé straně, v Horní Plané.

Do Penzionu U Kohoutů jsme dorazili během chvilky a ve škaredém dvoře zaparkovali motorky. Po sprše jsme si pochutnali na vynikajícím jídle, seděli u piva do 23 a pak se prošli nočním městečkem k Lipnu.

Shrnutí dne: pohoda, klídek, žádný stres, celkem najeto cca 280 km.

Den šestý, pátek 18.8.2017 CÍL

Snídaně vydatná, poslední balení, čeká nás návrat domů.

Máme naplánovanou zastávku v Českém Krumlově na prohlídku města. Vedro je hned po ránu, takže nás čeká koupání ve vlastní šťávě.

V Krumlově jsme zaparkovali hned pod zámkem, takže žádná dlouhá túra a jsme v centru dění.

Po této vyčerpávající prohlídce jsme již vyrazili směr domov po okreskách na ČB, Třeboň, JH, Telč, Třebíč, Rosice, pak chvíli po úžasné D1 na Rohlenku, zde chvilku pauza, a pak už jen po staré do Vyškova, Ivanovic a Kroměříže na startovní benzinku.

 

Shrnutí dne: dnes již na pohodu, abychom „dobro došli“, celkem najeto cca 320 km.

Závěrem:

Chtěl bych poděkovat své ženě Marcelce, že odvážně sdílela se mnou celou cestu, statečně klopila všechny zatáčky a skoro vůbec mi nemluvila do řízení. A navíc napsala tuto slohovou práci. Děkuji.

Dále pak Martince, Irence, Pavlovi a Jirkovi za parádní motodovolenou. Děkuji kamarádi.

Počasí vyšlo na 100%, cesty naprosto nezklamaly, stroje vydržely, super projížďka, co víc si přát. Snad jen to, aby příští dovolená byla minimálně taková, jako tato, se stejnou partou dobrých lidí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE